Potřeba být perfektní mě dovedla k nemoci
Jmenuju se Denisa. Od malička jsem byla hodná holčička, která chtěla ostatním dokazovat, že všechno zvládne. Školu, kamarády, sport, hudbu, cestování a jazyky postupně střídala vysoká, život v zahraničí, kariéra, rodina, 
dítě… Životní role přibývaly a já ve všech chtěla uspět na výbornou. Nechtěla jsem polevit v ničem. Být skvělá manželka, matka, dcera, vnučka, sestra, kamarádka, kolegyně, hospodyňka…
Syn byl odmalička nespavý a neustále vyžadoval kojení. Hlavně v noci. Rok jsem neznala nepřerušovaný spánek delší než tři hodiny. Kojila jsem téměř rok a půl, vařila zdravě, jezdili jsme na plavání, chodili na procházky, pracovali na zahrádce u našeho nového domečku. Byla jsem vyčerpaná a měla jsem pocit, že potřebuju i nějaký jiný impulz, dobít energii.
Rolí bylo stále málo, aneb zpátky do práce..
Malému nebyl ani rok, když jsem se postupně začala vracet do práce. Dodávalo mi to energii, nabíjelo mě, že se mi daří, že mě ostatní chválí, že dělám něco, co umím. V roli matky jsem se cítila jako začátečník a neustále přemílala, zda dělám to či ono správně. Jenže s návratem do práce přišly i výčitky. Synovi jsem se snažila vynahrazovat svou nepřítomnost (byť to byla jen dvě dopoledne v týdnu). Pracovala jsem hlavně po večerech, zkrátka když spinkal, aby se ho to nedotklo. Chodila jsem s ním na cvičení pro batolata, i když někdy v lodičkách s notebookem v tašce. Pak rychle do práce a honem zase domů. Abych nebyla bez malého ani o chvíli déle, než je nutné.
Když jsem si později spočítala, co všechno jsem po svém tělu v jednom dni 
vyžadovala, bylo to šílené. Nedala jsem mu šanci na odpočinek a tak – i když mi přišlo, že všechno perfektně zvládám, že mám ve svém životě „od každého trochu“, ve skutečnosti jsem měla od každého moc.
Když to nechápala hlava, muselo mi to ukázat tělo. A tak mi jednoho dne došel dech. Doslova.
Neškodná viróza, neškodnou nebyla
Těsně po mých 28. narozeninách v únoru 2018 přišla viróza. Vypadalo to klasicky. Teplota, kašel, bolest v krku… Když se to skoro týden nezlepšovalo, zašla jsem k lékaři. A z virózy byl zápal plic.
Teploty 39, silný kašel, problémy s dýcháním. O malého jsem se starat nezvládala, a tak můj ani ne dvouletý syn putoval k babičce. Jenže když se můj stav stále zhoršoval, antibiotika nezabírala a nebyla jsem schopná se postarat ani sama o sebe, putovala jsem „k babičce“ taky. Měla jsem problém přejít z jednoho pokoje do druhého, špatně se mi dýchalo, byla jsem extrémně vyčerpaná a tep jsem měla často i 140. Naštěstí jsem se dostala do rukou skvělého „plicaře“, který mě uchránil od hrozící hospitalizace. Zjistil těžké astma, nasadil kortikoidy a můj stav se po měsíci pomalu a jistě začal zlepšovat. Nicméně mě upozornil, že on sice vyléčí zápal plic, ale že já budu muset zbytek dotáhnout sama – že můj stav byl v podstatě na umření. Že si s tím zápalem mé tělo vůbec nedovedlo poradit, a že není normální, aby se tohle dělo tak mladému člověku. Že musím změnit svůj životní styl a naučit s říkat „ne“.
V té chvíli jsem si přísahala, že se změním, že na sebe už nebudu tak přísná, že vše přehodnotím a budu víc odpočívat.
Bylo mi lépe a tak jsem zkoušela zvládnout péči o sebe i o syna sama. Pořád jsem byla ale hodně vyčerpaná, hubená, tep se mi rychle vymrštil, nezvládala jsem vařit ani uklízet a odpoledne jsem si s malým chodila lehnout. Ale věřila jsem, že se to bude pomalu a jistě zlepšovat a mně zůstane „jen“ t silné astma.
Jenže najednou mě z ničeho nic začala bolet prsa.
„Asi jsem se nějak přeležela, asi hormonální výkyv po léčbě kortikoidy…asi důsledek dlouhého kojení, zablokovaná mléčná žláza nebo tak.” Hlavou se mi honily různé varianty, větší význam jsem tomu ale nepřikládala.
„V naší rodině přece nikdo rakovinu neměl, vždyť je mi 28 proboha, žiju zdravě a navíc jsem dlouho kojila – a to je přece nejlepší prevence proti rakovině. Už těch negativních zpráv bylo dost, to už by toho bylo přece moc najednou!”
Rovnou na gynekologii
Po pěti dnech jsem pro jistotu zavolala své gynekoložce. Prohlédla mě, zhodnotila, že v levém prsu mám nejspíš ucpaný mlékovod a pravé je v pohodě. Ale pro jistotu mě pošle na ultrazvuk.
Útvar v levém prsu byl skutečně nezhoubný. Jenže v tom pravém, ve kterém nebylo nic hmatatelného, objevili bulku. Bylo to na mě celé rychlé až nějak moc. Ani jsem se ještě nesžila se svým astmatem, byla jsem ráda, že se pořád nezadýchávám a teď na mě zas s nějakou biopsií? Ok. Jdu do toho, ať vím, na čem jsem. (Při biopsii odeberou kousek z nalezené bulky, aby mohli otestovat, jakého je původu. Jestli je zhoubná nebo ne a o jaký typ nádoru se případně jedná.)
Po pár dnech jsem se dozvěděla, že je nádor zhoubný. A bohužel agresivní. Bylo jasné, že se chemoterapiím nevyhnu. Nález byl relativně malý, takže v případě negativních genetických testů by to znamenalo chemoterapii, operativní vyjmutí bulky a následné ozařování. V případě, že by genetika vyšla pozitivně, by riziko nechat si prsa bylo moc vysoké. Byla jsem přesvědčená o tom, že genetika bude v pořádku. Vždyť u nás v rodině nádorová onemocnění nejsou! Jenže chyba lávky. Po šesti týdnech byly výsledky hotové. Nádor byl geneticky podmíněný.
O prsa přijdu.
Doposud ta nejhorší chvíle. Pořád jsem se držela, snažila se myslet pozitivně a nepropadat depresi. Tohle mi ale přišlo neskutečně nespravedlivé. Nechápala jsem, proč se mi to všechno děje. Co jsem komu udělala? Byla jsem vždycky hodná holka, tak proč zrovna já?
Po šesti chemoterapiích s chladicí čepicí, díky které mi nevypadaly všechny vlasy (nicméně jich nakonec vypadalo tolik, že jsem zvolila krátký sestřih 😉 ), následovala oboustranná mastektomie (odstranění prsou včetně bradavek) a poté i vyjmutí uzlin z podpaží. Nakonec jsem se ale s mastektomií srovnala nečekaně dobře. Mou největší obavou byla reakce mého syna, ale i ta byla nakonec zbytečná. Nyní se cítím velmi dobře i bez prsou a na plastiku rozhodně spěchat nebudu J Rok plný negativních zpráv, vyšetření, nemocnic, doktorů, a operací jsem zakončila ozařováním. Vstup do roku 2019 pro mě byl znamením toho, že takhle kapitola zůstala v roce minulém. Že jdu dál a bude to dobrý.
Bloging o rakovině
Úplně zavírat dveře jsem zatím ale nechtěla. Z týhle zákeřný nemoci vytluču dobro. Pomůžu sobě, pomůžu ostatním a aspoň to celé přetavím v něco pozitivního.
Založila jsem si blog a začala psát o mé nemoci a přístupu k ní. O tom, jak léčba probíhá, co se mi honí hlavou, jak se změnil můj přístup k životu i k sobě samé. Začala jsem natáčet videa, kde vysvětluju, jaké mohou být vedlejší účinky 
chemoterapie nebo třeba, jak probíhala operace prsou. Snažím se, aby i ostatní zvládali léčbu psychicky co nejlépe, protože věřím, že na tom opravdu záleží.
Nyní jsem ukončila léčbu a čekají mě preventivní kontroly. Kvůli mutaci BRCA 2 jich bude víc. A já sama? Ten rok mě naučil spoustu věcí. Zklidnit se, myslet v první řadě na sebe, na to „co já na to“ a ne „co na to ti druzí“. Mám se teď víc ráda, taková, jaká jsem – ne jaká bych mohla být. Míň se stresuju a víc odpočívám, nejsem na sebe tolik přísná. Starám se o svoje tělo i mysl. Vnímám samu sebe, rozhoduju se víc podle vlastních pocitů, než svého rozumu (a už vůbec ne dle rozumu druhých – a je to někdy bláznivý! J). Víc se raduju, žiju v přítomnosti a hlavně… VĚŘÍM. A jsem pyšná na to, že se mi podařilo najít v tom všem negativním nemalý kus pozitivna.
Pokud by vás moje cesta zajímala víc, koukněte na Prsa v zenu na Facebooku nebo Instagramu. Můj blog i videa najdete na stránkách www.prsavzenu.cz
