Nikdy jsem si nemyslela, že život může být tak těžký, natož aby mě napadlo, že přijde den, kdy budu stát na pokraji sil a přemýšlet, jestli má cenu dál bojovat.
Jmenuji se Anna Červeňáková, je mi 29 let a léčím se s rakovinou prsu. Mám tři (4) malé děti děti – pětiletého, čtyřletého a dvouletého. Jsou pro mě vším a dělám všechno, co je v mých silách, abych tu pro ně mohla být co nejdéle. Přesto se ve mně často mísí bolest, strach a obrovské výčitky. Tohle totiž není první těžká kapitola mého života.
Když jsem byla mladší, udělala jsem rozhodnutí, které mě dodnes trápí. Tehdejší partner mě dostal do situace, kdy jsem se cítila bezmocná a zahnaná do kouta. Uvěřila jsem, že se nedokážu o svého prvorozeného syna postarat. Pod tlakem jsem se tehdy rozhodla vzdát se ho. Dnes žije u svého dědečka a když ho občas vídám, nechce se mnou mít nic společného. A já ho chápu. Přesto se s tím v sobě nedokážu smířit. Každý den na něj myslím a sžírá mě pocit viny. Ptám se sama sebe: “Co kdybych byla silnější? Co kdybych tehdy bojovala víc?”Je to jizva, která nikdy úplně nezmizí.
Pak přišla další rána, zemřel na rakovinu exmanžel– táta mých dvou dětí. Byl to člověk, na kterého jsem se mohla spolehnout. Ale vloni mi ho vzala rakovina prostaty. Zemřel rychle, než jsme se na to stihli připravit. Najednou jsem zůstala na všechno sama. Tři malé děti, nekonečné starosti a prázdné místo v srdci. V době, kdy jsem ještě sama truchlila nad změnami života, mi lékaři oznámili další krutou zprávu – mám rakovinu prsu. V té chvíli se mi zhroutil svět.-
Chemoterapie s dětmi po boku. Bez pomoci jsem často musela na chemoterapii brát děti s sebou. Bylo to složité a hlavně nebezpečné – kvůli oslabené imunitě jsem byla v ohrožení já i moje děti. Přesto jsem neměla na výběr, nevěděla jsem že tu je pomoc. Na kolenou jsem prosila personál, aby mi umožnili mít je u sebe. Seděli vedle mě, když jsem byla slabá, unavená a ztrácela vědomí. V takových chvílích jsem se snažila být silná, ale uvnitř mě sžíral strach – co když je tohle jeden z mých posledních dnů?
Slova, která mě zlomila. Léčba není tak účinná, jak jsme doufali. Nezabírá tak, jak jsme všichni věřili, a já jsem začala ztrácet naději.Jednoho dne jsem se lékaře zeptala: „Co by se stalo, kdybych už v léčbě nepokračovala?“A právě tehdy se to stalo. Přímo v ordinaci se mnou seděl můj pětiletý syn. Lékař bez váhání odpověděl: „Do čtyř měsíců byste zemřela.“Můj syn to slyšel. Viděla jsem, jak se mu rozšířily oči a jak se mu v nich objevil strach, který by žádné dítě nikdy nemělo cítit. Ztuhl a přitiskl se ke mně, jako by se mě snažil chránit. V té chvíli jsem si uvědomila, že nemám právo to vzdát.
Snažím se být mámou, která je silná. Ale pravda je, že jsem unavená, vyčerpaná a někdy to prostě nezvládnu.Když jsou děti neklidné nebo se hádají, někdy mi ujedou nervy a křičím. Pak si ale sednu a pláču, protože mě sžírá pocit viny.Týrám se za to, že jsem znovu selhala. Pláču, protože mám pocit, že ve své roli mámy nedokážu být taková, jaká bych chtěla.
Pomoc, která mi vrátila naději v době, kdy jsem si myslela, že už na všechno zůstanu sama, se stalo něco nečekaného. Díky podpoře Nadačního fondu Úsměv nejen pro Kryštofa, který mi poskytl finanční pomoc ve výši 60 000 korun, jsem získala prostředky na zajištění základních potřeb. Tento příspěvek mi byl poskytován pravidelně po dobu šesti měsíců a pomohl mi zvládnout nejnutnější výdaje, které bych jinak neměla šanci pokrýt a propojil mě se spolkem Amélie, tam mi začali pomáhat s podáním žádosti o invalidní důchod a další státní příspěvky, na které mám prý nárok. Tyto kroky mi daly jistotu, že budu mít alespoň nějaké zajištění pro sebe a své děti. A jako poslední jsem se dostala do organizace Maminy s rakovinou, tam zajistily hlídání, díky kterému mohu v klidu absolvovat další léčbu a nabrala čas na trochu odpočinku. Dostala jsem také potravinové poukázky, které zajistily, že moje děti mají co jíst.Když mi vypadaly vlasy, půjčily mi putovní paruku, kterou si můj syn s úlevou prohlížel. Už se za mě nemusí stydět a cítit se trapně, když jsem ho vodila do školky. Brzy nastoupím i na psychoterapii, která mi pomůže zvládat ten obrovský tlak, který cítím. Chci se uzdravit. Nejen pro sebe, ale hlavně pro své děti. Nevzdám se, protože vím, že můj boj není jen o mně. Je to boj za jejich dětství, za jejich bezpečí a za naději, že jednoho dne znovu budeme rodina, která se směje, hraje a těší se na budoucnost.Děkuji vám všem, kteří jste mi pomohli najít sílu nevzdat se. Díky vám věřím, že tu šanci mám.
Anna Červeňáková
