Moje chemoterapie

Nastal čas první chemoterapie…

Na mou první chemoterapii se mnou jel můj švagr, chtěl mi byt oporou, ale kupodivu byl více nervózní než já sama. 🙂

Nevědela jsem co mě čeká a stále jsem mela plnou hlavu otazek a neustale zadne odpovedi. Cekala jsem v cekarne na onkologii, než mě prohlídne doktorka před začatkem a napíše mi recept na můj první koktejlik 🙂 Vyfasovala jsem 8x chemo, no nebylo mi z toho zrovna nejlépe, ale co nadelame že??  Po vyšetřeni mě doktorka poslala na 8.patro,kde se podávaly chemo.

Vzhůru na párty

Vyjela jsem vytahem do 8.patra a čekala jsem na chodbě, než mi v lékárně umixují můj koketjl… Čekáni bylo nekonečné i kdyz to byla pouze pul hodina. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pozorovala ostatní pacienty čekajíci na své mixy.

Dala jsem se do řeči s jednou paní a ta mi říkala, že pokud se chci se všim vyrovnat a smířit mam se naučit byt sobecká…, ale jak to má člověk udělat když je od jak živa DOBROMIL A VZDY POMAHA OSTATNIM A ON SAM JE AZ NA POSLEDNÍM MISTE!!!

Konečně na mě přišla řada a sestra mě zavolala a povídá: „pojďte půjdeme vás připravit. Její první otázka zněla: „VADI VAM INJEKCE?“ Má odpověď: „ano nesnášim je….“ Na to konto mi povída, tak si radši lehněte to bude jistější 🙂 Napíchla mi kanylu a vysvětluje abych se neděsila té barvy, která bude kapat (byla to ošklivá oranžová barva). A začala mi tím pádem první série chemo 4x agresivní a pote následovaly 4x nějake udržovací….. Kapalo mi to skoro 3h tak sem měla dost času pozorovat okolí kolem sebe a dost času na přemýšlení, jak to vše budu zvládat….  Po skončení chemo na mě čekal v čekárně můj švagr , celý vystrašený a nervózni jestli vůbec zvládnu cestu domu (bylo to cca 70km).

Dny po chemoterapiích

Kupodivu jsem se cítila velice dobře po chemo a největší radostí pro mě bylo vzít mou malou princeznu a vyrazit společně na velkou procházku… takhle jsem to praktikovala vždy a nehodlala jsem se našeho rituálu vzdát !!! I když mi párkrát nebylo nejlépe. Ale vždy jsem šla, nabírala energii z přírody, nenechala jsem se nijak a ničím odradit… důležité pro mě bylo strávit co nejvíce času s moji malou, jelikož vím, že jsem v době nemoci pro ni nebyla TA 100% MÁMA, kterou by si zasloužila.

Následoval kolotoč CHEMO – ODBERY KRVE – A ZASE CHEMO mezitím i nějaká jiná vyšetřeni apod.

Snažila jsem se byt na venek silná, aby mě lidi nelitovali o to jsem vůbec nestála a tak v podstatě zacal čas přetvářky 🙁  Samozřejmě lidé z města si začali všímat, že pomalu přicházím o vlasy a měni se mi barva pleti ,že vypadám jinak apod. Zastavovali mého manžela a ptali se co se děje ….

Ale byla jsem v kondici a tak jsem začala sama jezdit vlakem na chemo do 70km vzdáleného města….

Po druhé chemo jsem už ztratila vlasy a doktorka mi napsala poukaz na paruku, který jsem nikdy nevyužila…. Bylo mi to proti srsti nosit paruku a tak jsem se rozhodla, že si nechám holou hlavu a ten kdo se semnou bude chtít nadále bavit, ať se baví a ten kdo ne jeho problém… Nezajímali mě názory jiných na to jak vypadám. Můj manžel se toho chytil a na podporu mého sebevědomi si také oholil hlavu a tak jsme byly RODINKA HOLOHLAVYCH 🙂

Chemoterapie odpočívám od konce

Ty zbylé dvě chemo jsem zvládla v pohodě a mohlo se pokračovat v podání udržovacích chemoterapií. Po podani 1.udržovací chemo, ktere jsem dostávala vždy v útery mi bylo pokaždé až do pátka odpoledne dobře.. Pak nastal patek večer a já přestávala pomalu chodit a vše mě bolelo, tento stav trval vždy cely víkend a v pondělí ráno jak kdyz mávneš kouzelným proutkem sem byla zase v pořádku. Ale co vám budu povídat, ten víkend to pro mě byla muka a utrpení. Manžel mě musel nosit na záchod, do sprchy a vše doma zastat. Tak poníženě jsem se nikdy necítila. TA BEZMOC; BEZNADEJ A VSE KOLEM, BYLO TO DESNÉ A STRAŠNĚ MĚ TO BOLELO. Nebyla jsem 100% MÁMA ANI MANŽELKA 🙁

RAKOVINA JAKO NEMOC CELÉ RODINY

Postupně se začaly přidávat další problémy. Zdravotní, nechuť k jídlu (bylo mi doporučeno zkusit marihuanu na podporu apetitu – a pomohlo to 🙂 , objevili se znovu problémy s děložním čípkem, bolesti levé ruky apod. Ale tohle všechno se mohlo řešit až když je léčba chemoterapií i ta další ukončená.. Problémy si na svoje řešení musely počkat..

Jak již zmiňovala Šárka RAKOVINA  je nemoc cele rodiny a nejen jednoho. Když to jde musí se zapojit cela rodina a tím pádem zajistíte chod rodiny…. V mém případě se to dalo nějak skloubit dohromady, ale chyběl mi někdo s kým bych mohla mluvit a mých pocitech a všem co jsem prožívala.

Připadala jsem si na všechno sama

Asi si řeknete, vždyť má manžela mohla mluvit s ním! Ale já jsme nemohla, jelikož už tak jsem mu ublížila tím, že jsem nemocná. Pokaždé když jsem se na něj podívala jsem v jeho očích viděla JEHO BEZBŘEHOU LÁSKU KE MĚ ; ALE TAKÉ BEZMOC A NESKUTEČNOU BEZNADĚJ , ŽE MI NEMUŽE NIJAK VÍCE POMOCI….

Kolik nocí jsem probrečela ve sprše, když ti moji dva miláčci spali a já měla bolesti, nebo výčitky sebevědomí, že pro ně nejsem dost dobrá…A nejvíce me štvalo, když vám někdo na ulici řekne: „já vim jak se cítíš“ nikdo to neví do té doby dokud si tím člověk sám neprojde.

Ahoj příště,

Lucie

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *