Pokračujeme v léčbě

Moje další chemoterapie

Po zážitku z první chemoterapie se připravuji na další léčbu. Pokud to bude probíhat jako první chemoška tak se nemám čeho bát. Špatně mi bylo jen v den podání cytostatik a následujících pár dní jsem byla jen více unavená s lehkým žaludkem na vodě a pachutí v ústech. Po druhé chemoterapii se k tomu přidalo mravenčení v konečcích prstů. Což bylo stále velmi snesitelné ačkoliv mi tentokrát bylo špatně už dva dny. Syn byl u babičky Martiny, ale chyběl mi už mnohem více. Snažila jsem proto celé dny ležet a více odpočívat.

Hlava hraje prim

Na třetí chemoterapii jsem se už den předtím musela psychicky připravit, už vím o čem ta léčba je a co po ní přijde. Nechtěla jsem být ale doma sama, tak jsme tentokrát syna k babičce neodvezli. Vypořádat jsem se ale musela i s pocity mojí mámy, od které jsem pořád slýchala: “Jakto, že ti není tak špatně jako mě. Já jsem neschopná ničeho celých 14 dní a ty si tři dny potom lítáš jakoby nic.” Srovnávání naší léčby mě v jejím případě trápilo. Neustále jsem jí musela vysvětlovat, že každá máme jinou rakovinu a každá jinou léčbu. Hlavně máme od sebe celou generaci a každá máme jiné energetické zásoby v těle. Já jsem už před nemocí konzumovala spoustu zdravých potravin i superpotravin a možná proto si mé tělo s tím tak hravě poradilo. Pokračovat ve čtení “Pokračujeme v léčbě”

Akce: Vlasy podruhé!

Jak jsem řešila “ztrátu” vlasů

Jak jsem psala v jednom z předchozích článku, vlasy pro mě nejsou úplně stěžejní záležitostí. Jsem člověk co se do věcí vrhne po hlavě a hlavně s bojovným duchem. Stejné to bylo i s vlasy. Hned po první chemoterapii jsem se nechala ostříhat na krátko, abych neviděla jak plešatím a nebyla z toho zbytečně ve stresu. Ale hlavní důvod byl to, že jsem nechtěla denně uklízet  chuchvalce vlasů, či dokonce trousila vlasy po celém bytě, které už tak i před nemocí byli skoro všude. A protože jsem měla vlasy hodně husté, bylo potřeba je všude zametat anebo čistit ucpaný odpad v koupelně nad čímž většinou utrousil nějakou tu poznámku hlavně manžel, což bylo na denním pořádku. 😀 Proto jsem zvolila radikální řešení. I když postupně, kvůli synovi, ale i tak jsem to s ohledem k němu vyřešila zprvu špatně. Na druhou část jsem s ním už vše detailně probrala. A když padání začalo, byli jsme připraveni.

Vlasy poputují k onkoláčkům

První stříhací fáze byla z mého hlediska ukvapená. Což jsem velmi brzy zjistila u syna. Následující den jsem totiž hledala po Plzni kadeřnictví, kde mi vlasy i bez objednání ochotně zkrátili. Vlasy jsem si odnesla v několika svazcích domů a připravila si je na pomoc ostatním. Vlasy putovali do nadace onkoláčkům, kde snad některé slečně aspoň částečně budou k užitku.  Po ostříhání, mě ale syn nepoznal a nechtěl k té cizí paní. To mě velmi potrápilo jak jsem již minule psala. Na druhou fázi jsem ho proto už připravila.

I malé děti velmi dobře chápou

Chvilku synovi trvalo, než si na maminku s krátkými vlasy zvykl. Ale pak už to bral jinak. Myslím, že velkou roli v tom hrálo i několikadenní odloučení, které ačkoliv ho zvládal dobře si přesto něco vzalo. A ve chvíli kdy přijela maminka s krátkými vlasy to prostě neustál. Na tuhle změnu jsem ho totiž nepřipravila. A proto před jeho následujícím odjezdem na mou další chemoterapii k babičce jsme si spolu sedli a otevřeně jsem mu pověděla , co se bude dít. Že jsem vážně nemocná a že nebudu mít na hlavě vlásky. Že se toho nemusí bát pokud příště přijedu bez nich. Chápavě na mě hleděl a pohladil mě po tváři. A ukázal na jizvu po odebrané uzlině se slovy: “maminka bebí”. To bylo pro mě znamení, že všemu rozumí a tak jsme ho následující den opět odvezli k manželovým rodičům.

Hlavu dohola

Po druhé chemoterapii, začali vlasy padat. V umývadle šli po velkých dávkách vlastně  16 den od první chemoterapie. A než, abych čekala až jeden po druhém zmizí, rozhodla jsem se pro hlavu dohola. V podvečer dorazil manžel z práce domů a začali jsme s akcí. Připravili jsme si pomůcky a otevřeli láhev vína. Nejprve jsme vlasy zkrátili strojkem co nejvíce šlo. Manžel si to neskutečně užil a na hlavě tvořil nejrůznější kreace než ze mě udělal ježečka. Zbytek jsme dokončili v koupelně, kde hlavu doholil dohladka žiletkou. Oba jsme si to neskutečně užili a nasmáli se u toho. A Lukynovi bylo dokonce líto, že těch hlav nemá víc. 😀

Přijetí plešky u syna

Když jsme pak v pátek dorazili za synem už se mě nelekl. Ihned ke mě přiskočil a začal holou hlavu hladit. Položil mi na ní hračku a hlasitě se smál. Jednání narovinu na něj i jeho  věku 17 měsíců prostě zabralo. Takže pokud někdo bude ve fázi, kdy má o vlasy teprve přijít a hodlá se k tomu člověk postavit jako k výzvě. Doporučila bych rovnocenné jednání i s tak malými dětmi. Nejsou vůbec hloupé a jsou velmi vnímavé. A pokud k tomu přistoupíte jako ke hře, možná ještě lépe pro Vás. Proč dětem nedat strojek do ruky a nenechat to udělat třeba je? Určitě si to užijete mnohem více než se trápit nad něčím čemu stejně nemůžete zabránit. Já bych to tak zpětně asi udělala a ušetřila si tím překvapivé setkání.

Nejlevnější kadeřnice na světě

Hlavu jsem měla hladkou a velmi rychle jsem si zvykla, že nikde nepřekáží ani vlas. Občas ještě byli tendence dávat vlasy, které už tam nejsou za ucho, ale vše postupně začalo ustupovat. Manžel si ze začátku mojí hlavu užíval a velmi často mi jí hladil večer u televize. Asi v tom viděl způsob relaxace a mě to rozhodně nepříjemné nebylo.  V průběhu léčby vlasy sem tam nějaké dorostli, ale nebylo jich moc a dokonce na hlavě boleli. V paruce však tyhle krátké chloupky byli velmi nepříjemné a tak jsme občasně hlavu vzali žiletkou znovu. Aby nikde nic nebolelo a nepřekáželo. Holá hlava byla prostě v létě příjemnější. Po ztrátě většiny vlasů jsem si dokonce libovala, že mám teď vlastně nejlevnějšího kadeřníka na světě. 🙂 Vlasy mi ani teď nechybí, dokonce jsem si na to tak zvykla, že ani netuším zda si ještě nechám dlouhé někdy narůst. Holá hlava i krátké vlasy mi kupodivu poměrně sluší a všem okolo se to líbí.

Co nosím na hlavě

líbačka, jsem překážela

Zprvu jsem nosila paruku, před veřejností jsem chtěla nemoc utajit, ale postupem času jsem více přesedla na šátky a později zcela na pleš. Teď k podzimu na čepky. Čepka, která je mi nejpříjemnější je dokonce synova. Koupila jsem mu jí za pár korun v Pepcu, ale jemu byla velká a tak jednoho dne náhodně skončila u mě. A nevadí mi ani to že má ouška. Je to poměrně legrační a všude hrdě hlásím, že je vlastně jeho. 😀

Dnešní článek zakončuji usměvně. A příště povím o  dalším průběhu chemoterapie.

Tak na počtenou za týden,

Ahoj, Šárka


Maminky s rakovinou, jak jste řešili ztrátu vlasů vy? Napište do komentáře 🙂

Napsat můžete ale i vy ostatní, jak byste k tomuto postavili vy? 

 

Chemoterapie poprvé

Jdu si pro výsledek, ale ten den mě čeká další nemilé překvapení

pořízeno na 1. chemoterapii, už to teče do žil

Den D přišel nečekaně ze zálohy. Sotva jsem si vyslechla prognózy a detaily o mojí nemoci už jsem čelila svojí první chemoterapii. To slovo mi neříkalo nic víc, něž komukoliv jinému. Jakožto zdravotní sestře jsem se jí vždycky šikovně vyhnula, aby ne. Jsem nedostudovaná dentální hygienistka a na zubním v soukromém sektoru se člověk horko těžko vyskytne na onkologii. Hemato-onkologie, ale teď začíná být místem, kde budu trávit spoustu času. To úmorné, nudné místo, který si nese svůj typický pach. Pach, který se mi již brzy vryje tak hluboko pod kůži, že začnu hledat způsoby jak to přebít. Hlavně v hlavě. Pokračovat ve čtení “Chemoterapie poprvé”

Mamina s rakovinou – diagnostika vrcholí

Celá diagnostika nyní vrcholí

Týden minul a s ránou na krku je potřeba chodit na kontroly. Během toho jsem

navštívila i svou lékařku z hemato-onkologie, která na tohle všechno během jednoho krátkého rozhovoru přišla. To co jiní nemohli několik měsíců rozlousknout se jí válelo na jazyku již od našeho posledního setkání. Vzhledem k rychle se zhoršujícímu stavu. Rychlému hubnutí a velmi silným dýchacím obtížím se obávala nakonec ještě horšího. Co? To mi neprozradila, ale vzbudila tím ve mě nevědomky opět strach. Moje mysl začalo cíleně brouzdat po internetu a hledat informace o tom, co tím myslela. Celá rodina se začala obávat finálního verdiktu.

Finální verdikt

Když pak přichází poslední kontrola na ORL, vyjmutí stehů po deseti dnech a moje otázka jestli jsou konečně výsledky? Byli tam. Lékař mi je sdělit nechtěl. Na kontrole jsem byla se synem, seděl mi v kočárku a z pobytu v nemocnicích býval neposedný, tam prvně začal dostávat do rukou pohádku v telefonu. Do té doby znal jen pohádky z knížek. Na mě tam vždy sedala nervozita z toho jak to s Domíkem v nemocnici dneska ustojím. Lidí je tu spousta a každý je tu nervní. Ty pocity si lidé předávají mezi sebou a na personál jsou někteří velmi vulgární.

Lékař mi diagnózu sdělit nechtěl

Po prvotním ostychu a mém naléhání lékař začal hledat výsledek histolky. Číst se mu nechtěl. Obličej mu zblednul. Díval se na mého syna v kočárku a do obličeje se mi nepodíval. “Nejsem Vás ošetřující lékař a neměl bych Vám to říkal, ale bohužel máte rakovinu.” To jsem nevnímala, povídám “No a? Který typ? Je to jen Hodkin?” Proškolená informacemi z předchozího průzkumu čekám co  z něj vypadne. “Klasický Hodkinův lymfom” pokračuje. Já se usmívám, to on ani přihlížející sestra nechápou, asi si myslí, že je to můj postoj na přijetí zprávy. Pro mě je to ovšem uklidňující zpráva. Je to ta lehčí a lépe léčitelnější varianta. Pokud by si člověk musel vybrat typ rakoviny, byl by to tenhle. Má nejúspěšnější léčitelnost ze všech.

Doplňující vyšetření a první odloučení od syna

Když následující den přicházím na hemato-onkologii lékařka mě už očekává. Chce mi sdělit smutnou zprávu. Já už všechno vím. Informuje mě o dalších vyšetřeních. A tím je PET MR. Je to zobrazovací vyšetření, které detailně zobrazí vyšetřovanou oblast těla s působením radioaktivní kontrastní látky, která má za úkol zvýraznit pro přístroje postižené tkáně. Na tohle vyšetření začínám být nervózní. Objeví stádium nemoci. Syna nesmím mít doma, abych mu nezpůsobila po vyšetření újmu na zdraví z radioaktivní látky. Domlouváme proto jeho převoz a první pobyt u babiček bez rodičů. Z toho mám samosebou největší strach.

PET – MR

Syn je první noc bez mámy, my se po víkendu u rodiny vracíme do Plzně jen ve dvou. Cestou v autě se ohlížím a hledám svého syna. Po něm v autě nezůstala ani autosedačka a ten pocit, že ho nemám u sebe mě mučil. První noc jsem strávila v neklidu a když bylo ráno potřeba opětovně vyrazit do nemocnice, kde pomalu začínám trávit stejně času jako doma jsem nervózní. Během vyšetření je potřeba zadržet na  požádání několikrát dech. Zadržení dechu trvá sotva 15 vteřin, ale pro mě to byl téměř nadlidsktý úkol. Nehnutě ležet a držet dech kdy mi začíná praskat hlava  stále se hlídat abych nehnula ani brvou. Pro mě náročná situace. Proč se mi v té době tak špatně dýchá vlastně ještě netuším.

Zhodnocení stádia nemoci

Následující den očekávám telefon. Volající lékařka mě zve do ordinace. Jdu sama, manžel musí zůstat v práci. Dozvídám se výsledek. Několik paketů

ložisek je oboustranně na krku z nichž už jednu uzlinu vyjmuli pro rozbor. Další ložiska jsou oboustranně umístěny v hrudníku o čemž jsem samozřejmě neměla ani ponětí.  Celkem kolem desítky nádorů. Překvapivě jsem tohle nečekala. A už vůbec jsem nebyla připravená na to, že mi lékařka vlastně už objednala chemoterapii. Na kterou tedy souhlasně kývnu, vlastně musím. Je třeba využít situace, že momentálně nemám doma své dítě o které bych se musela postarat. Ten si užívá u tchýně a vůbec mu nechybím. Je to pro něj osvěžení. Má v tomhle stejný přístup jako já. Nemá rád stereotyp. To vše mě po telefonátu s Lukyho rodiči uklidňuje. Vím, že je o něj velmi dobře postaráno a to je nejdůležijtější. A u mě oficiálně začíná moje cesta.. Teď jsem mamina s rakovinou!


Jak probíhali moje chemoterapie se dočtete příští týden.

Nezbývá než Vám popřát hezký víkend a těšit se na Vaše komentáře nebo vzkazy. Ať už zde, nebo na Facebooku či Instagramu .

Ahoj, mamina s rakovinou

Nejhorší zážitek mám z diagnostiky

Odběr uzliny na histologii

Ve chvíli, kdy přišla na řadu potřebná excize uzliny pro její následné odeslání na histolku, jsem byla už se situací smířená ačkoliv nebyla jistá. Prvních pár dní minulo a já se dostala na řadu k zákroku, který měl všechno definitivně potvrdit. Zákrok měl být rychlý a provedený jen v lokální anestezii. Být minimálně invazivní a měla bych ho snést velmi dobře. To bych, ale nebyla já kdyby to u mě neprobíhalo bez komplikací, jak je v minulosti už dobrým zvykem vždy a všude jde-li o lékařské zákroky na mém těle.

Přípava je důležitá

Na zákrok přicházím klidná, s čistou hlavou. Smířená se situací, která spustí v mém životě převrat. Lékaři jež mě mají operovat přichází v dobré náladě, je to rutinní zákrok, dělají to denně. není se čeho obávat. Nebo ano?

Pokračovat ve čtení “Nejhorší zážitek mám z diagnostiky”

Rakovina. Trest nebo zkouška?

Když si vyslechneš zprávu, která ti otočí život naruby

Po kolečku vyšetření, excizi uzliny pro histologický rozbor a zdlouhavém týdnu čekání na výsledky, se asi každá z nás děsí výsledku. Pro mě to byl nejdelší týden v historii. To čekání na konečný verdikt mě ubíjelo. A nejen mě, hlavně manžela a zbytek rodiny, který už po prvotních odhadech lékařů už tušili co znovu přijde. Vyslechneme si diagnózu rakoviny podruhé. Maminka mi sdělila svou diagnózu na konci dubna. A já již o několik dní později s obavami o tom co s ní bude a jak to bude zvládat, absolvuji svoje kolečko vyšetření. Čekání a obav z toho, že by se neuvěřitelná situace mohla dít znovu. A teď i mě!

Uzlina na krku, může být i rakovina

Moje zdravotnické vzdělání a touha po vědění se nezapře. Po lékařce na hematologii požaduji jednání narovinu, docházím k ní už od těhotenství pro chudokrevnost a když mi sdělila svoje obavy, zhrozila jsem se. A nejen já! “Holčičko moje zlatá, já to vidím bledě. Tohle dělám už 50 let a všechny Hodkiny na plzeňsku mi prošli pod rukama.” To ještě téměř netuším, co ten Hodkin o kterém mluví přesně je. Ale shodou okolností jsem se několik dní předtím dozvěděla o kamarádovi, který se léčí na rakovinu lymfatických cest. Je ve stejném věku jako já a zpráva o jeho nemoci mě totálně šokovala. Je toho okolo mě teď nějak moc, a že se nakonec jedná o to samé onemocnění jako má on, zjistím vlastně záhy poté.


S největší pravděpodobností máte rakovinu, na potvrzení z histologie si, ale počkáme

Na prvnotní vyšetření jsem si odskočila od syna, kterého se v dětském koutku ujala kamarádka Jaruška. Vyšetření, ale zabírají více času než jsem předpokládala a tak volám z polikliniky Jarče i manželovi, aby si Domíka převzal aby si mohla jít se synem domů. Svoje obavy si v hlavě nesu zpátky do Galerie kde je dětská herna. Sedím na lavičce s Jaruškou a probíráme první dojmy z vyšetření. Doktorka je zkušená a věděla hned o čem mluví, odběr vzorku je pro ní už jen drobný detail, který doplní její předpoklad.

Přijetí špatné zprávy

Sotva dvě minuty po mě dorazí manžel.  Ve chvíli kdy ho spatřím, se ve mně zalknou všechny slzy a okamžitě prýskají na povrch. Spustí se mi na veřejnosti záchvat pláče a valím jedno slovo za druhým. Lukyn mě drží a není schopný jediného slovo. Slzy se mu tlačí do očí, ale není schopen ničeho. Asi za minutu se vzpmatuje a hned hrne slova podpory. “Tohle zvládneme, to bude dobrý.” Sedíme na té lavičce a díváme se na syna, který si jen nevinně hraje s ostatními dětmi. Je mu sotva 16 měsíců a jeho máma má rakovinu. No jak tohle dopadne?

Špatné myšlenky se honí každé

O tom co se mi honí v hlavě, víme asi každá svoje. Myšlenky o smrti. Proplakané noci i dny. Co bude se se synem když to nedopadne? Jak to budu řešit? Co léčba? Co mě čeká? Jak to probíhá? Moc myšlenek, které nenechají hlavu vydechnout a to ten ortel ještě není finálně vyřčen. Hlava je mocná a když to sdělím rodině, už jsem s nemocí smířená. Fáze přijetí u mě probíhá rychle, mamka se v tom pořád topí a já to přijímám jako zkoušku. Oni propadají na dno. Ale já musím být statečná! Mám přeci malého syna, který mě potřebuje. V tuhle chvíli se ze mě stává mamina s rakovinou!  A v rodině jsme rázem dvě s rakovínou, 30 dní od sebe ta stejná zpráva. Co to udělá s rodinou to asi dokážete představit. Jedna rakovina je smůla, ale dvě? Neštěstí? Hm.. Možná zkouška, nebo trest, ale za co? Za to jak jsem se poslední tři roky stresovala a honila? I takové myšlenky se honí hlavou..

Rakovina – jedna situace a přesto každá jiná

Každopádně jsme v rodině už dvě a tak či tak, musíme si být oporou, obě nás čeká to stejné. Operace, chemoterapie, ozařování..  Rakovina, diagnóza smrti nebo zkoušky? Já volím zkoušku a jak se ta zkouška bude vyvíjet dál? Čtěte v dalším sobotním článku.

Tak ahoj,

teď už maminy s rakovinou

 

Predator Race – Moje fyzická zkouška

Po plačtivé fázi přichází vzteklá

Po tak náročných dnech jsem měla potřebu ze sebe všechno setřást. Už jsem neměla potřebu plakat. Myslím, že jsem ze sebe už všechno vyplakala během těch tří neskutečně náročných dní. Nyní jsem měla potřebu křičet. Dostat ze sebe všechen ten vztek, který jsem měla sama na sebe. K tomu byla vhodná příležitost už v sobotu. Jaká? Jestli jste četli moje předchozí články, tak už asi tušíte o čem je řeč. Tak čtěte dál a uvidíte. Pokračovat ve čtení “Predator Race – Moje fyzická zkouška”

Stresová zkouška

Stresová zkouška

Každému se jednou za čas objeví období, kdy se mu vše sype pod rukama. Je to období zkoušky. Stres, který na nás v danou dobu působí má velkou sílu. Záleží na spoustě okolnostech zda zkouška, jež jste právě absolvovali na Vás zanechá následky. Zda to tělo a mysl ustojí. Pokud v ní uspějete život běží dál, než přijde další, která Vás tentokrát složí.  Stres je jedním z hlavních faktorů mající vliv na naše zdraví, mysl i pohodlí. Vše dohromady funguje, pokud ovšem jedna z nich není nalomená. Tady u mě to tak bylo.

Duben, měsíc zvratu

Po návštěvě alergologie jsem brala pravidelně své nové tabletky na alergii. Příznaky se umírnily a já už nebojovala s tím nutkavým pocitem strhat si vlastní kůži z těla. Přebývalo už jen mučící svědění v uších, které mě po večerech dohánělo téměř k šílenství. Objednala jsem se k lékaři znovu, výsledky krve prý byli mírně zvýšené a je potřeba hodnoty nechat přeměřit znovu za tři měsíce. Mohli být mírně zvýšené z předchozí nemoci, kterou jsem prodělala před necelým měsícem. Nechtěla jsem nic zanedbat, i když jsem si říkala že to nic nebude, když doposud se nic nezjistilo. Přišlo, ale něco co mi změnilo život. Co to bylo? Stresující dubnový týden. Pokračovat ve čtení “Stresová zkouška”

Smysly mi velí do pozoru a já nevnímám

Jak, že je to v té písničce? Když nemůžeš tak přidej víc? Ano, ale ne vždy.

Balancuji s těmi samými míčky jako na začátku. Teď se ukáže jak dlouho je ještě dokážu udržet všechny ve vzduchu. Vypadá to, že pohroma je už na spadnutí. Nebo, že by se už dávno vše zhroutilo a já o tom zatím jen nevím, nebo to nechci vnímat? Jak to dopadá, když všechny tvoje smysly hlásí o pozornost a ty nad nimi přimhouříš oko? Pokračovat ve čtení “Smysly mi velí do pozoru a já nevnímám”

V píli tě může poučovat včela

Chybami se člověk učí.

V životě jsou jsou věci důležité a pak ty, které jsou důležité méně. Pro mě ovšem byli důležité naprosto všechny, není proto divu, že jsem se točila v bludném kruhu. Z životní etapy, kterou jsem si měla užívat se najednou stala rutina, která mi brala sílu. Z barevných dní, které jsem si měla naplno užívat se stala šeď. Teď už zpětně vím, že jsem po celou dobu na sebe kladla přehnané nároky. Zpátky bych to sice nevrátila,  ale jsem ráda za to jak mě to poučilo. Přeci jen, chybami se člověk učí. Pokračovat ve čtení “V píli tě může poučovat včela”