Ahoj, jmenuji se Eva. Je únor 2009, je mi 16 let a navštěvuji SŠ zdravotnickou; zdravotnické lyceum. Jsem celkem tiché a nesmělé povahy. Žiji v domečku s mojí skvělou mamkou a babičkou. Ve 12 letech jsem přišla o svou sestřičku (jednovaječné dvojče), za pár let později mamka o svého přítele, který pro mne hodně znamenal a záhy na to umřel i dědeček. Proto se nakonec musela babička z Moravy přestěhovat k nám. Takže 3 ženské v baráku. Měly jsme za sebou nelehké období a to jsme ještě nevěděly, co nás čeká…. Mezi mé zájmy patří kamarádi, rodina a naše fenka Jenny. Na ZŠ jsem patřila mezi premianty, skoro samé jedničky, ale tady na lyceu mi to moc nejde. Přemýšlíme s mamkou o přestupu na jinou školu, až mi do života přišlo něco, co mi vlastně to rozhodnutí tak trošku „ulehčilo.“ Můj životní styl před léčbou byl tak nějak „normální“, tehdy jsem až tak moc neřešila, co jím a stravovala se jako většina mých vrstevníků.
Vše začalo, když mi 2.dubna 2009 akutně odebrali slepé střevo kvůli zánětu. Vždy se odesílá vzorek na histologii a tam zjistili, že to nebylo úplně v pořádku. Za pár dní pro mne přišla mamka do školy, že musíme hned jet za paní pediatričkou, ta nám oznámila, že na histologii něco našli a poslala nás do nemocnice v Českých Budějovicích na hemato-onkologické oddělení. Já tehdy vůbec nevěděla, co to znamená, ale na mamce bylo vidět, že je z toho špatná. Tam nám řekli, že našli nějaký nález ve slepém střevě a že musím do pražského Motola na další vyšetření.
20.května to vše začalo. Poslali pro nás sanitku a jely jsme do Prahy do Fakultní nemocnice Motol na Kliniku dětské hematologie a onkologie. Při příchodu na oddělení mi to začalo pomalu docházet, v herně, kolem které jsme procházely, seděly vesměs holohlavé děti. Byl mi přidělen pokoj a ještě hned dopoledne jsem šla vedle Motola do nemocnice Na Homolce na PET vyšetření. Je to tunel (něco jako CT nebo magnetická rezonance), jen jsem musela před vyšetřením vypít kupu kontrastní látky a pak mi do žíly zavedli nějakou radioaktivní látku. Vyšetření proběhlo v pohodě. Pak jsme se s mamkou vrátily na oddělení a zanedlouho přišla paní doktorka s výsledky. Ve slepém střevě jsem měla zhoubný nádor Non-Hodginův lymfom typu NS, nějaké částečky prý pravděpodobně zůstaly v břišní dutině a proto jsem musela podstoupit léčbu chemoterapií. Štěstí, že mě chytlo banálně slepé střevo, kdoví, jak by to jinak vše dopadlo. Moje maminka se v první chvíli rozplakala a mě první, co napadlo, že přijdu o vlasy a nebudu se líbit klukům. Paní doktorka nám vysvětlila, jak taková léčba probíhá, jaké mohou nastat komplikace apod. Mamka byla se mnou po celou dobu léčby a já jsem jí za to neskutečně vděčná, jen díky ní jsem to vše zvládla – spolu jsme to zvládly. Jak jsme to oznámili blízkým si už moc nepamatuji, vím, že babička brečela, pár našich kamarádů také, ale řekli jsme si, že to společně zvládneme. Všechny paní doktorky, páni doktoři, sestřičky a personál na oddělení byli úžasní. Docházela za mnou paní psycholožka, která si se mnou povídala, moc mi to pomáhalo. Na oddělení také chodili Zdravotní klauni, když to zrovna můj zdravotní stav dovoloval, moc ráda jsem se s nimi setkávala. Dokázali naprosto vždycky rozesmát, i když člověku moc do smíchu nebylo.
První chemoterapii jsem zvládla dobře, po příjezdu domů jsem dostala afty do celé pusy a horečku. Jakmile měl pacient vyšší horečku nebo dopadly špatně náběry krve, na které se jezdilo každé 3 dny v místě bydliště a volaly se do Motola, tak se muselo jet do Prahy na oddělení. I já nakonec musela. Nastaly nějaké komplikace a já skončila na JIP, kde mě potkal těžký „disociativní stupor“ – odešla jsem si do svého světa, nevnímala jsem. Prý jsem 2 dny ležela jak kdyby v komatu, pak zas otevřela oči a zírala do stropu, nešlo mě nakrmit. Pusu zamknutou na tisíc západů. Ve svých 16 letech jsem na chvíli skončila jako ležák s plenkami. V mém pohledu to bylo jako ve snu. Myslela jsem si, že i s postelí letím z oddělení za svou sestřičkou a nevlastním tatkou do nebe, ale oni mě vždy vrátí nazpět. Když jsem za nějakou dobu, začala z tohohle stavu“procitat“, chvíli mi trvalo, než jsem dělala věci normálně. Nevěděla jsem, na co je vidlička. Byla jsem strašně bezprostřední. Pořád jsem chtěla zpívat, takže jsem chodila za sestřičkami a zpívala jim. V té době spoustu našich blízkých v mém chování a gestech viděli mou sestřičku Janičku – dodnes to nechápu…. Nakonec vše dopadlo dobře a já byla „zas normální“. Dřív mi dělalo problém o tomhle stavu před někým mluvit, přišlo mi, že mě mají za blázna. Dnes už to tak vůbec neberu.
Asi nejhorší zážitek byl tento a „nejlepší“, když se uspořádala na oddělení Party pro našeho léčeného kamaráda, který měl rád Michaela Jacksona. Jedlo se , tančilo….i se stojany s chemoterapií 😀 Nakonec s námi trsaly i sestřičky.
V době nemoci musela moje mamka jít marodit, aby mohla být se mnou. Takže to bylo celkem náročné, i finančně. Ale nakonec jsme vše zvládly. Moje kamarádky prý ze začátku moc nevěděly, jak se mnou komunikovat, ale nakonec jsme našly společnou řeč a bylo to fajn. Nemoc mi také přinesla 2 úžasné kamarádky, které jsem potkala v Motole a kamarádíme se dodnes. 😉 Největší oporou pro mě byla moje mamka. Zajímavé bylo, že naše fenka se chovala, jak kdyby věděla, že musí být opatrná a že se něco děje. Všude chodila se mnou, nebyla tak hrrr jako jindy.
Můj život po nemoci se změnil. Začala jsem si ho více vážit a být vděčná za to, že jsem to vše zvládla a že tu jsem. Tím, co už jsem zažila dříve, mi už předtím občas přišlo, že jsem trošku jinde než mí vrstevníci. Že řeším věci jinak a že se celkově na život dívám jinak. Po nemoci se to ještě zvýšilo.
Když občas vidím, co dokáží lidé řešit za malichernosti a neumí si vážit toho, co mají, tak to nechápu.
Po léčbě jsem nastoupila na novou školu a začala studovat na kosmetičku. Ze začátku jsem měla individuální plán, protože jsem dokončovala léčbu a pak měla oslabenou imunitu a ještě nesměla do kolektivu. Ze začátku jsem měla pocit, že se na mě holky dívají s tím, že mi učitelé nadržují a tak. Nakonec to bylo fajn a školu jsem zvládala. Co se týče mého životního stylu, snažila jsem se jíst trochu zdravěji, což se mi nejvíce povedlo, když jsem poznala svého manžela. Jeho koníčkem je fitness, začali jsme tedy spolu cvičit a věnovat se zdravější stravě.
Dnes jsem naprosto zdravá, jezdím 1x za 2 roky do Motola na kontroly. Jsem manželkou, maminkou – máme doma 2 letého chlapečka a další miminko na cestě. Když jsme si tehdy s přítelem řekli, že chceme miminko, bála jsem se, že ho nebudu moci mít. Bylo to cca 6 let po léčbě. Naštěstí u mě léčba nezanechala následky a mě se podařilo v pořádku otěhotnět.
Nemoc mi vzala asi nejvíce čas strávený s mými blízkými a kamarády. Určitě dostalo obrovský zápřah mé tělo a imunita. Dodnes nevím příčinu mé nemoci, to, že byl nádor ve slepém střevě je prý rarita.
Říkává se, že rakovinu může hodně podpořit například stres, kterého jsem ve svém životě měla dost. Dnes už jsem docela jiným člověkem, možná kvůli nemoci a hlavně díky mému manželovi, který mi ukázal sílu pozitivního myšlení, začala jsem číst seberozvojové knihy apod. Neříkám, že mám vždy úsměv na tváři, ale myslím, že je to se mnou mnohem lepší než to bývalo.
V nemoci mě nejvíce psychicky podržela moje mamka, která mi vždy řekla, že to spolu zvládneme a pořád tu pro mne byla, i když pro ni samotnou to nebylo určitě jednoduché…. Mami, DÍKY !!!!
Eva je modelka z fotoprojektu a kalendáře Vítěz bere všechno z roku 2019. V současné době je maminkou dvěma úžasným dětem.
