V pouhých šestadvaceti letech jsem si vyslechla diagnózu akutní lymfoblastická leukémie. V té chvíli se mi jako mamince dnes osmileté Rozárky doslova zhroutil svět. Léčba tohoto nádorového onemocnění je zdlouhavá a náročná, ale myslím, že jsem jí zvládala docela dobře. Ráda bych vám pověděla o své cestě, která touto diagnózou nekončila.

První příznaky nemoci

V lednu 2020 jsem začala pozorovat, že se necítím dobře. Nejprve jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Myslela jsem, že to brzy přejde, ale ono se to zhoršovalo. V půlce února už jsem měla horečky, zjistila jsem, že jdu s váhou dolů a pořád jsem kulhala na jednu nohu, což mi bylo už divné. Postupně se přidala ztráta chuti k jídlu a motání hlavy. Rozhodla jsem se tedy navštívit praktického lékaře, který mě nejprve poslal na ORL. Tam mi paní doktorka řekla, že mám absces v krku, který mě může ohrozit na životě a odeslala mě rovnou do nemocnice v Ústí nad Orlicí. V nemocnici lékaři udělali všechna potřebná vyšetření a diagnóza zněla: akutní lymfoblastická leukémie.

Okamžik, kdy se mi zhroutil svět

Když mi sestřička přišla říct, že mám leukémii, doslova se mi zhroutil svět. Vůbec jsem nebyla na takovou diagnózu připravená. Rovnou mě převezli sanitkou do Fakultní nemocnice Hradec Králové na oddělení hematoonkologie. A bylo nutné ihned zahájit náročnou léčbu v podobě chemoterapie v kapačce a současného podávání širokospektrých antibiotik. Měla jsem zavedenou hadičku do žíly těsně vedle srdce. Musela jsem kvůli tomu zůstat dlouho v nemocnici. Když mě asi po měsíci chtěli pustit, tak jsem onemocněla covidem, který se bohužel projevil oboustranným zápalem plic, což byla v mém stavu obrovská komplikace. Naštěstí jsem zápal plic ustála a mohla pokračovat v náročné léčbě leukémie.

Motivace k uzdravení

Přestože toto období bylo pro mě nesmírně náročné, největším hnacím motorem k uzdravení byla má tehdy pětiletá dcera a přítel. Byla jsem ráda, že mám pro koho žít a věděla jsem, že se musím vyléčit. Naštěstí jsem léčbu zvládala dobře a přiznávám – že to zpočátku bylo krušné, postupně jsem si zvykla a věřila, že to překonám. S akutní lymfoblastickou leukémií jsem léčila od února 2020. Nyní vlastně stále ještě bojuji a však s novou diagnźou. Nejhorší z toho všeho vždycky je odloučení od dcery a rodiny, ve které ale příliš velkou oporu a pochopení nemám. Hodně mi pomohla organizace Maminy s rakovinou, na kterou jsem narazila na internetu, poskytli mi tehdy jak materiální, finanční i psychickou pomoc.

Dlouhou dobu jsem ještě podstupuvala udržovací léčbu a pomalu se snažím vracela zpět do normálního života. Kromě péče o dceru a zaměstnání jsem si ještě přála doplnit vzdělání. Začala jsem, ale bylo toho moc a cítíla jsem ještě velmi unavená. Studium jsem musela opět přerušit a tento sen si nesplnila. Když to bylo možné vrátila jsem se do zaměstnání, ale tady se s mou únavou a častou nemocností nenašlo pochopení, praci jsem byla donucela opustit.

Uběhly tři roky a stojím proti další onkologické diagnóze. Od února 2025 se lečím s karcinomem štítné žlázy. Našli mi nádory o velikosti 10 a 12 mm. Přišla jsem o dělohu, potýkám se s menopauzou. Začala jsem terapii jodovou terapií. Často jsem unavená a cítím se pod psa. První kontroly, ale vypadají dobře a protže jsem veřím v dobré konce už zase přemýšlím jak a zda se vrátit do práce, nicměné s maximálním nasazením na 3-4 hodiny. Víc bych totiž nejspíš nezvládla. Je to u mě nyní velké dilema, protože potřebuju finančně zajisti sebe i svou dceru, se kterou jsem nyní už sama.

Ostatním maminkám, které právě nyní prochází něčím podobným bych ráda vzkázala:

“Nevzdávejte to. Máte pro co žít a člověku to mnohdy může zcela změnit pohled na život, kterého si začne víc vážit.”