Problemy s otehotnenim.

Jak už som pisala, všetko sa nám dařilo,len to miminko neprichadzalo😔.Zašla som k doktorovi a ten nas poslal na dalšie vyšetřenia, zistilo sa ze manžel je v poriadku ,no so mnou to Bolo horšie, endometrióza a cysta na vaječníků.Přisiel plač,výčitky kvoli partnerovi,kvoli sebe a velku šancu mi nedávali ani doktoři. Najprv Bolo potrebné odstranit cystu a tu vzali rovno aj s polovinou vajecniku,takže dalšia překážka v cestě. Po zotavení si moja doktorka nevěděla už rady tak ma poslala do Prahy do IVF centra,boli velmi milý, snažili sa nám pomoct ,no jediná cesta ako mat dieta Bola buď adopcia,alebo dárkyna vajíček 🙈. .BolI sme zoufalý, ale nakoniec sme s tou dárkynou souhlasili a po 3 mesicoch sme mali prist oznámit ako sme sa definitivne rozhodli.To Bolo v januari (leden) a kontrola mala byt v aprili (duben) .Zvažovali sme všetko a rozhodli sa ze ano ideme do toho ,ved je to jedno hlavne ze budeme mat dietatko🙏.Všetko som vyhodila z hlavy a Bolo mi to už aj jedno a viem ze som seděla vo vani a hovorim si :Já budem mat dieta aj bez doktorov aj bez IVF, proste budem ,viem to,cítím to☝….a stalo sa neviem či to bol zazrak otehotnela som vo februari (unor) a do IVF centra som nadšene volala ,ze sa to podařilo. …Bol to nejšťastnější den mojho života, spravila som si asi 10 testov ,no ked mi to potvrdil doktor po telefone ,určíte si viete představit tu radost a nekonečne stastie.

Prubeh tehotenstvi

Moje těhotenství Bolo bez problémov,strašne som si to užívala ,však ked čekáte úplne vymodlene dietatko, ste šťastím bez seba a dopřejete sebe i tomu malému všetko len to najlepšie.Na matersku som isla asi v 3 mesiaci,nechcela som nic zanedbat,tak som sa rozhodla ze v práci skončím, Bolo mi to aj luto ,Lebo svoju pracu som milovala ale dieta Bolo na 1 mieste.V 5 mesiaci som mala podstupiť odběr plodovej vody 🙈 kvoli věku, ake ja som to odmítla ,nechcela som riskovat aj ked male percento potratu a navyse ostatné výsledky boli dobré.Mesiace pynuli a ja som precItala vela knih o porode a o všetkom co s tým souvisí,mala som nastudováne úplne všetko, no jediné čo som si ne nastudoval a bol porod sekciou🙈.Vobec má nenapadlo, že to nepojde ,však som v pohodě cele těhotenství, prečo by sa to malo skomplikovat?Ved prídem, porodim  a pojdeme domou…..Och ako som sa mylila…..Přisiel DEN D…Už den předtím som sa necítila moc dobře a nemohla dom už ani chodit ,večer má to chytlo a na záchode mi odisla zátka,zobudila som manžela a isli sme do nemocnice.Hned v dverach mi sestra zo zvyšenim hlasem oznámila ze som přišla skoro.Tak ma pustíte domou?? Nie už tu zůstanete. ….Bolesti som mala hrozne ,křížove,bolelo to tak ze som ani nebola schopna chodit, len sediet ,trvalo to 22 hodin ale ja som stále nebola připravena na porod.Poslední monitor ukazal,ze môj synček už tazko dýchá 😢 Nestihla som sa nic opytat ,len mi přišli oznámit ze okamžite musím na sál. …Bolo mi zo jedno ,Bola som vyčerpána, unavena ,snad som ani nevnímala co sa děje,tak rychle sa to zbehlo. Môj synček Patrik sa narodil 2.11.2011 23:45 a ked som sa zobudila a dozvěděla som sa ze je Teda všetko v poriadku ,pokojne som zaspala .Ukázali mi ho ráno ,ten moment poznáte asi všetky 😢 nedá sa opísať,je to najkrajší pocit na svete ❤ ….Tento krásný pocit som zažila este v roku 2013 ked sa mi 2.8.narodil synček Dominik .Porod bol opet sekciou a do toho preeklampsie,ale zvládla som to 🙏 ….

S láskou Miša

Moje chemoterapie

Nastal čas první chemoterapie…

Na mou první chemoterapii se mnou jel můj švagr, chtěl mi byt oporou, ale kupodivu byl více nervózní než já sama. 🙂

Nevědela jsem co mě čeká a stále jsem mela plnou hlavu otazek a neustale zadne odpovedi. Cekala jsem v cekarne na onkologii, než mě prohlídne doktorka před začatkem a napíše mi recept na můj první koktejlik 🙂 Vyfasovala jsem 8x chemo, no nebylo mi z toho zrovna nejlépe, ale co nadelame že??  Po vyšetřeni mě doktorka poslala na 8.patro,kde se podávaly chemo.

Vzhůru na párty

Vyjela jsem vytahem do 8.patra a čekala jsem na chodbě, než mi v lékárně umixují můj koketjl… Čekáni bylo nekonečné i kdyz to byla pouze pul hodina. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pozorovala ostatní pacienty čekajíci na své mixy.

Dala jsem se do řeči s jednou paní a ta mi říkala, že pokud se chci se všim vyrovnat a smířit mam se naučit byt sobecká…, ale jak to má člověk udělat když je od jak živa DOBROMIL A VZDY POMAHA OSTATNIM A ON SAM JE AZ NA POSLEDNÍM MISTE!!!

Konečně na mě přišla řada a sestra mě zavolala a povídá: „pojďte půjdeme vás připravit. Její první otázka zněla: „VADI VAM INJEKCE?“ Má odpověď: „ano nesnášim je….“ Na to konto mi povída, tak si radši lehněte to bude jistější 🙂 Napíchla mi kanylu a vysvětluje abych se neděsila té barvy, která bude kapat (byla to ošklivá oranžová barva). A začala mi tím pádem první série chemo 4x agresivní a pote následovaly 4x nějake udržovací….. Kapalo mi to skoro 3h tak sem měla dost času pozorovat okolí kolem sebe a dost času na přemýšlení, jak to vše budu zvládat….  Po skončení chemo na mě čekal v čekárně můj švagr , celý vystrašený a nervózni jestli vůbec zvládnu cestu domu (bylo to cca 70km).

Dny po chemoterapiích

Kupodivu jsem se cítila velice dobře po chemo a největší radostí pro mě bylo vzít mou malou princeznu a vyrazit společně na velkou procházku… takhle jsem to praktikovala vždy a nehodlala jsem se našeho rituálu vzdát !!! I když mi párkrát nebylo nejlépe. Ale vždy jsem šla, nabírala energii z přírody, nenechala jsem se nijak a ničím odradit… důležité pro mě bylo strávit co nejvíce času s moji malou, jelikož vím, že jsem v době nemoci pro ni nebyla TA 100% MÁMA, kterou by si zasloužila.

Následoval kolotoč CHEMO – ODBERY KRVE – A ZASE CHEMO mezitím i nějaká jiná vyšetřeni apod.

Snažila jsem se byt na venek silná, aby mě lidi nelitovali o to jsem vůbec nestála a tak v podstatě zacal čas přetvářky 🙁  Samozřejmě lidé z města si začali všímat, že pomalu přicházím o vlasy a měni se mi barva pleti ,že vypadám jinak apod. Zastavovali mého manžela a ptali se co se děje ….

Ale byla jsem v kondici a tak jsem začala sama jezdit vlakem na chemo do 70km vzdáleného města….

Po druhé chemo jsem už ztratila vlasy a doktorka mi napsala poukaz na paruku, který jsem nikdy nevyužila…. Bylo mi to proti srsti nosit paruku a tak jsem se rozhodla, že si nechám holou hlavu a ten kdo se semnou bude chtít nadále bavit, ať se baví a ten kdo ne jeho problém… Nezajímali mě názory jiných na to jak vypadám. Můj manžel se toho chytil a na podporu mého sebevědomi si také oholil hlavu a tak jsme byly RODINKA HOLOHLAVYCH 🙂

Chemoterapie odpočívám od konce

Ty zbylé dvě chemo jsem zvládla v pohodě a mohlo se pokračovat v podání udržovacích chemoterapií. Po podani 1.udržovací chemo, ktere jsem dostávala vždy v útery mi bylo pokaždé až do pátka odpoledne dobře.. Pak nastal patek večer a já přestávala pomalu chodit a vše mě bolelo, tento stav trval vždy cely víkend a v pondělí ráno jak kdyz mávneš kouzelným proutkem sem byla zase v pořádku. Ale co vám budu povídat, ten víkend to pro mě byla muka a utrpení. Manžel mě musel nosit na záchod, do sprchy a vše doma zastat. Tak poníženě jsem se nikdy necítila. TA BEZMOC; BEZNADEJ A VSE KOLEM, BYLO TO DESNÉ A STRAŠNĚ MĚ TO BOLELO. Nebyla jsem 100% MÁMA ANI MANŽELKA 🙁

RAKOVINA JAKO NEMOC CELÉ RODINY

Postupně se začaly přidávat další problémy. Zdravotní, nechuť k jídlu (bylo mi doporučeno zkusit marihuanu na podporu apetitu – a pomohlo to 🙂 , objevili se znovu problémy s děložním čípkem, bolesti levé ruky apod. Ale tohle všechno se mohlo řešit až když je léčba chemoterapií i ta další ukončená.. Problémy si na svoje řešení musely počkat..

Jak již zmiňovala Šárka RAKOVINA  je nemoc cele rodiny a nejen jednoho. Když to jde musí se zapojit cela rodina a tím pádem zajistíte chod rodiny…. V mém případě se to dalo nějak skloubit dohromady, ale chyběl mi někdo s kým bych mohla mluvit a mých pocitech a všem co jsem prožívala.

Připadala jsem si na všechno sama

Asi si řeknete, vždyť má manžela mohla mluvit s ním! Ale já jsme nemohla, jelikož už tak jsem mu ublížila tím, že jsem nemocná. Pokaždé když jsem se na něj podívala jsem v jeho očích viděla JEHO BEZBŘEHOU LÁSKU KE MĚ ; ALE TAKÉ BEZMOC A NESKUTEČNOU BEZNADĚJ , ŽE MI NEMUŽE NIJAK VÍCE POMOCI….

Kolik nocí jsem probrečela ve sprše, když ti moji dva miláčci spali a já měla bolesti, nebo výčitky sebevědomí, že pro ně nejsem dost dobrá…A nejvíce me štvalo, když vám někdo na ulici řekne: „já vim jak se cítíš“ nikdo to neví do té doby dokud si tím člověk sám neprojde.

Ahoj příště,

Lucie

 

 

 

 

Těhotenství končí – Poslední vlna i poslední dech

Nelehký 3. trimestr

S posledním trimestrem přicházeli i komplikace. Podezření na cukrovku, preeklampsie, poleženíčko v nemocnici a taky masivní otoky dolních končetin. Poslední týdny těhotenství už tak rázem nebyli o tom užívání, poletování po výbavičkách a radovánkách jako doposud. Těhotenství najednou začala být dřina. Doslova!

2.11.2016

Začala jsem nečekaně rychle kynout, což pro mě která si chtěla hlídat doslova každý zbytečný gram navíc bylo opravdu velké zklamání. Velký nárůst váhy mě trápil, ale na cvičení už nebyla energie. Hlásili se dost silné křeče, tvrdnutí bříska a tak bylo nutno pouze odpočívat a ideálně ležet s nohama nahoře. To mě samozřejmě příliš nebavilo. A tak jsem začala nenávidět naši sedačku v obýváku. Mimojiné máme jí doposud a mám dny kdy se na ní kvůli poslední fázi svého těhotenství nemůžu ani podívat.

A co byli ty další komplikace kromě nenáviděného gauče? Pokračovat ve čtení “Těhotenství končí – Poslední vlna i poslední dech”

Život pred nemocí

Život před nemocí

Som Slovenka a preto som sa rozhodla napisat svoj příběh v rodnom jazyku ❤ Ako skoro všetky ženy milujem módu 😃 mam rada prírodu,milujem České filmy☝,milujem smiech a som Velká fanynka Dary Rolins.Mám priatela s ktorym zijem už 11 rokov.Zoznámili sme sa na diskoteke😃 a po čase sme začali spolu chodit a potom aj žit. Začali sme spolu byvat a plánovali spolocnu buducnost,boli sme bezstarostný plný plánov a snov. Obaja sme pracovali, takže sme si dopriali všetko co sme chceli a užívali si života. K dokonalému šťastiu, nám chybalo dietatko, ale to sme este netušili ake zložité to bude……..a o tom zase nabuduce  …

S láskou Miša

Maminka Míša – kráska z instagramu

Krásná maminka s původem ze Slovenska se hlásí do nové role redaktorky

Míša je maminka dvou kluků, ke kterým bohužel také nepřišla úplně jednoduše. Endometrióza stejně jako u mě,  průchod IVF a teď po několika letech rakovina prsu. Diagnóza jí zdrtila, ale rozhodla se jít si za tím že uzdraví, Míša je rozhodnutá a velmi optimistická, ačkoliv má za sebou teprve první dávky koktejlů zvládá to skvěle. To proto, že má pozitivní mysl.

Akční maminka z Instagramu

Seznámili jsme se na instagramu, kde mi napsala sotva pár dní po tom co si našla bulku v prsu a měla po prvním vyšetření. V té době ještě nevěděli zda se bude jednat skutečně o rakovinu, ale už v té době jsme spolu zůstali v kontaktu. A musím říct, že mi  maminka Míša hned od začátku přirostla k srdci. Je akční, pozitivní a rozhodla se zapojit do tohoto projektu po hlavě. Míša se zapojila i do kampaně #SlovemProtiRakovi na sociálních sítích, kde je poměrně oblíbená a aktivní a najdete jí na instagramu pod jménem @misa_282.

A bez zdlouhavých otálek a dalších keců, jí předávám slovo k jejímu Terapeutickému MamaBlogu s rakovinou.

Míšo? Je to tvoje.

ODKAZ NA PRVNÍ PŘÍSPĚVEK

Vaše Šárka

Diagnóza: RAKOVINA PRSU

ŽIVOT PŘED NEMOCÍ

Svůj volný čas jsem trávila s přáteli a rodinou, miluji poznávání nových míst, památky, nové lidi a miluji přírodu a cestování.
Má povaha je velmi milá, vlídná,ráda pomáhám ostatním. Jsem přátelská, komunikativní, dobrodružná a velmi tvrdě si jdu za svým!!!

Pracovala jsem jako ošetřovatelka v domově pro seniory, ta práce mě velmi naplňovala a hlavně jsem věděla, že má prace má nějaký smysl. Vždy jsem pomáhala ostatním… Bohužel jsem měla pracovní úraz, po němjsem musela na operaci kolene a musela jsem mé práce zanechat. Poté jsem byla necelý rok na úřadu práce a v srpnu 2010 jsem zjistila,že jsem těhotná. 🙂

Já a moje těhotenství

Těhotenství bylo vcelku hektické co se tyče strachu o nenarozené dítě, hormony si dělaly co chtěly…. ale většinu času jsem byla velmi šťastná. Má dcerka byla velmi vytoužené dítko a byla jsem ochotná za ni dát vše. V těhotenství jsem měla problémy s děložním čípkem, několikrát za sebou mi vyšly špatně testy a na poslední kontrole (to byl konec února) mi “musel ” lékař odebrat část čípku, dodnes vlastně nechápu proč….
Po pár týdnech mě museli hospitalizovat v nemocnici s diagnózou předčasný porod,  bylo to v 31 týdnu těhotenství. Celou noc jsem dostávala kapačky a tablety abych neporodila. Nakonec se lékařům podařilo porod zastavit, ale já jsem už musela zůstat v nemocnici. Má hospitalizace trvala měsíc a 1.4.2011 mě propustili s tím abych si doma stihla připravit vše potřebné na příchod nového človíčka. 🙂 Dcerka se narodila 15.4.2011 o 3 týdny dříve ale vše bylo v pořádku a hlavně byla úplně zdravá!!!

JÁ A MOJE RODINA

Pocházím z celkem početné rodiny. Mám 4 sourozence ( 2 sestry a 2 bratry ), jeden z bratrů je nevlastní. Poznali jsme se teprve před 4 lety a máme skvělý vztah.

Jsem vdaná 7 let. Můj manžel je mi velkou oporou jak ve chvílích těžkých tak i ve chvílích krásných!
V podstatě nám rok 2011 krásně začal a v dubnu jsem se stala tou nejšťastnější ženou na světě STALA JSEM SE MATKOU KRÁSNÉ HOLČIČKY NOEMI. V srpnu 2011 jsme měli svatbu malou, ale krásnou a tím jsme zpečetili náš vztah a stali jsme se šťastnou rodinou 🙂
Užívali jsem si každou chvíli s naší malou princeznou. Jezdili jsme na výlety a trávili čas s rodinou a přáteli…

Kojení v bolestech s následným nálezem bulky

Byl listopad 2011 a já si nahmatala bulku v levém prsu. Tím, že jsem stále kojila myslela jsem si, že to bude pouze “namožené nebo tak něco “. Postupně se přidávali i bolesti. Nakonec mě manžel dohnal k doktoru. Bylo krátce před Vánocemi a já byla u doktora, který mi oznámil, že je to pouze ” tuková bulka” nic víc. Bylo mi řečeno, že to samo zmizí.

Bolesti se zhoršovali a bulka také

Překlenuly Vánoce a přišel Nový Rok 2012 a bulka byla větší a bolestivější.  Můj vnitřní hlas “takový ten 6.smysl” mi napovídal, že není něco v pořádku…. Po několika dnech stresu jsem si udělala další termín lékaře, ten mě po prohlídce odeslal na ultrazvuk prsou. Vidím to jako dnes na žádance bylo napsáno,že mají udělat ultrazvuk a odebrat vzorek z bulky.
Na ultrazvuku mi lékař oznámil, že nevidí žádný stín za bulkou a že je vše v pořádku a poslal mě domů.

Odjížděla jsem domů s divnými pocity. Nechtěla jsem se smířit s rozhodnutím lékaře a tak jsem za pár dní volala na onkologii s tím, že chci aby tu bulku vyndali. Paní onkoložka mě odeslala do MAMARNÍHO TÝMU, kde na mě koukalo X doktorů a všichni mi tvrdili, že to nic není. Po dlouhém přemlouvání MAMARNÍHO TÝMU mi dali termín operace. Jenže ten byl volný až za měsíc. Ano dlouhá doba, ale já jsem dosáhla svého!!!

NASTAL DEN “D” NÁSTUP NA OPERACI

Byl začátek dubna pár dní před Velikonocemi. Je pondělí a dcerka je u mých rodičů a já se chystám a cestu do nemocnice. Sedím na příjmu, druhý den ráno mě budou operovat, hlavou se mi honí spousta myšlenek…. po příjmu mě sestra odvádí na pokoj. Je odpoledne a já mám návštěvu přijel za mnou manžel s malou a bylo to krásné rozptýlení před operací.
Úterý ráno byla operace, která proběhla bez komplikací. Jediné co mě zarazilo bylo chování personálu, chovali se ke mě jako ke kusu masa beze jména..
Po dvou dnech mě pustili domů. Strašně jsem se těšila na moje dva miláčky co na mě doma čekají 🙂 Užívala jsem si s nimi každou chvíli a zároveň jsem čekala na výsledky z histologie…

Podezřelý telefonát

Je pátek odpoledne a zvoní mi telefon a tam doktor z nemocnice, kterého ani neznám a žádá mě, abych přijela pokud možno hned nebo o víkendu, že prý má službu. Chtěl se mnou mluvit o výsledcích z histologie…. Po telefonátu z nemocnice by se ve mě krve nedořezal. Manžel měl odpolední a já byla s malou sama doma. Bylo mi jasné, co se mi chystají říct. Držím Noemi v náruči a koukám na ni jako na “svatý obrázek ” a hlavou se mi honila spousta myšlenek ( co bude s malou a s manželem, proč mi nikdo nevěřil, že ta bulka je něco špatně atd..). Přemýšlím jak to oznámím manželovi. V hlavě mám spoustu otázek a odpovědi žádné…. 🙁

Výlet za ortelem

V sobotu jedeme do nemocnice a já se připravuji na ortel. Sedím v ordinaci a čekám na doktora, po chvíli se otevřou dveře a stojí tam velmi sympatický a usměvavý doktor (což mě trochu uklidnilo).
Sedl si naproti mě, vzal mě za ruku a povídá: MÁME UŽ VÝSLEDKY BOHUŽEL… V TOM HO PŘERUŠÍM A POVÍDÁM MU MÁM RAKOVINU ,ŽE ANO??
On na mě kouká a povídá mi : ANO, BYL TO ZHOUBNÝ NÁDOR 2cm široký a 3,5cm do hloubky.
Má odpověď: JÁ TO VĚDĚLA A NIKDO Z VÁS MI NEVĚŘIL..!!!!
Žádal mě abych nastoupila hned v pondělí na příjem, že bude potřeba další operace a následně začátek CHEMOTERAPIE.
Odjíždíme domů a manžel se mě ptá co mi řekl doktor a já mu odpověděla, že mu to povím až v pondělí, že se o tom nechci bavit. Navrhla jsem že si uděláme pěkný společný víkend.. Musela jsem se s tím nejdříve sama smířit a prokousat se tím, co jsem se teď dozvěděla…

10.4.2012 – JSEM MĚLA VERDIKT ČERNÝ NA BÍLÉM ” RAKOVINA PRSU ” . BYLO TO 5 DNÍ PŘED 1.NAROZENINAMI MÉ MILOVANÉ DCERKY…

Další operace

Po druhé operaci kdy mi byly odstraněny uzliny v podpaží cca 10ks. .Mě čekalo něco opravdu velmi těžkého a to oznámit manželovi, že mám rakovinu a že 17.4.2012 nastupuji na CHEMOTERAPII.
Když jsem mu to oznámila viděla jsem v jeho očích bolest, bezmoc a beznaděj…

ale jeho slova mě uklidnila : ” NEBOJ LÁSKO SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME A TEN BOJ O TVŮJ ŽIVOT VYHRAJEME”!!!! Dodalo mi to tolik energie a síly bojovat a všem dokázat, že mě ta mrcha nedostane…
Poté mě čekalo další těžké sdělení o mé nemoci mým rodičům a babičce. Babička je pro mě velmi důležitá a hodně mi pomáhala a stále pomáhá. Jelikož už není nejmladší a její přítel zemřel také na rakovinu, rozhodla jsem se s těžkým srdcem jí “milosrdně lhát “. Ale jak všichni víme, babičky jsou chytré a své děti a vnoučata dobře znají a po nějaké době mou “LEŽ ” prokoukla.. 🙂
Dále jsem zlou novinu sdělila mému otci, bylo to těžké jelikož jsem prvorozená a teď můžu i první zemřít?? Vzal to velmi těžko…..

Na pokračování se můžete těšit příště,

Vaše Lucie 🙂

Lucie úvodní článek

Kdo je Lucie L.

Před šesti lety to bylo úplně normální ženská která se hnala za zaměstnáním. Bylo jí 24 let pracovala v domově pro seniory jako pečovatelka práce ji naplňovala. Byla ráda že může pomáhat ostatním. Měla pracovní úraz po nějaké době musela svojí práce bohužel zanechat což jí velice mrzelo. Rok byla na úřadě práce a měla času na sebe až až. Stále byla sama bez přítele a jak to tak bývá v době internetu a různých věcí potkala svého nynějšího manžela.

Pokračovat ve čtení “Lucie úvodní článek”

Lucie jak ji znám já

První dobrá duše co se chce podělit

Lucie je jedna z prvních (vlastně úplně první) kdo mě oslovil na Facebookové skupině a hned od začátku byla rozhodnutá se do tohoto projektu zapojit. Naše nyní již přátelství probíhalo oťukáváním po chatu a postupnému seznamování, srovnávání průběhu nemoci i zvládání chemoterapií.

Lucka je dost obětavý typ, velmi ráda pomáhá a paradoxně hned na začátku pomohla mě, ne tak jak jsem si to představovala já, že vlastně pomáhat bych měla já. Lucka už tohle všechno má několik let za sebou a tak ví o čem mluví.

Lucie pomáhá snad každému

Lucka, ale pomohla úplně z jiného směru. Pomohla s projektem. Hned potom co jsem totiž vydala letáčky na sociální sítě a nechala je rozutéct se do světa, tak přišla s tím, že se musí natisknout, aby se dostali tam kde je potřeba. A šl na to totiž docela od lesa. Napsala mi, že má známého v tiskárně a že mi letáčky v několika kusech natisknou. Na jejich výlohy. Jenže krátce potom jsem se dozvěděla, že to vlastně taková pravda nebyla. Několik dní po tom co letáčky dorazili domů, z Lucky vypadlo, že letáčky vlastně platila ona, že jí jen dali slevu. Asi mě už po té chvíli znala natolik, že věděla, že bych s tím nikdy nesouhlasila. Pomáhat jsem tu přeci měla já, a ne ona mě.

Nakonec z toho vlastně vyplynulo, že ona mi tím opravdu pomohla, protože když letáčky přišli domů, tak jsem z toho měla opravdu šílenou radost. “Takže Luci, já ti znovu zpětně děkuji” i když se s tím pojí i vzpomínka na to, že jsem byla i chvíli naštvaná když jsem se dozvěděla pravdu.

Kdo je Lucka a o čem Vám tu bude psát?

Lucka je výjimečná už jen v tom, že je také ze zdravotnického (sociálního) prostředí. Před rakovinou pomáhala seniorům jako pečovatelka v domově pro seniory a po diagnostice rakoviny a jejím doléčení se přestěhovali do Německa, kde je lepší lékařská péče. Takže se tu určitě můžeme těšit nejen na její příběh, ale také na to jak chodí zdravotnictví u našich sousedů, kde řeší stále trable a komplikace po rakovině. Protože těch s tímhle onemocněním bohužel stále není málo. A nebude to jen o zdravotnictví, ale i  školském přístupu a výchově dětí v Německu, takže pro nás toto srovnání bude určitě velmi zajímavé.


Tak ve čtvrtek se můžete těšit na první slova o rakovině v podání Lucie, o tom co jí provázelo, co jí trápilo a jak si to prožívala. Já už se nemůžu dočkat a co vy?

Ahoj a od teď předávám slovo Lucii

Šárka

Vánoční přání – Kvalitní spánek

Tenhle článek bude trochu jiný, kombinace článku o společně s recenzí.

Na instagramu jste se mohli dočíst krátkého příspěvku o tom, že k dokonalosti mi chybí se už jen pořádně vyspat. A protože ten spánek při rakovině opravdu není zrovna výhra, nehledě na mou minulost s výhřezem bederní plotýnky v pouhých 18 letech a opravdu posledním neopomentulným faktem, že jsem maminkou teď již dvouletého chlapečka, ke kterému jsem se toho v noci hodně navstávala. Navzdory kvalitní stravě i dostatku pohybu mi kvalitní spánek chyběl.

Matrace je faktor hrající v kvalitě spánku

No a proč? S tím totiž souvisí i matrace na které se spíme. Matrace, které doma máme jsme zakoupili v Kika, nesáhly jsme po těch úplně nejlevnějších co tam byli, ale tenkrát jsme moc nehleděli na potřeby a účel, které matrace měli plnit. Říkáte si: “Který účel než si na ně lehnout by asi měli plnit?” No to jsem si taky říkala. A tak není divu, že během tří let co jsme na těch matracích trávili téměř každou noc mi došlo, že jsme si asi pěkně naběhli. Pokračovat ve čtení “Vánoční přání – Kvalitní spánek”

Vánoční speciál 2.část

Štedrý den byl vše, jen ne pohodový

Ráno vstáváme unavení, rozlámaní a nervní. Noc v úplňku dala zabrat všem. Mě se připojili ke vší smůle i ženské hormony, které se chystali rozpoutat “nechtěné” červené řádění. Hormony a únavou napjatá jsem se dopajdala do kuchyně k přípravě snídaně, kde pak rovnou následovala příprava oběda, u jehož příprav došlo k prvním neshodám. Já chtěla tradičního Kubu a manžel lívance. Kdo vyhrál?

Syn sladká jídla zásadně nejí. Takže toho dne oběd nejedl. Celé dopoledne, ale probíhali zbývající přípravy, včetně dodělávky posledního cukroví, ze zbytků rozbíté krabice, která byla úspěchem pomoci mého broučka již tři týdny před Vánoci. Zase zbytečná práce a stress, kterým jsem jen doplnila své napjetí. Opět jsme jen lidi, a chybami se člověk učí.

3 dny stačí drahoušku

Jenže toho stresu  a prožitků na pouhé tři dny bylo až příliš a na duševní hygienu jsem si zkrátka během netradičního fungování o manželově dovolené nějak nemohla najít čas. Kolem 13hodiny jsme vyčerpaní padli do postelí, kde jsme měli v plánu všichni spokojeně usnout. Jenže co čert nechtěl. Mě nebylo dlouhou dobou spánku dopřáno a asi po hodině snažení o spánek se na několik dostavil. Probudila jsem se uprostřed snu, který mi říkal, že nemám ležet a jít k počítači a zapnout jej. A začít psát slova, která se mi v tu chvíli tvořila v hlavě.

Jdi psát!

To bylo to co jsem potřebovala. Poslechnout svůj vnitřní hlas, který mě k sobě opakovaně volal již několik dní předtím. Vypsat se a ulevit si. Dělat to jediné co mi pomůže od nervozity, stresu a pomůže rozjímat. Jenže jsme nesedla k psaní článku, ale k psaní knihy, kterou pro Vás mimo jiné připravuji, myslím že bude překvapením i spoustě mým nejbližším, protože se bez obalu pokusí rozkrojit nedotčené vnitřní téma a najít problém v šírším smyslu stejně jako při pitvě a vyhrabu jádro zakopaného pudla.

Expresivní psaní splnilo svůj účel, opět!

Každopádně to co jsem měla udělat splnilo svůj účel a já cítila jak ze mě každým napsaným slovem spadá ten stres a já se cítím lehčí a lehčí. O hodinu později přišel manžel, s údivem co zase dělám, proč neodpočívám. Což on doposud nechápe proč tohle vlastně dělám. Tohle je moje duševní očista, to co mi pomáhá a dělá mě konečně šťastnou. A já jsem se to v rámci toho předvánočního stresu zase pokusila zadupat. Ne! Další chybu už neudělám. A příště už poslechnu na první dobrou. Já jsme základ a když nebudu v pohodě já, budeme nervózní všichni a budeme si to všechno předávat jako v začarovaném kruhu. Stejně jako když si rodina předává virózu stále dokola.

Jedna aktivita není spásná, musí se stát zvykem

Každopádně v tu chvíli mi konečně bylo fajn. Jenže jedna věc tě nespasí. Je to jako imunita tu si musíš pěstovat, imunitou podpoříš proces zdraví a pak teprve se můžeš snažit o dokonalé souznění. Tahle balance je křehká a to, že jsem se na chvíli očistila neznamená čistotu doslovnou. Tuhle rovnováhu jsem rozhodila dalším uvědoměním. “Je 16:30 nestíháme! v pět jsme chtěli večeřet, abychom pak v klidu rozbalili dárky.” No jo, ale Domík ještě spal a tak jsme ho nejprve museli vzbudit. Procházku venku už nestíháme.

Jenže jak v tomhle procesu o dokonalé a nezapomenutelné Vánoce je strávit s dětmi v souznění a pohodě, když nestíháme.?Takže jdeme honem připravit Štedrovečerní stůl, prostřít. Začít smažit rybí řízky, ohřívat polévku. Honem do sprchy a trochu se vyškatulkovat. Půl šesté, syn ve sprše opět unaven, protestuje. Nepomáhá. Spěch on ani já nerada a rozhodně ten den nebyl podle mých Nevýchovných přístupů. Stres opět zavítal do mých křehkých rovin a zaplavil jej ještě více než předtím. V tu chvíli jsem stála uplakaná, nervózni v ložnici, že žádné Vánoce slavit nechci, že se na tohle všechno můžu tak akorát… protože Vánoce jsou už stějně doslova zničené.

Ke stolu usedáme všichni jak na trní. “No, už abychom to měli za sebou” říkám si a s obličejem jako kakabus vybírám z řízku kostičky. Syn pojedl jen polévku, rybí řízek, na který se tak těšil se mu zdál nechutný. Asi proto, že byl už studený. A také hodinu předtím hlady snědl na co přišel, hlavně čokolády ze stromečku, které pro velký úspěch na stromek už příští rok nedám! Ať si manžel prosí jak chce.

Dárečky to spraví

Po večeři přichází Vánoční zvyky, my jsme zvolili skořápky. Jednu z hořících syn zalil vodou a potopil ke dnu. ( jsem zvědavá odkud to nás letos vyskočí 😀 ) Prskavky vyprskal pro velký úspěch úplně všechny a zde se začíná dostávat to srovnání. Zatím jedna nula pro letošní Vánoce, syn se nepopálil o prskavku! Wau! Tím ale opět klady končí. Ke stromečku obklopeném dárky se vyhrnul na svůj věk velmi sebejistě a uzemnil mě tvrzením: “Vidíš, já říkal, že budou” protože tatínek ho strašil, že dárky asi nebudou. Bez nadšeného výrazu na který jsem se totiž od loňských Vánoc těšila a díky tomu stejnému výrazu, který jsem si pamatovala z loňských Vánoc jsem si nastavila ty zatracené představy o tom jak to letos bude ještě lepší než vloni. Stačila minuta, která mi na náladě opět srazila další bodík a hodila mě téměř na bod mrazu.

Naštěstí pro mě se ale dostavil pocit, který zažije každý rodič když hledí na své dítě, které netrpělivě trhá balicí papír a čeká co pod ním najde. Štěstí! Dostavilo se v pravý čas a všechno to špatné se rázem přesunulo do kouta a upadlo v zapomnění. To na co co jsem se těšila už od samého rána si mě našlo. A já jen užívala daný okamžik.

 

A teď to srovnání, které bych neměla dělat, ale udělám ho..

Lonské Vánoce pro mě nastavili laťku, byli totiž první ve třech, syn měl necelý rok a už vnímal všechny ty zázraky okolo sebe. Zářící světýlka i vánoční koledy. Dárky trhal poprvé. A tak jako každé poprvé tak i tohle poprvé bylo zkrátka dokonalé. A nikdy už nic není tak jako poprvé a to je to co jsem si měla uvědomit už když jsem ráno vstávala. Žádný okamžik se nedá zažít dvakrát a stejně, v tom je jeho jedinečnost. Stejně jako vločka, která je naprostý unikát. Tak zde jsem neměla očekávat, že by to bylo stejné. Bylo to krásné, nakonec. Ale ne stejné, bylo to krásné jinak. Neměl takovou radost ze stromečku a jeho světýlek, ale oproti loňskému roku si vypiloval dokonalou techniku trhání balícího papíru což byl pro mě vetší zážitek  než samotné hraní s dárkem. Taky koledy, které si letos u večeře zpíval s rádiem. A pak radost ze stavění vlakového nádraží, kterou si chtěl následně užít hraním ještě v půl jedenácté večer. V době kdy už sotva stál, ale nemohl jí tam přece nechat samotnou. Co kdyby do rána zmizela? Takže takové jsou Vánoce, pro ty drobnosti, které se vryjí do paměti. I proto jsem si letos vzpomínky uchovala na kameru. To kdybych náhodou na něco zapomněla.

Poučení pro mě

Štědrý den nebyl dokonalý, ale mohla za to spousta okolností. I tak si je nakonec uchovám v mysli jako krásně strávené společné chvíle, protože mě přes veškerou mou snahu to zabalit manžel dokonale uklidnil a provedl nás celým večerem s klidem jaký jsem u něj už dlouhou, opravdu dlouhou dobu neviděla.  Navíc Štědrým večerem Vánoce nekončí. Byli svátky a tím jsme si všechno vynahradili. A od příštích Vánoc? Od příštích událostí? Okolností? Oslav? Zábav? Už nemám žádná očekávání, nechám se překvapit samotnou situací ať sama ukáže čím bude výjimečná. A s tím jediným předsevzetím jsem vstoupila do letošního roku.  Letos už se nachytat nenechám, ani sebou samotnou!

A i když vím, že mě čeká ještě spousta těžkého rozhodování a životních okolností ohledně celé cesty za zdravím, vím že to bude zase jen další výzva v tom pokořit sebe samou. Nenechat si tím vzít vítr z plachet a nechat všechny chvíle vyniknout a udělat z nich každou chvíli dokonalou.

Moje předsevzetí do Nového roku? Užívat dne, jako by měl být posledním!

Vaše Šárka


A jaké předsevzetí jste si letos dali vy?