Terapeutický MamaBlog

Aplikace ryzího a moderního života maminek do něčeho co dokáže pomáhat.

Nejen, že psaní a sdílení našich mateřských funkcí nám pomáhá vypořádat se s rutinními situacemi. Život s dětmi a s miminky je náročný. A ten kdo vymyslel termín mateřská dovolená, měl by se stydět. Pravděpodobně to byl muž, ale nehaňme tu mužské pohlaví, které většinou nemá naše ratolesti na starost a často někteří tatínci ani nemají ponětí co všechno musí ženy nosit v hlavě.

Zkrátka mateřství je radost i starost. A někdy ta starost nebo dokonalost, přeroste v něco víc. Ve chvíli, kdy se žena rozhodne stát matkou, její psychika i povinnosti se mění. V popředí hned stojí dítě, pak fungující domácnost, manžel a někde na samém konci stojí samotná žena. Matka, na které to všechno stojí.

S mateřstvím přichází změny

Ve chvíli  kdy se staneme matkami, už nikdy není nic jako dřív, všechno okolo je důležitější než my sami. V závalu praní, krmení, žehlení, uklízení, přebalování a uspávání. To známe asi každá, ne? A druhý den znova a znova. Nehledě na fakt, že za tím vším se rostoucí robátka snažíme ještě motivovat, vést, prohlubovat jeho dovednosti, vedeme k čistotě, k výslovnosti, k učení a později s nimi zasedáme i k domácím úkolům.. Často jsme se spěchu, stresu a často si připadáme jako kdybychom měli deset rukou. Nebo bychom je alespoň potřebovali.

Všechen ten shon a stres i pocity, že nám neporozumí nikdo jiný než jiné maminky. Nebo naopak pocity, že všechno zvládáme hravě. Nebo se to tak alespoň zdá. Rutina, obohacení denní rutiny nebo  jen potřeba sdělit světu, co všechno děláme, co za tím stojí a že se to dá v takto náročné situaci s dětmi všechno zvládat. To je často důvod proč si ženy, maminky zakládají blogy.

odkaz do sekce MamaBlogu – klikněte na obrázek

Terapeutický MamaBlog? Co to je a proč?

Proč je tohle jiné? Má za úkol svěřit se nejen v péči o děti, ale i svou tíživou situaci s nemocí, která přišla. Často i z přetížení, ze stresu, z nedostatku spánku, hormonálních změn po porodu a dalších hrajících faktorech. Tyhle blogy doslova křičí: “Já jsem máma, mám rakovinu a zvládám to!” To, ale není hlavní důvod proč terapeutický mamablog vzniká. Pomáhá totiž ulehčit v tíživé situaci. Na počátku tohohle projektu stál také mamablog, moje vlastní potřeba podělit se o situaci u nás doma. Také do světa křičel: “Jsem máma, mám rakovinu. Pomoc, co s tím.”

Hlavní pro mě bylo, ale jiné sdělení. O těch věcech, na které se mě ptala řada lidí. O nemoci, o diagnostice, o chemoterapii, o synovi i o tom jak to zvládám. Ale já jsem nějak nemohla mluvit. První týdny pro mě byli dost bolestné. Ale ne kvůli nemoci, kterou si mé tělo vytvořilo na obranu, proti mému konání. Opět proti stresu, nedostatku spánku a mnoha dalším věcem. Neměla jsem sílu se o tom bavit, protože jsem na to byla sama. Měla jsem pocit, že jsem najednou jako matka selhala. Neznala jsem nikoho kdo si prochází stejnou situací. kdo má doma stejně malého živého človíčka a už vůbec žádná rodina nefunguje stejně pokud přijde krutá nemoc, která dokáže i zabíjet.

Spousta otázek, žádá odpovědi

V prvních týdnech, jsem nebyla schopná konat jako doposud, být matkou svému synovi na 150% procent jako jsem tomu byla zvyklá doposud. A když přišla řada lidí, se spoustou otázek, na které jsem neměla sílu denně odpovídat, přišel taky ten nápad, že si o tom začnu psát. A světe div se, mě se začalo ulevovat.

Nápad z vlastní terapie

Vznikla z toho moje vlastní terapie. Už jsem nepotřebovala psychiatra a pilulky. Všechno se to odplavilo pryč. Starosti, myšlenky i problémy a začalo to zabírat tak skvělé, že mě napadlo, že to možná stejně prožívají i ostatní mámy. Jen si zkrátka nechtějí sami začít platit prostor, matlat se v programování a jen psát a sdílet to s jinými. Od toho Terapeutický MamaBlog. Stačí se jen vypsat a výsledky se brzy dostaví.

Maminky redaktorkami vlastního života

Zkrátka terapie psaním, terapie sdílením, která pomáhá. Převede myšlenky k jinému, něčemu tvůrčímu, něčemu díky čemuž můžou ostatní srovnávat svojí situaci. A víte co? Tomuhle nápadu se daří a tak se hlásí maminky, co si to píšou na papír, píšou do wordu a pak mi to pošlou a já to pro ně zveřejním, nebo v nejlepší možném případě dostanou zcela otevřeně svůj vlastní prostor na těchto webových stránkách a píšou si to celé sami. Tak jak to cítí, jak to vnímají nebo vnímali. Zpětně nebo aktuálně, záleží na nich kdy se rozhodnou a zda se rozhodnou to s námi veřejně sdílet. A jeden takový příběh odvážné maminky, která se rozhodla si o své situaci s námi psát je Lucie. Její příběh začíná už v roce 2012 a stále je co řešit, rakovina totiž sebou nese jedno úskalí. Už je navždy s námi.. Odkaz na její první článek po kliknutí na obrázek.

 

#SlovemProtiRakovi

Rubrika plná příběhů

Dostáváme se k části webových stránek, která je pojmenována Slovem proti rakovi. Proč se tak jmenuje a co ta slova znamenají? Tenhle název je totiž součástástí záměru terapeutických MamaBlogů a hlavně povídáním o rakovině, o nemoci, diagnostice, obavách i psychice. Zkrátka všemu co souvisí s obavami člověka, když se dostane do situace s rakovinou. Není ale jen pro maminky, které si tu píšou své Terapeutické MamaBlogy.

kampaň #SlovemProtiRakovi

Je pro všechny kteří se nebojí sdílet všechno okolo rakoviny. Aby motivovali ty, kterých se to týká. A ti, kteří chtějí, si mohli přečíst obavy, radosti, strasti a komplikace i aktivity každého, kdo si prošel nebo prochází tím stejným životním obdobím. Má za úkol informovat veřejnost o životě s rakovinou a ukázat, že život s rakovinou není jen černý a bílý a dokáže tak propojit všechny, kteří se pod tento hashtag přihlásí se svým slovem proti rakovině.

Proč další hashtag?

Pokud právě s rakovinou bojujete a sdílíte s ostatními vaše myšlenky i obavy, můžete ke svým příspěvkům připojit i tento hashtag. A proč jsem vymyslela tuto kampaň s hashtagem na sociální sítě? Zkrátka protože hashtagů není nikdy dost. Když jsem se snažila hledat na sociálních sítích lidi, kteří sdílí svoje příběhy s rakovinou. Zadávala jsem různé štítky, většina z nich je ale anglická. Těžko lze pak vybrat ty, kteří si tím samým prochází v České republice. Pomůže tak pod tímto hashtagem vyhledat české bojovníky proti rakovině. všechny, kteří si tím procházeli, prochází a nebo pomůže vyhledat stejné lidi pro ty, na které ten los teprve padne. Toto označení jim to pak usnadní.

Dneska jsem to já. Zítra to můžeš být i ty.

Osvěta o rakovině a životě s ní je totiž zastřená velkou bublinou. Lidé mají často pocit, že lidé s rakovinou nežijí, spíše jen tak přežívají a vidí okolo sebe jen to, jak špatně vše kolem dopadá. A mají strach, když do tohohle období nechtěně vkročí. Život s rakovinou, ale není jen černá a bílá.

Naopak rakovina často pomůže v lidech probudit mnohem více barev než doposud znali. Příkladem jsem i já. Nemoc mi dovolila opětovně probudit svou tvořivost a lásku ke všemu kreativnímu a smysluplnému, k činnostem, které povzbuzují chuť k životu a vytváří pocity štěstí.

Dnes jsme to já, kdo je nemocný, a hledám informace. Nemoc na mě přišla nečekaně ze zálohy. Na začátku jsem si říkala proč zrovna já? Zprvu jsem to nechápala. Teď toho vím víc a snažím se tomu porozumět,  a i přesto, že vím víc než na začátku pořád vím, že nic nevím. Ale nebrání mi to v pestrobarevném životě. Životě plného barev, plného radosti a plného zajímavých aktivit na které jsem si předtím nikdy nemohla udělat čas.

Co můžeš udělat a jak se zapojit?

Jsi cancerfighter z české republiky? Máš blog? Píšeš o své nemoci? Chceš podpořit a usnadnit hledání dalším lidem hledání, když se dostanou do stejné situace jako ty? Označením #SlovemProtiRakovi na sociálních sítích se začleníš do skupiny bojujících čechů proti rakovině, podporuješ terapii sdílením a zapojíš se do něčeho většího než jsme mi sami. Společně se staneme velkou komunitou, označeným českým hashtagem, pod kterým nás bojovníky může kdokoliv kdo to bude potřebovat vyhledat a případně se s námi i spojit.

Co můžete udělat i vy ostatní? Znáte někoho, kdo si tímto obdobím prochází? nebo procházel a celou situaci třeba skrýval?  Myslíte, že by mohl být motivací pro ostatní nebo ho jen popíchnout, aby se nebál když onemocněl? Třeba ani neví, že k němu vzhlížíte za to jak se situací popral? Možná o něm i vy sami můžete napsat pár slov, protože ani neví co si o něm myslíte, protože jsou to slova která často neříkáme nahlas. Možná že ho tím i vnitřně posílíte. Protože na svou nemoc nikdo nemusí být sám. Dejte jim to najevo Slovem proti rakovi.

Zapojit se je jednoduché. Teď můžete i vy!

 

Úloha projektu

Úloha projektu maminysrakovinou, potažmo pro maminky nebo tatínky s rakovinou

Proč taková organizace?

Po tom co jsem si zažila z nevědomosti z toho co bude a jak budeme nadále jako rodina schopni fungovat, mi bylo jasné, že nechci aby si tím samým procházel někdo další. Nejhorší jsou vždycky začátky něčeho nového a neznámého. Nejhorší pro mě bylo to, že musel být syn ode mě tak daleko a když jsem ho měla u sebe, že jsem nebyla schopná fungovat na 100%. A proč taková organizace, když jich je taková spousta? Já jsem nemohla do mamahelpu nebo jiné organiazace, mám druh rakoviny, který mnoho lidí nemá a když tak hlavně kolem 50let a výše. A na to jak poradit v takové situaci se žádná organizace zatím nezaměřovala. V tom je tento projekt unikátní.

Odloučení maminek nebo nemít sílu v nemoci na vlastní dítě je nehorší.

Maminky konkrétně takto malých dětí, mají velmi těžkou úlohu. Pomáhají utvářet zcela novou osobnost a každý měsíc ba i týden je v jejich vývoji znát. Zprvu se zdálo, že cestování na synovi nezanechá žádné následky. Nezanechalo. Drobné změny v chování tam ale byli, pro mě jako mámu vychovávající s respektem poměrně nežádoucí. Já dítě nevychovávám, ale směruju a pomáhám mu růst. Objevovat a podporovat ho ve všem co dělá. Všechno se snažím vystvětlovat a on je jako nepopsaná kniha. Všechno si to píše do svojí paměti a ve vhodnou chvíli to využije. Do doby, kdy byla (ne)výchova v jedné domácnosti, vše fungovalo.

Rodina je klíčová.

Když nastal zlom ve chvíli, kdy jsem neměla sílu mít ho u sebe doma, nastali změny a syn jezdil na několik dní k babičce. V prvních týdnech nebylo znát nic. Byl rád za změnu a přítomnost svých nejbližších členů rodiny. Ale za čas, začal zkoušet co kdo vydrží. Změny se proto projevili v jeho vzpurnosti. Babičky zkrátka nevychovávají a ani nemohou, jak říká moje tchýně: “Vy jste tu od toho, abyste děti vychovávali, my je budeme rozmazlovat.” Je to tak, to rodiče pomáhají utvářet své děti, nás také utvářeli naši rodiče. A tak když Domík trávil týden tam a týden pak doma, jeho režim dostal zabrat. Každý jsme fungovali jinak a on takhle případně střídal režimy mezi třemi rodinami. Začal v tom mít samozřejmě zmatek. Začal vypouštět co se naučil a dokonce začal všechny zkoušet. Nejčastěji v nervech. Začal být vzteklý a vzpurný.  Vysvětlování přestalo zabírat a se stále měnícím se režimem se tak ani nemohl hodit do normálu. Zazdil třeba i docházku na nočník, ke kterému se od léta zatím ještě nevrátil. Byl to náročný půlrok a tak konkrétně v tomhle na něj netlačím. Až bude připraven, začne znovu sám. 

Děti vše vycítí a zkouší a zkouší

Ve chvíli kdy skončila chemoterapie a přestal střídat domácnosti se začal zase pomalu ustálovat. Opětovně se začalo pracovat na našem (ne)výchovném systému a začal být pomalu zase tvárnější a přizpůsobivější. Začal se pomalu zklidňovat a navracet do svého původního režimu. Na mě, ale začal viset o trochu více než tomu bývalo. Bál se, že mu zase na několik dní zmizím.

Proč o tomhle mluvím?

V tu chvíli mi došlo na co se v tomhle projektu hlavně zaměřit. Na fungování rodiny. Na to jak pracovat s dětmi, když přijde takováhle situace a jak se z toho nezbláznit. Jak je mít co nejblíž a být jim oporou a parťákem i  když přijde náročná životní zkouška. A když to nejde, může tu být někdo k do s tím pomůže. A může to být tato organizace. Na tohle, ale nemůžu být sama. Je potřeba pedagoga výchovných poradců či dalších členů a tak jsem začala pomalu oslovovat. A vytvářet strukturu projektu pro rodiny, kde se vyskytla rakovina. Tahle organizace se tak nebude zaměřovat jako ostatní organizace na to abyste se smířili s onemocněním, ale bude pomáhat zlepšit celkový psychický stav v rodinách, kde to bude potřeba. Poradí z hlediska psychologie i výchovy a zaměří se tak komplexně na situaci celé rodiny, čímž pomůže překlenout to náročné období.

Další zaměření jsou podobná jako ostatních organizací, ale jdeme s dobou a v něčem musí být tahle organizace specifická. Co to je?

Zároveň pomůže vypořádat se i se samotnou nemocí. A přesně to jen ten důvod proč vznikla rubrika s příběhy maminek, proč všude aktivně vyhledávám příběhy a proč, ideálně chci aby si je maminky psali sami. Chci zpětně nahlédnout do rodinného života s rakovinnou a zjistit jak to fungovalo, aby se to dalo aplikovat na další. Aby se případně dalo poradit co se dá zlepšit a jak postupovat. Například jak s dětmi mluvit, když tohle přijde? A vytvořit tak pro Vás, kdo to bude potřebovat seriál nebo rady o tom co bude dál. Zároveň se ve všem budeme podporovat a společně uděláme mnohem více. Navíc v dnešní době je terapie sdílením v tomto životním období ještě poměrně neznalým neprokouknuté. V rámci toho vznikla kampaň #SlovemProtiRakovi! ale o tom zase někdy příště 🙂

Pomoc od pedagogů, poradců a psychologů pro utvoření sekce pro rodiče

V této chvíli mluvím k těm, kteří by se chtěli do tohoto projektu zapojit. Pedagogové, psychologové, poradci. Kdo máte zájem podílet se na něčem co může mnohým prospět, budu ráda, pokud se mi ozvete ať už emailem či telefonicky. Budu se Těšit na spolupráci s Vámi. Pojďme spolu vytvořit něco co pomáhá ostatním!


Doufám, že jste z tohohle alespoň částečně pochopili záměr vznikající neziskové organizace, nejsou to ale všechny aktivity. O těch dalších si povíme příště. Třeba o těch Terapeutických MamaBlogách a komunitním centru a samozřejmě i té  kampani, která se už rozlétá do světa a některé maminky se do ní již brzy zapojí.

Ahoj,

Vaše Šárka z

Založení webových stránek a vznik projektové vize

Původní záměr tohohle webu se vyvinul v něco mnohem lepšího

Když jsem si zakládala tenhle web, měl mi sloužit jako místo, kde se zbavím svých starostí, vypustím své myšlenky na svět a podělím se o své trápení.  Tuhle funkci má doposud, ale vyvinul se v něco mnohem většího a hlavně lepšího, nemyslíte?

Krok 1 – Zaplatit si virtuální prostor

Poměrně dlouhou dobu jsem k tomu si ten vlastní virtuální prostor zaplatit odhodlávala. Až jsem se konečně rozhodla, kolem srpna toho byla na mě a mojí hlavu příliš. Můj zdravotní a psychický stav se horšil. Kamarádů v Plzni vlastně moc nemáme, a ty které jsem měla paradoxně ze všech nejblíž, tak ti si na mě vůbec neudělali čas. Někteří dokonce od chvíle co se dozvěděli o mé nemoci nehli ani brvou, natož aby je napadlo zjistit zda nepotřebuji s něčím pomoct. Nemám jim to za zlé, protože pro někoho je tohle příliš náročné a bojí se. Navíc jsem toho názoru, že určití lidé v našich životech hrají významnou roli jen po určitý čas. A možná, že jejich čas skončíl právě tím, že jsem zase o kus jinde než oni.

Byli jsme tak na to sami. Já, můj manžel a syn Domík. My tři v Plzni v boji proti něčemu co se nesmí vzdávat. Další oporou nám byli hlavně manželovi rodiče, kteří si ochotně přebírali Domíka na hlídání na ty kritické dny. Dál jen několik výjimečných osob, ke kterým jsem si našla cestu hlavně díky nemoci a pak i smýšlením.

Krok 2 – Změna smýšlení a nastavení priorit

Založený a zaplacený prostor s doménou 2. řádu tak byl krokem číslo jedna. Následně jsem ještě tak týden váhala zda se do nějakého psaní vůbec pustím. Zlom přišel v den bratrovi svatby. Kdy se odehrálo něco co mě nastavilo na jiné uvažování a to byl ten krok číslo dvě, co jsem potřebovala k tomu, abych se odpíchla ode dna. “Takhle to dál nejde. Někdo tu musí stát pevně na nohou.” Byla jsem to tedy já a vzala si celou rodinnou situaci na hrb. Změnila myšlení, Postavila se pevně na nohy a zatnula zuby. Vypustila jsem svět svůj první článek. Během týdne jsem si dala hlavu dohromady, prolistovala spoustu knih o seberealizaci, motivaci a změně myšlení. Začala psát pravidelně články.

S takovým seberozvojem, ale přichází i další síla. (Když to čtu, připadám si jako bych se dívala na hvězdné války 😀 ) Mě osobně to přijde jako samozřejmost a povinnost. Vždycky jsem směřovala k tomu dělat něco navíc i pro ostatní. A tak jsem si říkala. “Co když je tu takových lidí v podobné situaci víc? Co když jim nemá kdo děti pohlídat? Co když mají v nějaké rodině taky dvě rakoviny naráz? Jak fungují?  Co můžu udělat pro to, aby to ti ostatní měli jednodušší než já?”

A tak se stalo, že jsem začala vymýšlet plán projektu, který by měl změnit životy těm, kteří jsou na tom podobně, nebo dokonce hůř. Právě probíhala stále první fáze. Můj příběh. Léčba rakoviny se sice blíží ke zdárnému konci, ale kdo rakovinou prošel, ví,že po téhle nemoci už nikdy není nic jako předtím. Tělo zůstává po náročné léčbě už vždy oslabené a velmi náchylné. Hlídání sebe samého je tak samozřejmost číslo jedna.

Fáze 2 – Krok 1

Postupně pak začnou přibývat další příběhy. Příběhy těch, které jsem aktivně oslovila nebo oslovili oni mě v rámci budování komunity. A protože název webu z původního záměru zůstal stejný je jasné, že pojednává minimálně o dvou příbězích maminek s rakovinou. Ten druhý, mojí mamky jste už měli možnost si přečíst.  Odkaz na 1.článek jejího příběhu najdete – ZDE

Výzva přichází i s fází číslo dvě

A protože je tahle rubrika o rozvoji projektu, povíme si příště nějaké další informace o tom jakou mám vizi. Možná zjistíte, že v tomhle nejsem žádný troškař a není proto divu, že s tím budu potřebovat trochu vaší pomoci. S čím potřebuji pomoct právě v této chvíli? Se šířením! Zaplavte sítě (i ty sociální) letáčky nebo je tiskněte a vyvěste kde Vás napadne. Ať se dostanou do rukou těm správným lidem.  Čím víc lidí se to dozví, tím líp. Verze letáčku se v průběhu už několikrát změnila. Tady najdete tu nejaktuálnější z nich. Tak velmi děkuji, pokud jste sdíleli kde jste mohli a teď už to závisí na ostatních  a na tom zda se budou chtít ozvat.

 Jak říká františek z Kouzelné školky: “Mějte se famfárově!” tohle totiž tak trochu Kouzelná školka zatím je.