Zázračný Vitamín D v boji s rakovinou

Kam nechodí Slunce, tam musí lékař

Jako to bylo v pohádce O Zubejdě, která neměla dostatek slunečního záření a byla unavená a neměla chuť k jídlu, hubla a byla často nemocná. Vitamin D má totiž v organismu své širokospektrální využití. Jeho nedostatky mají neblahé účinky na náš organismus, vede k častým zlomeninám, oslabení imunity, i zpomalení růstu dětí. V dostatečném množství zabraňuje nadměrnému ukládání tuku v těle, takže eliminuje riziko obezity.

Vitamín D má v lidském organismu aktivní roli při získávání vápníku a fosforu z konzumované potravy a také při udržování optimální hladiny těchto látek v krvi čímž také udržuje jejich správnou hladinu v krvi. Což v překladu znamená, že má velký vliv na pevnost našich kostí, ale co je zásadní pro nás maminky  i z pohledu na rakovinu je jeho nepochybný vliv na imunitu.

Za dětskými nekonečnými rýmičkami a dalšími onemocněními v zimě stojí i zmíněný nedostatek vitamínu D. Který se projevuje častějšími infekty mezi listopadem až dubnem. Nedostatek vitaminu D pak eskaluje právě na jaře, kdy se do nás pouští i stará známá jarní únava. To vše souvisí s nedostatkem vitaminu D, který je nejčastěji možno nachytat ze sluníčka, kterého právě v zimě nemáme zcela dostatek. V zimě se často pobytu venku vyhýbáme a brzké stmívání nás k delšímu pobytu venku také nepobízí.  A jak souvisí vitamin D s rakovinou? Čtěte dále.. Pokračovat ve čtení “Zázračný Vitamín D v boji s rakovinou”

Diagnóza: RAKOVINA PRSU

ŽIVOT PŘED NEMOCÍ

Svůj volný čas jsem trávila s přáteli a rodinou, miluji poznávání nových míst, památky, nové lidi a miluji přírodu a cestování.
Má povaha je velmi milá, vlídná,ráda pomáhám ostatním. Jsem přátelská, komunikativní, dobrodružná a velmi tvrdě si jdu za svým!!!

Pracovala jsem jako ošetřovatelka v domově pro seniory, ta práce mě velmi naplňovala a hlavně jsem věděla, že má prace má nějaký smysl. Vždy jsem pomáhala ostatním… Bohužel jsem měla pracovní úraz, po němjsem musela na operaci kolene a musela jsem mé práce zanechat. Poté jsem byla necelý rok na úřadu práce a v srpnu 2010 jsem zjistila,že jsem těhotná. 🙂

Já a moje těhotenství

Těhotenství bylo vcelku hektické co se tyče strachu o nenarozené dítě, hormony si dělaly co chtěly…. ale většinu času jsem byla velmi šťastná. Má dcerka byla velmi vytoužené dítko a byla jsem ochotná za ni dát vše. V těhotenství jsem měla problémy s děložním čípkem, několikrát za sebou mi vyšly špatně testy a na poslední kontrole (to byl konec února) mi “musel ” lékař odebrat část čípku, dodnes vlastně nechápu proč….
Po pár týdnech mě museli hospitalizovat v nemocnici s diagnózou předčasný porod,  bylo to v 31 týdnu těhotenství. Celou noc jsem dostávala kapačky a tablety abych neporodila. Nakonec se lékařům podařilo porod zastavit, ale já jsem už musela zůstat v nemocnici. Má hospitalizace trvala měsíc a 1.4.2011 mě propustili s tím abych si doma stihla připravit vše potřebné na příchod nového človíčka. 🙂 Dcerka se narodila 15.4.2011 o 3 týdny dříve ale vše bylo v pořádku a hlavně byla úplně zdravá!!!

JÁ A MOJE RODINA

Pocházím z celkem početné rodiny. Mám 4 sourozence ( 2 sestry a 2 bratry ), jeden z bratrů je nevlastní. Poznali jsme se teprve před 4 lety a máme skvělý vztah.

Jsem vdaná 7 let. Můj manžel je mi velkou oporou jak ve chvílích těžkých tak i ve chvílích krásných!
V podstatě nám rok 2011 krásně začal a v dubnu jsem se stala tou nejšťastnější ženou na světě STALA JSEM SE MATKOU KRÁSNÉ HOLČIČKY NOEMI. V srpnu 2011 jsme měli svatbu malou, ale krásnou a tím jsme zpečetili náš vztah a stali jsme se šťastnou rodinou 🙂
Užívali jsem si každou chvíli s naší malou princeznou. Jezdili jsme na výlety a trávili čas s rodinou a přáteli…

Kojení v bolestech s následným nálezem bulky

Byl listopad 2011 a já si nahmatala bulku v levém prsu. Tím, že jsem stále kojila myslela jsem si, že to bude pouze “namožené nebo tak něco “. Postupně se přidávali i bolesti. Nakonec mě manžel dohnal k doktoru. Bylo krátce před Vánocemi a já byla u doktora, který mi oznámil, že je to pouze ” tuková bulka” nic víc. Bylo mi řečeno, že to samo zmizí.

Bolesti se zhoršovali a bulka také

Překlenuly Vánoce a přišel Nový Rok 2012 a bulka byla větší a bolestivější.  Můj vnitřní hlas “takový ten 6.smysl” mi napovídal, že není něco v pořádku…. Po několika dnech stresu jsem si udělala další termín lékaře, ten mě po prohlídce odeslal na ultrazvuk prsou. Vidím to jako dnes na žádance bylo napsáno,že mají udělat ultrazvuk a odebrat vzorek z bulky.
Na ultrazvuku mi lékař oznámil, že nevidí žádný stín za bulkou a že je vše v pořádku a poslal mě domů.

Odjížděla jsem domů s divnými pocity. Nechtěla jsem se smířit s rozhodnutím lékaře a tak jsem za pár dní volala na onkologii s tím, že chci aby tu bulku vyndali. Paní onkoložka mě odeslala do MAMARNÍHO TÝMU, kde na mě koukalo X doktorů a všichni mi tvrdili, že to nic není. Po dlouhém přemlouvání MAMARNÍHO TÝMU mi dali termín operace. Jenže ten byl volný až za měsíc. Ano dlouhá doba, ale já jsem dosáhla svého!!!

NASTAL DEN “D” NÁSTUP NA OPERACI

Byl začátek dubna pár dní před Velikonocemi. Je pondělí a dcerka je u mých rodičů a já se chystám a cestu do nemocnice. Sedím na příjmu, druhý den ráno mě budou operovat, hlavou se mi honí spousta myšlenek…. po příjmu mě sestra odvádí na pokoj. Je odpoledne a já mám návštěvu přijel za mnou manžel s malou a bylo to krásné rozptýlení před operací.
Úterý ráno byla operace, která proběhla bez komplikací. Jediné co mě zarazilo bylo chování personálu, chovali se ke mě jako ke kusu masa beze jména..
Po dvou dnech mě pustili domů. Strašně jsem se těšila na moje dva miláčky co na mě doma čekají 🙂 Užívala jsem si s nimi každou chvíli a zároveň jsem čekala na výsledky z histologie…

Podezřelý telefonát

Je pátek odpoledne a zvoní mi telefon a tam doktor z nemocnice, kterého ani neznám a žádá mě, abych přijela pokud možno hned nebo o víkendu, že prý má službu. Chtěl se mnou mluvit o výsledcích z histologie…. Po telefonátu z nemocnice by se ve mě krve nedořezal. Manžel měl odpolední a já byla s malou sama doma. Bylo mi jasné, co se mi chystají říct. Držím Noemi v náruči a koukám na ni jako na “svatý obrázek ” a hlavou se mi honila spousta myšlenek ( co bude s malou a s manželem, proč mi nikdo nevěřil, že ta bulka je něco špatně atd..). Přemýšlím jak to oznámím manželovi. V hlavě mám spoustu otázek a odpovědi žádné…. 🙁

Výlet za ortelem

V sobotu jedeme do nemocnice a já se připravuji na ortel. Sedím v ordinaci a čekám na doktora, po chvíli se otevřou dveře a stojí tam velmi sympatický a usměvavý doktor (což mě trochu uklidnilo).
Sedl si naproti mě, vzal mě za ruku a povídá: MÁME UŽ VÝSLEDKY BOHUŽEL… V TOM HO PŘERUŠÍM A POVÍDÁM MU MÁM RAKOVINU ,ŽE ANO??
On na mě kouká a povídá mi : ANO, BYL TO ZHOUBNÝ NÁDOR 2cm široký a 3,5cm do hloubky.
Má odpověď: JÁ TO VĚDĚLA A NIKDO Z VÁS MI NEVĚŘIL..!!!!
Žádal mě abych nastoupila hned v pondělí na příjem, že bude potřeba další operace a následně začátek CHEMOTERAPIE.
Odjíždíme domů a manžel se mě ptá co mi řekl doktor a já mu odpověděla, že mu to povím až v pondělí, že se o tom nechci bavit. Navrhla jsem že si uděláme pěkný společný víkend.. Musela jsem se s tím nejdříve sama smířit a prokousat se tím, co jsem se teď dozvěděla…

10.4.2012 – JSEM MĚLA VERDIKT ČERNÝ NA BÍLÉM ” RAKOVINA PRSU ” . BYLO TO 5 DNÍ PŘED 1.NAROZENINAMI MÉ MILOVANÉ DCERKY…

Další operace

Po druhé operaci kdy mi byly odstraněny uzliny v podpaží cca 10ks. .Mě čekalo něco opravdu velmi těžkého a to oznámit manželovi, že mám rakovinu a že 17.4.2012 nastupuji na CHEMOTERAPII.
Když jsem mu to oznámila viděla jsem v jeho očích bolest, bezmoc a beznaděj…

ale jeho slova mě uklidnila : ” NEBOJ LÁSKO SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME A TEN BOJ O TVŮJ ŽIVOT VYHRAJEME”!!!! Dodalo mi to tolik energie a síly bojovat a všem dokázat, že mě ta mrcha nedostane…
Poté mě čekalo další těžké sdělení o mé nemoci mým rodičům a babičce. Babička je pro mě velmi důležitá a hodně mi pomáhala a stále pomáhá. Jelikož už není nejmladší a její přítel zemřel také na rakovinu, rozhodla jsem se s těžkým srdcem jí “milosrdně lhát “. Ale jak všichni víme, babičky jsou chytré a své děti a vnoučata dobře znají a po nějaké době mou “LEŽ ” prokoukla.. 🙂
Dále jsem zlou novinu sdělila mému otci, bylo to těžké jelikož jsem prvorozená a teď můžu i první zemřít?? Vzal to velmi těžko…..

Na pokračování se můžete těšit příště,

Vaše Lucie 🙂

Lucie jak ji znám já

První dobrá duše co se chce podělit

Lucie je jedna z prvních (vlastně úplně první) kdo mě oslovil na Facebookové skupině a hned od začátku byla rozhodnutá se do tohoto projektu zapojit. Naše nyní již přátelství probíhalo oťukáváním po chatu a postupnému seznamování, srovnávání průběhu nemoci i zvládání chemoterapií.

Lucka je dost obětavý typ, velmi ráda pomáhá a paradoxně hned na začátku pomohla mě, ne tak jak jsem si to představovala já, že vlastně pomáhat bych měla já. Lucka už tohle všechno má několik let za sebou a tak ví o čem mluví.

Lucie pomáhá snad každému

Lucka, ale pomohla úplně z jiného směru. Pomohla s projektem. Hned potom co jsem totiž vydala letáčky na sociální sítě a nechala je rozutéct se do světa, tak přišla s tím, že se musí natisknout, aby se dostali tam kde je potřeba. A šl na to totiž docela od lesa. Napsala mi, že má známého v tiskárně a že mi letáčky v několika kusech natisknou. Na jejich výlohy. Jenže krátce potom jsem se dozvěděla, že to vlastně taková pravda nebyla. Několik dní po tom co letáčky dorazili domů, z Lucky vypadlo, že letáčky vlastně platila ona, že jí jen dali slevu. Asi mě už po té chvíli znala natolik, že věděla, že bych s tím nikdy nesouhlasila. Pomáhat jsem tu přeci měla já, a ne ona mě.

Nakonec z toho vlastně vyplynulo, že ona mi tím opravdu pomohla, protože když letáčky přišli domů, tak jsem z toho měla opravdu šílenou radost. “Takže Luci, já ti znovu zpětně děkuji” i když se s tím pojí i vzpomínka na to, že jsem byla i chvíli naštvaná když jsem se dozvěděla pravdu.

Kdo je Lucka a o čem Vám tu bude psát?

Lucka je výjimečná už jen v tom, že je také ze zdravotnického (sociálního) prostředí. Před rakovinou pomáhala seniorům jako pečovatelka v domově pro seniory a po diagnostice rakoviny a jejím doléčení se přestěhovali do Německa, kde je lepší lékařská péče. Takže se tu určitě můžeme těšit nejen na její příběh, ale také na to jak chodí zdravotnictví u našich sousedů, kde řeší stále trable a komplikace po rakovině. Protože těch s tímhle onemocněním bohužel stále není málo. A nebude to jen o zdravotnictví, ale i  školském přístupu a výchově dětí v Německu, takže pro nás toto srovnání bude určitě velmi zajímavé.


Tak ve čtvrtek se můžete těšit na první slova o rakovině v podání Lucie, o tom co jí provázelo, co jí trápilo a jak si to prožívala. Já už se nemůžu dočkat a co vy?

Ahoj a od teď předávám slovo Lucii

Šárka

Terapeutický MamaBlog

Aplikace ryzího a moderního života maminek do něčeho co dokáže pomáhat.

Nejen, že psaní a sdílení našich mateřských funkcí nám pomáhá vypořádat se s rutinními situacemi. Život s dětmi a s miminky je náročný. A ten kdo vymyslel termín mateřská dovolená, měl by se stydět. Pravděpodobně to byl muž, ale nehaňme tu mužské pohlaví, které většinou nemá naše ratolesti na starost a často někteří tatínci ani nemají ponětí co všechno musí ženy nosit v hlavě.

Zkrátka mateřství je radost i starost. A někdy ta starost nebo dokonalost, přeroste v něco víc. Ve chvíli, kdy se žena rozhodne stát matkou, její psychika i povinnosti se mění. V popředí hned stojí dítě, pak fungující domácnost, manžel a někde na samém konci stojí samotná žena. Matka, na které to všechno stojí.

S mateřstvím přichází změny

Ve chvíli  kdy se staneme matkami, už nikdy není nic jako dřív, všechno okolo je důležitější než my sami. V závalu praní, krmení, žehlení, uklízení, přebalování a uspávání. To známe asi každá, ne? A druhý den znova a znova. Nehledě na fakt, že za tím vším se rostoucí robátka snažíme ještě motivovat, vést, prohlubovat jeho dovednosti, vedeme k čistotě, k výslovnosti, k učení a později s nimi zasedáme i k domácím úkolům.. Často jsme se spěchu, stresu a často si připadáme jako kdybychom měli deset rukou. Nebo bychom je alespoň potřebovali.

Všechen ten shon a stres i pocity, že nám neporozumí nikdo jiný než jiné maminky. Nebo naopak pocity, že všechno zvládáme hravě. Nebo se to tak alespoň zdá. Rutina, obohacení denní rutiny nebo  jen potřeba sdělit světu, co všechno děláme, co za tím stojí a že se to dá v takto náročné situaci s dětmi všechno zvládat. To je často důvod proč si ženy, maminky zakládají blogy.

odkaz do sekce MamaBlogu – klikněte na obrázek

Terapeutický MamaBlog? Co to je a proč?

Proč je tohle jiné? Má za úkol svěřit se nejen v péči o děti, ale i svou tíživou situaci s nemocí, která přišla. Často i z přetížení, ze stresu, z nedostatku spánku, hormonálních změn po porodu a dalších hrajících faktorech. Tyhle blogy doslova křičí: “Já jsem máma, mám rakovinu a zvládám to!” To, ale není hlavní důvod proč terapeutický mamablog vzniká. Pomáhá totiž ulehčit v tíživé situaci. Na počátku tohohle projektu stál také mamablog, moje vlastní potřeba podělit se o situaci u nás doma. Také do světa křičel: “Jsem máma, mám rakovinu. Pomoc, co s tím.”

Hlavní pro mě bylo, ale jiné sdělení. O těch věcech, na které se mě ptala řada lidí. O nemoci, o diagnostice, o chemoterapii, o synovi i o tom jak to zvládám. Ale já jsem nějak nemohla mluvit. První týdny pro mě byli dost bolestné. Ale ne kvůli nemoci, kterou si mé tělo vytvořilo na obranu, proti mému konání. Opět proti stresu, nedostatku spánku a mnoha dalším věcem. Neměla jsem sílu se o tom bavit, protože jsem na to byla sama. Měla jsem pocit, že jsem najednou jako matka selhala. Neznala jsem nikoho kdo si prochází stejnou situací. kdo má doma stejně malého živého človíčka a už vůbec žádná rodina nefunguje stejně pokud přijde krutá nemoc, která dokáže i zabíjet.

Spousta otázek, žádá odpovědi

V prvních týdnech, jsem nebyla schopná konat jako doposud, být matkou svému synovi na 150% procent jako jsem tomu byla zvyklá doposud. A když přišla řada lidí, se spoustou otázek, na které jsem neměla sílu denně odpovídat, přišel taky ten nápad, že si o tom začnu psát. A světe div se, mě se začalo ulevovat.

Nápad z vlastní terapie

Vznikla z toho moje vlastní terapie. Už jsem nepotřebovala psychiatra a pilulky. Všechno se to odplavilo pryč. Starosti, myšlenky i problémy a začalo to zabírat tak skvělé, že mě napadlo, že to možná stejně prožívají i ostatní mámy. Jen si zkrátka nechtějí sami začít platit prostor, matlat se v programování a jen psát a sdílet to s jinými. Od toho Terapeutický MamaBlog. Stačí se jen vypsat a výsledky se brzy dostaví.

Maminky redaktorkami vlastního života

Zkrátka terapie psaním, terapie sdílením, která pomáhá. Převede myšlenky k jinému, něčemu tvůrčímu, něčemu díky čemuž můžou ostatní srovnávat svojí situaci. A víte co? Tomuhle nápadu se daří a tak se hlásí maminky, co si to píšou na papír, píšou do wordu a pak mi to pošlou a já to pro ně zveřejním, nebo v nejlepší možném případě dostanou zcela otevřeně svůj vlastní prostor na těchto webových stránkách a píšou si to celé sami. Tak jak to cítí, jak to vnímají nebo vnímali. Zpětně nebo aktuálně, záleží na nich kdy se rozhodnou a zda se rozhodnou to s námi veřejně sdílet. A jeden takový příběh odvážné maminky, která se rozhodla si o své situaci s námi psát je Lucie. Její příběh začíná už v roce 2012 a stále je co řešit, rakovina totiž sebou nese jedno úskalí. Už je navždy s námi.. Odkaz na její první článek po kliknutí na obrázek.

 

Vánoční přání – Kvalitní spánek

Tenhle článek bude trochu jiný, kombinace článku o společně s recenzí.

Na instagramu jste se mohli dočíst krátkého příspěvku o tom, že k dokonalosti mi chybí se už jen pořádně vyspat. A protože ten spánek při rakovině opravdu není zrovna výhra, nehledě na mou minulost s výhřezem bederní plotýnky v pouhých 18 letech a opravdu posledním neopomentulným faktem, že jsem maminkou teď již dvouletého chlapečka, ke kterému jsem se toho v noci hodně navstávala. Navzdory kvalitní stravě i dostatku pohybu mi kvalitní spánek chyběl.

Matrace je faktor hrající v kvalitě spánku

No a proč? S tím totiž souvisí i matrace na které se spíme. Matrace, které doma máme jsme zakoupili v Kika, nesáhly jsme po těch úplně nejlevnějších co tam byli, ale tenkrát jsme moc nehleděli na potřeby a účel, které matrace měli plnit. Říkáte si: “Který účel než si na ně lehnout by asi měli plnit?” No to jsem si taky říkala. A tak není divu, že během tří let co jsme na těch matracích trávili téměř každou noc mi došlo, že jsme si asi pěkně naběhli. Pokračovat ve čtení “Vánoční přání – Kvalitní spánek”

#SlovemProtiRakovi

Rubrika plná příběhů

Dostáváme se k části webových stránek, která je pojmenována Slovem proti rakovi. Proč se tak jmenuje a co ta slova znamenají? Tenhle název je totiž součástástí záměru terapeutických MamaBlogů a hlavně povídáním o rakovině, o nemoci, diagnostice, obavách i psychice. Zkrátka všemu co souvisí s obavami člověka, když se dostane do situace s rakovinou. Není ale jen pro maminky, které si tu píšou své Terapeutické MamaBlogy.

kampaň #SlovemProtiRakovi

Je pro všechny kteří se nebojí sdílet všechno okolo rakoviny. Aby motivovali ty, kterých se to týká. A ti, kteří chtějí, si mohli přečíst obavy, radosti, strasti a komplikace i aktivity každého, kdo si prošel nebo prochází tím stejným životním obdobím. Má za úkol informovat veřejnost o životě s rakovinou a ukázat, že život s rakovinou není jen černý a bílý a dokáže tak propojit všechny, kteří se pod tento hashtag přihlásí se svým slovem proti rakovině.

Proč další hashtag?

Pokud právě s rakovinou bojujete a sdílíte s ostatními vaše myšlenky i obavy, můžete ke svým příspěvkům připojit i tento hashtag. A proč jsem vymyslela tuto kampaň s hashtagem na sociální sítě? Zkrátka protože hashtagů není nikdy dost. Když jsem se snažila hledat na sociálních sítích lidi, kteří sdílí svoje příběhy s rakovinou. Zadávala jsem různé štítky, většina z nich je ale anglická. Těžko lze pak vybrat ty, kteří si tím samým prochází v České republice. Pomůže tak pod tímto hashtagem vyhledat české bojovníky proti rakovině. všechny, kteří si tím procházeli, prochází a nebo pomůže vyhledat stejné lidi pro ty, na které ten los teprve padne. Toto označení jim to pak usnadní.

Dneska jsem to já. Zítra to můžeš být i ty.

Osvěta o rakovině a životě s ní je totiž zastřená velkou bublinou. Lidé mají často pocit, že lidé s rakovinou nežijí, spíše jen tak přežívají a vidí okolo sebe jen to, jak špatně vše kolem dopadá. A mají strach, když do tohohle období nechtěně vkročí. Život s rakovinou, ale není jen černá a bílá.

Naopak rakovina často pomůže v lidech probudit mnohem více barev než doposud znali. Příkladem jsem i já. Nemoc mi dovolila opětovně probudit svou tvořivost a lásku ke všemu kreativnímu a smysluplnému, k činnostem, které povzbuzují chuť k životu a vytváří pocity štěstí.

Dnes jsme to já, kdo je nemocný, a hledám informace. Nemoc na mě přišla nečekaně ze zálohy. Na začátku jsem si říkala proč zrovna já? Zprvu jsem to nechápala. Teď toho vím víc a snažím se tomu porozumět,  a i přesto, že vím víc než na začátku pořád vím, že nic nevím. Ale nebrání mi to v pestrobarevném životě. Životě plného barev, plného radosti a plného zajímavých aktivit na které jsem si předtím nikdy nemohla udělat čas.

Co můžeš udělat a jak se zapojit?

Jsi cancerfighter z české republiky? Máš blog? Píšeš o své nemoci? Chceš podpořit a usnadnit hledání dalším lidem hledání, když se dostanou do stejné situace jako ty? Označením #SlovemProtiRakovi na sociálních sítích se začleníš do skupiny bojujících čechů proti rakovině, podporuješ terapii sdílením a zapojíš se do něčeho většího než jsme mi sami. Společně se staneme velkou komunitou, označeným českým hashtagem, pod kterým nás bojovníky může kdokoliv kdo to bude potřebovat vyhledat a případně se s námi i spojit.

Co můžete udělat i vy ostatní? Znáte někoho, kdo si tímto obdobím prochází? nebo procházel a celou situaci třeba skrýval?  Myslíte, že by mohl být motivací pro ostatní nebo ho jen popíchnout, aby se nebál když onemocněl? Třeba ani neví, že k němu vzhlížíte za to jak se situací popral? Možná o něm i vy sami můžete napsat pár slov, protože ani neví co si o něm myslíte, protože jsou to slova která často neříkáme nahlas. Možná že ho tím i vnitřně posílíte. Protože na svou nemoc nikdo nemusí být sám. Dejte jim to najevo Slovem proti rakovi.

Zapojit se je jednoduché. Teď můžete i vy!

 

Vánoční speciál 2.část

Štedrý den byl vše, jen ne pohodový

Ráno vstáváme unavení, rozlámaní a nervní. Noc v úplňku dala zabrat všem. Mě se připojili ke vší smůle i ženské hormony, které se chystali rozpoutat “nechtěné” červené řádění. Hormony a únavou napjatá jsem se dopajdala do kuchyně k přípravě snídaně, kde pak rovnou následovala příprava oběda, u jehož příprav došlo k prvním neshodám. Já chtěla tradičního Kubu a manžel lívance. Kdo vyhrál?

Syn sladká jídla zásadně nejí. Takže toho dne oběd nejedl. Celé dopoledne, ale probíhali zbývající přípravy, včetně dodělávky posledního cukroví, ze zbytků rozbíté krabice, která byla úspěchem pomoci mého broučka již tři týdny před Vánoci. Zase zbytečná práce a stress, kterým jsem jen doplnila své napjetí. Opět jsme jen lidi, a chybami se člověk učí.

3 dny stačí drahoušku

Jenže toho stresu  a prožitků na pouhé tři dny bylo až příliš a na duševní hygienu jsem si zkrátka během netradičního fungování o manželově dovolené nějak nemohla najít čas. Kolem 13hodiny jsme vyčerpaní padli do postelí, kde jsme měli v plánu všichni spokojeně usnout. Jenže co čert nechtěl. Mě nebylo dlouhou dobou spánku dopřáno a asi po hodině snažení o spánek se na několik dostavil. Probudila jsem se uprostřed snu, který mi říkal, že nemám ležet a jít k počítači a zapnout jej. A začít psát slova, která se mi v tu chvíli tvořila v hlavě.

Jdi psát!

To bylo to co jsem potřebovala. Poslechnout svůj vnitřní hlas, který mě k sobě opakovaně volal již několik dní předtím. Vypsat se a ulevit si. Dělat to jediné co mi pomůže od nervozity, stresu a pomůže rozjímat. Jenže jsme nesedla k psaní článku, ale k psaní knihy, kterou pro Vás mimo jiné připravuji, myslím že bude překvapením i spoustě mým nejbližším, protože se bez obalu pokusí rozkrojit nedotčené vnitřní téma a najít problém v šírším smyslu stejně jako při pitvě a vyhrabu jádro zakopaného pudla.

Expresivní psaní splnilo svůj účel, opět!

Každopádně to co jsem měla udělat splnilo svůj účel a já cítila jak ze mě každým napsaným slovem spadá ten stres a já se cítím lehčí a lehčí. O hodinu později přišel manžel, s údivem co zase dělám, proč neodpočívám. Což on doposud nechápe proč tohle vlastně dělám. Tohle je moje duševní očista, to co mi pomáhá a dělá mě konečně šťastnou. A já jsem se to v rámci toho předvánočního stresu zase pokusila zadupat. Ne! Další chybu už neudělám. A příště už poslechnu na první dobrou. Já jsme základ a když nebudu v pohodě já, budeme nervózní všichni a budeme si to všechno předávat jako v začarovaném kruhu. Stejně jako když si rodina předává virózu stále dokola.

Jedna aktivita není spásná, musí se stát zvykem

Každopádně v tu chvíli mi konečně bylo fajn. Jenže jedna věc tě nespasí. Je to jako imunita tu si musíš pěstovat, imunitou podpoříš proces zdraví a pak teprve se můžeš snažit o dokonalé souznění. Tahle balance je křehká a to, že jsem se na chvíli očistila neznamená čistotu doslovnou. Tuhle rovnováhu jsem rozhodila dalším uvědoměním. “Je 16:30 nestíháme! v pět jsme chtěli večeřet, abychom pak v klidu rozbalili dárky.” No jo, ale Domík ještě spal a tak jsme ho nejprve museli vzbudit. Procházku venku už nestíháme.

Jenže jak v tomhle procesu o dokonalé a nezapomenutelné Vánoce je strávit s dětmi v souznění a pohodě, když nestíháme.?Takže jdeme honem připravit Štedrovečerní stůl, prostřít. Začít smažit rybí řízky, ohřívat polévku. Honem do sprchy a trochu se vyškatulkovat. Půl šesté, syn ve sprše opět unaven, protestuje. Nepomáhá. Spěch on ani já nerada a rozhodně ten den nebyl podle mých Nevýchovných přístupů. Stres opět zavítal do mých křehkých rovin a zaplavil jej ještě více než předtím. V tu chvíli jsem stála uplakaná, nervózni v ložnici, že žádné Vánoce slavit nechci, že se na tohle všechno můžu tak akorát… protože Vánoce jsou už stějně doslova zničené.

Ke stolu usedáme všichni jak na trní. “No, už abychom to měli za sebou” říkám si a s obličejem jako kakabus vybírám z řízku kostičky. Syn pojedl jen polévku, rybí řízek, na který se tak těšil se mu zdál nechutný. Asi proto, že byl už studený. A také hodinu předtím hlady snědl na co přišel, hlavně čokolády ze stromečku, které pro velký úspěch na stromek už příští rok nedám! Ať si manžel prosí jak chce.

Dárečky to spraví

Po večeři přichází Vánoční zvyky, my jsme zvolili skořápky. Jednu z hořících syn zalil vodou a potopil ke dnu. ( jsem zvědavá odkud to nás letos vyskočí 😀 ) Prskavky vyprskal pro velký úspěch úplně všechny a zde se začíná dostávat to srovnání. Zatím jedna nula pro letošní Vánoce, syn se nepopálil o prskavku! Wau! Tím ale opět klady končí. Ke stromečku obklopeném dárky se vyhrnul na svůj věk velmi sebejistě a uzemnil mě tvrzením: “Vidíš, já říkal, že budou” protože tatínek ho strašil, že dárky asi nebudou. Bez nadšeného výrazu na který jsem se totiž od loňských Vánoc těšila a díky tomu stejnému výrazu, který jsem si pamatovala z loňských Vánoc jsem si nastavila ty zatracené představy o tom jak to letos bude ještě lepší než vloni. Stačila minuta, která mi na náladě opět srazila další bodík a hodila mě téměř na bod mrazu.

Naštěstí pro mě se ale dostavil pocit, který zažije každý rodič když hledí na své dítě, které netrpělivě trhá balicí papír a čeká co pod ním najde. Štěstí! Dostavilo se v pravý čas a všechno to špatné se rázem přesunulo do kouta a upadlo v zapomnění. To na co co jsem se těšila už od samého rána si mě našlo. A já jen užívala daný okamžik.

 

A teď to srovnání, které bych neměla dělat, ale udělám ho..

Lonské Vánoce pro mě nastavili laťku, byli totiž první ve třech, syn měl necelý rok a už vnímal všechny ty zázraky okolo sebe. Zářící světýlka i vánoční koledy. Dárky trhal poprvé. A tak jako každé poprvé tak i tohle poprvé bylo zkrátka dokonalé. A nikdy už nic není tak jako poprvé a to je to co jsem si měla uvědomit už když jsem ráno vstávala. Žádný okamžik se nedá zažít dvakrát a stejně, v tom je jeho jedinečnost. Stejně jako vločka, která je naprostý unikát. Tak zde jsem neměla očekávat, že by to bylo stejné. Bylo to krásné, nakonec. Ale ne stejné, bylo to krásné jinak. Neměl takovou radost ze stromečku a jeho světýlek, ale oproti loňskému roku si vypiloval dokonalou techniku trhání balícího papíru což byl pro mě vetší zážitek  než samotné hraní s dárkem. Taky koledy, které si letos u večeře zpíval s rádiem. A pak radost ze stavění vlakového nádraží, kterou si chtěl následně užít hraním ještě v půl jedenácté večer. V době kdy už sotva stál, ale nemohl jí tam přece nechat samotnou. Co kdyby do rána zmizela? Takže takové jsou Vánoce, pro ty drobnosti, které se vryjí do paměti. I proto jsem si letos vzpomínky uchovala na kameru. To kdybych náhodou na něco zapomněla.

Poučení pro mě

Štědrý den nebyl dokonalý, ale mohla za to spousta okolností. I tak si je nakonec uchovám v mysli jako krásně strávené společné chvíle, protože mě přes veškerou mou snahu to zabalit manžel dokonale uklidnil a provedl nás celým večerem s klidem jaký jsem u něj už dlouhou, opravdu dlouhou dobu neviděla.  Navíc Štědrým večerem Vánoce nekončí. Byli svátky a tím jsme si všechno vynahradili. A od příštích Vánoc? Od příštích událostí? Okolností? Oslav? Zábav? Už nemám žádná očekávání, nechám se překvapit samotnou situací ať sama ukáže čím bude výjimečná. A s tím jediným předsevzetím jsem vstoupila do letošního roku.  Letos už se nachytat nenechám, ani sebou samotnou!

A i když vím, že mě čeká ještě spousta těžkého rozhodování a životních okolností ohledně celé cesty za zdravím, vím že to bude zase jen další výzva v tom pokořit sebe samou. Nenechat si tím vzít vítr z plachet a nechat všechny chvíle vyniknout a udělat z nich každou chvíli dokonalou.

Moje předsevzetí do Nového roku? Užívat dne, jako by měl být posledním!

Vaše Šárka


A jaké předsevzetí jste si letos dali vy?

Vánoční speciál 1.část

Neplánovat, nesrovnávat..

V životě je lepší nic neplánovat, nesrovnávat. Ne kvůli tomu, že život dokáže překvapit ze všech možných koutů, ale spíše z důvodů, že takovým plánováním může na jedné straně buď mile nebo nemile překvapit i přivést do stresu. Příkladem toho byli i naše letošní Vánoce.

Když tedy srovnat musím, protože tím prvotním plánováním a nadšením jsem na sebe uvrtala bič, kterým se teď musím dobičovat až do úplného konce. Srovnám tedy čistě pro efekt to co jsem v počátku vůbec neměla srovnávat. To čím jsem si na letošní Vánoce vlastně uškodila a přivodila si spíše více trápení než radosti. A dostalo se to až do té fáze, že jsem byla ráda, že to mám za sebou.

Vánoce 2018

Letošní Vánoce jsem plánovala nebo spíše neplánovala. Chtěla jsem jen užit ten krásný Vánoční čas, který tak miluji. Ale chybovat je lidské. A já jsem zde pro svou vlastní škodu napáchala škod na miliony. Promarnila jsem tím ty nejkrásnější chvíle, které jsem si měla prostě jen užít. Proč byli letošní Vánoce tak nepovedené? Copak na Vánocích samotných se dá něco zkazit? Když spíše více než to krásné a pohodové nám v hlavě zůstává spíše to co se nepovede nebo to co nás dovede k nové, další zkušenosti, která nás zase na příště dovede o kousek dál a poučí? Tedy v případě, chceme-li s i z toho to poučení vzít.

Takže pěkně od začátku..

Bylo nebylo. Přišel prosinec a já do něj vstoupila s klidným dojmem. Že vše letos proběhne naprosto ukázkově, bezstresově a poklidně. Vše se dařilo jak mělo. Cukroví sem tam jednou týdně sem tam vytvořené, sem tam poklizeno. Absolutně poklidně, vše bez stresu a zbytečného honění. Dárky objednány online, jen je zabalit. Měsíc krásně plynul a byla jsem se sebou nadmíru spokojena. Přípravný Vánoční čas jsme trávili společně, syn pomáhal, kde mohl a když viděl, že potřebuju tvořit něco sama pro sebe a mít chvilku na práci dobrovolně se odklidil do svého světa plného fantazie a věnoval se svému dětskému světu. Bez narušení jsme takto fungovali až středy před Vánoci.

Vánoční večírky a shon mě dohnal

Ve čtvrtek přišlo na řadu tradiční Vánoční večírkování. Abychom si mohli užít společně stráveného času s manželem bez dítěte nabídli se tchýně s tchánem, že nás předvánočně obdarují svou přítomností :-). Měli přijet ve čtvrtek krátce po obědě, ale já potřebovala honem honem doklidit co zbylo, na co jsem v rámci svého  no-stress přístupu nedostala. Skutečnost byla taková, že syn toho dne po obídku neusnul, ačkoliv jsem se snažila učíst ho téměř do znudění. On nabýval na síle a rozhodl se zvolit pohádku v televizi, ačkoliv jsem z něj cítila, že on sám by spánek potřeboval. No, ví sám nejlépe co potřebuje a tak jsem jej nechala. Začala jsem se připravovat na večírek od 16 hodiny. Byla třetí a manžel v práci, tchýně nikde. Začala jsem pociťovat nervozitu ze zpozdění. Všichni dorazili o půl čtvrté. Já jak na jehličkách a manžel v totálním rozpoložení, kolaboval na cukrovku a už to bylo pro mě znamení, že měl raději na první večírek v naší štaci raději zůstat doma a odpočívat. Rychlá káva a sladké zakousnutí do letošního cukroví to spravilo. Vyrazili jsme a večer na večírcích jsme si náležitě užili.

Pátek to srovnal, no-stress day. Jen vaření oběda a čekání na manžela než dorazí z práce, který opět nešel.. Vyrazilo se na slíbené trhy, kde jsme řádně promrzli a vrátili se do teplého domova. Ulehli k pozdnímu spánku a tím nastartovali proces kdy se misky vah vychýlili ze své rovnováhy.

Jenže: Sobota mi vzala moji rovnováhu

Chceš-li se vyhnout stresu, nechoď do nákupního centra. Jenže před odjezdem rodičů si museli doplnit zásoby na Vánoce a tak se do obchodu zkrátka muselo. Poklidný oběd to měl zakončit a v poklidu se před Vánoci rozloučit. Problém číslo jedna. Před Vánoci jsou všude davy lidí ve stresu. Problém číslo dva. Obchodní centrum je samo o sobe stres. Problém číslo tři. Hlad je také stres. Abych to vysvětlila. jsem hodně vnímavá a moje empatická stránka to vždycky do sebe nasaje jako houba. To je někdy na škodu. Obzvlášť stres ze všech lidí okolo se do mě nasávál jako flaška tequily, kterou jsem při svých 18 narozeninách polkla jako láhev vody. Stres z přítomných lidí mě zahltil od buňky k buňce a já cítila jak s ním v tu chvíli nedokážu pracovat. Připojil se hlad, synova únava spojená s protivností a několik ran do mé hlavy od okolních lidí sápajících se po jídle z pultu v samoobslužné restauraci, které tomu jen nasadili korunu.

Večer jsme zabili kapra, u toho syn nesměl chybět. Přebral a byl přetažený a nemohl usnout. Nám začala noční předvánoční honička. Naložit kapra, přestěhovat nábytek kvůli stromečku, který se nám do bytu sotva vejde.  Dobalit zbývající dárky. Opět spánek v pozdní hodiny.

Neděle dílo dokoná

Vánoční zázrak se u nás chystá v noci před Štědrým dnem. Večer jsme syna uložili, jenže se hlásil jeden hlavní nedostatek. A to úplněk. To bývá syn v noci hodně čilý, nespí, blouzní a pláče. Toho večera nemohl usnout, a ačkoliv byl za celý  den utahaný jako kotě nezabral a nezabral. Uložen k 21 hodině a o půlnoci ještě nespal. Já v tu dobu připravovala rybí vývar a bramborový salát a manžel připravoval ozdoby ke zdobení stromečku, ke kterému jsme radostně přistoupili s lahví kvalitního vína a konečně se dostali k samotnému zdobení. To padla 2 hodina a se vším hotoví, včetně nás jsme dopili poslední lok vína a vydali se vstříc osvěžující sprše. Znavení jsme upadli téměř do kómatu.


2. část si můžete přečíst – ZDE