Už několik týdnů vzpomínám a v hlavě rovnám příběh mého boje s rakovinou. Já, vystudovaná dětská sestra, která pracovala v oboru 14 let a pak přešla do pracovního poměru MV, abych pak odsloužila ve služebním poměru PČR dvacet let. Jsem mamina dvou dospělých dětí, maceška dvou dospělých dětí vyvdaných, babička šesti vnoučat vlastních a pět vnoučat získaných. Máme dokonce i jednoho pravnuka.
Poprvé vdaná jsem byla 22 let, dodruhé už 23 let. Můj příběh vlastně začal v září 1997, kdy jsem se 23.9 v Jihlavě rozvedla, druhý den nastoupila na operaci myomatózní dělohy v Havlíčkově Brodě a z nemocnice už odcházela k nynějšímu manželovi do Nymburka. Prostě pořádný životní kotrmelec. Dělohu mi odstranili, ale vaječníky nechali, prý kvůli lepšímu přechodu. Stejně jsem, ale měla rok návaly. Tělo se prostě bránilo po svém. Šest týdnů se čekalo na výsledky histologie, které byly naštěstí negativní. Jen nový gynekolog nemohl pochopit, proč mi nevzali i vaječníky, když hrozí jejich zvrhnutí.
Břicho se krásně zhojilo, prostě značka ideál. Pak byl deset let relativní klid. Chodila jsem na pravidelné kontroly i na mamograf!! Když jsem, ale změnila gynekologa, nová paní doktorka (poblíž bydliště rodičů) chtěla i čerstvý mamograf. Proč ne, řekla jsem si. Vyrazily jsme na něj společně s dcerou. Dcera dopadla dobře, já ještě musela na sono a odtud už jsem odcházela s dg. ca pravého prsa a byla jsem objednaná k mamární komisi s předchozími výsledky mamografu.
Byla to strašně ponižující akce. Nejprve jsme potrefené, seděly na lavici před ordinací jak na hřadu a kdo šel kolem, si nás zvědavě prohlížel. Po vstupu do ordinace honem do půl těla a s rukama nad hlavou hezky před pět doktorů. Naštěstí mozek vstřebával jen potřebné informace a nehroutil se. Pak se do mne pustila jedna mladá lékařka, jak že jsem si to samovyšetřovala prsa, když už tam mám nález dva roky a rovnou mi i nález ukázala na světelné tabuli. Druhá se mne naštěstí zastala, že je bulka v místě, kde bych ji nenahmatala.
Copak já mám vyhodnocovat výsledky z mamografu?
Hlavu jsem měla jako pátrací balon. Z ordinace jsem vylezla s tím, že si ještě dojdu na dobarvení a sejdeme se za týden na operaci. Před ordinací jsem se z těch zpráv oklepala a vrátila se zpátky s tím, že když už mám nález podle nich dva roky, teď jedu k moři na zaplacenou dovolenou, napeču cukroví a ožením syna. Vybojovala jsem si měsíc klidu. V září 2007 jsme oženili syna a v pondělí jsem poslušně nastupovala v Brně u sv. Anny na operaci. Zbytečně se v knihách nepíše, že se pachatel vrací na místo činu. Byla jsem na oddělení, kam jsem chodívala na praxi na zdrávce. Moc se toho tady nezměnilo.
Při příjmu jsem se s lékařem hned domluvila, že když to bude potřeba, souhlasím rovnou s odstraněním celého prsa. Pokud, ale vše dopadne náhodou dobře, jdu druhý den po operaci domů, pokud ne, budu na oddělení cca týden. Sotva jsem se probouzela z narkózy, moje ruce hledaly prso. Jupííí, bylo na svém místě! Pozítivní zjištění, nebylo mi ani zle po narkóze. Radost byla ale předčasná, zdravotník (i když bývalý) se vždycky dočká nějakých “radostí”. Odpoledne prso začalo načalo nabývat stále větších rozměrů, tlak v něm se zvětšoval. Volala jsem sestřičku, ale ta mi vysvětlila, že přece musím pochopit, že se jedná o otok po operaci. Chtěla jsem být za hodnou a skřípala zuby. Následně jsem mohla konkurovat kdejaké pornohvězdě. To už jsem se několik hodin marně dožadovala lékaře. K večeru jsem se dočkala. Ten povolil steh a krev postříkala nejen jeho, ale i stěnu. Neuskočil včas. Takové moje malé zadostiučení. Co naplat, po dvanácti hodinách mě vezli zpátky na sál.
Při revizi opravili předchozí chybičky – na třech místech došlo ke krvácení. Po dvojí narkóze byla noc neveselá. Ráno při tryskové vizitě, mi docent oznámil, že operace dopadla dobře a já odcházím domů. To už jsem se nahlas bránila, že s drénem a plnou stříkačkou krve domů nejdu. Chudák, nebyl informován o nočním kabaretu. Bránila jsem se i další den , kdy mi měl být drén na jeho příkaz odstraněn. To už jsem se drze zeptala ošetřující lékařky, jestli by si drén vytáhla, kdyby ležela na mém místě. Nikdy bych nevěřila, že se budu bránit odchodu z nemocnice. Ale v pátek jsem postel stejně opustila už bez drénu. Histolka dopadla dobře, bulka byla odstraněná a já se po měsíci nechala uschopnit a vrátila se mezi ty moje zlaté kluky, ikdyž jsem ještě další tři měsíce léčila rozsáhlý hematom na půlce hrudníku. Pak už život plynul v normálním tempu. S manželem jsme společně sloužili dvacetičtyřhodinové směny, ve volnu se starali o zhoršující se tchýňku a u Brna o moje stárnoucí rodiče. Přibývalo i vnoučat. Ale stále jsem dokázala vyšetřit čas na kolo, kolečkově brusle a zumbu. Propadla jsem i pletení z papíru. Ale rodiče se zhoršovali, manžel odešel do civilu a já odsloužila ještě čtyři roky. S těmi mými kluky mi bylo dobře.
Po dvaceti letech jsem se rozhodla služební poměr ukončit, potřebovala jsem zvolnit. Měla jsem tolik plánů, ale někdo nahoře rozhodl jinak. 8.6.2012 jsem byla u rodičů a zajela si ke své gynekoložce pro žádanku na mamograf. Rozhodla se mne rovnou i vyšetřit. Při sonu jsme obě zůstaly koukat na obrazovku, nebylo třeba slov. Místo vaječníků dvě “dětské hlavičky”. Rovnou mi doporučila, abych zajela do Brna a objednala se k operaci. Nebylo na co čekat. Po vyšetření se začaly stupňovat bolesti a než jsem se po několika hodinách dostala do ambulance, byla jsem v předklonu, zkroucená bolestí. Po dalším vyšetření už jsem jela na vozíku rovnou na příjem.
U postele se střídali lékaři a já se je snažila přesvědčit, že i když je pravý podbřišek hodně citlivý, slepák to opravdu nebude. Po operaci dělohy jsem měla při bolestech břicha informovat doktory, že slepák mám díky srůstům po žlučníku v oblasti pupku. Zase jsem byla za chytrou… Naštěstí bolesti po kapačkách ustoupily a já zase ožila. Víkend proběhl v klidu, i když jsem věděla, že mě žádné radosti nečekají. Přišlo pondělí a já šla na pohovor k asistentovi. Rovnou jsem požádala o pořádné informace, ale stejně se vykrucoval a já měla pocit, že se baví s blbcem. Když jsem se zeptala na výsledky markrů, tak z něho vylítlo proč se ptám… No ale nakonec jsme se přece jenom domluvili. Chtěla jsem, aby se mne pokusil nacpat do nejbližšího operačního plánu. Všechno jsem s ním řešila, jak kdyby nešlo vůbec o mě.
Hlava vypnula, byla tu jen fakta.
Dětem jsem to, bohužel, naservírovala stejně. Nebyla jsem ničeho jiného schopná. Pak mi ve středu moje snacha oznámila, že čekají mimčo a tehdy jsem se sesypala. Myslela to dobře, ale u nás se tradovalo, že staří odchází a mimina místo nich přichází. Můj děda zemřel na rakovinu, když jsem byla v první třídě a po něm se mi narodil brácha. Teď se ta vzpomínka probudila. Naštěstí jsem byla na pokoji sama a probulela noc. Ale asi jsem to potřebovala, protože ráno už jsem se oklepala a přestala se trápit. Vzpomínala jsem na učitele psychologie, který nám vždycky říkal – Netlač řeku, teče sama. Pomohlo to. Následovala všechna potřebná vyšetření a v pátek jsem jako druhá odjížděla na sál a probudila se až odpoledne na JIP.
Trousili se za mnou postupně lékaři, kteří byli u pětihodinnové operaci a každý mě informoval, co odstranil. Bylo toho dost, ale informace stejně splývaly. Trčela ze mne spousta hadiček a pytlíků a jako jediný problém se mi jevilo neustálé zvracení a úkol postavit se na nohy. Přes víkend jsem tu byla jediná, úžasně hýčkaná a opečovávaná. Protože jsem stále zvracela, zůstala jsem tu šest dnů. Poté už jsem byla přeložená na onko-gynekologické oddělení a nastal návrat do reality. Sestry jsme viděly u vizity a při roznášení jídla, lékaře u ranní vizitky, svitu u velké vizitky tryskové. Naštěstí nejsem žádná rozmazlená princezna. Ale když jsem u ranní vizity upozorňovala, že se mi špatně dýchá, dozvěděla jsem se, že budou asi změny tlaku. Připadala jsem si jako mimozemšťan, po JIPu opravdu tvrdé zjištění. Ale dobře, nejsem žádný rozmazlenec. Tak jsem si foukla další dávku Symbicortu, protože jsem astmatik a čekala na zlepšení. Nekonalo se.
Na pokoji nefungoval zvonek, tak moje spolubojovnice z pokoje chodila upozorňovat na sesternu, že se mi špatně dýchá. Prý mám vydržet, přijde lékař. Nepřišel. Tak jsem se po obědě doplazila k sesterně a tam se sesunula. Nastal cirkus… Proč si nezazvoním, co tam dělám atd. Na interní vyšetření jsem jela visíc na vozíku a dvě drobné sanitářky mě vlekly do schodů, protože výtah tam nebyl. Při návratu nás naštěstí potkala primářka z JIP. To vám nastal rachot. Na rtg už jsem jela na lehátku a po návratu se mi u postele zase střídali lékaři a dumali, co se mnou. Do toho přišel manžel na návštěvu a nereagoval zrovna klidně. Já jen prosila, ať už mne nikam nevozí a nechají mě umřít…..
Revize břicha byla naštěstí odložena a kapačky zabraly tak, že jsem se večer zase probrala k životu a začala lépe dýchat. Až později jsem se z lékařské zprávy dozvěděla, že jsem měla otok plic. Janě, která se o mě tolik starala, jsem tu péči už vrátit nemohla. Byla v posledním stadiu a když se zeptala, co s ní bude dál, docela bez obalu se dozvěděla, že je lékařská věda bezradná. Psychicky se složila, podepsala revers a odešla domů umřít. Nebyla, bohužel, za moje léčení jediná. Tehdy jsem se už bez servítek ptala, proč tu nemají pořádného psychologa, aby se ženské mohly aspoň vypovídat. Takový marný boj s větrnými mlýny. Asistent mi rovnou oznámil, že k tomu v nemocnici, by nešel ani za trest. To už jsem tu byla tak trochu za rebela a netušila, kolik let tu budu ještě častým návštěvníkem.
Cirkus? Ten teprve začíná.
Po dvou dalších týdnech jsem byla vyslaná na dva týdny domů, abych se vzpamatovala před první chemoterapií. Bylo mi jasné, že to nebude žádná hitparáda. Ale ti nahoře si usmysleli, že jsem si ještě moc neužila. Než jsem dojela z nemocnice k našim, povolilo mi ve spodní části šití na dva centimetry, než jsem se dostala do Nymburka, byla z toho pěkně hluboká díra na pět centimetrů. Rovnou jsem jela za známou na chirurgickou ambulanci. Nejprve to vypadalo na přijetí do nemocnice, ale po velkém prošení jsem dostala pytel obvazového materiálu a fyziolog se stříbrem, abych se pokusila o nemožné. Za manželovi asistence jsem si díru několikrát denně vyplachovala stříbrem, vycpávala tampony a propadala se do beznaděje. Každé ráno jsem jela břicho ukázat a nechat si odstranit nekrotizující části.
V Brně mi přidali ještě jeden týden před chemoterapií, že musím díru vyhojit. Vypadalo to beznadějně. Pomalu jsem přestávala věřit, že se to podaří. Ale po dvou týdnech se stal zázrak a rána začala granulovat a pomalu se stahovat. Do Brna jsem jela ještě úplně nezhojená, ale už nechtěli dál čekat a chemu jsem dostala. Naštěstí byla ve službě úžasná sestra, která se mnou všechno probrala a informovala o tom, co mě čeká a na začátku mě držela i za ruku. Já si sice ze zdrávky ještě něco pamatovala, ale realita, je realita. … Rovnou mi řekla, že do další nejspíš přijdu o vlasy a dala papír na příspěvek na paruku. Pchch, to mě přece nepoloží. Měla jsem za sebou týdny o kašovité stravě, protože tlusté střevo, které bylo o metr zkráceno, nechtělo spolupracovat a bolesti byly opravdu silné, vyhojila jsem si díru do břicha, tak co vlasy..
Vlasy šli dolů se slzami
Když mi bylo hodně zle , tak mi moc pomáhalo moje pletení z papíru. Doslova jsem se vymotávala k životu. Kamarádky nosily ty moje výtvory do práce a byl o ně i velký zájem. Rovnou jsem si, ale zajela druhý den při propuštění pro novou paruku, co kdyby…. Dětem jsem se ale každý den chlubila, že ještě vlasy mám. Já budu mít určitě kliku a o vlasy určitě nepřijdu… Ale po dvou týdnech mi v rukou zůstávaly chuchvalce vlasů. Den jsem je vydržela sbírat, ale pak jsem požádala manžela o holicí strojek a stoupla si před zrcadlo. Jak vlasy padaly, přibývalo slz. Já to moje roští obrečela. Nikdy jsem neměla kvalitní vlasy, ale teď jsem měla holou hlavu. Naštěstí jsem se zase rychle oklepala. Paruka mi ale na hlavě vadila, kůže neskutečně bolela. Tak jsem nakoupila nejrůznější šátky. Doma jsem chodila na holo, venku jsem střídala šátky podle nálady. Synek mi začal říkat “ty náš kudrnáči” a postupně se to naučila i vnoučata.
Prostě o nic nešlo, z holé hlavy jsem si dokázala dělat legraci. Co mi ale opravdu vadilo, byla ztráta obočí a řas, já si připala jako E.T. Nesnášela jsem pohled do zrcadla. Třítýdenní pauzy jsem si rozdělila na týden, kdy mi bylo hodně zle, kdy jsem nemohla jíst a zvracela, týden kdy jsem byla jako mátoha a týden, kdy bylo líp. Ale stejně jsem motala stále z papíru. Žádné litování, žádné kroucení v posteli. Když jsem se utahala, šla jsem se na chvíli vyspat. Papír jsem tahala i do nemocnice, kde už mi i kanylu píchaly sestry tak, abych mohla motat. Byla jsem tak trochu za raritu. Na pokoj mi dávaly pacientky, které potřebovaly povzbudit na duši.
Našla jsem úžasnou oporu v manželovi, který převzal veškerou péči o domácnost. Sice se občas choval jako slon v porcelánu, když se třeba zeptal, co bude dělat s mojí dílničkou, až tady nebudu. Já v tu chvíli myslela, že ho snad zabiju a víte, kam jsem ho asi poslala. Ale byl tady a já věděla, že se budu rvát, dokud to půjde! Jsem štír a toho opravdu nezapřu. S výkyvy KO jsem postupně zdolala šest chemoterapií. Podle předchozího rozhodnutí jsem jich měla dostat devět a najednou mi po šesti oznámili, že končím. Já si v ten moment myslela, že je konec. Vyrazila jsem hned za asistentem, který si už za tu dobu naštěstí zvykl, že se ptám, kde ostatní mlčí. Neměl to se mnou asi zrovna lehké. Rebelovala jsem i proti psaní zpráv typu – Břicho prohmatné, nebolestivé, nohy bez otoků. Nikdo nás ani nepohlídl a pak čtu takové bláboly. Přitom jsme stále podepisovaly při každém příjmu papíry, jak jsem o všem informovány. Stejně se ale nic nezměnilo.
Teď jsem tedy prohlásila, že nejdu domů, dokud nebudu mít CT a nebudu vědět, jak léčba zabrala. Že chci znát pravdu, proč mi už další dávky nechtějí dát. Nebyl to dobrý nápad, chemoterapie s kontrastní látkou při CT není dobrá kombinace. Bylo mi opravdu zle , ale měla jsem černé na bílém, že břicho vypadá čisté. Mohla jsem v klidu odkráčet domů. Následovaly kontroly nejdřív každý měsíc, postupně za tři měsíce. Dostala jsem dokonce i poukaz do lázní. Ve Františkových Lázních bylo báječně. Relax na těle i na duši…. Sice mě stále zlobila po chemoterapii neuropatie nohou a ruce občas nechtěly poslouchat, ale byla jsem doma mezi svými. Kdyby mě stále neprovázala únava, cítila bych se v pohodě.
Naučila jsem se poslouchat tělo a odpočívala, když si řeklo. Bývalí kolegové nás brali na plesy, na brusle i kolo. Kdyby nebylo stále přibývajících starostí s rodiči, bylo by všechno zalité sluncem. Dostala jsem vzhledem k diagnóze invalidní důchod. Pro děti a vnoučaty jsem byla, a snad stále jsem, ta babča, která nechce připustit, aby si mne pamatovaly jako zdechlinku. Jsem tvrdá palice, i když pak třeba dva týdny sbírám sílu… Ruce zlobily dál, tak jsem v roce 2013 skončila ve Vysokém na operaci karpálů pravé ruky. Moc to nepomohlo, tak jsem na druhou už nešla. Ale stále tu bylo moje milované pletení z papíru a dvakrát do roka srazíky s bandou stejně potrefených berunek. V pravý čas jsem vždycky potkala někoho, kdo mě posunul dál, potkávala báječné lidičky. Naučila jsem se nic moc neplánovat, brát všechno tak, jak přichází. Jsem vděčná za každý den… Pak ale přišel prosinec 2013. Začalo mě zlobit břicho, které se hlásilo poměrně silnou bolestí. Objednala jsem se v lednu na sono v Nymburce, které bylo negativní, pak i do Brna na onko. Ani asistent nic nenašel, přesvědčoval mě, že půjde o srůsty, vstřebávající se stehy nebo hematomy.
Připadala jsem si jako hypochondr. Ale já cítila v břiše něco jako vajíčko a bolesti přetrvávaly.
V dubnu jsem už prosila známého chirurga, ať mi to břicho prohmátne, že cítím, že tam je něco navíc. A bylo… Následovalo další sono, kde už byl nález ve stěně břišní. Tak jsem se zase objednala do Brna na kontrolu na onko-gynekologii. Asistent stále trval na svém, že to budou změny po operaci. Objednal mě na PET/CT, kde byl sice nález, ale byla jsem objednaná k operaci s dodatkem “na vlastní žádost”. Koncem června jsem nastupovala na operaci. Hned, jak jsem se probrala, přišel mi asistent oznámit, že to co vyndali, se mu moc nelíbí. Další dny začaly opět problémy s hojením, rozjela se mi jizva a v nemocnici jsem zůstala dva týdny. Za týden jsem pak přijela na vyndání stehů a ještě na koze se dozvěděla, že histologie je pozitivní a rovnou zůstanu na chemoterapii.
Naštěstí jsem to vzala zase v klidu a opět zafungovalo moje pletení z papíru. Na každou dávku se mnou putovala taška plná tvoření. Jen moje tchýňka skončila bohužel v DD. Prosili jsme švagry, aby se o ni postarali, než se trochu vykřešu, ale nedokázali to. Dost jsem se s tím trápila, ale měla jsem co dělat sama se sebou, abych zvládla výkyvy a stále se stupňující se únavu. Opět jsem přišla o vlasy, ale žádné hrůzy jsem si nechtěla připustit. Hned po zjištění rakoviny jsem začala chodit na infuze s vit. C. Sice to onkologové měli za zbytečné, ale já se po nich cítila lépe. Chodím na ně vlastně dodnes.
Rodiče se mi ale stále zhoršovali, mamina už nezvládala péči o taťku, který byl po čtyřech mozkových příhodách jako malé dítě. Hned po poslední chemoterapii v únoru 2015 jsem u nich zůstala a začala se o ně starat dvacetčtyři hodin denně. To bylo opravdu veliké sousto, protože mamka pak tři měsíce ležela. Manžel zpočátku odjížděl na týden za svojí maminkou, ale pak už musel zůstat se mnou. Taťku jsme několikrát denně museli přebalovat a sprchovat, krmit ho a i v noci jsme měli u nich v ložnici chůvičku a reagovali na každý pohyb, protože taťka často padal. To bylo tak vyčerpávající, že jsem i seděla na zápraží a brečela, že už to nedávám. Obdivovala jsem manžela, že to se mnou zvládal, protože moc chlapů by tohle všechno nedalo….
V červnu jsem začala mít bolesti v pravém třísle, které se stupňovaly a měla už i problémy s chůzí. To mi jezdila pomáhat i dcera, abych mohla chodit po vyšetřeních. Cítila jsem, že je zle. Asistent mne objednal v září na operaci a nastal největší problém, co s rodiči. Prosila jsem obvodní lékařku, aby mi pomohla s jejich umístěním do LDN aspoň po dobu mé hospitalizace, obvolávala jsem domovy v okrese. Vypadalo to beznadějně. Tři týdny před nástupem do nemocnice mi pomohli v domově, kde byla v té době i tchýňka a oba rodiče mi tam přijali. Sice to byl zase nápor na psychiku, vyčítala jsem si, že se o ně nedokážu postarat. Taťka byl hodně zmatený, nemohl pochopit, proč tam jsou…
Nastupovala jsem do nemocnice aspoň s vědomím, že je o ně postaráno. Já si pak v nemocnici najednou připadala, jak na wellness. Mohla jsem spát, najíst jsem dostala, já vím, vypadá to divně…. Ale přišla operace a asistent se ani netajil se špatnými vyhlídkami. Prý vyndal, co šlo, ale… Z třísla byl vyvedený redonový drén, lymfa odtékala, ale noha stále natékala, že připomínala sloní nohu. Po třech týdnech mi drén vypadl a byla jsem propuštěna domů, abych se za dva dny vrátila s trombózou a v nemocnici zůstala další tři týdny. K údivu lékařů ale histologie byla negativní. Propustili mě domů a zažádali o druhé čtení. Když jsem přijela v prosinci na kontrolu, u komise jsem se dozvěděla, že ani teď není nález k údivu lékařů pozitivní. Noha byla jako sloup a já byla poslaná domů, abych se vzpamatovala.
Objednali mě v únoru 2016 na týdenní hospitalizaci, že udělají celkové vyšetření. Pak jsem tedy prošla kolečkem vyšetření, abych si pak v chorobopisu, když jsem čekala na druhou pacientku, přečetla, že se rakovina rozšířila po celém břiše. To bylo jak rána mezi oči. Ještě ten den mi u komise sdělili, že tohle se operovat nedá, že musím podstoupit cca 12 chemoterapií. Hned druhý den jsem dostala první dávku a nastal obvyklý kolotoč. Vždy po třech týdnech, pokud to KO (pozn. red – KO= krevní obraz) dovolil, další dávka. Cestování z Nymburka do Brna vylepšené náledím. Proto jsem zažádala o převedení na onkologickou ambulanci v Nymburce, kde jsem chodila na chemotarapie a podpůrné injekce na zlepšení KO. Ale i když mě tu dokázali zbavit zvracení po podávané dávce, tělo sláblo a KO byl stále horší. Stále hůř jsem chodila, nejprve s hůlkou, pak o dvou francouzských holích. Ale i tak jsem se snažila chodit venčit naši Betku, kterou jsem dostala před operací třísla. Je to taková moje opora, která vždy vycítí, když mi není zrovna dobře a to mě zažene i do postele, kde mě hlídá.
Když jsem ale po sedmé chemoterapii začala ještě kolabovat, prosila jsem paní doktorku, aby moji léčbu ukončila. Nemohla jsem pro bolesti v noze, kde rostl nádor u facetabula, ani spát. Navrhla mi, ať zkusím ozařování. To jsem se ale bránila, protože vzpomínky na praxi na onkologii ještě za studií, nebyly zrovna veselé. Ale bolesti byli stále horší a já nakonec souhlasila. Nejprve mě manžel na první dávky vozil, pak jsem byla hospitalizovaná. Přes týden jsme dostávali dávky, na víkend jsme mohli domů. Ale zase tu byl obrovský posun – všechen personál byl úžasný. Do pokojů chodili všichni s úsměvem, lékař se stavil několikrát denně. Nebyli jsme jen číslo chorobopisu.
Po 42 dávkách ubývalo bolestí, časem jsem odložila i hůlku. Prostě jsem potkala v pravý čas ty správné lidičky… Stalo se, čemu bych ještě v srpnu 2016 moc nevěřila. Jsem pořád tady!!! Sice už tolik nekřepčím, ale jsem pro každou legraci. Manžel mi raděj vyhodil kolečkové brusle, ale stále dokážu vylézt ty naše čtyři poschodí bez výtahu. Netvrdím, že je všechno značky ideál, ale vážím si každého dne. Vidím růst vnoučata i pravnuka, dokonce se dneska můžu pochlubit, že přibude i další. Moje koníčky mi umožňují i pomáhat druhým, a tak radost sdílená, je i mojí radostí. Letos jsem dokonce mohla oslavit 65. narozeniny a to jsem do své první série chemoterapie synkovi říkala, ať se nezlobí, ale kdyby měla přijít další, že do toho už nejdu. Prostě už vím, že ten boj za to stál a stojí.
