Chemoterapie poprvé

Jdu si pro výsledek, ale ten den mě čeká další nemilé překvapení

pořízeno na 1. chemoterapii, už to teče do žil

Den D přišel nečekaně ze zálohy. Sotva jsem si vyslechla prognózy a detaily o mojí nemoci už jsem čelila svojí první chemoterapii. To slovo mi neříkalo nic víc, něž komukoliv jinému. Jakožto zdravotní sestře jsem se jí vždycky šikovně vyhnula, aby ne. Jsem nedostudovaná dentální hygienistka a na zubním v soukromém sektoru se člověk horko těžko vyskytne na onkologii. Hemato-onkologie, ale teď začíná být místem, kde budu trávit spoustu času. To úmorné, nudné místo, který si nese svůj typický pach. Pach, který se mi již brzy vryje tak hluboko pod kůži, že začnu hledat způsoby jak to přebít. Hlavně v hlavě.

První chemoterapie

Sestřiček se hodně vyptávám, jsem zvědavá a všechno mě zajímá. Sestřičky jsou milé. Ostatní pacienti nejsou všichni onkologičtí. Chemošku tu dneska dostávám jenom já, okolo téměř všichni důchodového věku a já jsem tu jediná mladá holka, když pominu některé sestřičky :-). Dozvídám se,  že konkrétně nás mladých pacientů tu na oddělení až tolik nemívají. jsme docela rarita. Natož s příběhem jaký se tu dozvídají o mě. Kapačka začíná kapat a já nevnímám nic zásadního. Za necelé dvě hodiny jsou ty dvě láhve ve mě. Domů se vracím autobusem, cestou dvakrát přesedám, ale před koncem jízdy už se mi začíná točit hlava. Je to zhruba hodina po podání té agresivní chemické srajdy co mi teď do žil budou pumpovat každých 14 dní. Dorazím domů nastejno s manželem, který zrovna zaparkoval před domem. Jdeme společně domů a v tu chvíli zničehonic ztrácím ve dveřích vědomí. Nohy ztrácí svojí sílu a já s oporou manžela padám k zemi. Nečekaně.

Nežádoucí účinky chemoterapie

Zbylé odpoledne trávím na sedačce, třesoucí se zimou a s pachutí na jazyku.  Hlava mi třeští jako časovaná bomba a s každým dalším tiknutím je bolest horší a horší. Tak takovou migrénu jsem měla poprvé. Vše odeznívá poměrně rychle, kolem sedmé hodiny večer se mi vrací barva a jsem schopná konečně promluvit. Do té doby jsem promluvila sotva pár slov a i tak jsem se musela přemáhat. Vrátila se chuť a já měla chuť na nějaký cheating. No co rakovinu už mám, tak jsme s manželem bouchli pytlík chipsů a otevřeli pivko. Tohle po chemoterapii, ale neudělám naposledy. 😀 Ovšem podruhé si to už ponese své následky.

Den po chemoterapii

Že přijdu o vlasy mi bylo jasné,  po první chemoterapií jsem měla jasno. Vlasy chci ostříhat a zachránit. Toho rána po chemoterapii přichází na požádání manžela kamarádka Baruš, která má zkontrolovat jak to zvládám. Ještě nemáme představu jak to bude následně probíhat, přeci jen je tohle první várka. Fotí mě a sdílí hned fotku manželovi, aby ho uklidnila. Po jejím odchodu se cítím velmi dobře. Vlastně jakoby se včera vůbec nic nestalo. Po obědě se oblékám se a vybíhám ven z domu. Běhám po Plzni a jako zblázněná hledám kadeřnictví, kde mě ihned ostříhají vlasy. Po dvou hodinách běháním po městě nacházím jedno v centru, kde mě vezmou na počkání. A vlasy jdou bez obav dolů. Než na nich chemoterapie zanechá následky chci je shodit. Zachránit pro další účely. Proces se musí zdokumentovat. Na krátké vlasy si zvykám rychle a manželovi se nový účes kupodivu líbí. Za několik dní přichází realita se kterou jsem nepočítala. Jak to vezme syn?

Setkání se synem po několika dnech odloučení

Přicházel víkend. Odloučení od syna bylo pro mě nejhorší věcí, kterou jsem musela kousnout. Neviděla jsem ho pět dní. Měli jsme za tu dobu jen několik telefonátů a odloučení od něj jsem prožívala velmi intenzivně. Chyběl mi a

neskutečně jsem se na něj těšila. Co mě, ale ani ve snu nenapadlo je že po příjezdu k němu se před mnou vlastní dítě schová. Nepoznal mě! Měla jsem kratší vlasy a těch pět dní odloučení stačilo k tomu, aby ke mě odmítal přijít. Utekl a křičel, že mě nechce, že chce svojí mámu.

Moje vlasy pro mě byli jen vlasy, ale pro něj to byla moje identita. 

S krátkými vlasy mě nepoznal. Trvalo několik minut než se ke mě odhodlal a poznal, že jsem to já. že já jsem pořád ta stejná maminka, jen s jinými vlasy. Ta malá chvíle, ale bohatě stačila na to, aby mi rozhodila sandály. Slzy se mi vlily do očí a uvědomila jsem si, že jsem mu sice vysvětlila, že teď bude pár dní u babičky. Ale už jsem mu neřekla o tom, že jsem vážně nemocná, věděl jen o tom že mám “bebí” na krku a že na mě musí být opatrný. A taky jsem ho nepřipravila na to,  že se na mě něco viditelně změní. Děti jsou velmi vnímavé a na tuhle situaci jsem ho měla připravit.  I kdybych alespoň poslala fotografii na kterou by se mohl podívat. Připravit se, že teď maminka vypadá trošku jinak. Jsem to přeci pořád já, jen vypadám trochu jinak.

Zvykání na novou situaci

Zanedlouho si zvykl a vlasy se mu líbili, ale k té cizí paní která působí velmi unaveně k té se mu v první fázi prostě nechtělo. Vzala jsem si z toho ponaučení a od další chvíle jsem už i s tak malým dítětem jednala i v nemoci rovnocenně. Nevím proč jsem v tomhle ohledu myslela tak sobecky a úplně zapomněla na naše (ne)výchovné postupy. Vždyť už od začátku jsem mu vždy všechno vysvětlovala, ale tady jsem byla zabraná jen do sebe a na tuhle situaci jsem se zapomněla připravit. Dokonce i jeho. Není to tak, že se ho to netýká a i když je malý, je dost rozumný na to, aby to pochopil. Ačkoliv na to člověk nemyslí, děti vnímají i drobnosti a pro mě vlasy brány jako maličkost se nakonec ukázalo jako něco co pokazilo setkání po několika dnech. Příště jsem na to už šla jinak. Těším se na Vás u dalšího povídání o léčbě opět za týden.

Ahoj,

Šárka

 

 

 

2 komentáře u „Chemoterapie poprvé

  1. Ahoj Šáry, byl jsem u toho s tebou, a vím, jak tě tento okamžik, kdy tě vlastní dítě, tvůj miláček odmítl a utekl od tebe. Byla to pro tebe hrozná rána, která tě doslova složila do kolen. Myslím, že to byl pro tebe horší zážitek než lovení bulky či 1.chemo. V tu chvíli jsem6s tebou prožíval tu strašnou bolest a chtělo se mi příšerně brečet, protože jsem cítil jak tě to bolí a jak jsi zoufalá. Domča je však silný kluk, zvládl to a zvládla jsi to i ty! A to je důležité. Máme tě moc rádi. Taťka :))

    1. Ahoj rodičové, také Vás mám moc ráda. A ano, más pravdu, tohle byla strašná chvíe. Mnohem horší než fyzická bolest zpusobená lečbou (nebo způsobem za který se léčba vydává) je nejhorší bolest psychická. Z toho důvodu byl začátek léčby tak hrozný, pro to odmítání vlastního syna, pro to odloučení, které kvůli tomu muselo být. A jine maminy s rakovinou urcite potvrdí, ze nejhorši na této nemoci není fakt, že postihne mkadé ženy, ale konkrétně to, ze ty zeny jsou často mladé maminky. Které mají kvůli nemlci ne strach o sebe, ale o své malé poklady. Prpto jsem se rozhodla se o to podělit s ostatními a stejně proto bude zameření pacientské organizace práve ns rodinu a její fungování a také na komunikaci s dětmi. Aby nemuseli prožít ostatní to co jsem si svou unáhleností způsobila tím, že jsem i pres naší predchozí komunikaci, tady zapomněla na dite, ale myslela na sebe. Usetrit ostatním maminkám tu bolest, a pokud přijde at je co nejmenší. Dekuji za pripomínku. Mějte se, ahooj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *