Mé zářící JÁ

Po ukončeném ozařování ač neproběhlo bez komplikací v posledních dnech terapie jsem byla se sebou konečně spokojená. Během těch tří týdnů jsem si uvědomila spoustu věcí a začala se cítít štastná a šířila to do okolí jako Slunce. A přesně takhle to popsal jeden tatínek se kterým jsem byla v kontaktu už od září, kdy mu zemřela na rakovinu žena.

“Každým svým mailem mě posunete vždy o kousek dál, jste prostě Sluncem uprostřed soustavy planet, které kolem Vás obíhají. Jste pro ně Sluncem….”

Tohle mě rozzářilo samo sebou ještě víc a měla jsem víc chuti do běžných malých událostí. Koupila si kolo a cyklosedačku a plánovala jak budeme s Domíkem vyjíždět každý den ven až se oteplí.  Radovala jsem se z každého dne nasávala každou chvilku s Domíkem, protože jsem to vnímala opravdu jako šanci. Toužila jsem víc a víc po situacích, které mi dobíjejí baterky a způsobí mou vlastní žáři, kteoru pak můžu šířit. Začala se velmi pečlivě každou volnou chvíli věnovat projektu a aktivitám, které měli tohle miminko přivést k životu.

Paradoxně to však byli aktivity nejméně zábavné ale spíše únavné. Právníci, maily, schůzky, marketing, politika. Ale stále ještě jsem si mezí tím vším dokázala najít čas na svou terapii psaním, která mě vždy dokázala srovnat poměr sil a radostí i starostí. A miminko rostlo a blížilo se ke svému narození. Začali se hlásit maminky, o projektu se začalo mluvit a mě to dělalo neskutečnou radost. Takovou, že jsem v tom začala ztrácet. Pojem o čase mi přáci utíkal a já žačala to co dělám milovat.  Domácnost fungovala bezvadně, s Domíkem jsem tvořila, vařila, hrála si a měl svůj režim. Byl rád, že má svojí maminku u sebe, ideálně s knížkou v ruce.

Všechno tohle krásně fungovalo, večery jsme věnovala práci a setkávala se s maminkami, objížděla schůzky a konečně si našla ten ČAS jenom pro sebe. Čas, který jsem si jen pro sebe a svoje zájmy tři roky předtím nedokázala najít. Najednou to šlo. A já byla šťastná. Jenže, jsem si neudědomila, že jsem do toho svého šťastného já, zapomněla někoho zapojit. Manžela.

Manžela, který neustále jen pracoval a vydělával, teď dokonce ještě víc, protože náklady se nám s mojí nemocí, změnou stravy a dalšími změnami, které s ní přišli začali navyšovat. Hypotéka, dům a dluhy, šli u mě myšlenkově úplně stranou. Stavební povolení stále v nedohlednu už téměř rok, a jeho jeho jediná záliba měla být tohle. Ten jeho pomyslný konec tunelu. Já jsem byla s Domíkem šťastná, protože on dělal co mohl, aby jsme šťastní opravdu byli. Jen on byl ten pro koho se nedělá nic. A teď na něj dokonce už ani nemám čas, protože já věnuji čas něčemu jinému.

Začali neschody, dohady a domluvy. Nastavování pravidel. Těch, která nesnáším. Rozhodli jsme se, že vyrazíme na dovolenou na hory s Nadačním fondem Pink Bubble, kam nás pozvali. Souhlasili jsme a celou tu cestu jsme vzali jako LÍBÁNKY, které se nám nikdy nepodařilo uskutečnit. Strávit čas jen spolu a objevit znovu, to co jsem už věděli, že se stále milujeme a chceme spolu být. Na hory a lyžování jsme se začali těšit. Měsíc, který ale do hor zbýval byl ještě dlouhý, mezitím drobné dohady a soudržnost trochu kolísala. A já si začala uvědomovat, jak náročný ten rok v nemoci vlastně byl i pro něj. A nejen  pro mě, ale pro nás jako rodinu a začal se mi tam vkládat myšlenka, že rakovina vždy ovlivní celek a ne jedince. Že rakovina, je nemoc celé rodiny.

A v té fázi jsem se začala zamýšlet nad slovem RODINA. Pro mě byla rodina v našem novém domě, s našimi dvěma dětmi a poleháváním na lenošce s kávou v ruce. a Začala jsem se tou myšlenkou živit, mít ještě tu vysněnou holčičku. Měla jsem jít v té době na genetické testy, kvůli mamčině nádoru v prsu. A začala dumat, což když mě to potká taky. Po téhle nemoci, už můžu čekat naprosto cokoliv. Mezi nimi i carcinom prsu, protože léčba která byla vyháněním čerta ďáblem, může novému čertu otevřít dveře.  A co další dítě? Je vůbec vhodné ho ještě mít? Nevrátí se tím nemoc?

Moje několik měsíců hledáná záře a pocit naprostého štěstí jsem si dokázala během pár dní srazit o několik bodíků dolů a zařit jsem přestávala. Toužící po druhém dítěti. S partnerem se kterým hledáme harmonií? Má to smysl? Chci tohle vůbec?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *