Maminka Jana

Jmenuji se Jana a jsem maminka tří dětí, jedním z nich je dcera Šárka, která je zakladatelkou této organizace.  Kromě ní máme staršího syna Lukáše a nejmladší Klárku. S manželem spolu žijeme v manželství už 30 let a za tu dobu jsme prožili spoustu dobrého i špatného. První část života s dětmi jsme prožili v dvougeneračním domě v Táboře. Manželovi zemřeli oba rodiče na rakovinu, když byl náctiletý a dům tak sdíleli se svou sestrou. Když jsem se do domu přivdala, začalo krušné období. Manželově rodině jsem se moc nelíbila a začínalo letité trápení, jak pro mě, manžela a následně i naše děti. Pro složité rodinné vztahy jsme se rozhodli část našeho domova prodat a postavit si vlastní rodinný dům v Chýnově. Ve kterém nyní žijeme ve třech už jen s nejmladší dcerou Klárkou. Šárka se odstěhovala do Plzně, kde si založila svou rodinu a syn Lukáš bydlí se svou manželkou a synem nedaleko od nás.

Život před nemocí

Před nemocí jsem  pracovala jako pečovatelka v Domově pro seniory. Práce je náročná fyzicky i psychicky. Manipuluje se těžce nemocnými seniory a psychickou zátěží bývá obzvláště práce s lidmi, kteří mají Alzheimerovu chorobu nebo trpí demencí, se kterými je potřeba komunikovat trpělivěji a pečlivěji než s kterýmikoliv jinými. Další psychickou zátěží bývají i členové rodin ubytovaných seniorů, se kterými není někdy lehké vyjít, obzvláště v situacích, kdy se blíží jejich rodičům smrt a vědí, že nemohou nijak pomoci. Smrt přijde každému z nás a někteří se s ní vypořádat nechtějí nebo neumějí. A často si své trápení vybírají na personálu, jež tak ještě dodatečně přidávají na tak už náročném zaměstnání. Situaci v zaměstnání ještě zhoršili změny v kolektivu i výměna vedení, kteří tak zvýšili nároky na své zaměstnance. Není proto divu, že veškerý tlak se projevil hlavně zvýšeným stresem v zaměstnání, ale i doma, kde se už nějakou dobu vyskytovali problémy s dospívající dcerou Klárou, která byla na základní škole šikanována spolužáky. Vybralo si to na ní daň, která způsobila psychické obtíže, uzavření se do sebe a zkomplikovalo tak situaci v rodině, které vedlo až jejímu sebepoškozování.

Jak to začalo?

Od svých 45 let jsem pravidelně navštěvovala mamograf. Necelý půl rok po předchozím mamografu jsem si našla malou bulku v prsu. Myslela jsem, že se jedná o cystu, a  že jak se objevila,  tak zase zmizí. O bulce jsem řekla starší dceři,  která okamžitě doporučovala situaci řešit, ale já jsem na to nebrala ohledy. Na celou situaci jsem zapomněla a o tři měsíce později jsem tam bulku stále cítila. Manžel byl na lázeňském pobytu a když se vrátil přiznala jsem se mu k bulce v prsu. Chtěl situaci okamžitě řešit a už mě nenechal to dál zanedbávat. Měla jsem hrozný strach. Objednala jsem se tedy  ke gynekoložce na prohlídku, kterou jsem spojila s preventivkou a přitom sdělila obavy z bulky. Lékařka mi tvrdila, že to určitě nic nebude, že tam dokonce nic nehmatá. A na vyšetření mě nechtěla odeslat. Naléhali jsme, aby situaci přehodnotila. A tak pro náš vlastní klid nakonec napsala doporučení alespoň na vyšetření ultrazvukem.

Diagnostika

Ještě týž den jsem volala do Českých Budějovic a objednala se na ultrazvuk, kam si mě zapsali k vyšetření za necelých 14 dní. Přišlo netrpělivé období a já měla čím dál větší strach, ale pořád jsem se ujišťovala že to nebude nic znamenat. Přišel den kdy jsem měla absolvovat vyšetření ultravukem a paní doktorce se již zde něco nezdálo. Ještě toho dne jsem se přesunula k vyšetření na mamografu, kde se ukázalo, že tam opravdu nějaký nález je. Nelíbilo se jim to a opětovně mě odeslali zpátky na ultrazvuk, kde navrhli biopsii, kterou ihned provedli.

Období plné strachu

Po biopsii jsme museli počkat na výsledky. A po dni stráveném v nemocnici vyšetřeními jsem opravdu začínala mít obavy, že něco není v pořádku. Čekali jsme týden, než zavolali. Během této doby jsme nikomu nic neřekli, žádné obavy ani o vyšetření jsme nikomu s manželem nechtěli nikomu říct a přidělávat jim starosti. Bylo to jen mezi námi, a i když přijela dcera s rodinou z Plzně na návštěvu, nic jsme nedali najevo. Bylo to pro mě velmi těžké. O  více než týden později jsme měli volat na výsledek. Byl pátek a diagnózu mi  sdělili po telefonu. To už jsem nevnímala nic. Jen tma. Byla jsem v tu dobu v práci a nebyla schopná téměř ničeho, z rozhovoru si nepamatuji v podstatě nic. Proto manžel po víkendu volal pro další informace znovu. Chtěli, abychom přijeli, že vše vysvětlí podrobněji. Po příjezdu nás přijali a sdělili co přesně našli a naznačili nám plán léčby a veškeré základní informace doplnili.

Mám rakovinu prsu

Po sdělení informace o zhoubném nádoru nastala fáze doplňujících vyšetření. Preventivně udělali scintigrafii, která měla vyloučit nebo potvrdit metastázy v kostech. Naštěstí nebyli žádné další nádory objeveny. Na kontroly jsme jezdili do Českých Budějovic, ale samotnou léčbu navrhli do Tábora. Ložisko bylo velké 69×18 mm a nešlo ho operovat. Nebyla to vlastně ani moc boule, jako spíš placka podél celého prsu. Potřebovali to zmenšit chemoterapií a pak se mělo teprve rozhodnout o dalším postupu.

Sdělení členům rodiny

Od objevení rakoviny uběhlo několik týdnů a my jsme to dosud nikomu neřekli. První komu jsme to řekli byla Šárka, za kterou jsme po nehodě s vnukem museli okamžitě vyrazit, abychom zjistili jak na tom je. Načasování jsem si zrovna správně nevybrala, když jsem jí viděla jaký má strach o Domíka, nějak se ve mě probudil můj strach z nemoci a prostě jsem to na ní vyhrkla. Přijala to samozřejmě velmi špatně, ale ona je hodně silná a v porovnání s ostatními jsem se jí bála říct to vlastně ze všech nejmíň. Ještě týž den, jsme po příjezdu z Plzně navštívili syna Lukáše se snoubenkou Andri a tu špatnou zprávu sdělili i jim. Syn je velmi citlivý a informace o mé nemoci ho velmi zdrtila. Ten večer jsme si všichni poplakali. O několik dní později jsem to sdělila svým rodičům a připravovali se na nejtěžší fázi. Sdělit to nejmladší dceři.

Nejtěžší bylo říct to nejmladší dceři

Klárka bydlí s námi v jedné domácnosti, není ještě plnoletá a v dubnu, kdy jsem podstupovala vyšetření jsme před ní všechno tajili, protože jí čekala stáž v Itálii na kterou se strašně těšila. Chtěli jsme, aby si jí užila a nechtěli jsme, aby si v cizině ublížila, nebo aby se zhroutila a tak jsme na doporučení Šárky a po konzultaci s psycholožkou počkali až se z ciziny vrátí. Dali jsme jí den na aklimatizaci a sdělení jejích krásných zážitků z Itálie. Následující den jsme jí tu špatnou zprávu sdělili. Nesla to ze všech nejhůř, psychicky se zhroutila a dlouze plakala. Trvalo několik dní než se z toho vzpamatovala. A doteď se situací bojuje. O to horší pak bylo, když o týden později sdělila i Šárka svou diagnózu rakoviny. Mysleli jsme, že se hroutí celý svět. To snad není ani možné. Svět se opravdu zbláznil. Jeden člen rodiny s rakovinou budiž, ale dva? A ve stejnou dobu? O to více byla zdrcující zpráva, o rakovině mého nevlastního táty, který mě vychoval. Byli to dva měsíce po mě a dceři.. Do třetice všeho zlého, jak se říká. Jenže horší věci měli teprve přijít. Na co jsme nikdo nepomysleli jsou dopady nemoci na celou rodinu a také nejmladší dospívající dceru, se kterými se potýkáme ještě dnes a  nejsme připraveni o nich mluvit.

Průběh léčby

Celé té situaci jsem nevěřila a nemohla se s tím smířit. Nevěřila jsem, že se tohle děje a nechápala jsem jak se to stalo a proč se mi to stalo. S přijetím zhoubného onemocnění jsem bojovala velmi dlouho. Vlastně téměř dva měsíce a to i v době, kdy jsem už podstupovala léčbu chemoterapií. Měla jsem okolo sebe spoustu lidí, kteří mě v mé léčbě podporovali a mají mě rádi. Ale situaci jsem zvládala velmi těžce. Velmi nelibě jsem snášela chemoterapie a s ní spojené nežádoucí účinky. Po každé chemoterapii jsem trpěla, trápila se a schovávala se zavřená s ložnici v přítmí a tichu celých deset dní. nebyla jsem schopná nic jíst a pít kromě čerstvých šťáv a olejovo-bílkovinné stravy od Dr. Budwig, která mi jako jediná zklidnila žaludek a dodala energii. Než jsem se se vším vyrovnala, přišla znovu další chemoterapie. Od začátku mi nasadili antidepresiva, ale myslím že mi nepomáhají.  Světlo k uzdravení jsem hledala velmi těžko. Pořád jsem srovnávala svoji léčbu se svou 25letou dcerou, u které to vypadalo, že si celou rakovinou proplouvá. Hrozně mě to trápilo. Někde podvědomě jsem si říkala, jak je to možné. Snažila se mě naučit pozitivnímu myšlení, ale já jsem to prostě nechápala a nedokázala to změnit. Nedokázala jsem vidět radost ani v narození mého druhého vnoučka. Myslím, že jím to časem začalo dost ubírat na síle. Když Šárka viděla jak jdeme manželem psychikou ke dnu, začalo ji to také ubírat energii. Myslím, že v té době  si začala psát blog, ale za chvíli byla jako rybička. Potom dokázala povznést znovu i nás a držela rodinu pohromadě i když můj tatínek umíral. Což nesla špatně celá rodina.


„Rodina je stejná jako větve na stromě, všichni rostou různým směrem, ale naše kořeny zůstávají stejné.”


Léčbu chemoterapíí jsem byla nucena pro neurologické potíže, vedlejší účinky  a brnění hlavy dále odmítnout. Z plánovaných 16 chemoterapií jsem jich tak dostala jen 10. Udělali testy, kontroly, mamograf a zjistili, že se nádor v prsu zmenšil a rozdělil na dva a tak mi svolili jít na operaci. Chtěli mi vybrat ložiska z prsu a ponechat mi ho, ale já jsem se rozhodla pro celkovou mastektomii. Moje rozhodnutí po operaci, vzhledem k nálezu a velikosti nakonec schválil i samotný primář i když jiní lékaři byli jiného názoru. Přitakání a slova zkušeného lékaře, mě ovšem pomohlo přijmout lépe fakt, že budu mít jen jedno prso a že jsem se rozhodla správně. Nešťastně jsem však den po operaci omdlela a praštila se do operované rány, skončila jsem na transfuzích a svůj pobyt v nemocnici jsem si prodloužila. Po nich jsem musela absolvovat další operaci, kvůli komplikacím s čímž jsme nikdo nepočítali. Po zahojení jsem byla překvapená, že už nebyla další chemoterapie ani ozařování nutné. Bála jsem se, zda to stačí a zda mi to tím nezanedbají. Dostala jsem hormonální léčbu, kterou užívám doteď, stejně jako antidepresiva, která mi pomáhají se se vším psychicky vyrovnat. Ale všechny výsledky jsou dobré a já nyní teprve docházím ke zjištěním, proč jsem onemocněla. Docházím na intenzivní psychoterapii v rámci  organizace a učím se přijímat svůj nový život i limity, které mi s rakovinou prsu vstoupili do života.

Chtěla jsem se uzdravit kvůli rodině, vnoučátkům a mojí mamince, které zemřel manžel a můj tatínek, abych jí byla oporou. Možná to vypadá, že jste na dně, ale najít druhý úhel pohledu se vyplatí a slunce znovu vyjde. Vytrvejte.

 

 

 

 

Příběh – maminka Jana
Štítky:                                            

3 komentáře u „Příběh – maminka Jana

  • 28/10/2018 (13:03)
    Trvalý odkaz

    Ahoj Sarko, mate obe I s maminkou muj veliky obdiv. Jste moc silne zeny. Verim a modlim se za Vas…🙏 Vy te ,, mrse” date Na prdku… Myslim Na Vas a posilam energii… 😍💪☀️

    Reagovat
  • 13/06/2020 (18:57)
    Trvalý odkaz

    Jen tak náhodou sem šel okolo….máte můj obdiv s tímto si procházím i já. Fanda.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *