Maminka Jana – 1. část

Maminka Jana

Jana je maminka tří dětí, jedním z nich jsem já, dále je tu starší bratr Lukáš a nejmladší Klárka. S tátou jsou v manželství už 29 let a za tu dobu prožili spoustu dobrého i špatného. Prožili si krušné období v dvougeneračním domě

v Táboře, který jsme sdíleli s otcovou sestrou Věrou a její rodinou. Pro složité rodinné vztahy se rozhodli postavit si vlastní rodinný dům v Chýnově. Ve kterém nyní žijí ve třech už jen s nejmladší dcerou Klárkou. My je navštěvujeme zhruba dvakrát do měsíce a bratr Lukáš s manželkou jsou v očekávání prvního dítěte a bydlí nedaleko od nich.


Příběh Jany

Život před nemocí

Maminka pracuje v Domově pro seniory. Její práce je náročná fyzicky i psychicky. Manipuluje s těžce nemocnými seniory a psychickou zátěží bývá obzvláště práce s lidmi, kteří mají Alzheimerovu chorobu nebo trpí demencí, se kterými obzvláště potřeba komunikovat trpělivěji a pečlivěji než s kterýmikoliv

před nemocí

jinými. Další psychickou zátěží bývají i členové rodin ubytovaných seniorů, se kterými není někdy lehké vyjít, obzvláště v situacích kdy se blíží jejich rodičům smrt a vědí, že nemohou nijak pomoci. Smrt přijde každému z nás a někteří se s ní vypořádat nechtějí nebo neumějí. A často si své trápení vybírají na personálu, jež tak ještě dodatečně přidávají na tak už náročném zaměstnání. Situaci v zaměstnání ještě zhoršili změny v kolektivu i výměna vedení, kteří tak zvýšili nároky na své zaměstnance. Není proto divu, že veškerý tlak se projevil hlavně zvýšeným stresem v zaměstnání, ale i doma, kde se už nějakou dobu vyskytovali problémy s dospívající dcerou, která byla na základní škole šikanována spolužáky. Vybralo si to na ní daň, která způsobila jisté psychické obtíže, uzavření se do sebe a zkomplikovalo tak situaci v rodině.

Jak to začalo?

Od svých 45 let jsem pravidelně navštěvovala mamograf. Necelý půl rok po předchozím mamografu jsem si našla malou bulku v prsu. Myslela jsem, že se jedná o cystu a  že se objevila a zase zmizí. O bulce jsem řekla starší dceři,  která okamžitě doporučovala situaci řešit, ale já jsem na to nebrala ohledy. Na celou situaci jsem zapomněla a o tři měsíce později jsem tam bulku stále cítila. Manžel byl na lázeňském pobytu a když se vrátil oznámila jsem mu informaci o bulce v prsu. Chtěl situaci okamžitě řešit a už mě nenechal to dál zanedbávat. Objednala jsem se ke gynekoložce na prohlídku kam jsem šla na preventivku a přitom sdělila obavy z bulky. Lékařka mi tvrdila, že to určitě nic nebude, že tam dokonce nic nehmatá. A na vyšetření mě nechtěla odeslat. Naléhali jsme, aby situaci přehodnotila. A tak pro náš vlastní klid napsala doporučení alespoň na vyšetření ultrazvukem.

Diagnostika

Ještě týž den jsem volala do Českých Budějovic a objednala se na ultrazvuk, kam si mě zapsali k vyšetření za necelých 14 dní. Přišlo netrpělivé období a já měla strach, ale pořád jsem se ujišťovala že to nebude nic znamenat. Přišel den kdy jsem měla absolvovat vyšetření ultravukem a paní doktorce se již zde něco nezdálo. Ještě toho dne jsem se přesunula k vyšetření na mamografu , kde se ukázalo, že tam opravdu nějaký nález je. Nelíbilo se jim to a opětovně mě odeslali zpátky na ultrazvuk, kde navrhli biopsii, kterou ihned provedli.

Období plné strachu

Po biopsii jsme museli počkat na výsledky. A po dni stráveném v nemocnici vyšetřeními jsem opravdu začínala mít obavy, že něco není v pořádku. Čekali jsme týden, než zavolali. Během této doby jsme nikomu nic neřekli, žádné obavy ani o vyšetření jsme nikomu s manželem neřekli. Bylo to jen mezi námi, a i když přijela druhá dcera s rodinou žádné obavy jsme nedali najevo. O  více než týden později jsme měli volat na výsledek. Byl pátek a diagnózu mi po předchozí dohodě sdělili po telefonu. To už jsem nevnímala nic. Jen tma. Byla jsem v tu dobu v práci a nebyla schopná témeř ničeho, z rozhovoru si nepamatuji takřka nic. Proto manžel po víkendu volal pro další informace znovu. Chtěli abychom přijeli, že vše vysvětlí podrobněji. Po příjezdu nás přijali a sdělili co přesně našli a doplnili plán léčby a veškeré informace.

Mám rakovinu prsu

Po sdělení informace o zhoubném nádoru nastala fáze doplňujících vyšetření. Preventivně udělali scintigrafii, která měla vyloučit nebo potvrdit metastázy v kostech. Naštěstí nebyli žádné další nádory objeveny. Jezdím na kontroly do Českých Budějovic, ale samotnou léčbu navrhli do Tábora. Ložisko je velké 69×18 mm a nelze ho operovat. Potřebují ho zmenšit chemoterapií a pak se rozhodne o dalším postupu.

Sdělení členům rodiny

Od objevení rakoviny uběhlo několik týdnů a my jsme to dosud nikomu neřekli. První komu jsme to řekli byla Šárka, za kterou jsme po nehodě s vnukem museli okamžitě vyrazit, abychom zjistili jak na tom je. Načasování jsem si ale zrovna správně nevybrala a když jsem jí viděla jaký má strach o Domíka, nějak se ve mě probudil můj strach z nemoci a prostě jsem to na ní vyhrkla. Přijala to samozřejmě velmi špatně, ale ona je hodně silná a v porovnání s ostatními jsem se jí bála říct to vlastně ze všech nejmíň. Ještě týž den, jsme po příjezdu z Plzně navštívili syna Lukáše se snoubenkou Andri a tu špatnou zprávu sdělili i jim. Syn je hodně citlivý a informace o mé nemoci ho velmi zdrtila. ten večer jsme si všichni poplakali. O několik dní později jsem to sdělila svým rodičům a připravovali se na nejtěžší fázi. Sdělit to nejmladší dceři.

Nejtěžší bylo říct to nejmladší dceři

Klárka bydlí s námi v jedné domácnosti, není ještě plnoletá a v dubnu, kdy jsem podstupovala vyšetření jsme před ní všechno tajili, protože jí čekala stáž v Itálii na kterou se strašně těšila. Chtěli jsme aby si jí užila a nechtěli jsme, aby si v cizině ublížila, nebo aby se zhroutila a tak jsme na doporučení dcery Šárky a po konzultaci s psycholožkou počkali až se z ciziny vrátí. Dali jsme jí den na aklimatizaci a sdělení jejích krásných zážitků z Itálie. A následující den jsme jí tu špatnou zprávu sdělili. Nesla to ze všech nejhůř, psychicky se zhroutila a dlouze plakala. Trvalo několik dní než se z toho vzpamatovala. A doteď se situací bojuje. O to horší pak bylo, když o týden později sdělila i Šárka svou diagnózu rakoviny. Mysleli jsme, že se hroutí celý svět. To snad není ani možné. Svět se zbláznil. Jeden člen rodiny s rakovinou budiž, ale dva? A ve stejnou dobu?

Průběh léčby

Celé té situaci jsem nevěřila a nemohla se s tím smířit. Nevěřila jsem, že se tohle děje a nechápala jsem jak se to stalo a proč se mi to stalo. S přijetím zhoubného onemocnění jsem bojovala velmi dlouho. Vlastně téměř dva měsíce a to i v době kdy jsem už podstupovala léčbu chemoterapií. Mám okolo sebe spoustu lidí, kteří mě v mé léčbě podporují a mají mě rádi. Ale situaci zvládám velmi těžce. Velmi nelibě nesu chemoterapie a s ní spojené nežádoucí účinky. Od začátku beru antidepresiva, ale myslím že mi nepomáhají.  A k situaci se stále nabalují další nemoci a další situace v rodině, které tomu všemu vůbec nepomáhají.


Pokračování příběhu v dalším díle.