Aktivní a pestrý život mě před rakovinou neubránil

Jmenuji se Veronika, je mi 31 let a pocházím z Plzně, kde jsem se narodila a žila až do svých 27 let. Od malička jsem měla velmi pestrý život plný různorodých zájmových aktivit, denně jsem sportovala, hrála na různé hudební nástroje, zpívala…  Později jsem si našla brigádu, výukumaminy s rakovinou veronika rakovina prsu night run tanečních a sportovních kroužků v mateřských a základních školách. Krom toho jsem ještě začala pracovat v jednom ze západočeských rádií, kde jsem měla na starosti zpravodajství. Po maturitě jsem měla v plánu jít studovat do Prahy žurnalistiku a jako druhou možnost jsem zvolila pedagogickou fakultu v Plzni. Bohužel mi studium žurnalistiky uteklo o dva body z anglického jazyka, ale na „pajdu“ jsem se dostala na všechny tři vybrané obory. Měla jsem na výběr z Předškolní pedagogiky, Učitelství českého jazyka a Učitelství psychologie. Rozhodla jsem se pro „mateřinku“ a v září 2009 začala studovat na ZČU.

Vysokoškolský život byl skvělý a strašně mě bavil. Při pestrém náročném studiu jsem dál pokračovala v práci v rádiu i s výukou kroužků pro děti a přidala jsem si i práci v soukromé mateřské škole. V polovině prvního ročníku jsem se na hokejovém playoff díky spolužačce seznámila se svým budoucím manželem. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled, ale s ním se to stalo. Jeden pohled při představování se a bylo to. Hned druhý den jsme měli schůzku a pak spousty dalších a dalších, poté první společná dovolená, sestěhování se a spousty štěstí a lásky. Nikdy jsem se necítila lépe.

Ze studentky maminkou v očekávání

Při jedné pravidelné kontrole u gynekologa jsem se dozvěděla, že by bylo dobré podstoupit kvůli drobným změnám způsobených HPV virem maminy s rakovinou veronika rakovina prsu plzeňkonizaci děložního čípku, která měla moje problémy vyřešit. Neváhala jsem a na zákrok se rychle objednala. Když jsem na něj šla, v nemocnici se mě zeptali, kdy jsem naposledy menstruovala. Vzhledem k nepravidelnému cyklu mě ani lékařům nebylo divné, že to bylo více než před 55 dny. Avšak pro jistotu jsem si  musela udělat těhotenský test, který vyšel negativní, tudíž zákrok mohl být proveden. Rekonvalescence byla rychlá a bezproblémová, jen mi bylo nevolno od žaludku a chtělo se mi neustále spát. Zhruba týden po zákroku jsem krvácela, nicméně jsem si myslela, že se hojení spojilo s menstruací. Když jsem šla po šestinedělí na kontrolu ke svému gynekologovi a ten prováděl kontrolní ultrazvuk, vyděsila jsem se, protože mi najednou začal v břiše něco zaměřovat.Říkala jsem si, snad nejsou nějaké komplikace. Ale doktor najednou povídá: “Jste těhotná, přibližně ve 12 týdnu.” Měla jsem obrovskou radost ale i strach, jestli bude miminko v pořádku, když smaminy s rakovinou veronika maminka děti rakovina prsue mnou podstoupilo takový zákrok? Neublížila jsem mu občasným popíjením piva nebo vína? Lékař mě uklidnil, že vše se zdá být v naprostém pořádku a že miminko je velký bojovník, když se v břiše udrželo i při kyretáži děložního čípku, která se u konizace provádí.

Kromě těhotenské průkazky a prvních snímků miminka jsem hned vyfasovala ještě injekce na ředění krve, protože mám Leidenskou mutaci, která způsobuje mimo častějších krevních sraženin a s nimi spojenými problémy i častější potraty. A proto jsem si musela začít každý den píchat injekce. V čekárně na mě čekala moje mamka, chtěly jsme jít na nákupy. Když jsem vyšla z ordinace, neudržela jsem emoce a rozbrečela jsem  maminy s rakovinou veronika rakovina prsu s rodinouse.

Bála se, co se děje, proto jsem ji rychle uklidnila a řekla jí, že bude babička. Měla radost. Mému Martinovi jsem to také chtěla říct osobně a tak jsem počkala, až večer dorazí domů a vše mu v klidu řekla. Jeho reakce byla skvělá, začal se smát a objímat mě. Byla jsem moc šťastná, a i když to bylo neplánované těhotenství a chyběl nám oběma ještě kousek do konce vysoké školy, věděla jsem, že to tak má být a že to zvládneme.

Boj s nemocí a jako bonus druhé miminko

Viktorka se narodila, když mě bylo 23 a Martinovi 22 let, v té době jsme byli poměrně mladými rodiči. Ještě ten rok, co se malá narodila, jsme se vzali. Já si poslední ročník vysoké školy na rok přerušila a Martin si nastavil individuální studijní plán, aby mohl pracovat a studovat současně. Vše se nám dařilo, Viktorka rostla, já dokončila svoje studium a Martin později také. Chtěli jsme, aby Viktorka měla co nejdřív brášku nebo sestřičku, aby k sobě měli blízko. Povedlo se, když Viktorka oslavila druhé narozeniny, mohli jsme všem oznámit, že v říjnu 2014 už budeme 4. Život se zdál být krásný a dokonalý. Bylo léto 2014 a já se už těšila, že poslední týdny těhotenství utečou jako voda, já se zbavím velkého bříška a budeme s Viktorkou vozit kočárek. Začalo mě ale píchat v pravém prsu, když jsem si na to místo sáhla, narazila jsem tam na obří tvrdou bouli. Bolest zesilovala, a proto jsem se objednala do prsní poradny, kam jsem chodila po ukončení kojení Viktorky kvůli velkému zánětu. Boule byla na stejném místě jako tenkrát zánět, paní doktorka mě uklidnila, že půjde nejspíš o těhotenskou cystu, ale že pro jistotu uděláme sono. A tam už jsem začala tušit, že je něco špatně. Paní na sonu najednou zmkla, začala se tvářit vážně, něco napsala do počítače a do ruky mi dala zprávu s tučným písmem Biopsie urgentně nutná. Hned druhý den jsem byla objednaná na biopsii a za další tři dny si jela pro výsledky. Když jsme se dozvěděli, že se jedná o triple negativní invazivní duktální karcinom, grade 3, s vysokým procentem aktivně rostoucích buněk, zhroutilo se nám celé dosavadní štěstí. Byl to strašný šok, vůbec jsem nevěděla, že se může rakovina prsu týkat i někoho takhle mladého. Bylo mi 25 let, byla jsem šťastná a najednou tohle. Lékaři rozhodli, že nejdříve musíme dostat miminko ven, aby nebylo ve stresu se mnou. A tak jsem 13. září 2014 nastoupila do porodnice, kde mi ve 36. týdnu těhotenství vyvolali porod. Valentýnka se narodila ještě týž den a vážila 2,5 kg. Když nás pouštěli z porodnice, měla jen 2,2 kg a já jí nesměla vůbec začít kojit. Z lahví se jí špatně pilo, jak byla maličká, a proto jsme ji ze začátku museli krmit stříkačkou a přes prst. Později se naučila na lahvičku. Bylo to strašně těžké období, bála jsem se o ni, aby byla v pořádku, bála jsem se o sebe, abych přežila, abych své děti viděla vyrůstat, abych je jednou mohla vést do školy, do tanečních, na maturák… Prognózy nezněly příliš pozitivně, triple negativní nádor takových rozměrů a s takovým počtem rostoucích buněk, byla podle lékařů velmi vážná diagnóza. Hned tři týdny po porodu nastala první část léčby, operace, kdy se lékaři rozhodli pro radikální mastektomii, protože nádor měřil 5×6 cm a tudíž bylo nejlepší vzít celé prso. V té chvíli mi to vůbec nevadilo, chtěla jsem, aby byl ten „hajzl“ venku. Operaci jsem zvládla celkem dobře, jen jsem hodně krvácela, proto jsem zůstala v nemocnici celý týden. Nemohla jsem se dočkat, až budu zpátky doma u svých dětí, tolik se mi stýskalo. Manžel se musel postarat o malou Valinku a moje mamka u sebe měla Viktorku a snažila se jí vytvořit pestrý program, aby se jí po mně nestýskalo a nebála se, co se děje. I když to pro mamku a manžela bylo také moc těžké, byli mi ohromnou oporou a já jsem začala pomalu věřit, že to zvládneme a že bude zase dobře.  Za další tři týdny po operaci jsem nastoupila na první chemoterapii, lékaři se rozhodli pro kombinaci 3 druhů chemoterapie podávanou vždy jednou za tři týdny a takto celkem šestkrát. Měla jsem kombinaci Taxotere, Doxorubicin a Endoxan. Vždy týden po podání mi bylo strašně zle a potřebovala jsem velkou pomoc rodiny, někdo musel pomáhat s dětmi, někdo s péčí o domácnost. Nedovedu si představit, kdo by mi v takové situaci pomohl, kdybych neměla ochotné a laskavé blízké. Takhle to byla jen velká zátěž na rozpočet, časté braní volna z práce jak u partnera, tak u mamky i ostatních, znamenalo také menší výplaty. Současně jsem já musela zanechat všech svých přivýdělků, co jsem měla k mateřské. Další dva týdny se vždy krom nevolnosti a únavy, daly dobře zvládnout a pak znova…. Uteklo to a já nastoupila na poslední část léčby, ozařování. Jelikož bylo nutné ozařovat a nádor byl blízko hrudní stěny, utrpěla jsem obrovskou spáleninu. Kůži jsem měla rozežranou do masa, téměr přes polovinu hrudníku a podpaždí, strašně to bolelo, než se vše zahojilo. Mezitím mi přišly výsledky z genetického testování, které prokázalo, že jsem nosičkou mutace genu BRCA 1. Mamce zjistili, že mutaci tohoto genu nemá a tak bylo zřejmé, že jsem to zdědila ze strany otce, který už byl ale v té době hodně let po smrti, a tak informaci nebylo komu předat. Byla jsem ze zprávy o mutaci BRCA smutná, hlavně kvůli svým dcerkám, které jednou může čekat to stejné co mě, pokud po mně mutaci zdědily. Ale na druhou stranu mi to dalo odpověď na otázku, proč jsem onemocněla takto mladá. Lékaři mi doporučili nechat preventivně odstranit i druhé prso a brzy také vaječníky a dělohu, abych co nejvíce snížila riziko, že se rakovina objeví znovu. Neváhala jsem a hned v roce 2015 absolvovala první operaci a to preventivní mastektomii s okamžitou náhradou silikonovým implantátem. V roce 2016 jsem podstoupila rekonstrukci nemocného prsu, kdy mi nejdřív byl voperovaný expandér, který se postupně plnil tekutinou, aby vytáhl kůži a připravil ji tak na vložení implantátu. Vklad implantátu proběhl po několika měsících, ale bohužel ozařovaná strana implantát dost zdeformovala a tak výsledky nejsou dle představ. Občas mě to při pohledu do zrcadla trápí, ale nijak moc. Jsem šťastná, že žiju. V roce 2016 jsem ještě navíc podstoupila i odstranění vaječníků a dělohy. Operace to byla velká a první den hodně náročná, od druhého dne mi ale už bylo lépe a nakonec vše bolelo méně než operace prsou.

Během léčby jsme se s manželem rozhodli, že je potřeba si plnit sny co nejdřív a nečekat, protože nikdo nikdy nevíme, který den je náš poslední. Proto jsme se odvážili, vzali si hypotéku a odstěhovali se z Plzně do malého městečka jménem Kralovice, odkud manžel pochází, a kde jsme si nechali postavit vysněnou dřevostavbu na pozemku s výhledem na rybníček a zeleň. Miluji náš domov a pokaždé když se podívám z okna, a vidím zeleň místo plzeňských paneláků, jsem své nemoci vděčná. Myslím, že bez ní bychom se neodvážili ke kroku zadlužit se hypotékou a raději bychom zůstali v paneláku. Po skončení mateřské dovolené jsem se vrátila do práce, z finančního hlediska to bylo nutné a já se dokonce těšila, že budu zase pracovat ve školce. Jen musím uznat, že je to pro mě po léčbě hodně náročné, svou práci miluji a snažím se jí dělat naplno, ale do toho chci být i stále svým dětem 100% mámou a mít hezkou domácnost a taky myslet na sebe a aspoň občas se věnovat svým zájmům. A toho už je tolik, že někdy mám pocit, že bych se nejradši zahrabala pod peřinu a nedělala aspoň měsíc vůbec nic. Líbilo by se mi, kdyby u nás fungoval systém, že by ženy, které jsou po takto vážné nemoci, mohly pracovat jen na poloviční úvazek, ale finančně by to měly jako za plný. Aby na tom nebyly jejich děti tratné a ony měly dostatek prostředků si s nimi užívat tak pomíjivého života, a tak krátkého období, kterým je jejich dětství…  Šárka z organizace Maminy s rakovinou se o něco takového snaží a já jí moc fandím.

Příběh Veronika

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *