Příběh Veronika

V naději být maminkou

Zdravím, hezký letní den přeji. Už pár týdnů jsem mezi vámi díky Barunce Hájkové, se kterou se znám osobně a která mi vaši komunitu doporučila. Příběh, který vám budu vyprávět, je lehce jiný než příběh většiny z vás. Nebyla jsem maminkou, kterou postihla tahle ošklivá nemoc, přesně naopak. Už od dětství jsem toužila po dětech a po rodině, která je pro mě smyslem života. V mládí jsem si představovala, že ve 25 letech budu vdaná a budu mít děti. Nicméně osud rozhodl jinak.

Pozdě na banální zákroky

Nemohla jsem natrefit na vhodného muže a mít samotné dítě mi nepřišlo fér. Čekala jsem tak dlouho na „toho pravého“, až jsem svou šanci propásla. Byla jsem dlouhodobě bez partnera, ale taky bez jakýchkoliv obtíží. Pravidelně jsem chodila na gynekologické prohlídky, v roce 2011 dokonce mnohem častěji, jelikož mi vycházely špatně výsledky cytologických stěrů. Přesto mě moje lékařka ujišťovala, že je vše v pořádku, a protože jsem byla sledována, nijak jsem se neznepokojovala. Na jaře 2012, ve svých 32 letech, kdy cytologie stále nevycházela, mi lékařka provedla biopsii, která prokázala nález rakovinotvorných buněk. S výsledky biopsie jsem byla odeslána do FN Motol na konizaci děložního čípku. Stále jsem byla v klidu, vždyť konizace je skoro již běžný zákrok a prodělá jej téměř každá druhá žena. Jenže jsem dostala pořádnou životní facku, a to když jsem se v motolské ambulanci dozvěděla, že v mém případě je již na konizaci pozdě. Byla mi diagnostikována rakovina.

Období proč a rytíři do zbroje.

V tu chvíli jsem se cítila podvedená, zklamaná a hodně zraněná. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo právě mně. V hlavě jsem měla velký zmatek, kladla jsem si otázky, proč právě já, co jsem komu udělala, a neustále plakala. Protože jsem se potřebovala s diagnózou nejprve vypořádat sama, nechala jsem si to strašné tajemství jen pro sebe. Když pominul největší šok a leknutí, řekla jsem to svým nejbližším. Paradoxem je, že se začátkem nemoci se objevil i přítel, a ačkoliv jsem později během času poznala, že on není ten pravý a náš vztah nakonec nevydržel, byl to hlavně on, kdo mě tenkrát držel nad vodou a kvůli komu jsem bojovala. Když se objevila moje nemoc, znali jsme se asi měsíc, mnozí na jeho místě by utekli, on zůstal a toho si hodně vážím. Za to, co pro mě v době nemoci udělal, a za jeho podporu mu patří velký dík.

Naděje na vlastní dítě a strašák jménem pleš

Vzhledem k tomu, že jsem nerodila, dostala jsem možnost podstoupit léčbu pod vedením pana profesora Roba, který se specializuje na zachování fertility u onkologicky nemocných žen. Díky příteli bylo uvažování o dítěti na místě, takže jsem se rozhodla navrženou léčbu risknout. Nejdříve přišly na řadu tři sady neoadjuvantní chemoterapie, lékaři doufali, že se nádor zatáhne. Samozřejmě, že jsem se bála, všichni víme, jak chemoterapii vykreslují ve filmech. Byla jsem rozklepaná, ale s vidinou mého největšího přání jsem do toho šla. Obávala jsem se o vlasy a těžce nesla, že by mi měly vypadat. Já vím, je to prkotina, důležité je, že je člověk zdravý, nebo že má šanci na vyléčení. Ale tehdy jsem to prostě prožívala, mimo jiné i kvůli příteli, kterého jsem nechtěla ztratit, když jsme spolu byli chvíli. Po první chemoterapii jsem velmi razantně zkrátila účes. Každý den jsem kontrolovala vlasy v hřebenu, ve sprchách, na polštáři …. a nakonec jsem byla jedna z mála, které vlasy zůstaly. Poté následovala operace uzlin, které se naštěstí ukázaly jako čisté, proto se mohlo po cca 2 týdnech přistoupit k trachelektomii, což je právě zákrok ponechávající ženám možnost porodit děti. Po jejím provedení jsem byla v klidu a těšila se, že to všechno bude už brzy za mnou. Vzorek šel na histologii a já se po dvou operacích během velmi krátké doby doléčovala doma. Po 14 dnech jsem si jela pro výsledky a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to nemuselo vyjít, vlastně jsem s tím ani trochu nepočítala. Bohužel pro mě verdikt však nebyl příznivý, nádor zůstal.

Osud ve vlastních rukou

Dostala jsem na výběr, znovu absolvovat kolečko s chemoterapiemi a pak opět další pokus o odstranění postižených buněk nebo podstoupit radikální hysterektomii, k čemuž se přikláněli i všichni lékaři, kteří se nad mým případem sešli. Moje rozhodnutí požadovali skoro okamžitě, dostala jsem na rozhodnutí víkend. Z ordinace jsem odešla jako ve snách. Celou cestu domů jsem proplakala, aniž bych řekla příteli, co se děje. Až doma jsem byla schopná ze sebe pár slov vypravit. Poté nastal nejhorší víkend mého života, kdy jsem byla nucená rozhodnout se pro jednu z možností a sama si tak zpečetit svůj osud.

Nezvratný osud

Ještě v neděli večer jsem váhala, proto jsem si vyhledala několik online onkologických poraden a sepsala svůj příběh s dotazem, jakou variantu by mi ostatní lékaři doporučili. Když se ze tří poraden, z celkem pěti oslovených, vrátil email s téměř totožnou odpovědí ve prospěch radikální operace, bylo jasno. Moje naděje na děti umírala. Po pár dnech jsem nastoupila do nemocnice na operaci. Ještě při cestě na

 operační sál jsem si byla vědoma toho, že to, co se stane, už bude nevratné, a celou dobu plakala. Po dalších 10 dnech jsem byla propuštěna do domácího léčení a nakonec jsem ještě podstoupila zajišťovací sady chemoterapií.

Všichni kolem se vdávali a rodili děti, já neměla nic.

Asi nemusím psát, že období vyrovnávání se se skutečností bylo pro mě hodně vypjaté a psychicky náročné. Kamarádky kolem mě se vdávaly, rodily děti a já to hodně těžce nesla. Utěšování, že je to osud a že to tak mělo být, nepomáhalo. Když jsem se po dvou letech od operace rozešla s partnerem, úplně jsem se sesypala, jelikož do té doby byla ve hře alespoň adopce. Utápěla jsem se v depresích a celé dny proplakala, takže bylo nutné začít můj stav řešit, proto jsem vyhledala odbornou pomoc. Říká se, že čas všechny rány vyléčí, nejinak tomu bylo i v mém
případě. Nejhorší stavy pominuly a já se začala dávat do kupy. Poté jsem si našla partnera se čtyřmi děvčaty v péči, což byla velká náplast na moje bolavé srdce. V tu chvíli jsem byla tak spokojená, že jsem si říkala, že pokud nám to vydrží, dojdu konečně svého klidu. Dokonce jsem byla smířená s tím, že vlastní děti nebudou a vezmu za vděk jeho dcerami.

Jako rychle strhnutá náplast

Nicméně brzy bylo zase všechno jinak, jak rychle mi rodinu dal, tak rychle mi ji vzal. A mě to zase hodně sebralo, ale taky nakoplo, najednou jsem věděla, co dělat. Rozhodnutá jít si za svým cílem, jsem se začala vyptávat na možnosti adopce. Abych si mohla splnit svůj sen, potřebovala jsem být pár let v remisi. Po uplynutí 5 let jsem si na podzim roku 2017 začala dávat dohromady dokumentaci, oběhla si kolečko u lékařů a v lednu roku 2018 podala oficiální žádost o adopci na kraj. Vzhledem k tomu, že jsem bez partnera, byla jsem přesvědčena, ať raději zkusím pěstounskou péči, jelikož na adopci bych nemusela nikdy dosáhnout. Během pár měsíců jsem pak absolvovala psychotesty a

všechna povinná školení. Na konci srpna loňského roku jsem byla oficiálně zařazena do seznamu žadatelů o pěstounskou péči a ani ne o měsíc později kontaktována krajem, že jsem byla vybrána jako vhodná pěstounka pro cca půlroční holčičku. Okamžitě jsem se na ní jela podívat, a přestože pochybnosti byly, malá reagovala hodně vstřícně a já proto neváhala a řekla si o ní.

Konečně maminkou

Následovaly pravidelné návštěvy, kdy jsme se s malou vídaly a pomalu si na sebe zvykaly. Týden co týden jsem za ní dojížděla a snažila se jí to co nejvíce usnadnit. Nicméně ona to hodně usnadnila mě, se svojí pozitivní povahou to úplně v pohodě zvládala, že i ze mě spadla nervozita. Blížily se svátky a já se konečně dočkala, k Vánocům jsem pak dostala dárek nejvzácnější a stala jsem se pěstounskou maminkou krásného andílka, který ze mě udělal nejšťastnější ženu na světě. Můj příběh budiž důkazem toho, že stojí za to plnit si své sny a přání a i přes svůj strach riskovat, protože kdo nic neriskuje, nic nemá. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *