Pyramida, která se chystá spadnout


Pyramida, která se chystá spadnout

Jeden člen rodiny s rakovinou je smutná zpráva, dva jsou smůla a tři ti jsou už vyloženě pro zlost! Jenže když se k tomu připojí demence, skleróza a srdeční aritmie ve věku 85 let, je to už Vážně boj o život. Aby ta pyramida byla ovšem kompletní, musíme připojit ještě několik dalších členů. Že je na mého manžela  z náročného zaměstnání a hypotékou vyvíjený velký tlak je jasnost číslo jedna. Jenže, když se k tomu připojí ještě moje sestra? Nebo dědeček číslo dvě? Je té smůly a špatnosti v naší rodině za letošní rok už nějak příliš. A prosím Vás pěkně, to co si níže přečtete jsou všechno události mého “odpočinkového” měsíce října, kdy jsem měla nabírat síly.  Tak jdeme postavit pyramidu? Pokračovat ve čtení “Pyramida, která se chystá spadnout”

Léčba s komplikacemi

Tento článek bude o tom co se během léčby chemoterapií přihodilo a nemuselo. O komplikacích, které mě v průběhu celé nemoci neustále pokoušeli skolit. Jak vidíte, jsem tu stále. Ustála jsem všechny komplikace a vyšla z nich jako Fénix povstává z popela. Silná, plná energie a odhodlání do dalších dnů.. Tak, co že to provázelo celou léčbu chemoterapií? Pokračovat ve čtení “Léčba s komplikacemi”

Svatba – Světlý srpnový moment

Den na který se těší celá rodina

Je polovina srpna, a blíží se jediný světlý moment. V té době jsem už uvažovala že si začnu psát blog, k jeho realizaci jsem se ale nedostala. Pořád jsem na něco čekala. Spouštěč se už ale blížil. Přišel 25. srpen. Den, na který se těšila celá rodina. Bratrova svatba.

Jako přes kopírák

Starší bratr Lukáš se zasnoubil s přítelkyní loňského roku na dovolené, přesně 24. září, což byl pro mě významný den, ne pro jejich zásnuby, které jsem jim přála, ale i protože ten den jsme se roku 2016 brali s Lukynem. A svatbu začali plánovat tak aby jí stihli do roka a do dne jak se traduje. Zvolili proto začátkem roku termín o trochu dříve a to už na konec srpna. V té době ještě netušili, že nám budou jako přes kopírák. Andri přichází do jiného stavu zhruba ten samý týden v dubnu jako já. Tím snad doufám, všechny kopie končí. O pár týdnů později byla mamce zjištěna rakovina, a o necelý měsíc na to už bylo jasné, že jí mám i já. To však nikdo nemohl tušit. Nikdo po nich ani nechtěl, aby se svatba rušila. Navíc pozvánky byli natištěné a na tenhle jediný světlý moment letošního roku jsme se všichni neskutečně těšili.. Tak jak to probíhalo? Pokračovat ve čtení “Svatba – Světlý srpnový moment”

Druhý trimestr pokračuje

Druhý trimestr pokračuje

Do druhé fáze svého těhotenství vcházím už bez žaludečních nevolností, drželi se mě opravdu celé první tři měsíce. Srpen značil, že se blíží svatba a s tím přicházeli i obavy, že mi budou malé svatební šaty. Zakoupila jsem si druhé. Logika ženy, šatů není nikdy dost. 😀

Za 5 měsíců 4 kila

Na svatbu jsem měla času dost, dolaďovala jsem detaily a doplňky. Dokončila   výrobu všech stužek, ozdob a dalších věcí. Na svatbu jsem byla připravená. Bude za měsíc. Šaty mi zatím sedí oboje. Bezvadný. S kolegyní/svědkyní Káťou jsme vyzkoušeli oboje šaty, slušeli i seděli skvěle. Doufali jsme, že stále v den svatby obléknu ty první, které jsem už ovšem nedotáhla úplně na maximum. Což mi vadilo, že nebude dokonalé. Smířila jsem se s tím, že na svatbu obléknu ty rezervní. Stále jsem zdravě jedla a cvičila a udržovala se v kondici. Bříško rostlo pomalu a těhotenství na mě začínalo být teprve trochu vidět. Na váze jsem měla asi 68kg. Do svatby už zbývají jen tři týdny a kousek jdu opětovně vyzkoušet šaty.

Několik týdnů do svatby

Paradoxně rezervní šaty mi nejsou. Bříško o dost poskočilo a tak začínám shánět třetí! “Dost, už žádné další šaty” lamentuje Lukáš. Hormony se už ve mě mísili a já chtěla být dokonalá. “Prostě si oblékněš ty první, neříkej mi, že ti opravdu nebudou.” lamentovala Káťa. Byli mi. Jen to nevypadalo tak krásně jako když jsem si je koupila. Ještě, že měl Lukyn rozum a tady mě zasekl. Opravdu jsem hledala po Vinted od koho seženu další náhradní šaty. Koupila jsem si už jen ty “popůnoční” na převléknutí.

Změny chutí a nálad

22tt

Svatba se kvapem blížila a já cítila jak  ve mě hormony vášnivě diskutují a hrají si se mnou jako s panenkou. Jednou pláč a smutek a pak hned smích a neskutečná radost. Začali přicházet neskutečné chutě na slané. Nemohla jsem odolat, zdravou stravu jsem doplnila chipsy, křupkami, wasabi oříšky, olivami, okurky a dalšími laskominami. Začala jsem pociťovat větší únavu a hlava se mi točila. S cvičením jsem přestala a na svatbu jsem ve 23 týdnu těhotenství mám už 70kg (7 těhotenských kil). – článek o svatbě –ZDE

Což mě samozřejmě začínalo v té době trápit, že nevycházím podle statistiky. Měla jsem mít totiž zhruba kolem 5 kilo. Nechápu, kde jsem tenkrát měla halvu a řešila takové malichernosti, ale byla jsem taková pečlivka a nechtěla jsem vyběhnout z řady. Mezi námi z roku 2016 a 2018 je tak zásadní rozdíl. 🙂

Kluk jako buk

Bříško kvapem rostlo a s ním i miminko ve mě sílilo a rychle rostlo. Za to mě ubýval dech, začala jsem opětovně pociťovat tlak na žaludek. To už  však byli synovi nožičky, které se protahovali směrem k mému hrudnímu koši a vyvíjeli nepříjemnou bolest. V 04té době byl už poměrně velký neposeda. Otáčel se několikrát denně a těhotenství teď bylo více nepříjemné. Začali jsme k němu ještě víc promlouvat. Lukyn s ním vedl monology, nebo jsme mu pouštěli naše oblíbené písničky. Třeba naše píseň z prvního manželského tance ho neskutečně uklidňovala a miluje ji dodnes. Asi mu připomíná období kdy kolem něj bylo ještě všechno červené.

Nákupy a výbavička

Koncem října objednáváme vybranou postýlku. Místa v bytě není tolik kolik potřebujeme a tak si nemůžeme vyskakovat ohledně velikosti nábytku, můžeme mít akorát postýlku a přebalovací pultík na okraji postýlky. Jak na potvoru se ani postýlka o jeden jediný centimetr nevešla do ložnice tak jak měla. Musíme jí proto umístit na délku.

25tt

Navštěvujeme i Babies Expo 2016, kde se definitivně rozhoduji pro nákup Bamboolikových plenek. Ten den stíháme i kočárky a objednáváme dlouho vybíraný kočárek od české značky. Zbytek druhého trimestru věnujeme častým návštěvám rodiny v Plané a v Chýnově. Jezdíme téměř každých 14 dní a pro mě začíná být cestování poměrně velké nepohodlí. Nevydržím sedět v kuse už ani tu hodinu a půl a během cesty tak musíme třeba i dvakrát zastavit na krátkou procházku. Také se začínají připojovat staří známí – poslíčci, kteří mě nenechali klidnou.

A pak než se člověk nadál se těhotenství přehouplo do poslední fáze, která pro mě začínala být docela peklo.. Tady jsem totiž ještě svoje tělo a všechno co se dělo milovala. V téhle fázi bylo bříško dokonalé, kdyby zůstalo tak jak bylo a nenavalila se k poslednímu trimestru spousta věcí, které se stán nemuseli byl by dokonalý rok.. O tom už příště..

Ahoj..

 

 

Pokračujeme v léčbě

Moje další chemoterapie

Po zážitku z první chemoterapie se připravuji na další léčbu. Pokud to bude probíhat jako první chemoška tak se nemám čeho bát. Špatně mi bylo jen v den podání cytostatik a následujících pár dní jsem byla jen více unavená s lehkým žaludkem na vodě a pachutí v ústech. Po druhé chemoterapii se k tomu přidalo mravenčení v konečcích prstů. Což bylo stále velmi snesitelné ačkoliv mi tentokrát bylo špatně už dva dny. Syn byl u babičky Martiny, ale chyběl mi už mnohem více. Snažila jsem proto celé dny ležet a více odpočívat.

Hlava hraje prim

Na třetí chemoterapii jsem se už den předtím musela psychicky připravit, už vím o čem ta léčba je a co po ní přijde. Nechtěla jsem být ale doma sama, tak jsme tentokrát syna k babičce neodvezli. Vypořádat jsem se ale musela i s pocity mojí mámy, od které jsem pořád slýchala: “Jakto, že ti není tak špatně jako mě. Já jsem neschopná ničeho celých 14 dní a ty si tři dny potom lítáš jakoby nic.” Srovnávání naší léčby mě v jejím případě trápilo. Neustále jsem jí musela vysvětlovat, že každá máme jinou rakovinu a každá jinou léčbu. Hlavně máme od sebe celou generaci a každá máme jiné energetické zásoby v těle. Já jsem už před nemocí konzumovala spoustu zdravých potravin i superpotravin a možná proto si mé tělo s tím tak hravě poradilo. Pokračovat ve čtení “Pokračujeme v léčbě”

Duch na papírku

Duch na papírku

Od čtvrtečního oplodňováku uběhli sotva tři dny. Nervní, nejistá a plná strachu. Každý večer usínajíc s modlitbou na rtech. A od třetího dne po oplodnění taky každý den máčím testy do skleničky s močí a doufám v zázrak. Světe div se, po sedmi dnech nacházím na testovacím papírku dvě slabounké čárky, ještě není vyhráno. Každý den se opakovaně ujišťuji, zda ten duch na testu gravidity nezmizel. Uf, stále je tam. Desátý den nadšeně telefonuji do IVF a objednávám si další rande s naším doktorem. O týden později mi těhotenství potvrdil ultrazvukem. Měli jsme opravdu štěstí. Na další kontrolu se hlásím už ke své gynekoložce.  K mému překvapení nedostávám hned další prohlídku těhotenskou průkazku jak jsem doufala. Na tu si počkám až do konce třetího měsíce. Vzhledem k mému zaměstnání, hlásím co nejdříve zaměstnavatelce šťastnou novinu, všichni nám to přáli. Vědeli jak dlouho jsme toužili a snažili se. Ale zárověň visel ve vzduchu ten zvláštní pocit zklamání. Zase o sestřičku méně. Tahle ordinace je snad prokletá. Byla jsem už 3 kdo během dvou let v téhle praxi přišel do jiného stavu. Holky se tam střídali jak na běžícím páse.

Štěstí v neštěstí

Ano, měli jsme štěstí. Zatím.  Nebo to byl zásah vyšší moci?  Každopádně jsem dosáhla svého. Mé srdce potřebovalo pocítit pocit štěstí v očekávání. Pocit který mohou pochopit jen lidé, kteří touží po svém malém uzlíčku stejně jako my. Nyní je čas  na sklizeň kýžených plodů v podobě  toho malého medvídka jak jej nazvala gynekoložka při prvním ultrazvuku. Není nad to slyšet poprvé zvuk toho nejmenšího a přesto tak silného tlukotu srdíčka. V tu chvíli se ve Vás něco změní. Dotknete se štěstí. A v tu chvíli jsem začala myslet hlavně na sebe a na to malé medvíďátko, které už bude jen moje po celý jeho život.

První trimestr

Velmi brzy přišli nevolnosti, ale ne ty ranní. Měla jsem je celý první trimestr a během celého dne. Nezvracela jsem, ale žaludek na vodě mě nutil zajídat ten podivný pocit v břiše. (Ten samý pocit přichází i po chemoterapii, jen je horší nedá se zajíst, jen přečkat) Chodila jsem při práci do školy. Byla čerstvě zasnoubená a připravovala svatbu. Přišlo zkouškové období (zkoušky za jedna) a taky první komplikace. Asi toho bylo moc a já si to nechtěla připustit. Nucený klid na lůžku. Rizikové těhotenství. Těhotná jsem teprve dva měsíce. A už se hlásí křeče a tvrdnutí dělohy.

Na čase je sehnat za mě náhradu a najde se naštěstí docela rychle, Naučím jí co nejvíc to jde. Vše připravuji na svůj nečekaný odchod z práce. Vybírám si zbylou dovolenou a prázdniny zahajuji jak jinak než rizikovým těhotenstvím a neschopenkou. Před otěhotněním jsme se snažila co nejvíc zhubnout, pročistit si tělo. Baštím chlorellu, zelený ječmen a další věci. Zhubla jsem i díky cvičení a to, že se chci udržet co nejvíc fit i v těhotenství si logicky přenáším i sem. Nechci přibrat zbytečně kila navíc. Obzvlášť když mám už od února doma svatební šaty. Každý týden proto hlídám váhu, skoro až hystericky hlídám kolik bych měla nabírat. pro větší zátěž v prvním trimestru z práce a školy, ale právě naopak hubnu.

Matýsek je moje bříško

Těhotenství začínám  v dubnu na 64kg, po dvou měsících těhotenství mám však 63. Zdravě se stravuji, pravidelně cvičím těhotenské cvičení a taky si fotím narůstající bříško. Ve volných chvilkách se vzdělávám o těhotenství a povídám si s “matýskem” jak jsem říkala svému pomalu narůstajícímu bříšku.

Svět je malý a zmenšuje se

Genetické vyšetření bylo nutnost. Už jen z ohledu jak jsme k miminku do bříška přišli. Absolvovali jsme další detailní nekonečnou debatu s lékařem, který byl paradoxně původem z Tábora. Svět je opravdu malý. Po vyšetření jsme už jen čekali jak budou volat, že je potřeba dovyšetřit amniocentézou. Toho jsem se obávala, obzvlášť když jsem byla na rizikovém. To je to vyšetření kdy Vám mají píchnout jehlu těsně do blízkosti vašeho nenarozeného potomka a ohrozit ho ještě před narozením? Tak to ani náhodou, tam nepůjdu.

Hlásí se druhý trimestr

Naštěstí jsem nemusela. Nebylo to potřeba. A neskutečně se mi ulevilo. Od začátku jsem věděla, že to bude kluk, i když jsem si přála holčičku. Prostě jsem to tam uvnitř tak nějak věděla. A když nám to na té genetice hned v 16. týdnu těhotenství potvrdili na 3D ultrazvuku, byla jsem štěstím bez sebe. Z vyšetření jsem odcházela klidná a nemohla se vynadívat na tu malou fotečku s trojrozměrnou hlavičkou. Tak ty budeš můj syn? V tu chvíli se začali probouzet opravdové mateřské pudy. Začalo hlazení a mluvení k bříšku a prozpěvování písniček. V té době jsem už celá zářila, překypovala zdravím a štěstím. 

 

Akce: Vlasy podruhé!

Jak jsem řešila “ztrátu” vlasů

Jak jsem psala v jednom z předchozích článku, vlasy pro mě nejsou úplně stěžejní záležitostí. Jsem člověk co se do věcí vrhne po hlavě a hlavně s bojovným duchem. Stejné to bylo i s vlasy. Hned po první chemoterapii jsem se nechala ostříhat na krátko, abych neviděla jak plešatím a nebyla z toho zbytečně ve stresu. Ale hlavní důvod byl to, že jsem nechtěla denně uklízet  chuchvalce vlasů, či dokonce trousila vlasy po celém bytě, které už tak i před nemocí byli skoro všude. A protože jsem měla vlasy hodně husté, bylo potřeba je všude zametat anebo čistit ucpaný odpad v koupelně nad čímž většinou utrousil nějakou tu poznámku hlavně manžel, což bylo na denním pořádku. 😀 Proto jsem zvolila radikální řešení. I když postupně, kvůli synovi, ale i tak jsem to s ohledem k němu vyřešila zprvu špatně. Na druhou část jsem s ním už vše detailně probrala. A když padání začalo, byli jsme připraveni.

Vlasy poputují k onkoláčkům

První stříhací fáze byla z mého hlediska ukvapená. Což jsem velmi brzy zjistila u syna. Následující den jsem totiž hledala po Plzni kadeřnictví, kde mi vlasy i bez objednání ochotně zkrátili. Vlasy jsem si odnesla v několika svazcích domů a připravila si je na pomoc ostatním. Vlasy putovali do nadace onkoláčkům, kde snad některé slečně aspoň částečně budou k užitku.  Po ostříhání, mě ale syn nepoznal a nechtěl k té cizí paní. To mě velmi potrápilo jak jsem již minule psala. Na druhou fázi jsem ho proto už připravila.

I malé děti velmi dobře chápou

Chvilku synovi trvalo, než si na maminku s krátkými vlasy zvykl. Ale pak už to bral jinak. Myslím, že velkou roli v tom hrálo i několikadenní odloučení, které ačkoliv ho zvládal dobře si přesto něco vzalo. A ve chvíli kdy přijela maminka s krátkými vlasy to prostě neustál. Na tuhle změnu jsem ho totiž nepřipravila. A proto před jeho následujícím odjezdem na mou další chemoterapii k babičce jsme si spolu sedli a otevřeně jsem mu pověděla , co se bude dít. Že jsem vážně nemocná a že nebudu mít na hlavě vlásky. Že se toho nemusí bát pokud příště přijedu bez nich. Chápavě na mě hleděl a pohladil mě po tváři. A ukázal na jizvu po odebrané uzlině se slovy: “maminka bebí”. To bylo pro mě znamení, že všemu rozumí a tak jsme ho následující den opět odvezli k manželovým rodičům.

Hlavu dohola

Po druhé chemoterapii, začali vlasy padat. V umývadle šli po velkých dávkách vlastně  16 den od první chemoterapie. A než, abych čekala až jeden po druhém zmizí, rozhodla jsem se pro hlavu dohola. V podvečer dorazil manžel z práce domů a začali jsme s akcí. Připravili jsme si pomůcky a otevřeli láhev vína. Nejprve jsme vlasy zkrátili strojkem co nejvíce šlo. Manžel si to neskutečně užil a na hlavě tvořil nejrůznější kreace než ze mě udělal ježečka. Zbytek jsme dokončili v koupelně, kde hlavu doholil dohladka žiletkou. Oba jsme si to neskutečně užili a nasmáli se u toho. A Lukynovi bylo dokonce líto, že těch hlav nemá víc. 😀

Přijetí plešky u syna

Když jsme pak v pátek dorazili za synem už se mě nelekl. Ihned ke mě přiskočil a začal holou hlavu hladit. Položil mi na ní hračku a hlasitě se smál. Jednání narovinu na něj i jeho  věku 17 měsíců prostě zabralo. Takže pokud někdo bude ve fázi, kdy má o vlasy teprve přijít a hodlá se k tomu člověk postavit jako k výzvě. Doporučila bych rovnocenné jednání i s tak malými dětmi. Nejsou vůbec hloupé a jsou velmi vnímavé. A pokud k tomu přistoupíte jako ke hře, možná ještě lépe pro Vás. Proč dětem nedat strojek do ruky a nenechat to udělat třeba je? Určitě si to užijete mnohem více než se trápit nad něčím čemu stejně nemůžete zabránit. Já bych to tak zpětně asi udělala a ušetřila si tím překvapivé setkání.

Nejlevnější kadeřnice na světě

Hlavu jsem měla hladkou a velmi rychle jsem si zvykla, že nikde nepřekáží ani vlas. Občas ještě byli tendence dávat vlasy, které už tam nejsou za ucho, ale vše postupně začalo ustupovat. Manžel si ze začátku mojí hlavu užíval a velmi často mi jí hladil večer u televize. Asi v tom viděl způsob relaxace a mě to rozhodně nepříjemné nebylo.  V průběhu léčby vlasy sem tam nějaké dorostli, ale nebylo jich moc a dokonce na hlavě boleli. V paruce však tyhle krátké chloupky byli velmi nepříjemné a tak jsme občasně hlavu vzali žiletkou znovu. Aby nikde nic nebolelo a nepřekáželo. Holá hlava byla prostě v létě příjemnější. Po ztrátě většiny vlasů jsem si dokonce libovala, že mám teď vlastně nejlevnějšího kadeřníka na světě. 🙂 Vlasy mi ani teď nechybí, dokonce jsem si na to tak zvykla, že ani netuším zda si ještě nechám dlouhé někdy narůst. Holá hlava i krátké vlasy mi kupodivu poměrně sluší a všem okolo se to líbí.

Co nosím na hlavě

líbačka, jsem překážela

Zprvu jsem nosila paruku, před veřejností jsem chtěla nemoc utajit, ale postupem času jsem více přesedla na šátky a později zcela na pleš. Teď k podzimu na čepky. Čepka, která je mi nejpříjemnější je dokonce synova. Koupila jsem mu jí za pár korun v Pepcu, ale jemu byla velká a tak jednoho dne náhodně skončila u mě. A nevadí mi ani to že má ouška. Je to poměrně legrační a všude hrdě hlásím, že je vlastně jeho. 😀

Dnešní článek zakončuji usměvně. A příště povím o  dalším průběhu chemoterapie.

Tak na počtenou za týden,

Ahoj, Šárka


Maminky s rakovinou, jak jste řešili ztrátu vlasů vy? Napište do komentáře 🙂

Napsat můžete ale i vy ostatní, jak byste k tomuto postavili vy? 

 

Chemoterapie poprvé

Jdu si pro výsledek, ale ten den mě čeká další nemilé překvapení

pořízeno na 1. chemoterapii, už to teče do žil

Den D přišel nečekaně ze zálohy. Sotva jsem si vyslechla prognózy a detaily o mojí nemoci už jsem čelila svojí první chemoterapii. To slovo mi neříkalo nic víc, něž komukoliv jinému. Jakožto zdravotní sestře jsem se jí vždycky šikovně vyhnula, aby ne. Jsem nedostudovaná dentální hygienistka a na zubním v soukromém sektoru se člověk horko těžko vyskytne na onkologii. Hemato-onkologie, ale teď začíná být místem, kde budu trávit spoustu času. To úmorné, nudné místo, který si nese svůj typický pach. Pach, který se mi již brzy vryje tak hluboko pod kůži, že začnu hledat způsoby jak to přebít. Hlavně v hlavě. Pokračovat ve čtení “Chemoterapie poprvé”

Oploďňovací článek

Umělé oplodnění

Hned v úvodu utnu tu detektivku, kterou jsem rozjela na konci prvníhotěhotenského článku. Kdo mě čte od začátku, ví že je Lukáš jistojistě Dominikův tatínek. Navíc je jasně vidět, že Domík jako by Lukymu z oka vypadl. 🙂 To Vás jen musím trošku napínat. Tak trochu mě to baví. Tady jsem si zahrála trochu na potvoru, ale snad mi to odpustíte. Lukáš je právoplatný tatínek, a ihned po prvních obavách zda do mě nevložili cizí děťátko se odplavili jako voda, když jsme to naše klubíčko spatřili na světle světa. Ta nejisto v nás chvilku plavala, ale byli jsme rádi, že se nám to podařilo a bylo by nám asi vesměs jedno zda je to Lukyho spermík nebo ne. Už by byl prostě náš. 🙂
Pokračovat ve čtení “Oploďňovací článek”

Mamina s rakovinou – diagnostika vrcholí

Celá diagnostika nyní vrcholí

Týden minul a s ránou na krku je potřeba chodit na kontroly. Během toho jsem

navštívila i svou lékařku z hemato-onkologie, která na tohle všechno během jednoho krátkého rozhovoru přišla. To co jiní nemohli několik měsíců rozlousknout se jí válelo na jazyku již od našeho posledního setkání. Vzhledem k rychle se zhoršujícímu stavu. Rychlému hubnutí a velmi silným dýchacím obtížím se obávala nakonec ještě horšího. Co? To mi neprozradila, ale vzbudila tím ve mě nevědomky opět strach. Moje mysl začalo cíleně brouzdat po internetu a hledat informace o tom, co tím myslela. Celá rodina se začala obávat finálního verdiktu.

Finální verdikt

Když pak přichází poslední kontrola na ORL, vyjmutí stehů po deseti dnech a moje otázka jestli jsou konečně výsledky? Byli tam. Lékař mi je sdělit nechtěl. Na kontrole jsem byla se synem, seděl mi v kočárku a z pobytu v nemocnicích býval neposedný, tam prvně začal dostávat do rukou pohádku v telefonu. Do té doby znal jen pohádky z knížek. Na mě tam vždy sedala nervozita z toho jak to s Domíkem v nemocnici dneska ustojím. Lidí je tu spousta a každý je tu nervní. Ty pocity si lidé předávají mezi sebou a na personál jsou někteří velmi vulgární.

Lékař mi diagnózu sdělit nechtěl

Po prvotním ostychu a mém naléhání lékař začal hledat výsledek histolky. Číst se mu nechtěl. Obličej mu zblednul. Díval se na mého syna v kočárku a do obličeje se mi nepodíval. “Nejsem Vás ošetřující lékař a neměl bych Vám to říkal, ale bohužel máte rakovinu.” To jsem nevnímala, povídám “No a? Který typ? Je to jen Hodkin?” Proškolená informacemi z předchozího průzkumu čekám co  z něj vypadne. “Klasický Hodkinův lymfom” pokračuje. Já se usmívám, to on ani přihlížející sestra nechápou, asi si myslí, že je to můj postoj na přijetí zprávy. Pro mě je to ovšem uklidňující zpráva. Je to ta lehčí a lépe léčitelnější varianta. Pokud by si člověk musel vybrat typ rakoviny, byl by to tenhle. Má nejúspěšnější léčitelnost ze všech.

Doplňující vyšetření a první odloučení od syna

Když následující den přicházím na hemato-onkologii lékařka mě už očekává. Chce mi sdělit smutnou zprávu. Já už všechno vím. Informuje mě o dalších vyšetřeních. A tím je PET MR. Je to zobrazovací vyšetření, které detailně zobrazí vyšetřovanou oblast těla s působením radioaktivní kontrastní látky, která má za úkol zvýraznit pro přístroje postižené tkáně. Na tohle vyšetření začínám být nervózní. Objeví stádium nemoci. Syna nesmím mít doma, abych mu nezpůsobila po vyšetření újmu na zdraví z radioaktivní látky. Domlouváme proto jeho převoz a první pobyt u babiček bez rodičů. Z toho mám samosebou největší strach.

PET – MR

Syn je první noc bez mámy, my se po víkendu u rodiny vracíme do Plzně jen ve dvou. Cestou v autě se ohlížím a hledám svého syna. Po něm v autě nezůstala ani autosedačka a ten pocit, že ho nemám u sebe mě mučil. První noc jsem strávila v neklidu a když bylo ráno potřeba opětovně vyrazit do nemocnice, kde pomalu začínám trávit stejně času jako doma jsem nervózní. Během vyšetření je potřeba zadržet na  požádání několikrát dech. Zadržení dechu trvá sotva 15 vteřin, ale pro mě to byl téměř nadlidsktý úkol. Nehnutě ležet a držet dech kdy mi začíná praskat hlava  stále se hlídat abych nehnula ani brvou. Pro mě náročná situace. Proč se mi v té době tak špatně dýchá vlastně ještě netuším.

Zhodnocení stádia nemoci

Následující den očekávám telefon. Volající lékařka mě zve do ordinace. Jdu sama, manžel musí zůstat v práci. Dozvídám se výsledek. Několik paketů

ložisek je oboustranně na krku z nichž už jednu uzlinu vyjmuli pro rozbor. Další ložiska jsou oboustranně umístěny v hrudníku o čemž jsem samozřejmě neměla ani ponětí.  Celkem kolem desítky nádorů. Překvapivě jsem tohle nečekala. A už vůbec jsem nebyla připravená na to, že mi lékařka vlastně už objednala chemoterapii. Na kterou tedy souhlasně kývnu, vlastně musím. Je třeba využít situace, že momentálně nemám doma své dítě o které bych se musela postarat. Ten si užívá u tchýně a vůbec mu nechybím. Je to pro něj osvěžení. Má v tomhle stejný přístup jako já. Nemá rád stereotyp. To vše mě po telefonátu s Lukyho rodiči uklidňuje. Vím, že je o něj velmi dobře postaráno a to je nejdůležijtější. A u mě oficiálně začíná moje cesta.. Teď jsem mamina s rakovinou!


Jak probíhali moje chemoterapie se dočtete příští týden.

Nezbývá než Vám popřát hezký víkend a těšit se na Vaše komentáře nebo vzkazy. Ať už zde, nebo na Facebooku či Instagramu .

Ahoj, mamina s rakovinou