Onemocněla jsem krátce po porodu. Psal se rok 2017 a právě jsem přivedla na svět svou dcerku. Měla jsem plné ruce mateřské lásky, ale také stresu, dlouhé měsíce už žila v napětí, v tlaku a v náročných životních okolnostech. Po všem, co jsem si prožila od roku 2015, se to dalo čekat. Lékaři mi potvrdili rakovinu prsu.
Když jsem se v roce 2017 stala maminkou, měla jsem v sobě směs obrovské radosti a hlubokého vyčerpání. Narození dcerky jsem vnímala jako zázrak, ale zázrak, který přišel na těle i duši už téměř rozpadlé.
Roky před tím byly pro mne obdobím naprostého vypětí. V roce 2015 začal stres, který mě drtil. Kombinace psychického tlaku, osobních ztrát a nevyřešených vztahů se promítla do mojí každodennosti. Z dlouhodobého napětí, ke ztrátě důvěry v lidi i ve spravedlnost. Ve snaze všechno zvládnout jsem byla neustále v pohotovosti, v režimu přežití. Spánek mi unikal, tělo mě bolelo, ale šla jsem prostě dál. Musela jsem přestože, ty nervy, co jsem tehdy prožívala, byly neúnosné. Ale neměla jsem prostor to řešit. Jen jsem to všechno dusila. Fungovala jsem. Navenek.
Tehdy ještě netušila, že právě tyhle roky budou později spojovány s nástupem mého onkologického onemocnění. Že se v mém těle něco probouzí. Když pak přišel rok 2017 a s ním narození dítěte, spustilo se všechno. Lékaři mi potvrdili rakovinu prsu.
Podstoupila jsem ablaci a věřila, že má nejhorší za sebou. Jenže přesně do roka a do dne se nemoc vrátila. Tentokrát mnohem silnější. Metastázy se objevily na játrech, v dutině břišní, na plicích, v kostech i v lymfatických uzlinách. Následovaly chemoterapie. První nezabrala. Druhá zřejmě také ne. A tak jsem hledala všechny možné cesty – i ty alternativní.
Změnila životní styl, radikálně upravila stravu, začala užívat vysoké dávky vitamínu C do žíly, Reishi, Carnosin a další podpůrné prostředky. Do léčby investovala všechno. Celé své úspory. Půl milionu korun jsem během několika měsíců vyčerpala. Byla jsem máma, která chtěla žít. A když máte malé dítě, to je SAKRA důvod.
Zpočátku se zdálo, že to zafungovalo. Nádorové markery klesaly, jeden po druhém. Jenže bez peněz jsem nemohla pokračovat. Stát mi odebral nemocenskou a přiznal invalidní důchod 3. stupně – ve výši 5 800 Kč měsíčně. Kvůli předchozímu pobytu v zahraničí se totiž čekalo na dopočítání let z Řecka a Anglie. Roky jsem mezitím zůstala sama, bez prostředků.
Přesto jsem to nevzdala. Odcestovala jsem do USA, kde jsem měla možnost bydlet, přivydělat si pár dolarů a nechat si z domova posílat vitamín C a další léčebné prostředky, které jsem si v Česku nemohla dovolit. Jenže tam narazila na další bariéru: bez zdravotního pojištění jsem se jako cizinka nikam nedostala. Ošetření se pohybovalo v řádech stovek až tisíců dolarů. Rentgen 200 dolarů, CT 1 300, jedna chemoterapie 800. A pojištění mi s touhle diagnozou nikdo neposkytl.
Psychicky jsem se propadla. Chtěla bojovat, ale opakovaně narážela na systém. Nepružný, necitlivý, neprostupný. Pokusila se kontaktovat charitativní organizace, nemocnice, žádala o payment plán, hledala možnosti, jak si i tuto péči sama platit. Naději střídalo zoufalství.
A jako by to nestačilo, doma mě čekal soud o dům, který zničila stavební firma, přestože jsem vyhrála soud, majitel změnil IČO a podnikal vesele dál. Pak mě čekal soud o dcerku. Z každé strany padaly výhrůžky pokutami a předvedením policií, bez ohledu na to, že jsem podstupovala každý týden chemoterapii. Přijde mi celý, že celý svět je jen o penězích. Ale doma je mi bez nich mnohem hůř než v Chicagu. Nechci to ještě vzdávat.“
Možná už nemám tolik sil jako dřív. Možná už jsem unavená z boje, který nikdy nekončí. Ale jedno ve mně zůstává pořád stejně silné: “Nechci to vzdát!” Někdy se cítím jako kapka v moři. Jenže i ta kapka může někoho osvěžit. A i když nemám jistotu, že budu mít další šanci, pořád hledám. Každou skulinku. Každý paprsek. Každého člověka, který si přečte až sem a nezůstane lhostejný.
Moje jméno je Eva. Jsem máma. A pořád ještě věřím, že má smysl žít.
❝ Není to příběh o prohře. Je to příběh o tom, co všechno je člověk schopen udělat pro život. ❞
Eva se nevzdala. Hledala, prosila, psala e-maily, zkoušela každou skulinku, jak přežít. V zoufalství oslovila i naši organizaci. Nežádala lítost. Psala s důstojností a odvahou, které se nedají popsat slovy. Byla to výzva ke spoluúčasti. Výkřik ženy, která chtěla žít – pro sebe, ale především pro svou malou dceru. A my jí poslouchaly a pomáhaly srdcem.
