Příběh Lucie

Ahoj, jmenuji se Lucka a je mi 28let. S přítelem jsme spolu přes 3 roky. Máme společného syna Vítka (1,5 r) a z mého bývalého vztahu ještě mého druhého syna Jeníčka (4,5 r). Momentálně jsem na rodičovské dovolené, před nemocí jsem pracovala v restauraci jako servírka a předtím 4 roky jako dělnice, tato práce mě opravdu velmi psychicky vyčerpávala.

Vždy jsem byla a vždy budu pozitivní člověk. Takže i v listopadu 2019 kdy mi oznámili, že mám rakovinu prsu, jsem si první den pobrečela, ale další den už jsem věděla, že není všem dnům konec. Chvíli mi trvalo, než jsem si srovnala všechny myšlenky, které se mi honily hlavou. Ale podařilo se mi udržet si pozitivní mysl a nastavit ji tak, aby mi pomáhala na mé cestě k uzdravení. Nemoc pro mě byla, je a vždy bude velkým přínosem. Vše zlé je pro něco dobré, takže i tato nemoc do života vstupuje z nějakého důvodu.  Ukázala nám celou řadu věcí, které jsme doposud nevnímali, a přesměrovala nás na správnou cestu životem.

Zpátky na začátek

Pojďme tedy na začátek. Po nezdařilém prvním vztahu, ze kterého mám úžasného syna, jsem potkala svého nynějšího přítele Petra. Byl to osud, který nás svedl dohromady a tak jsme si po čase řekli, že bychom mohli mít společné miminko. V květnu 2018 se nám narodil náš druhý úžasný syn a vše bylo skvělé. Čtyři měsíce po porodu jsem si ovšem po kojení v prsu nahmatala bulku. V té době jsem se zrovna dívala na televizi, kde běžela kampaň proti rakovině prsu. Hned jsem tušila, že je něco špatně. Volala jsem hned na gynekologii, kde mě objednali za 14 dní. Paní doktorka mě prvně léčila na ucpaný mlékovod. Jenže po skoro třech týdnech nahřívání a masírování se bulka rapidně zvětšila a tak jsem podstoupila různá vyšetření včetně mamografu a ultrazvuku, kde mi hned odebrali biopsii a krev. Ještě téhož dne mě uklidňovali, že se nemusím bát, že v krvi je vše v pořádku. Jenže o pár dní později volali ať se co nejdříve dostavím. V tu dobu začal jeden velký kolotoč.

Vše začalo hned po Vánočních svátcích svou první chemoterapii jsem dostala 27.12. Dostávala jsem 4 “oranžándy” (směs chemoterapie pro rakovinu prsu) po 14 dnech. Léčba mi dávala od začátku velmi zabrat.

Moji rodiče hlídali nejmenšího. Staršího hlídal ex-přítel, aby mě mohl přítel vozit a já tam nebyla sama. Všichni mi pomáhali, jak jen mohli, aby moji kluci nestrádali a já se mohla co nejsnadněji uzdravit. Bohužel vždy, když mi bylo špatně, mi bylo nejhůř i psychicky, protože kluci vycítili, že se něco děje, chtěli moji pozornost, ale já bohužel neměla sílu si s nimi hrát. Nemohla jsem vstát z postele, ani si dojít na záchod, natož se o ně postarat. To pro mě byly ty nejhorší chvíle. Vlasy mi začali padat hned po druhé dávce, a jelikož mi zůstávaly v rukou veliké chuchvalce, musela jsem si je nechat oholit. Petr se musel v práci dohodnout a skončit, aby  se mohl starat doma o kluky. Po těchto těžkých týdnech přišly chemoterapie po týdnu, bylo jich 12. Druhé kole „chemo“ jsem již zvládala lépe. Moje maminka nám vařila a já byť se slabostí jsem pečovala o kluky, hrála si s nimi a byla jim na blízku.  A alespoň trochu jsem se jim snažila vynahradit ty měsíce, kdy u mě nemohli být.

Na konci června 2019 jsem nastoupila do Brna na MOU na operaci. Nejkrásnější na této nemoci je, že poznáte spoustu skvělých lidí. Musím zmínit úžasnou Šárku, se kterou jsem se seznámila hned na začátku onemocnění a která mi velmi pomohla v těch nejhorších chvílích, protože byla ve stejné situaci a mohli jsme si navzájem psát své pocity. V nemoci velmi pomáhá, když máte někoho, kdo prožívá to samé a ví, jak se cítíte, protože i když rodina vidí, že Vám není dobře, nedokáže se vcítit do toho jak Vám opravdu je.

Před operací jsem poznala mnoho dalších kamarádek, které mně velmi pomohly přečkat období před operací a následně i po operaci. Byla to moje první operace, takže jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu a co mě čeká. Společně s kamarádkami jsme chodily na kávičku a na procházky a já si vůbec nepřipadala jako v nemocnici. V nemocnici nám vznikla velká přátelství, která přetrvávají.

Ve výsledku mi vzali celé prso i s uzlinami, jelikož zjistili, že nádor na chemoterapie nereagoval a dále si ve mě v klidu žil. Na kontrole po propuštění mi bylo sděleno, že začneme s ozařováním.

Když mi v červenci volala paní doktorka, že mě čekají další chemoterapie, můj mozek úplně vypnul. Přestala jsem ji poslouchat a představovala si, jak to bude probíhat a zda to bude vypadat stejně jako předtím. Hlavou mi znělo jedno velké PROBOHA. Nasadili mi tzv. zajišťovací chemoterapie v tabletách na dalšího půl roku. Naštěstí z toho už vlasy nepadají. Ale i tak jsem při posledním cyklu cítila, že to není ono a už je potřeba přestat. Cyklu bylo celkem 6 (po 14 dnů denně 9tablet a pak týden pauza a takto stále dokola). Nyní píšu tento příběh a začínám chodit na ozařování a stále zůstávám pozitivní a vím, že šťastný konec tohoto boje přijde brzy.

Abych to tedy shrnula

Můj život před rakovinou byl jeden velký shon, musela jsem uživit svého prvního syna, takže  jsem při „rodičáku“ chodila do práce a hodně se stresovala. Protože po dlouholetém vztahu přišla obří rána, a ta ve mě velmi dlouho byla a velmi dlouho mi trvalo se se vším vyrovnat, odpustit. Zjistila jsem, že jsem řešila spoustu věcí zbytečně a že věci, které bereme jako samozřejmost, tak samozřejmé nejsou. Že v životě si musíme nejvíce cenit zdraví, protože to jediné si nemůžeme koupit. Zjistila jsem, že nechci mít pocit, že jsem si v životě nic neužila a že nechci, aby moje děti vyrůstaly bez mámy.

Rakovina nás celou rodinu spojila. Hodně nám toho vzala, ale mnohem více nám přinesla. A změnila i mě, jsem teď cílevědomější, sebevědomější a silnější než když kdy dřív.

Přestala jsem se bát a začala jsem si plnit sny. Mým největším snem bylo být v životě svým pánem a nemuset se stresovat v práci. Proto jsem si zvolila novou cestu, takovou, která mě naplňuje a umožňuje mi žít život podle mých představ.

Pevně věřím, že můj příběh pomůže někomu, kdo je ve stejné situaci, jako jsem kdysi byla já a inspiruje další ženy k tomu, aby se nebály vzít život do svých rukou. Závěrem mi dovolte ještě na Vás apelovat – Nepodceňujte preventivní prohlídky, choďte na ně i v mladém věku. Rakovina může potkat každého, ale čím dříve na ni přijdou, tím dříve, lépe a rychleji bude léčena.

Vaše Lucka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *