Mateřská není dovolená

Matkou nejsi na zvykání, ale na makání!

Asi to známe každá. V těhotenství si vysníme naše miminko. Jeho vzhled, jeho tváře, to jak se s ním budeme cítit. To jak budeme šťastné a spokojené maminky. Měla jsem to stejně. Domík byl vymodlené miminko a to, že budu šťastná maminka je přece jasné! Nebo ne?

Mateřská není dovolená

První týdny s miminkem, mě ale hodili velmi rychle do reality. Do reality, kterou jsem si ani ve snu nedokázála představit. Že mateřská dovolená, vlastně není žádná dovolená jsem zjistila velmi rychle. Nejnáročnější období pro tělo bylo za mnou. Porod i šestinědělí bylo náročné. Na režim s miminkem jsem si zvykla i bez výpomoci velmi rychle.  Přebalování, kojení a péči o dítě jsem měla už zmáknuté na jedničku. Jenže ten šťastný pocit z toho být maminkou se vlastně nějak nekonal. Dívala jsem se na toho malého drobečka, který ležel v mých rukou a celá jeho existence stála jen na mě.

Spokojená maminka = spokojené miminko

Kojit, kojit, přebalit. Uvařit, uklidit, spát, nespát.. Koloběh, který mě ubíjel zevnitř. Moje živá nátura a potřeba společnosti a komunikace byla nutná. Jenže manžel je pryč na služební cestě a já jsem tu sama. Zase. Takhle týden po týdnu. Dny kdy byl Luky v Plzni, byli tehdy velmi vzácné. Byl často unavený z práce a já ho nechtěla zatěžovat. Já jsem máma, to já se musím postarat. A to že jsem tu osamělá a smutná, to nikoho zajímat nemá. Brzy to dodělá a bude zase doma, utěšovala jsem sama sebe stále dokola.

Jenže spokojená jsem s tou situací tedy opravdu nebyla. A to cítil i tehdy měsíční Domík, že to ale byl nějaký problém jsem tehdy vůbec netušila. O poporodních depresích jsem četla, ale sebe jsem tehdy diagnostikovat nedovedla. Nebo jsem spíš nechtěla. Přeci nejsem blázen. A je to jen stav, který odezní. Utišovala jsem se stále častěji.

Jenže můj psychický stav a vyrovnání se s novou rolí nějak nepřicházela. A protože jsem nebyla spokojená maminka, nebylo tedy spokojené ani miminko. Domík na mě doslova visel. A dva kroky od něj, byť jen ke kuchyňské lince spustili vlnu pláče. Osamění. Cítil to samé co já. Bál se, stejně jako já. Nasával moje pocity jako houbička špínu z nádobí. V tu chvíli se objevil pomocník, který celou situaci velmi usnadnil. Nosící šátek. Stal se mým pomocníkem číslo jedna. Bez něj bych jen těžko uvařila nebo poklidila domácnost. Domík v něm i usínal a šátkovat se naučil i Lukyn. Jenže když jsem ho neměla u sebe, byla jsem zase nespokojená. Takže co vlastně chci?

Chci pomoct s péčí o dítě, nebo nechci? Když tu Luky byl témeř k ničemu jsem ho nepustila, protože já to přece umím nejlíp. A když už to dělal, tak jsem musela neustále dozorovat a opravovat. On byl úžasnej, dělal všechno správně. Jen se mnou je asi něco špatně. Když tu nebyl, byla jsem neklidná, často jsem mu volala a plakala do telefonu, že to nezvládám. A když přišel domů, dítě klidné, spí. Domácnost čistá, je navařeno. Kde je problém? “Vždyť je to tak klidné miminko” slýchala jsem často.

Týdny s miminkem plynuly a Domík rostl. Přestáli jsme šílené měsíce s prdíky, které zaměstnali na dlouhé noci nás oba, jen co je pravda. Nespal tehdy nikdo. Následně je měli nahradit bolesti prořezávájících zoubků. Ty se naštěští nekonaly. Jenže já stále nejsem spokojená. Aby ne, od desátého dne po porodu mě provázela kamarádka vyrážka, která tak svědí a dohání mě čím dál častěji k šílenství. Kojení se stále snažím udržet čaji a homeopatiky. Vždyť kojit se dneska musí. Všude to čtu, vždycky to jde a je to nutnost.

Sama na sebe jsem si nevědomky šila bič. Ve volných chvílích kdy Domík spí. Nespím. Čtu si informace z časopisů a webů a hledám všeobecná doporučení o dětech, jejich vývoji, o technikách a dalších nutnostech, které bych jako matka měla provádět. Snažím se vyhovět tlaku společnosti. Nebýt zavrhnutá jako matka co nedává dítěti to nejlepší.

Noci vlastně probdím, protože prdíky má Domík ještě ve třetím měsící. Už se to má ale chýlit ke konci. Odpočítávám den po dni a když ty prdíky konečně ustanou. Je rázem u miminka klid. Bolesti přestali. Spánek se začal prodlužovat u něj i u mě. Už vstávám jen každé tři hodiny. Často v noci u kojení usínám a Domík na kraji postele, chráněn kojícím polštářem také. Když se vzbudím, že jsem usnula, přenáším dítě do jeho postýlky  uláhám znovu ke spánku. Jenže za půl hodiny, se Domík budí znovu. Další kojení.

Stereotyp a situace každý den stejné. Ubíjí mě čím dál víc a tak začínám přemýšlet nad tím jak jej rozbít. Dlouhé venkovní procházky už přestávají zabírat a ani ty kila ze mě nemízí. Proč? Co dělám špatně? Začínám chodit delší tůry a pobytu doma se takřka vyhýbám, protože doma to na mě všechno padá. Deset kilometrů denně  nebyl problém. Naší sedačku už nenávidím a snažím se jí vyhnout co to jde. Trávím venku čím dál tím víc času a hledám další spásu od šedivých rutinních dní. Venku jsem spokojená. Na chvíli. Než mi dojde, že jsem zase sama.

Co asi vymyslím tentokrát?

Šárka


Prožíváte podobné stavy? Cítíte se osamělá? Zbytečná a nepochopená? Pociťujete sociální ilozaci? Máte strach a nevysvětlitelnou úzkost? Možná jste stejně jako já 1z5, u kterých se projevují poporodní úzkosti a deprese. Nečekejte jako já, až se z dlouhodobého psychického strádání vytvoří vážnější onemocnění. Vyhledejte pomoc. Naše spolupracující organiazace Úsměv mámy je tu pro Vás. Nebojte se vyhledat pomoc.

www.usmevmamy.cz

#jsem1z5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *