Mé zářící JÁ

Po ukončeném ozařování ač neproběhlo bez komplikací v posledních dnech terapie jsem byla se sebou konečně spokojená. Během těch tří týdnů jsem si uvědomila spoustu věcí a začala se cítít štastná a šířila to do okolí jako Slunce. A přesně takhle to popsal jeden tatínek se kterým jsem byla v kontaktu už od září, kdy mu zemřela na rakovinu žena.

“Každým svým mailem mě posunete vždy o kousek dál, jste prostě Sluncem uprostřed soustavy planet, které kolem Vás obíhají. Jste pro ně Sluncem….”

Tohle mě rozzářilo samo sebou ještě víc a měla jsem víc chuti do běžných malých událostí. Koupila si kolo a cyklosedačku a plánovala jak budeme s Domíkem vyjíždět každý den ven až se oteplí.  Radovala jsem se z každého dne nasávala každou chvilku s Domíkem, protože jsem to vnímala opravdu jako šanci. Toužila jsem víc a víc po situacích, které mi dobíjejí baterky a způsobí mou vlastní žáři, kteoru pak můžu šířit. Začala se velmi pečlivě každou volnou chvíli věnovat projektu a aktivitám, které měli tohle miminko přivést k životu.

Paradoxně to však byli aktivity nejméně zábavné ale spíše únavné. Právníci, maily, schůzky, marketing, politika. Ale stále ještě jsem si mezí tím vším dokázala najít čas na svou terapii psaním, která mě vždy dokázala srovnat poměr sil a radostí i starostí. A miminko rostlo a blížilo se ke svému narození. Začali se hlásit maminky, o projektu se začalo mluvit a mě to dělalo neskutečnou radost. Takovou, že jsem v tom začala ztrácet. Pojem o čase mi přáci utíkal a já žačala to co dělám milovat.  Domácnost fungovala bezvadně, s Domíkem jsem tvořila, vařila, hrála si a měl svůj režim. Byl rád, že má svojí maminku u sebe, ideálně s knížkou v ruce.

Všechno tohle krásně fungovalo, večery jsme věnovala práci a setkávala se s maminkami, objížděla schůzky a konečně si našla ten ČAS jenom pro sebe. Čas, který jsem si jen pro sebe a svoje zájmy tři roky předtím nedokázala najít. Najednou to šlo. A já byla šťastná. Jenže, jsem si neudědomila, že jsem do toho svého šťastného já, zapomněla někoho zapojit. Manžela.

Manžela, který neustále jen pracoval a vydělával, teď dokonce ještě víc, protože náklady se nám s mojí nemocí, změnou stravy a dalšími změnami, které s ní přišli začali navyšovat. Hypotéka, dům a dluhy, šli u mě myšlenkově úplně stranou. Stavební povolení stále v nedohlednu už téměř rok, a jeho jeho jediná záliba měla být tohle. Ten jeho pomyslný konec tunelu. Já jsem byla s Domíkem šťastná, protože on dělal co mohl, aby jsme šťastní opravdu byli. Jen on byl ten pro koho se nedělá nic. A teď na něj dokonce už ani nemám čas, protože já věnuji čas něčemu jinému.

Začali neschody, dohady a domluvy. Nastavování pravidel. Těch, která nesnáším. Rozhodli jsme se, že vyrazíme na dovolenou na hory s Nadačním fondem Pink Bubble, kam nás pozvali. Souhlasili jsme a celou tu cestu jsme vzali jako LÍBÁNKY, které se nám nikdy nepodařilo uskutečnit. Strávit čas jen spolu a objevit znovu, to co jsem už věděli, že se stále milujeme a chceme spolu být. Na hory a lyžování jsme se začali těšit. Měsíc, který ale do hor zbýval byl ještě dlouhý, mezitím drobné dohady a soudržnost trochu kolísala. A já si začala uvědomovat, jak náročný ten rok v nemoci vlastně byl i pro něj. A nejen  pro mě, ale pro nás jako rodinu a začal se mi tam vkládat myšlenka, že rakovina vždy ovlivní celek a ne jedince. Že rakovina, je nemoc celé rodiny.

A v té fázi jsem se začala zamýšlet nad slovem RODINA. Pro mě byla rodina v našem novém domě, s našimi dvěma dětmi a poleháváním na lenošce s kávou v ruce. a Začala jsem se tou myšlenkou živit, mít ještě tu vysněnou holčičku. Měla jsem jít v té době na genetické testy, kvůli mamčině nádoru v prsu. A začala dumat, což když mě to potká taky. Po téhle nemoci, už můžu čekat naprosto cokoliv. Mezi nimi i carcinom prsu, protože léčba která byla vyháněním čerta ďáblem, může novému čertu otevřít dveře.  A co další dítě? Je vůbec vhodné ho ještě mít? Nevrátí se tím nemoc?

Moje několik měsíců hledáná záře a pocit naprostého štěstí jsem si dokázala během pár dní srazit o několik bodíků dolů a zařit jsem přestávala. Toužící po druhém dítěti. S partnerem se kterým hledáme harmonií? Má to smysl? Chci tohle vůbec?

 

Po cestě zářící

Po cestě zářící

Návrat po třech týdnech relaxace, ač byla léčbou pro mě byla návratem domů. Do místa kde jsem měla útočiště, pocit bezpečí včetně milujícího manžela a natěšeného Domíska. To odloučení nám dalo nadhled. Prostor. Prostor který jsem si už od té doby chtěla uchovat a nechtěla si jej nechat vzít. Proč jsem onemocněla Hodkinovým lymfomem jsem si z posledních náročných let vysvětlila během prvních týdnů své psací terapie. Dala jsem se na cestu, která ukázala všechny ty vyšlapané cestičky, které mě někam dovedly. Některé byli správné, některé ne. Některé byli jen nutné a některé mě měli jen dál posunout. Něčemu novému se naučit. Všechny, se ale sešly v současnosti a dali se najednou použít. Nebyli vůbec zbytečné. Pokračovat ve čtení “Po cestě zářící”

V záři práce a meetingů

V záři práce a meetingů

Poslední týden ozařování začal mou těžkou dehydratací. Tehdy jsem prvně svolila k polknutí nějakých tabletek, abych zmírnila následky otoků a bolesti. Polykala rehydratační roztoky a snažila se alespoň pít. Povedlo se a k večerní frakci jsem došla po svých. Tedy spíše jsem byla dovezena a zbytek došla po svých.

Frakce číslo 12

Úterý jsem si prošla pravidelnou týdenní kontrolou u lékařky a také CT vyšetřením, které každý týden kontrolovalo zda je léčba účinná. A byla, což bylo dobré znamení. Jen ty komplikace byli neuměrně silné vůči počtu ozařovacích dávek. No to bych zkrátka nebyla já, aby něco proběhlo hladce. Stav se bohužel horšil  a s každou další frakcí se otoky zvyšovali. Od pátku se mi trachea téměř uzavřela a tak bylo doporučeno vyšetření otolayngologem, který měl stav zhodnotit. Zbývali už jen 4 dávky a já si říkala, že teď to přerušovat nechci, že těch pár dní se to dotáhne i kdyby čert na koze jezdil. A dobře jsem zvolila.

 

Svůj běžný pražský režim v rámci kultury jsem ponechala mírně řečeno stranou a zvolila taktiku pracovní a tak jsem si dny zaplnila schůzkami a spoustou milých setkání. Ostatně výsledky tech setkání, brzy vyvstanou i na povrchu. Co volnou chvíli jsem psala nebo tvořila a spíše odpočívala, takže z pražských poprvé jsem měla spíše filmový maraton abych jen ležela a odpočívala. Z nutridrinků jsem si udělala velký test a zkoušela různé značky. Neuspěla na dlouhodobé užívání ani jedna. Svou funkci však splnili a výživu zajistili. Sedm denně jsem jich podle doporučení, ale nezvládla. Jejich konzistence do krku celkem dobře klouzala, ale tekutiny drhnuly. Proto jsem poslední tři dny ozařování absolvovala i výživou do portu, který mi po chemoterapii naštěstí zůstal k dispozici v hrudníku.

Stále pilná jako včelička, i bez jídla a pití

Únava se u mě ani přes absenci komplexní výživy a tekutin nekonala. Což bylo překvapivé i pro mě. Všichni pacienti hlásí zvýšenovou únavnost během léčby ozařováním a  mě “naštěstí” jen polykací obtíže. Pražské procházky nebo spíše pěší tůry se tak vynechat nemuseli. Jenže mě přesunuly spíš k návštěvám míst k nákupům, kam jsem často chodila vybavená taškou s nutriční onkologickou výživou na předpis. Lákala mě tak už jen vůně klobásek, což byla známka toho že o chuť jsem nepřišla.

Proto jsem přivedla k záměru zkusit vymyslet vlastní výživnou tekutou stravu a zbytek dní jsem strávila experimenty v kuchyni s obsahem nutridrinků i bez nich, abych se zbavila jejich sacharidové pachuti. A než jsem se nadála byl tu pátek a bylo na čase jet domů. Rozloučit se s Prahou a dovolenou, kterou jsem si tu sama se sebou vedla. Zvládla jsem to bez ztráty bludišťáka. Bez ztráty kabelky, nebo ztráty v ulicích cizího města. Byla jsem se sebou spokojená. Byla jsem odpočinutá od rutiny naší Plzěnské domácnosti. Čas myslet na to, že jsem tam vlastně jen sama se sebou jsem vůbec neměla. Byla jsem všude a vlastně nikde, ale stále jsem měla něco na práci, něco k promýšlení a hlavně jsem měla tenhle projekt, který se díky těmto třem týdnům posunul o neskutečný kus dál.

Ne nadarmo proto mohu říct, že bych litovala toho, že jsem u sebe neměla Domíka nebo Lukyho. Měla jsem čas na to na co jsem neměla čas už dlouhé roky. Jen na sebe, být sama se sebou a vlastní myšlenkou. Četla jsem jak si někteří, proto aby si pročistili hlavu z nemoci odjeli někam daleko. Meditovat do cizích krajů, já jsem v tomto případě tedy vůbec nemusela. Na to abych si urovnala v hlavě zásadní věci mi Praha a její zákoutí byla dostatečná. Mezi prací, zábavou a poznáním jsem totiž měla dost prostoru na poznání sebe sama a toho co po svém životě chci. Kam mě směřuje a co je mým úkolem. Nastavila mi směr, o kterém jsem tušila už ve chvíli, kdy jsem tento projekt zakládala. Že to ale dotáhnu opravdu dokonce a bude z toho opravdu něco o co bude zájem, tak v to jsem na začátku roku vlastně jen tajně doufala.

Setkala jsem s řádkou vizionářů a svým seberozvojem jsem dokázala prohlédnout hlouběji než mě kdy mohlo napadnout. Že to ale způsobí problémy někde jinde? Tak to jsem v té chvíli ještě něměla tušení.

A tak končí jedna kapitola a začíná zase nová. Nebo stará, či staronová?


No necháme se překvapit, každopádně Vy se můžete těšit na pokračování a také nová videa na mém YouTube kanálu k tématu ozařování. A pokud mě tam ještě nesledujete, tak to se mno určitě zkuste, teprve zachvilku se to tam rozjede víc..

 

Zářivý týden kultury

už ti holka není 25..

Na víkend jsme měli štěstí. Narozeniny jsme oslavili společně venku v hromadě sněhu a to byl jeden z největších dárků letošní zimy. Sníh dorazil na poslední chvíli, ale v dostatečném množství, tak abychom si mohli užit zimních radovánek během dvou dní, které jsme měli jako rodina společné. Když jsme venku promrzli dostatečně, bylo víc než vhodné se někde uklidit a tím místem bylo setkání a oslava u bráchy který slaví den po mě. Taky přišlo na řadu seznámení s novým rodinným členem. Sebastián, který přišel na svět 14. ledna.

Po víkendu stráveném u rodičů jsme se v neděli rozloučili s naším malým pokladem a v co nejpozdnějším čase vyrazili na Plzeň. Půlnoční příjezd domů nás navedl tak akorát do postelí a k tomu abychom si ráno řekli čau a na dopoledne jsem ulehla do pracovních věcí, plánování schůzí a jednání na tento týden. Odpoledne dorazil Luky z práce a nedal si ani kávu, protože byl čas nasednout do auta a odvézt mě do Prahy na další dávku paprsků.

6. Frakce

Ozařování nebylo nic na co bych si za ten týden nezvykla. Dokonce jsem si za těch pár dní udělal grif na to jak to zvládnout co nejrychleji a taky jsem si snažila hlídat to, aby mě už na ozařování nikdy více hlava nebolela. Svoje tři lokalizace ozařování jsem zvládala celkem na 6 nádechů. Takže moje dechová kapacita se den ode dne lepšila, a při jednom z nádechů jsem dokonce zvládla zadržet dech na 75 vteřin, což je pro člověka s nádory na hrudi výkon hodný obdivu. Ozařování jsem mívala kolem 20 hodiny večer, takže jsem často jedla velmi pozdě a do postele jsem také neměla šanci dostat se dříve jak o půlnoci. Přesto jsem však žádnou únavu nepociťovala. Asi zabíralo koloidní zlato co jsem v té době začínala testovat.

7. frakce

Na úterý jsem měla několik schůzek s maminkami. Na gastro žážitky přestával být čas, nebo spíše chuť, protože ozařovaná oblast krku začínala trochu stagnovat s polykáním. To kvůli otoku sliznic. Nahradit zážitky za kulturu byl pro mě logický krok a tak jsem začala prohledávat zajímavá místa, která navštívit. Ten den byl v mé blízkosti kostel a Jindřišká věž s výstavou Betléma.

8. frakce

začínám trochu rudnout a místa začínají pálit, je čas na pečlivou péči o pokožku a také ředit konzumovanou stravu. Přechod na smoothies a kašovitou domácí

stravu byl možný díky vybavení tyčovým mixérem, který jezdí vždy a všude se mnou.. Den mi rozjasnilo setkání s maminkou Editou a také výstava, kterou jsem nikdy předtím v životě neviděla. A vy jí taky neuvidíte. Protože je neviditelná, těsně po ní jsem letěla rovnou na další paprsky a pražskou dopravu jsem po tom týdnu už měla zmáknutou, asi i díky aplikaci PID lítačka, bez které bych asi byla jen další ztracená existence.

9. frakce

Čtvrtek jsem vzala ve znamení pěší tůry. Možná, že jsem po tom prvním gastro týdnu taky chtěla trochu šetřit peněženku, kterou vyvětral hlavně klokan. Ale hlavně jsem si prahu chtěla projít po svých.  Ten den mi fitness hodinky ukazovaly 24 tisíc kroků a je pravda, že když jsem v osm večer dopajdala na ozařování už jsem trochu unavená byla. Hlavní stravování toho dne byla káva, konkrétně ta ze Starbucks na Pražském hradě, který byl pro nějakou akci zrovna téhož dne zavřený. A abych tu kávu nezamluvila, tak mě tedy opravdu ale opravdu zklamala. Moje první Starbucks a také asi poslední. Ameriko, bohužel nevím co na té vodě vidíš..

10. frakce

Lukyn přijel už odpoledne a protože jsme neměli za poslední rok moc času strávit nějaký jen čas sami spolu. Rozhodli jsme se nejet hned po ozařování za Domíkem. Taky asi i kvůli tomu, že jsem měla v sobotu  dopoledne jednání s  ředitelem nadačního fondu Pro Protonovou terapii, ale hlavně proto abychom probrali nás dva. Takže to byl večer v Pražské vinárně, u vína, které mi v té době jako jediné klouzalo do krku. Ty hranolky v Mc Donald byli opravdu velkou chybou, ale zárověn byli posledním jídlem, které jsem ten den a ten víkend dala do úst. Doslova.

Už ani sousto

Víkend byl opravdu velkým propadem co se zdravotního stavu týče. Polykání se minimalizovalo na doušky vody nebo brčkem a velmi rychle začalo docházet k oslabení mého těla. Polknula jsem pouze tekutou stravu, kterou mi dala babička po zesnulém deděčkovi. Nutridrinky mě energeticky zachránili. Jenže riziko koukalo hlavně v dehydrataci, která velmi rychle přicházela. Vstup do dalšího a posledního týdne ozařování byl už bohužel velmi náročný, ale ani tak jsem se nenechala o žádné zážitky ochudit. O tom už ale zase příště.

Vaše mamina s rakovinou,

Šárka

 

Týden záře v Praze

Týden záře v Praze

Je úterý ráno. Nebolí mě nic a vlastně ani nic necítím. Jen únavu, která přišla po probděné noci. Zrovna testuji koloidní zlato a je potřeba dokumentovat si progres a natáčím videovlog, do kterého se vzbudí Domík a svým kouzelným breptáním a úsměvem mi hned zvedne náladu. Den strávíme spolu a já začínám myslet na loučení, které nastane po ubytování na bublině. Nastal čas mě tu ponechat a mě na chvilku proběhne hlavou strach z toho jak to Luky s Domíkem zvládne. Nikdy s ním nebyl víc jak dva dny doma sám. Tím, že už je úterý na něm visí jen tři dny a doufám, že si Lukyn trochu od práce odpočine. Odváží mě k Protonovému centru a rovnou nastal čas mě tu ponechat. Mávám a jen na chvilku mě přepadne úzkost, kterou záhy měním za naději na nové zážitky.

Čas na 2. frakci – hůlky připravit

Frakce jak se tu ozařování říká proběhne hladce a tak rychle jak jen to jde. Na komplikace po ozařování je ještě brzo a cítím se po něm fit. Vlastně doufám, že to celé proběhne bez komplikací. Mám za sebou přeci jen dvě dávky. Hledám si cestičku Prahou zajdu utěšit hlad do vietnamské restaurace, kde zakusím svou první krevetou Pho a otestuji jak se vlastně jí těmi čínskými hůlkami. Brzy ulehám do postele. Zítra mi to oficiálně začíná. Týdny na které jsem se těšila. Výstup z role matky a “nespoutaný” pražský život. Tedy v mém případě spíše průzkum, trocha práce, léčby ale hlavně nových zážitků. A tím prvním úterním samotářským zážitkem s čínskými hůlkami, které jsem vzala do rukou poprvé dnes za celých svých 25 let mi bylo jasné že se duch tohoto pobytu ponese ve znamení: “Moje pražské poprvé”

3. Frakce – den bolesti v Indii

Zase si tak nějak pomýšlím nad celou situací s Klárou, naštěstí mě z mého dumání vyvedou cvakající klíče ve dveřích a příchod holek do práce. Na hodinu jsme si udělali debatu o tom, k čemu má tahle organizace sloužit a dáváme dohromady plánovaný víkend pro maminky.  Pak usedám k počítači a sepisuji listiny a podklady pro právníky. Strávím nad tím několik hodin a tak není divu, že mě začíná bolet hlava. Na průzkum Prahy už nějak nezbyl čas. Na co ale čas byl, byla další dávka protonového svazku směrem do těla. Vyrazila jsem tedy do Protonu a neměla z dnešního ozařování vůbec dobrý pocit. Hlava mi totiž příšerně třeštila od koukání do počítače. Záření probíhalao rychle, dýchám správně a tak si to zbytečně neprodlužuji. Jenže bolest hlavy při zadrženém dechu, který se snažím udržet po co nejdelší dobu mi k bolestem hlavy příliš nesvědčil.

Méně je někdy více, říkám si po záření, které mi ten den neudělalo vůbec dobře. Mátožná zůstávám sedět v hale centra ještě několik desítek minut a jsme vděčná za to, že tam mají výtečnou kávu a něco k snědku. V mém paleo stravování kvůli trávicím obtížím a intoleranci lepku volím to jediné na čem si tam mohu pochutnat. Jablko.  Je to ale málo a tak vyrážím k Letenskému náměstí, kde mi padne do oka Indická restaurace. Vklouznu do ní a vyberu s pro mě nepřehledného jídelníčku. Jehněčí jsem ještě nikdy neměla a špenát naprosto zbožnuju. Volba byla jasná. Lamp palak a zeleninový salát k tomu. Konverzace v angličtině mě trochu vyvedla z rovnováhy, protože od vysoké jsem s nikým cizím jazykem nahlas nemluvila(psaní je jiné), ale z hlavy se to prý nevytrácí a vzhledem k tomu, že jsem se domluvila a dostala jsem to co jsem si objednala to asi byla pravda.

To jak jsem si dnes pochutnalo mě přivedlo k tomu, že Curry Palace musím navštívit znovu. Indové jsou údajně z naší bílé kůže naprosto fascinování a když už se debata vedla, tak jsme zážitek i zdokumentovali. Asi někde běhá moje bílá tvář po indickém instagramu. A aby mi to nebylo líto dala jsem si jí tam taky. Téhož dne mi, ale od bolesti ani dobré jídlo nepomohlo a tak jsem se v bolesti přesunula na ubytování, kde jsem si dala horkou sprchu a opatlala obličej pleťovou maskou s tím, že brzy ulehnu ke spánku.

Jenže přišlo nečekané překvapení. A také jediná úleva od bolesti hlavy. Ibalgin zavrhuji a navíc jsem ho neměla. Naštěstí léčba bolesti společností, která přišla po tak úžasném setkání a klábosení se Stelinkou u veganské čokolády mi byla mnohem vetším lékem než kdejaká tabletka. Ze spaní nebylo nic a s težkým srdcem jsme se obě rozloučili kolem 1 hodiny ranní.

4. Frakce – cesta do Austrálie a zpátky

Čtvrtek jsem konečně trochu vyskočila ze své kukaně a to doslova, doskákala jsem totiž až na setkání s kamarádkou Verčou a to do Tlusté Koaly, kde jsem svou labužností překazila skákání jednomu klokanovi. Skočil si totiž ke mě do talíře v podobě Klokaního ragů, to už šla pomalu moje paleo stravovací cesta do háje. A co už nebylo vůbec paleo bylo irské pivo Guinness, které jsem do té doby také nikdy neochutnala. Překvapivě ovšem za těch 90 korun vůbec nestálo. Ten ruch a hlučno v hospodě mě uklidnoval a citíla jsem se výborně. Už už jsem plánovala další návštěvu hospody s Lukynem, až jsem se dozvěděla, že o týden později hospodu nadobro zavřou a vybudují místo ní něco bezduchého. Škoda, asi jako se spoustou skvělých míst.

5. frakce – showroom a narozeninové cappucinno

Když jsem v uterý odjížděla, myslela jsem na to, abych si nezapomněla žádnou důležitou věc. No světe div se, zapomněla. Nabíječka – věc bez které se žádný řádný uživatel techniky neobejde. Moje C nabíječka zůstala doma, takže mě moje cesta dovedla do Alzy a jejich obřího showroomu. A abych dobila šťávu mému unavenému telefonu bylo potřeba se ještě trochu pozdržet. A díky bohu za to, protože to bych neochutnala tu nejlepší kávu na světě.  Renča z Bubliny do mě stále rýpe a je z toho smutná. Prý prostě nemůže zůstat klidná s vědomím, že nejlepší kafe jsem si dala v Alze, takže očekávám, že se brzy objeví náprava pražské reputace a ukážou mi kde mají lepší kávu než tady.

Den zakončilo ozařování s konečně nabitým telefonem a překvapení v podobě Domíka a Lukyho čekajících v Protonovém centru. “Všechno nejlepší k narozeninám” volají na mě od akvária v hale. A pro mě to bylo to nejlepší co se ten den mohlo stát. Mít ty dva kluky ušatý zase u sebe. Že těch pár dní bez nich utekl jako voda a že jsem se projedla k zážitkům to by mě na začátku týdne ani nenapadlo. Důvod proto, proč se stal první týden v Praze znamením kuchyně a degustačních zážitků měl totiž svoje opodstatnění. To už ale v příštím článku.

Na počtenou za týden,

Šárka

 

Kapitola: Čas na záři

Čas na záři bez záře

Páteční vstupní vyšetření v Protonovém centru proběhlo na výbornou. Přijali mě a to bylo hlavní. Rozpis s časy na ozařování jsem dostala do ruky ještě ten den. A vypravit se na zpáteční cestu domů pro mě byla priorita číslo jedna.

Z Prahy sebou vezu nečekanou výpomoc

Něco mě, ale zdrželo. Původně jsem si říkala, že zmínka o ní půjde úplně stranou a situaci budeme řešit pouze mezi sebou. Ale měla bohužel svoje dohry i na těžce nastavený plán u ozařování. Moje sestra se totiž téhož dne zrovna také ocitla v Praze a se svým vztekem k celému světu a na celou naší rodinu svolila, že se mnou vše v klidu probere a stráví víkend u nás. To proto, že se nechtěla postavit čelem situaci, kterou si sama způsobila. Pobyt u nás se jí zalíbil a rozhodla se svůj pobyt ještě prodloužit o jeden až dva dny. Čímž usnadnila i plán péče o našeho syna. Já měla na pondělí ráno domluvené jednání s právníkem a ve 12 hodin jsem měla vyrazit na ozařování do Prahy, kde jsem již měla po zbytek týdne zůstat. Péče o syna tedy byla zajištěna a manžel, aby zajistil finanční stabilitu naší rodiny se rozhodl jít normálně do práce a první dva dny dovolené zrušil. Vždyť teď tu máme výpomoc, ta tu jindy nebývá.

Když pomoc není pomocí

Celá v nadějích jak se situace vyřešila a celá se usnadnila mě dostatečně zklidnila natolik, abych se do Prahy na ozařování začala těšit. Můj těžce nastolený klid, být ale klidem nemohl a tak se musela jako vždy objevit nečekaná komplikace. Sestra se zničehonic rozhodla, že se vypraví domů. Bylo 10 hodin a já se zrovna chystala vyrazit na schůzku k právníkovi, abych vyřešila náležitosti ke vzniku naší organizace. Sebrala se a odjela. A mě se tím rázem převrátil celý den a všechny plány jsem musela rušit, telefonovat a hledat nové řešení. že jsem byla v tu chvíli bílá vzteky asi vysvětlovat nemusím. Co mě ale dopálilo ještě víc. Byl opětovný návrat sestry a změna jejího rozhodnutí. V tu chvíli bylo 13 hodin a já byla již připravená k cestě do Prahy s taškami, Domíkem a manželem, kterého jsem vytáhla z práce. Samozřejmě, že jsem plány nenavracela k původně zamýšleným, ale jí jsem zkrátka vyhodila na vlak do Tábora. Důvěra se mezi mnou a mou sestrou téhož dne již navždy vytratila.

1 ozařování přede mnou

Cestu do Prahy jsem proplakala a protelefonovala s rodiči. Situace s mojí sestrou nyní vyvrcholila a nabyla jsem dojmu, že se opravdu zbláznila. Sama jsem si prošla láskou a nabila si několikrát hubu. Měla růžové brýle a byla od lásky odrazována. Ale její láska (neláska) ovlivňovala příliš. Tohle bylo rovnou desatero růžových brýlí s černočernými skly. A ovlivnila rovnou celou rodinu. Tímto dnem se pro mě opět spustila situace, která mi ubírala síly čím dál více. Situace, která se s ní a jejím indickým přítelem řeší už dlouhé měsíce nabrala nový spád. Uplakaná a zhroucená nad celou situací, která v podstatě nemá řešení byla pro mě více zatěžující než celá rakovina. Vystresovaná a naštvaná jsem vstoupila  do Protonového centra, kde jsem na následující týdny našla útočiště a klid.

Fleky jako důkaz

Ulehla jsem na lehátko, do kterého mě přikurtovali připraveným korzetem a dýchala podle pokynů. Nebo spíše prodýchávala celou situaci se sestrou. Půl hodina, kterou jsem strávila na lehátku mi tak utekla jako voda. Že jsem si prošla prvním ozářením jsem si v tu chvíli ani neuvědomila. Jako znak mi zůstalo pouze několik otlačených flíčků na zádech od kotvení, který vyvíjel korzet na lehátko. Vyrazili jsme všichni společně domů. Tašky a rozhodnutí k ubytování v Praze se ten den rozplynuly jako voda. Potřebovala jsem být s mými kluky.

Téhož dne jsem nemohla spát. Klid a štěstí se u mě v té chvíli vytratil a celou duši zalil pláč a smutek z celé situace. Ráno bylo krušné a unavené a odpoledne jsme opět společně vyrazili na ozařování do Prahy. Tentokrát mě tu nechávají a začíná nová kapitola. Léčba, která má být odpočinkem a týdnem zážitků.

A těch zážitcích si povíme zase příště.

Vaše Šárka

Čas na záření

Čas na záření

Když jsem ukončila svou chemoterapii vyslechla jsem rozhodnutí lékařů o tom podstoupit fotonovou radioterapii. Vzhledem k tomu, že jsem mladá maminka co má v plánu ještě jedno dítě mít, byla volba jasná. Na fotonovou léčbu jít nehodlám! Tím to pro mě skončilo. Tedy to jsem si myslela. A to do chvíle kdy lékaři dali hlavy dohromady a všeobecně se shodli na tom, že další léčbu moje stádium lymfomu potřebuje. Jenže já jsem trvala jsem na svém a fotony se opravdu rozhodla nepodstoupit. Rozhodla jsem se však pro jinou variantu, takovou kdy budou spokojení všichni a nebudu nazvána problémovým pacientem. Jen mocným. Tím, který rozhoduje o svém zdraví a o tom jaký způsob léčby zvolí. Stejně jako jsem chemoterapii doplnila alternativou i ozařovací léčbu jsem podle některých lékařů zvolila alternativní. Ačkoliv název takto zvolený se mi zdá mylný.

Protonová terapie

Protonová terapie totiž podle mého názoru není žádná alternativní medicína. Pouze evoluce. Vývoj léčby. Způsob který ušetří ze 30% mému chemoterapií oslabenému tělu. Po chemoterapeutické léčbě mi totiž zůstalo poškozené srdce, jak jsem se však definitivně dozvěděla až po skončení samotných ozáření.  Jakto? Měsíc po ukončení chemoterapie jsem totiž začala pociťovat dušnost a bolesti na hrudi. Absolvovala jsem vyšetření na kardiu, ale nic nebylo prokazatelně na srdci vidět. kardiotoxicita, která mi byla zjištěna se totiž viditelně na srdeční stěně projevila až o měsíc později. V době, kdy lékaři a tým fyziků rozhodovali o tom zda mě na Protonové ozařování přijmout.

Začal boj s byrokracií, a nebyl zrovna krátký.

Rozhodnutí o tom zda mě na protonovou terapii přijmou jsem čekala dlouhé dva měsíce. Lékaři v protonovém centru si stáli na svém a na pojištovnu, která mou léčbu v první fázi odmítla, stále tlačili. Stálo je to velké úsílí, ale s vědomím, že jsem jen seštadvacetilá matka s dvouletým synem a prokazatelnou kardiotoxicitou, by pro mě klasická fotonová léčba byla jasným ukazatelem k selhání několika orgánů. Stálo je to opakované podání žádosti na pojištovnu a podpisya schválení několika dlaších lékařů než jak bylo běžné. Vypadalo to špatně. Ještě v pondělí při telefonátu to vypadalo, že mě opravdu nepřijmou a já jsem byla smířená s faktem žádnou další léčbu nepodstoupit.

Definitivní výsledek padl ve čtvrtek. Spokojená s tím, že už mám konec jsem se pomalu připravovala na víkend a ukončení léčby. když v tom zazněl telefon.

přijali jsme Vás, zítra nastupujete na vstupní testy a v pondělí zahajujete ozařování.

Začal opětovný shon a plánování, narychlo se odbavit do Prahy. Manželovi volno, aby mohl hlídat syna až já pojedu na testy do Prahy. Ale hlavně. Kdo bude Domíka hlídat celou dobuběhem ozařování? Je to najednou tak narychlo a sebou ho brát nemůžu. Celý víkend padl na plánování následujících tří týdnů. Jeden týden s Lukášem, další u tchýně a poslední u mých rodičů, kdy v té době měla moje maminka po aktivní léčbě. Jenže. V té době jsme už řešili i další trable s jedním ze členů rodiny. A že nejsou zrovna malé a řeší se jejich následky ještě dodnes, tak to je Vám asi jasné. Trable které působí spoustu stresu a starostí na už tak ustaranou a nemocnou rodinu

Onkologická léčba VÝDAJE navyšuje!

Každopádně hlídání nebyl jediný problém, který jsem museli během víkendu vyřešit. Vyřešit bylo potřeba také ubytování. Protože každodenní dojíždění by pro nás byl značně velký vítr v kapsách. nehledě na fakt, že jsem netušila co se mnou fyzicky ozařování způsobí. Všichni hlásí jak jsou vždy všichni tak extrémně unavení. A každodenní dojíždění by se mnou asi pěkně zamávalo, když už takhle jsem unavená z celého prosince a ledna, kdy se dennodenně řešili trable mladých s cizokrajnou láskou.

Elegantní řešení problému, aneb hned 2v1

Naštěstí, se to vyřešilo s grácií. nadační fond Pink Bubble, který pomáhá mladým onkologicky nemocným, se nabídli a poskytli mi ubytování u nich, čímž mi vytáhli trn z paty. Mohla jsem tak trávit čas přímo v Praze, dojíždět jen 10 kilometrů a v mezidobí pracovat na naší spolupráci s nadačním fondem a setkávat se s dalšími maminkami s rakovinou i mnohými dalšími, kteří významně ovlivnili moje počínání.

O tom jak ozařování probíhalo a co všechno se přihodilo, tak o tom si povíme zase příště, tohle by by totiž bylo na moc dlouhé povídání. Navíc věcí, které se v těch pouhých třech týdnech stali, to je dokonce na více rubrik. 😀

Vaše Šárka,

stále a stále mamina s rakovinou.


Velmi děkuji NF Pink Bubble za přátelství, které mezi námi vzniklo, za ubytování v době nouze, podporu a také za nové lidi, které jsem díky nim mohla poznat.

www.pinkbubble.cz

Vánoční přání – Kvalitní spánek

Tenhle článek bude trochu jiný, kombinace článku o společně s recenzí.

Na instagramu jste se mohli dočíst krátkého příspěvku o tom, že k dokonalosti mi chybí se už jen pořádně vyspat. A protože ten spánek při rakovině opravdu není zrovna výhra, nehledě na mou minulost s výhřezem bederní plotýnky v pouhých 18 letech a opravdu posledním neopomentulným faktem, že jsem maminkou teď již dvouletého chlapečka, ke kterému jsem se toho v noci hodně navstávala. Navzdory kvalitní stravě i dostatku pohybu mi kvalitní spánek chyběl.

Matrace je faktor hrající v kvalitě spánku

No a proč? S tím totiž souvisí i matrace na které se spíme. Matrace, které doma máme jsme zakoupili v Kika, nesáhly jsme po těch úplně nejlevnějších co tam byli, ale tenkrát jsme moc nehleděli na potřeby a účel, které matrace měli plnit. Říkáte si: “Který účel než si na ně lehnout by asi měli plnit?” No to jsem si taky říkala. A tak není divu, že během tří let co jsme na těch matracích trávili téměř každou noc mi došlo, že jsme si asi pěkně naběhli. Pokračovat ve čtení “Vánoční přání – Kvalitní spánek”

Vánoční speciál 2.část

Štedrý den byl vše, jen ne pohodový

Ráno vstáváme unavení, rozlámaní a nervní. Noc v úplňku dala zabrat všem. Mě se připojili ke vší smůle i ženské hormony, které se chystali rozpoutat “nechtěné” červené řádění. Hormony a únavou napjatá jsem se dopajdala do kuchyně k přípravě snídaně, kde pak rovnou následovala příprava oběda, u jehož příprav došlo k prvním neshodám. Já chtěla tradičního Kubu a manžel lívance. Kdo vyhrál?

Syn sladká jídla zásadně nejí. Takže toho dne oběd nejedl. Celé dopoledne, ale probíhali zbývající přípravy, včetně dodělávky posledního cukroví, ze zbytků rozbíté krabice, která byla úspěchem pomoci mého broučka již tři týdny před Vánoci. Zase zbytečná práce a stress, kterým jsem jen doplnila své napjetí. Opět jsme jen lidi, a chybami se člověk učí.

3 dny stačí drahoušku

Jenže toho stresu  a prožitků na pouhé tři dny bylo až příliš a na duševní hygienu jsem si zkrátka během netradičního fungování o manželově dovolené nějak nemohla najít čas. Kolem 13hodiny jsme vyčerpaní padli do postelí, kde jsme měli v plánu všichni spokojeně usnout. Jenže co čert nechtěl. Mě nebylo dlouhou dobou spánku dopřáno a asi po hodině snažení o spánek se na několik dostavil. Probudila jsem se uprostřed snu, který mi říkal, že nemám ležet a jít k počítači a zapnout jej. A začít psát slova, která se mi v tu chvíli tvořila v hlavě.

Jdi psát!

To bylo to co jsem potřebovala. Poslechnout svůj vnitřní hlas, který mě k sobě opakovaně volal již několik dní předtím. Vypsat se a ulevit si. Dělat to jediné co mi pomůže od nervozity, stresu a pomůže rozjímat. Jenže jsme nesedla k psaní článku, ale k psaní knihy, kterou pro Vás mimo jiné připravuji, myslím že bude překvapením i spoustě mým nejbližším, protože se bez obalu pokusí rozkrojit nedotčené vnitřní téma a najít problém v šírším smyslu stejně jako při pitvě a vyhrabu jádro zakopaného pudla.

Expresivní psaní splnilo svůj účel, opět!

Každopádně to co jsem měla udělat splnilo svůj účel a já cítila jak ze mě každým napsaným slovem spadá ten stres a já se cítím lehčí a lehčí. O hodinu později přišel manžel, s údivem co zase dělám, proč neodpočívám. Což on doposud nechápe proč tohle vlastně dělám. Tohle je moje duševní očista, to co mi pomáhá a dělá mě konečně šťastnou. A já jsem se to v rámci toho předvánočního stresu zase pokusila zadupat. Ne! Další chybu už neudělám. A příště už poslechnu na první dobrou. Já jsme základ a když nebudu v pohodě já, budeme nervózní všichni a budeme si to všechno předávat jako v začarovaném kruhu. Stejně jako když si rodina předává virózu stále dokola.

Jedna aktivita není spásná, musí se stát zvykem

Každopádně v tu chvíli mi konečně bylo fajn. Jenže jedna věc tě nespasí. Je to jako imunita tu si musíš pěstovat, imunitou podpoříš proces zdraví a pak teprve se můžeš snažit o dokonalé souznění. Tahle balance je křehká a to, že jsem se na chvíli očistila neznamená čistotu doslovnou. Tuhle rovnováhu jsem rozhodila dalším uvědoměním. “Je 16:30 nestíháme! v pět jsme chtěli večeřet, abychom pak v klidu rozbalili dárky.” No jo, ale Domík ještě spal a tak jsme ho nejprve museli vzbudit. Procházku venku už nestíháme.

Jenže jak v tomhle procesu o dokonalé a nezapomenutelné Vánoce je strávit s dětmi v souznění a pohodě, když nestíháme.?Takže jdeme honem připravit Štedrovečerní stůl, prostřít. Začít smažit rybí řízky, ohřívat polévku. Honem do sprchy a trochu se vyškatulkovat. Půl šesté, syn ve sprše opět unaven, protestuje. Nepomáhá. Spěch on ani já nerada a rozhodně ten den nebyl podle mých Nevýchovných přístupů. Stres opět zavítal do mých křehkých rovin a zaplavil jej ještě více než předtím. V tu chvíli jsem stála uplakaná, nervózni v ložnici, že žádné Vánoce slavit nechci, že se na tohle všechno můžu tak akorát… protože Vánoce jsou už stějně doslova zničené.

Ke stolu usedáme všichni jak na trní. “No, už abychom to měli za sebou” říkám si a s obličejem jako kakabus vybírám z řízku kostičky. Syn pojedl jen polévku, rybí řízek, na který se tak těšil se mu zdál nechutný. Asi proto, že byl už studený. A také hodinu předtím hlady snědl na co přišel, hlavně čokolády ze stromečku, které pro velký úspěch na stromek už příští rok nedám! Ať si manžel prosí jak chce.

Dárečky to spraví

Po večeři přichází Vánoční zvyky, my jsme zvolili skořápky. Jednu z hořících syn zalil vodou a potopil ke dnu. ( jsem zvědavá odkud to nás letos vyskočí 😀 ) Prskavky vyprskal pro velký úspěch úplně všechny a zde se začíná dostávat to srovnání. Zatím jedna nula pro letošní Vánoce, syn se nepopálil o prskavku! Wau! Tím ale opět klady končí. Ke stromečku obklopeném dárky se vyhrnul na svůj věk velmi sebejistě a uzemnil mě tvrzením: “Vidíš, já říkal, že budou” protože tatínek ho strašil, že dárky asi nebudou. Bez nadšeného výrazu na který jsem se totiž od loňských Vánoc těšila a díky tomu stejnému výrazu, který jsem si pamatovala z loňských Vánoc jsem si nastavila ty zatracené představy o tom jak to letos bude ještě lepší než vloni. Stačila minuta, která mi na náladě opět srazila další bodík a hodila mě téměř na bod mrazu.

Naštěstí pro mě se ale dostavil pocit, který zažije každý rodič když hledí na své dítě, které netrpělivě trhá balicí papír a čeká co pod ním najde. Štěstí! Dostavilo se v pravý čas a všechno to špatné se rázem přesunulo do kouta a upadlo v zapomnění. To na co co jsem se těšila už od samého rána si mě našlo. A já jen užívala daný okamžik.

 

A teď to srovnání, které bych neměla dělat, ale udělám ho..

Lonské Vánoce pro mě nastavili laťku, byli totiž první ve třech, syn měl necelý rok a už vnímal všechny ty zázraky okolo sebe. Zářící světýlka i vánoční koledy. Dárky trhal poprvé. A tak jako každé poprvé tak i tohle poprvé bylo zkrátka dokonalé. A nikdy už nic není tak jako poprvé a to je to co jsem si měla uvědomit už když jsem ráno vstávala. Žádný okamžik se nedá zažít dvakrát a stejně, v tom je jeho jedinečnost. Stejně jako vločka, která je naprostý unikát. Tak zde jsem neměla očekávat, že by to bylo stejné. Bylo to krásné, nakonec. Ale ne stejné, bylo to krásné jinak. Neměl takovou radost ze stromečku a jeho světýlek, ale oproti loňskému roku si vypiloval dokonalou techniku trhání balícího papíru což byl pro mě vetší zážitek  než samotné hraní s dárkem. Taky koledy, které si letos u večeře zpíval s rádiem. A pak radost ze stavění vlakového nádraží, kterou si chtěl následně užít hraním ještě v půl jedenácté večer. V době kdy už sotva stál, ale nemohl jí tam přece nechat samotnou. Co kdyby do rána zmizela? Takže takové jsou Vánoce, pro ty drobnosti, které se vryjí do paměti. I proto jsem si letos vzpomínky uchovala na kameru. To kdybych náhodou na něco zapomněla.

Poučení pro mě

Štědrý den nebyl dokonalý, ale mohla za to spousta okolností. I tak si je nakonec uchovám v mysli jako krásně strávené společné chvíle, protože mě přes veškerou mou snahu to zabalit manžel dokonale uklidnil a provedl nás celým večerem s klidem jaký jsem u něj už dlouhou, opravdu dlouhou dobu neviděla.  Navíc Štědrým večerem Vánoce nekončí. Byli svátky a tím jsme si všechno vynahradili. A od příštích Vánoc? Od příštích událostí? Okolností? Oslav? Zábav? Už nemám žádná očekávání, nechám se překvapit samotnou situací ať sama ukáže čím bude výjimečná. A s tím jediným předsevzetím jsem vstoupila do letošního roku.  Letos už se nachytat nenechám, ani sebou samotnou!

A i když vím, že mě čeká ještě spousta těžkého rozhodování a životních okolností ohledně celé cesty za zdravím, vím že to bude zase jen další výzva v tom pokořit sebe samou. Nenechat si tím vzít vítr z plachet a nechat všechny chvíle vyniknout a udělat z nich každou chvíli dokonalou.

Moje předsevzetí do Nového roku? Užívat dne, jako by měl být posledním!

Vaše Šárka


A jaké předsevzetí jste si letos dali vy?

Vánoční speciál 1.část

Neplánovat, nesrovnávat..

V životě je lepší nic neplánovat, nesrovnávat. Ne kvůli tomu, že život dokáže překvapit ze všech možných koutů, ale spíše z důvodů, že takovým plánováním může na jedné straně buď mile nebo nemile překvapit i přivést do stresu. Příkladem toho byli i naše letošní Vánoce.

Když tedy srovnat musím, protože tím prvotním plánováním a nadšením jsem na sebe uvrtala bič, kterým se teď musím dobičovat až do úplného konce. Srovnám tedy čistě pro efekt to co jsem v počátku vůbec neměla srovnávat. To čím jsem si na letošní Vánoce vlastně uškodila a přivodila si spíše více trápení než radosti. A dostalo se to až do té fáze, že jsem byla ráda, že to mám za sebou.

Vánoce 2018

Letošní Vánoce jsem plánovala nebo spíše neplánovala. Chtěla jsem jen užit ten krásný Vánoční čas, který tak miluji. Ale chybovat je lidské. A já jsem zde pro svou vlastní škodu napáchala škod na miliony. Promarnila jsem tím ty nejkrásnější chvíle, které jsem si měla prostě jen užít. Proč byli letošní Vánoce tak nepovedené? Copak na Vánocích samotných se dá něco zkazit? Když spíše více než to krásné a pohodové nám v hlavě zůstává spíše to co se nepovede nebo to co nás dovede k nové, další zkušenosti, která nás zase na příště dovede o kousek dál a poučí? Tedy v případě, chceme-li s i z toho to poučení vzít.

Takže pěkně od začátku..

Bylo nebylo. Přišel prosinec a já do něj vstoupila s klidným dojmem. Že vše letos proběhne naprosto ukázkově, bezstresově a poklidně. Vše se dařilo jak mělo. Cukroví sem tam jednou týdně sem tam vytvořené, sem tam poklizeno. Absolutně poklidně, vše bez stresu a zbytečného honění. Dárky objednány online, jen je zabalit. Měsíc krásně plynul a byla jsem se sebou nadmíru spokojena. Přípravný Vánoční čas jsme trávili společně, syn pomáhal, kde mohl a když viděl, že potřebuju tvořit něco sama pro sebe a mít chvilku na práci dobrovolně se odklidil do svého světa plného fantazie a věnoval se svému dětskému světu. Bez narušení jsme takto fungovali až středy před Vánoci.

Vánoční večírky a shon mě dohnal

Ve čtvrtek přišlo na řadu tradiční Vánoční večírkování. Abychom si mohli užít společně stráveného času s manželem bez dítěte nabídli se tchýně s tchánem, že nás předvánočně obdarují svou přítomností :-). Měli přijet ve čtvrtek krátce po obědě, ale já potřebovala honem honem doklidit co zbylo, na co jsem v rámci svého  no-stress přístupu nedostala. Skutečnost byla taková, že syn toho dne po obídku neusnul, ačkoliv jsem se snažila učíst ho téměř do znudění. On nabýval na síle a rozhodl se zvolit pohádku v televizi, ačkoliv jsem z něj cítila, že on sám by spánek potřeboval. No, ví sám nejlépe co potřebuje a tak jsem jej nechala. Začala jsem se připravovat na večírek od 16 hodiny. Byla třetí a manžel v práci, tchýně nikde. Začala jsem pociťovat nervozitu ze zpozdění. Všichni dorazili o půl čtvrté. Já jak na jehličkách a manžel v totálním rozpoložení, kolaboval na cukrovku a už to bylo pro mě znamení, že měl raději na první večírek v naší štaci raději zůstat doma a odpočívat. Rychlá káva a sladké zakousnutí do letošního cukroví to spravilo. Vyrazili jsme a večer na večírcích jsme si náležitě užili.

Pátek to srovnal, no-stress day. Jen vaření oběda a čekání na manžela než dorazí z práce, který opět nešel.. Vyrazilo se na slíbené trhy, kde jsme řádně promrzli a vrátili se do teplého domova. Ulehli k pozdnímu spánku a tím nastartovali proces kdy se misky vah vychýlili ze své rovnováhy.

Jenže: Sobota mi vzala moji rovnováhu

Chceš-li se vyhnout stresu, nechoď do nákupního centra. Jenže před odjezdem rodičů si museli doplnit zásoby na Vánoce a tak se do obchodu zkrátka muselo. Poklidný oběd to měl zakončit a v poklidu se před Vánoci rozloučit. Problém číslo jedna. Před Vánoci jsou všude davy lidí ve stresu. Problém číslo dva. Obchodní centrum je samo o sobe stres. Problém číslo tři. Hlad je také stres. Abych to vysvětlila. jsem hodně vnímavá a moje empatická stránka to vždycky do sebe nasaje jako houba. To je někdy na škodu. Obzvlášť stres ze všech lidí okolo se do mě nasávál jako flaška tequily, kterou jsem při svých 18 narozeninách polkla jako láhev vody. Stres z přítomných lidí mě zahltil od buňky k buňce a já cítila jak s ním v tu chvíli nedokážu pracovat. Připojil se hlad, synova únava spojená s protivností a několik ran do mé hlavy od okolních lidí sápajících se po jídle z pultu v samoobslužné restauraci, které tomu jen nasadili korunu.

Večer jsme zabili kapra, u toho syn nesměl chybět. Přebral a byl přetažený a nemohl usnout. Nám začala noční předvánoční honička. Naložit kapra, přestěhovat nábytek kvůli stromečku, který se nám do bytu sotva vejde.  Dobalit zbývající dárky. Opět spánek v pozdní hodiny.

Neděle dílo dokoná

Vánoční zázrak se u nás chystá v noci před Štědrým dnem. Večer jsme syna uložili, jenže se hlásil jeden hlavní nedostatek. A to úplněk. To bývá syn v noci hodně čilý, nespí, blouzní a pláče. Toho večera nemohl usnout, a ačkoliv byl za celý  den utahaný jako kotě nezabral a nezabral. Uložen k 21 hodině a o půlnoci ještě nespal. Já v tu dobu připravovala rybí vývar a bramborový salát a manžel připravoval ozdoby ke zdobení stromečku, ke kterému jsme radostně přistoupili s lahví kvalitního vína a konečně se dostali k samotnému zdobení. To padla 2 hodina a se vším hotoví, včetně nás jsme dopili poslední lok vína a vydali se vstříc osvěžující sprše. Znavení jsme upadli téměř do kómatu.


2. část si můžete přečíst – ZDE