Úloha projektu

Úloha projektu maminysrakovinou, potažmo pro maminky nebo tatínky s rakovinou

Proč taková organizace?

Po tom co jsem si zažila z nevědomosti z toho co bude a jak budeme nadále jako rodina schopni fungovat, mi bylo jasné, že nechci aby si tím samým procházel někdo další. Nejhorší jsou vždycky začátky něčeho nového a neznámého. Nejhorší pro mě bylo to, že musel být syn ode mě tak daleko a když jsem ho měla u sebe, že jsem nebyla schopná fungovat na 100%. A proč taková organizace, když jich je taková spousta? Já jsem nemohla do mamahelpu nebo jiné organiazace, mám druh rakoviny, který mnoho lidí nemá a když tak hlavně kolem 50let a výše. A na to jak poradit v takové situaci se žádná organizace zatím nezaměřovala. V tom je tento projekt unikátní.

Odloučení maminek nebo nemít sílu v nemoci na vlastní dítě je nehorší.

Maminky konkrétně takto malých dětí, mají velmi těžkou úlohu. Pomáhají utvářet zcela novou osobnost a každý měsíc ba i týden je v jejich vývoji znát. Zprvu se zdálo, že cestování na synovi nezanechá žádné následky. Nezanechalo. Drobné změny v chování tam ale byli, pro mě jako mámu vychovávající s respektem poměrně nežádoucí. Já dítě nevychovávám, ale směruju a pomáhám mu růst. Objevovat a podporovat ho ve všem co dělá. Všechno se snažím vystvětlovat a on je jako nepopsaná kniha. Všechno si to píše do svojí paměti a ve vhodnou chvíli to využije. Do doby, kdy byla (ne)výchova v jedné domácnosti, vše fungovalo.

Rodina je klíčová.

Když nastal zlom ve chvíli, kdy jsem neměla sílu mít ho u sebe doma, nastali změny a syn jezdil na několik dní k babičce. V prvních týdnech nebylo znát nic. Byl rád za změnu a přítomnost svých nejbližších členů rodiny. Ale za čas, začal zkoušet co kdo vydrží. Změny se proto projevili v jeho vzpurnosti. Babičky zkrátka nevychovávají a ani nemohou, jak říká moje tchýně: “Vy jste tu od toho, abyste děti vychovávali, my je budeme rozmazlovat.” Je to tak, to rodiče pomáhají utvářet své děti, nás také utvářeli naši rodiče. A tak když Domík trávil týden tam a týden pak doma, jeho režim dostal zabrat. Každý jsme fungovali jinak a on takhle případně střídal režimy mezi třemi rodinami. Začal v tom mít samozřejmě zmatek. Začal vypouštět co se naučil a dokonce začal všechny zkoušet. Nejčastěji v nervech. Začal být vzteklý a vzpurný.  Vysvětlování přestalo zabírat a se stále měnícím se režimem se tak ani nemohl hodit do normálu. Zazdil třeba i docházku na nočník, ke kterému se od léta zatím ještě nevrátil. Byl to náročný půlrok a tak konkrétně v tomhle na něj netlačím. Až bude připraven, začne znovu sám. 

Děti vše vycítí a zkouší a zkouší

Ve chvíli kdy skončila chemoterapie a přestal střídat domácnosti se začal zase pomalu ustálovat. Opětovně se začalo pracovat na našem (ne)výchovném systému a začal být pomalu zase tvárnější a přizpůsobivější. Začal se pomalu zklidňovat a navracet do svého původního režimu. Na mě, ale začal viset o trochu více než tomu bývalo. Bál se, že mu zase na několik dní zmizím.

Proč o tomhle mluvím?

V tu chvíli mi došlo na co se v tomhle projektu hlavně zaměřit. Na fungování rodiny. Na to jak pracovat s dětmi, když přijde takováhle situace a jak se z toho nezbláznit. Jak je mít co nejblíž a být jim oporou a parťákem i  když přijde náročná životní zkouška. A když to nejde, může tu být někdo k do s tím pomůže. A může to být tato organizace. Na tohle, ale nemůžu být sama. Je potřeba pedagoga výchovných poradců či dalších členů a tak jsem začala pomalu oslovovat. A vytvářet strukturu projektu pro rodiny, kde se vyskytla rakovina. Tahle organizace se tak nebude zaměřovat jako ostatní organizace na to abyste se smířili s onemocněním, ale bude pomáhat zlepšit celkový psychický stav v rodinách, kde to bude potřeba. Poradí z hlediska psychologie i výchovy a zaměří se tak komplexně na situaci celé rodiny, čímž pomůže překlenout to náročné období.

Další zaměření jsou podobná jako ostatních organizací, ale jdeme s dobou a v něčem musí být tahle organizace specifická. Co to je?

Zároveň pomůže vypořádat se i se samotnou nemocí. A přesně to jen ten důvod proč vznikla rubrika s příběhy maminek, proč všude aktivně vyhledávám příběhy a proč, ideálně chci aby si je maminky psali sami. Chci zpětně nahlédnout do rodinného života s rakovinnou a zjistit jak to fungovalo, aby se to dalo aplikovat na další. Aby se případně dalo poradit co se dá zlepšit a jak postupovat. Například jak s dětmi mluvit, když tohle přijde? A vytvořit tak pro Vás, kdo to bude potřebovat seriál nebo rady o tom co bude dál. Zároveň se ve všem budeme podporovat a společně uděláme mnohem více. Navíc v dnešní době je terapie sdílením v tomto životním období ještě poměrně neznalým neprokouknuté. V rámci toho vznikla kampaň #SlovemProtiRakovi! ale o tom zase někdy příště 🙂

Pomoc od pedagogů, poradců a psychologů pro utvoření sekce pro rodiče

V této chvíli mluvím k těm, kteří by se chtěli do tohoto projektu zapojit. Pedagogové, psychologové, poradci. Kdo máte zájem podílet se na něčem co může mnohým prospět, budu ráda, pokud se mi ozvete ať už emailem či telefonicky. Budu se Těšit na spolupráci s Vámi. Pojďme spolu vytvořit něco co pomáhá ostatním!


Doufám, že jste z tohohle alespoň částečně pochopili záměr vznikající neziskové organizace, nejsou to ale všechny aktivity. O těch dalších si povíme příště. Třeba o těch Terapeutických MamaBlogách a komunitním centru a samozřejmě i té  kampani, která se už rozlétá do světa a některé maminky se do ní již brzy zapojí.

Ahoj,

Vaše Šárka z

Duch na papírku

Od čtvrtečního oplodňováku uběhli sotva tři dny. Nervní, nejistá a plná strachu. Každý večer usínajíc s modlitbou na rtech. A od třetího dne po oplodnění taky každý den máčím testy do skleničky s močí a doufám v zázrak. Světe div se, po sedmi dnech nacházím na testovacím papírku dvě slabounké čárky, ještě není vyhráno. Každý den se opakovaně ujišťuji, zda ten duch na testu gravidity nezmizel. Uf, stále je tam. Desátý den nadšeně telefonuji do IVF a objednávám si další rande s naším doktorem. O týden později mi těhotenství potvrdil ultrazvukem. Měli jsme opravdu štěstí. Na další kontrolu se hlásím už ke své gynekoložce.  K mému překvapení nedostávám hned další prohlídku těhotenskou průkazku jak jsem doufala. Na tu si počkám až do konce třetího měsíce. Vzhledem k mému zaměstnání, hlásím co nejdříve zaměstnavatelce šťastnou novinu, všichni nám to přáli. Vědeli jak dlouho jsme toužili a snažili se. Ale zárověň visel ve vzduchu ten zvláštní pocit zklamání. Zase o sestřičku méně. Tahle ordinace je snad prokletá. Byla jsem už 3 kdo během dvou let v téhle praxi přišel do jiného stavu. Holky se tam střídali jak na běžícím páse.

Štěstí v neštěstí

Ano, měli jsme štěstí. Zatím.  Nebo to byl zásah vyšší moci?  Každopádně jsem dosáhla svého. Mé srdce potřebovalo pocítit pocit štěstí v očekávání. Pocit který mohou pochopit jen lidé, kteří touží po svém malém uzlíčku stejně jako my. Nyní je čas  na sklizeň kýžených plodů v podobě  toho malého medvídka jak jej nazvala gynekoložka při prvním ultrazvuku. Není nad to slyšet poprvé zvuk toho nejmenšího a přesto tak silného tlukotu srdíčka. V tu chvíli se ve Vás něco změní. Dotknete se štěstí. A v tu chvíli jsem začala myslet hlavně na sebe a na to malé medvíďátko, které už bude jen moje po celý jeho život.

První trimestr

Velmi brzy přišli nevolnosti, ale ne ty ranní. Měla jsem je celý první trimestr a během celého dne. Nezvracela jsem, ale žaludek na vodě mě nutil zajídat ten podivný pocit v břiše. (Ten samý pocit přichází i po chemoterapii, jen je horší nedá se zajíst, jen přečkat) Chodila jsem při práci do školy. Byla čerstvě zasnoubená a připravovala svatbu. Přišlo zkouškové období (zkoušky za jedna) a taky první komplikace. Asi toho bylo moc a já si to nechtěla připustit. Nucený klid na lůžku. Rizikové těhotenství. Těhotná jsem teprve dva měsíce. A už se hlásí křeče a tvrdnutí dělohy.

Na čase je sehnat za mě náhradu a najde se naštěstí docela rychle, Naučím jí co nejvíc to jde. Vše připravuji na svůj nečekaný odchod z práce. Vybírám si zbylou dovolenou a prázdniny zahajuji jak jinak než rizikovým těhotenstvím a neschopenkou. Před otěhotněním jsme se snažila co nejvíc zhubnout, pročistit si tělo. Baštím chlorellu, zelený ječmen a další věci. Zhubla jsem i díky cvičení a to, že se chci udržet co nejvíc fit i v těhotenství si logicky přenáším i sem. Nechci přibrat zbytečně kila navíc. Obzvlášť když mám už od února doma svatební šaty. Každý týden proto hlídám váhu, skoro až hystericky hlídám kolik bych měla nabírat. pro větší zátěž v prvním trimestru z práce a školy, ale právě naopak hubnu.

Matýsek je moje bříško

Těhotenství začínám  v dubnu na 64kg, po dvou měsících těhotenství mám však 63. Zdravě se stravuji, pravidelně cvičím těhotenské cvičení a taky si fotím narůstající bříško. Ve volných chvilkách se vzdělávám o těhotenství a povídám si s “matýskem” jak jsem říkala svému pomalu narůstajícímu bříšku.

Svět je malý a zmenšuje se

Genetické vyšetření bylo nutnost. Už jen z ohledu jak jsme k miminku do bříška přišli. Absolvovali jsme další detailní nekonečnou debatu s lékařem, který byl paradoxně původem z Tábora. Svět je opravdu malý. Po vyšetření jsme už jen čekali jak budou volat, že je potřeba dovyšetřit amniocentézou. Toho jsem se obávala, obzvlášť když jsem byla na rizikovém. To je to vyšetření kdy Vám mají píchnout jehlu těsně do blízkosti vašeho nenarozeného potomka a ohrozit ho ještě před narozením? Tak to ani náhodou, tam nepůjdu.

Hlásí se druhý trimestr

Naštěstí jsem nemusela. Nebylo to potřeba. A neskutečně se mi ulevilo. Od začátku jsem věděla, že to bude kluk, i když jsem si přála holčičku. Prostě jsem to tam uvnitř tak nějak věděla. A když nám to na té genetice hned v 16. týdnu těhotenství potvrdili na 3D ultrazvuku, byla jsem štěstím bez sebe. Z vyšetření jsem odcházela klidná a nemohla se vynadívat na tu malou fotečku s trojrozměrnou hlavičkou. Tak ty budeš můj syn? V tu chvíli se začali probouzet opravdové mateřské pudy. Začalo hlazení a mluvení k bříšku a prozpěvování písniček. V té době jsem už celá zářila, překypovala zdravím a štěstím. 

 

Akce: Vlasy podruhé!

Jak jsem řešila “ztrátu” vlasů

Jak jsem psala v jednom z předchozích článku, vlasy pro mě nejsou úplně stěžejní záležitostí. Jsem člověk co se do věcí vrhne po hlavě a hlavně s bojovným duchem. Stejné to bylo i s vlasy. Hned po první chemoterapii jsem se nechala ostříhat na krátko, abych neviděla jak plešatím a nebyla z toho zbytečně ve stresu. Ale hlavní důvod byl to, že jsem nechtěla denně uklízet  chuchvalce vlasů, či dokonce trousila vlasy po celém bytě, které už tak i před nemocí byli skoro všude. A protože jsem měla vlasy hodně husté, bylo potřeba je všude zametat anebo čistit ucpaný odpad v koupelně nad čímž většinou utrousil nějakou tu poznámku hlavně manžel, což bylo na denním pořádku. 😀 Proto jsem zvolila radikální řešení. I když postupně, kvůli synovi, ale i tak jsem to s ohledem k němu vyřešila zprvu špatně. Na druhou část jsem s ním už vše detailně probrala. A když padání začalo, byli jsme připraveni.

Vlasy poputují k onkoláčkům

První stříhací fáze byla z mého hlediska ukvapená. Což jsem velmi brzy zjistila u syna. Následující den jsem totiž hledala po Plzni kadeřnictví, kde mi vlasy i bez objednání ochotně zkrátili. Vlasy jsem si odnesla v několika svazcích domů a připravila si je na pomoc ostatním. Vlasy putovali do nadace onkoláčkům, kde snad některé slečně aspoň částečně budou k užitku.  Po ostříhání, mě ale syn nepoznal a nechtěl k té cizí paní. To mě velmi potrápilo jak jsem již minule psala. Na druhou fázi jsem ho proto už připravila.

I malé děti velmi dobře chápou

Chvilku synovi trvalo, než si na maminku s krátkými vlasy zvykl. Ale pak už to bral jinak. Myslím, že velkou roli v tom hrálo i několikadenní odloučení, které ačkoliv ho zvládal dobře si přesto něco vzalo. A ve chvíli kdy přijela maminka s krátkými vlasy to prostě neustál. Na tuhle změnu jsem ho totiž nepřipravila. A proto před jeho následujícím odjezdem na mou další chemoterapii k babičce jsme si spolu sedli a otevřeně jsem mu pověděla , co se bude dít. Že jsem vážně nemocná a že nebudu mít na hlavě vlásky. Že se toho nemusí bát pokud příště přijedu bez nich. Chápavě na mě hleděl a pohladil mě po tváři. A ukázal na jizvu po odebrané uzlině se slovy: “maminka bebí”. To bylo pro mě znamení, že všemu rozumí a tak jsme ho následující den opět odvezli k manželovým rodičům.

Hlavu dohola

Po druhé chemoterapii, začali vlasy padat. V umývadle šli po velkých dávkách vlastně  16 den od první chemoterapie. A než, abych čekala až jeden po druhém zmizí, rozhodla jsem se pro hlavu dohola. V podvečer dorazil manžel z práce domů a začali jsme s akcí. Připravili jsme si pomůcky a otevřeli láhev vína. Nejprve jsme vlasy zkrátili strojkem co nejvíce šlo. Manžel si to neskutečně užil a na hlavě tvořil nejrůznější kreace než ze mě udělal ježečka. Zbytek jsme dokončili v koupelně, kde hlavu doholil dohladka žiletkou. Oba jsme si to neskutečně užili a nasmáli se u toho. A Lukynovi bylo dokonce líto, že těch hlav nemá víc. 😀

Přijetí plešky u syna

Když jsme pak v pátek dorazili za synem už se mě nelekl. Ihned ke mě přiskočil a začal holou hlavu hladit. Položil mi na ní hračku a hlasitě se smál. Jednání narovinu na něj i jeho  věku 17 měsíců prostě zabralo. Takže pokud někdo bude ve fázi, kdy má o vlasy teprve přijít a hodlá se k tomu člověk postavit jako k výzvě. Doporučila bych rovnocenné jednání i s tak malými dětmi. Nejsou vůbec hloupé a jsou velmi vnímavé. A pokud k tomu přistoupíte jako ke hře, možná ještě lépe pro Vás. Proč dětem nedat strojek do ruky a nenechat to udělat třeba je? Určitě si to užijete mnohem více než se trápit nad něčím čemu stejně nemůžete zabránit. Já bych to tak zpětně asi udělala a ušetřila si tím překvapivé setkání.

Nejlevnější kadeřnice na světě

Hlavu jsem měla hladkou a velmi rychle jsem si zvykla, že nikde nepřekáží ani vlas. Občas ještě byli tendence dávat vlasy, které už tam nejsou za ucho, ale vše postupně začalo ustupovat. Manžel si ze začátku mojí hlavu užíval a velmi často mi jí hladil večer u televize. Asi v tom viděl způsob relaxace a mě to rozhodně nepříjemné nebylo.  V průběhu léčby vlasy sem tam nějaké dorostli, ale nebylo jich moc a dokonce na hlavě boleli. V paruce však tyhle krátké chloupky byli velmi nepříjemné a tak jsme občasně hlavu vzali žiletkou znovu. Aby nikde nic nebolelo a nepřekáželo. Holá hlava byla prostě v létě příjemnější. Po ztrátě většiny vlasů jsem si dokonce libovala, že mám teď vlastně nejlevnějšího kadeřníka na světě. 🙂 Vlasy mi ani teď nechybí, dokonce jsem si na to tak zvykla, že ani netuším zda si ještě nechám dlouhé někdy narůst. Holá hlava i krátké vlasy mi kupodivu poměrně sluší a všem okolo se to líbí.

Co nosím na hlavě

líbačka, jsem překážela

Zprvu jsem nosila paruku, před veřejností jsem chtěla nemoc utajit, ale postupem času jsem více přesedla na šátky a později zcela na pleš. Teď k podzimu na čepky. Čepka, která je mi nejpříjemnější je dokonce synova. Koupila jsem mu jí za pár korun v Pepcu, ale jemu byla velká a tak jednoho dne náhodně skončila u mě. A nevadí mi ani to že má ouška. Je to poměrně legrační a všude hrdě hlásím, že je vlastně jeho. 😀

Dnešní článek zakončuji usměvně. A příště povím o  dalším průběhu chemoterapie.

Tak na počtenou za týden,

Ahoj, Šárka


Maminky s rakovinou, jak jste řešili ztrátu vlasů vy? Napište do komentáře 🙂

Napsat můžete ale i vy ostatní, jak byste k tomuto postavili vy? 

 

Co je to rakovina? část 1.

Před třiceti lety se toho o rakovině příliš nevědělo, moc se o ní nemluvilo a rozhodně rakovinou neonemocnělo tolik lidí, jako v dnešní době. Před deseti lety tomu dokonce bylo podle statistik tak, že rakovinou onemocní 1 z 10. Podle nových statistik se dokonce ukázalo, že toto onemocnění postihne 1 z 4 lidí. To už je hrozivé číslo, nemyslíte? Co za tímto onemocněním tedy stojí a co to ta rakovina vlastně je? Podíváme se na to dvěma úhly. Začněme tím odborným pohledem, z pohledů lékařů a moderní medicíny. Tím druhým očkem na to koukneme z trochu alternativnějšího směru. Směru, psychosomatiky, který si už v dnešní době proráží cestu i v přístupech moderní medicíny a začíná být braný vážně. V dnešním článku si tedy vysvětlíme základní termíny, kde definuji rakovinu, nádor a další k tomu navazující termíny, které v souvislosti s tímto můžete slyšet. Tak jdeme na to? Pokračovat ve čtení “Co je to rakovina? část 1.”

Domácí jogurty

Proč si nevyrobit domácí jogurt bez éček, konzervantů v pohodlí domova za méně než 30 minut? Když jeho příprava je tak jednoduchá. Pojďme na to 😉

Potřebujeme

1 l čerstvého mléka

2 lžíce bílého jogurtu s živou kulturou (např. Hollandia, Jihočeský jogurt ve skleničce nebo jiný)

teploměr, hrnec, vařečka

Postup:

Mléko ideálně čerstvé plnotučné, polotučné dle Vaší volby ale každopádně nevolte pasterizované,či v žádném případě ošetřené UHT – v krabici. Mléko v hrnci přivedeme k varu. Jakmile mléko začne pěnit, ohřev vypneme. Necháme mléko vychladnout na teplotu 40 stupňů. Teplota je důležitá, vyšší teplota by Vám zničila živé bakterie z jogurtu. A nižší teplota by neaktivovala proces zrání. Mléko můžete přivést jen k teplotě 40 stupňů, ale var v mléku pak zajistí, že výsledný jogurt bude po dozrání mnohem hustší. Do vychladlého mléka přimícháme jogurt s živou kulturou a rozmícháme v mléce. Přelíváme do dóziček, nebo skleniček a necháme minimálně 6 hodin na teplém místě dozrávat. Já nechávám zrát i více jak 12hodin, výsledný jogurt je pak velmi podobný hustotou řeckému jogurtu. Jogurty pak skladujeme v lednici a před podáváním můžeme doplnit čerstvým ovocem semínky nebo marmeládou.

Z jednoho litru mléka připravíte 6 jogurtů o 150ml. Stejným způsobem můžete připravit i jogurty sojové. Připravte se na to že výsledná hustota nebude zcela optimální. Z posledního jogurtu si pak uschovejte poslední dvě lžíce a připravte z něj další várku. 😉

RECENZE: Jogurtovač Tescoma Bambini

Domácí výroba jogurtů jako další krok v mém HomeMade systému

Už když byl syn menší, strašně jsem řešila, abych udělala co nejvíc věcí domácích. Domácí přesnídávky, domácí obídky, domácí sušenky a dokonce i jogurty. Syn s nimi od začátku neměl žádný problém a protože se klasicky začíná jogurtem bílým, začali jsme s ním. Zatím kupovaným. Pak přišlo období, kdy jsem chtěla vyzkoušet ty ovocné, ty se neujali. Vrátila jsem se zpět k těm bílým a u těch jsme dlouhou dobu zůstali. U nás doma, ale jogurty jedou poměrně ve velkém a tak jsem začala vymýšlet, že bych se pustila do těch domácích. Kdy budu mít jistotu, že obsahují co mají, nebo respektive co nemají.

Proč Tescoma Bambini?

Domácí jogurt byl tak další krok v mém HomeMade systému. V čem ale jogurty vyrábět? Kupovat další elektroniku do už tak malého a přeplněného bytu se mi nechtělo, natož tlačit zbytečně peníze do elektřiny na výrobu jogurtu, kdy se tak zbytečně jeho výroba prodraží.  Od Tescomy mám doma vícero kuchyňského vybavení se kterým jsem spokojená.  Koupila jsem tedy sadu na výrobu jogurtů od Tescoma s názvem Bambiny. S tím, že pokud nebudu spokojená, nebude mi líto té investice, která je oproti těm elektronickým výrobníkům o poznání levnější.

Výroba v lahvích pro mě nebyla praktická

Sice jsem zprvu nějakou dobu s nákupem váhala, ale poté co jsem si několik jogurtů vyrobila doma do skleněných lahvích a pak je složitě přelévala, když mi jogurty dozrály bylo jasno. Tohle je zbytečné špinění nádobí. Navíc z hrdla vysokých lahví, jogurty často ani netekly, jak byly husté a tak byla spousta nevyužitá. Navíc lahve s jogurty se poměrně špatně skladují. A tak jsem se konečně odhodlala a koupila tak praktickou sadů dóz na výrobu jogurtu i s elegantním termoobalem, kde si jogurty dozrají do krásy.

Elegantní sada v taštičce

Jogurty ve skle jsem musela balit do deky, nebo ukládat na vyhřívací podložku a usazovat na gauč. Místa tedy zabrali spoustu a ještě jsem musela hlídat, aby je syn neshodil ze sedačky. To bylo nepraktické. Sada od Tescomy má termoobal, kde jsou kelímky s jogurty pohodlně usazeny a v teple. Zabere tak minimum místa a zrají si v poklidu na kuchyňské lince. Termotaška má vyjímací vnitřní oddělovací výstélku. Pokud se tedy stane, že potřebuje vnitřek termoobalu vyčistit, lze to udělat velmi jednoduše. Vyjmout vnitřek, ten opláchnout pod tekoucí vodou a vnitřek tašky pak vytřít hadříkem.

Co obsahuje dál?

Termotaška obsahuje v základu šest kelímků o obsahu 150ml. Což je na porci ideální množství. Kelímky jsou po třech s víčky v růžové a po třech s víčky v barvě modré.  Víčka na kelímku velmi dobře drží a nevyteče z kelímku ani kapka.  Jogurty v kelímkách jsou v tašce v dostačujícím teple pro dozrávání.

Uskladnění

Se sadou jsem velmi spokojena, dokonce uvažuji o nákupu dalších kelímků, protože jsou velmi praktické, z pevného plastu bez BPA. Jsou vhodné do myčky, lednice i mrazáku nebo dokonce i mikrovlnné trouby. Jogurty v kelímku zrají minimálně 6 hodin, ale já je nechávám zrát delší dobu, jsou pak více husté. Dokonce jsem zkoušela i jogurty sojové, nebyly tak povedené, ale byli jediné u kterých vidím cenově výrazný rozdíl oproti kupovaným.

Hodnocení

Kdo říká, že k výrobě jogurtů bez éček a konzervantů potřebujete drahý přístroj na jeho výrobu. Když vlastní jogurty lze připravit za půl hodiny téměř bez práce. Dozrávání už nemusíte vůbec hlídat a pokud jste měli teplotu mléka při výrobě správnou nestane se, že by se Vám nepovedli a pochutnáte si celá rodina. Navíc tahle prima věcička nezabere doma příliš místa a jeho pořizovací cena nepřesáhne 400 korun. Já jsem velmi spokojena a mohu doporučit.

Recept na domácí jogurty – ZDE

Chemoterapie poprvé

Jdu si pro výsledek, ale ten den mě čeká další nemilé překvapení

pořízeno na 1. chemoterapii, už to teče do žil

Den D přišel nečekaně ze zálohy. Sotva jsem si vyslechla prognózy a detaily o mojí nemoci už jsem čelila svojí první chemoterapii. To slovo mi neříkalo nic víc, něž komukoliv jinému. Jakožto zdravotní sestře jsem se jí vždycky šikovně vyhnula, aby ne. Jsem nedostudovaná dentální hygienistka a na zubním v soukromém sektoru se člověk horko těžko vyskytne na onkologii. Hemato-onkologie, ale teď začíná být místem, kde budu trávit spoustu času. To úmorné, nudné místo, který si nese svůj typický pach. Pach, který se mi již brzy vryje tak hluboko pod kůži, že začnu hledat způsoby jak to přebít. Hlavně v hlavě. Pokračovat ve čtení “Chemoterapie poprvé”

Založení webových stránek a vznik projektové vize

Původní záměr tohohle webu se vyvinul v něco mnohem lepšího

Když jsem si zakládala tenhle web, měl mi sloužit jako místo, kde se zbavím svých starostí, vypustím své myšlenky na svět a podělím se o své trápení.  Tuhle funkci má doposud, ale vyvinul se v něco mnohem většího a hlavně lepšího, nemyslíte?

Krok 1 – Zaplatit si virtuální prostor

Poměrně dlouhou dobu jsem k tomu si ten vlastní virtuální prostor zaplatit odhodlávala. Až jsem se konečně rozhodla, kolem srpna toho byla na mě a mojí hlavu příliš. Můj zdravotní a psychický stav se horšil. Kamarádů v Plzni vlastně moc nemáme, a ty které jsem měla paradoxně ze všech nejblíž, tak ti si na mě vůbec neudělali čas. Někteří dokonce od chvíle co se dozvěděli o mé nemoci nehli ani brvou, natož aby je napadlo zjistit zda nepotřebuji s něčím pomoct. Nemám jim to za zlé, protože pro někoho je tohle příliš náročné a bojí se. Navíc jsem toho názoru, že určití lidé v našich životech hrají významnou roli jen po určitý čas. A možná, že jejich čas skončíl právě tím, že jsem zase o kus jinde než oni.

Byli jsme tak na to sami. Já, můj manžel a syn Domík. My tři v Plzni v boji proti něčemu co se nesmí vzdávat. Další oporou nám byli hlavně manželovi rodiče, kteří si ochotně přebírali Domíka na hlídání na ty kritické dny. Dál jen několik výjimečných osob, ke kterým jsem si našla cestu hlavně díky nemoci a pak i smýšlením.

Krok 2 – Změna smýšlení a nastavení priorit

Založený a zaplacený prostor s doménou 2. řádu tak byl krokem číslo jedna. Následně jsem ještě tak týden váhala zda se do nějakého psaní vůbec pustím. Zlom přišel v den bratrovi svatby. Kdy se odehrálo něco co mě nastavilo na jiné uvažování a to byl ten krok číslo dvě, co jsem potřebovala k tomu, abych se odpíchla ode dna. “Takhle to dál nejde. Někdo tu musí stát pevně na nohou.” Byla jsem to tedy já a vzala si celou rodinnou situaci na hrb. Změnila myšlení, Postavila se pevně na nohy a zatnula zuby. Vypustila jsem svět svůj první článek. Během týdne jsem si dala hlavu dohromady, prolistovala spoustu knih o seberealizaci, motivaci a změně myšlení. Začala psát pravidelně články.

S takovým seberozvojem, ale přichází i další síla. (Když to čtu, připadám si jako bych se dívala na hvězdné války 😀 ) Mě osobně to přijde jako samozřejmost a povinnost. Vždycky jsem směřovala k tomu dělat něco navíc i pro ostatní. A tak jsem si říkala. “Co když je tu takových lidí v podobné situaci víc? Co když jim nemá kdo děti pohlídat? Co když mají v nějaké rodině taky dvě rakoviny naráz? Jak fungují?  Co můžu udělat pro to, aby to ti ostatní měli jednodušší než já?”

A tak se stalo, že jsem začala vymýšlet plán projektu, který by měl změnit životy těm, kteří jsou na tom podobně, nebo dokonce hůř. Právě probíhala stále první fáze. Můj příběh. Léčba rakoviny se sice blíží ke zdárnému konci, ale kdo rakovinou prošel, ví,že po téhle nemoci už nikdy není nic jako předtím. Tělo zůstává po náročné léčbě už vždy oslabené a velmi náchylné. Hlídání sebe samého je tak samozřejmost číslo jedna.

Fáze 2 – Krok 1

Postupně pak začnou přibývat další příběhy. Příběhy těch, které jsem aktivně oslovila nebo oslovili oni mě v rámci budování komunity. A protože název webu z původního záměru zůstal stejný je jasné, že pojednává minimálně o dvou příbězích maminek s rakovinou. Ten druhý, mojí mamky jste už měli možnost si přečíst.  Odkaz na 1.článek jejího příběhu najdete – ZDE

Výzva přichází i s fází číslo dvě

A protože je tahle rubrika o rozvoji projektu, povíme si příště nějaké další informace o tom jakou mám vizi. Možná zjistíte, že v tomhle nejsem žádný troškař a není proto divu, že s tím budu potřebovat trochu vaší pomoci. S čím potřebuji pomoct právě v této chvíli? Se šířením! Zaplavte sítě (i ty sociální) letáčky nebo je tiskněte a vyvěste kde Vás napadne. Ať se dostanou do rukou těm správným lidem.  Čím víc lidí se to dozví, tím líp. Verze letáčku se v průběhu už několikrát změnila. Tady najdete tu nejaktuálnější z nich. Tak velmi děkuji, pokud jste sdíleli kde jste mohli a teď už to závisí na ostatních  a na tom zda se budou chtít ozvat.

 Jak říká františek z Kouzelné školky: “Mějte se famfárově!” tohle totiž tak trochu Kouzelná školka zatím je.

 

 

Oploďňovací článek

Umělé oplodnění

Hned v úvodu utnu tu detektivku, kterou jsem rozjela na konci prvního

těhotenského článku. Kdo mě čte od začátku, ví že je Lukáš jistojistě Dominikův tatínek. Navíc je jasně vidět, že Domík jako by Lukymu z oka vypadl. 🙂 To Vás jen musím trošku napínat. Tak trochu mě to baví. Tady jsem si zahrála trochu na potvoru, ale snad mi to odpustíte. Lukáš je právoplatný tatínek, a ihned po prvních obavách zda do mě nevložili cizí děťátko se odplavili jako voda, když jsme to naše klubíčko spatřili na světle světa. Ta nejisto v nás chvilku plavala, ale byli jsme rádi, že se nám to podařilo a bylo by nám asi vesměs jedno zda je to Lukyho spermík nebo ne. Už by byl prostě náš. 🙂 Pokračovat ve čtení “Oploďňovací článek”