Jmenuji se Denisa. Jsem máma.
A to, co teď napíšu, je to nejtěžší, co jsem kdy musela ze sebe dostat.
Moje dcera Míša má teprve 25 let. A její život už dávno přestal být takový, jaký by měl ve dvaceti být. V rukách mi zůstala péče o dítě, které samo už pečovat nemůže – ne o jiné, ale o sebe. A v srdci mi zůstala bolest, že tuhle roli mámy žiju teď za ni. A že ona… už nemůže být tou mámou, kterou by chtěla být.
Míša byla vždycky hodně citlivá, vnímavá. Když se jí narodil Kevin, její svět se změnil. Žila jen pro něj. Chtěla být tou nejlepší mámou. Jenže nemoc přišla dřív, než si to všechno mohla naplno užít.
Nádor na mozku. Diagnóza, která vás přiková k realitě, kterou nechcete. A s ní přišla i celá lavina dalších potíží – otoky, cirhóza jater, záchvaty, ztráta kontroly nad tělem i dvě mrtvice. Paměť jí odchází po kouscích. Mozek někdy nereaguje správně – stalo se třeba, že za den vypije osm litrů vody a neví o tom. Tělo se jí zaneslo toxiny. Skončila na JIPce. A já trávím čas u postele a vozíčku a dívám se na dítě, které jsem přivedla na svět – bezmocné, tiché, unavené.
To, ale propro Míšu není ta nejtěžší část. Musela se vzdát péče o Kevina, svého syna. Dnes je ve formální péči druhé babičky, Míšiny tchyně. Ne proto, že by chtěla. Ale protože to prostě nešlo. Míša se o něj už nedokáže postarat – a já? Já jsem fyzicky a psychicky schopná postarat se jen o jednu z těch dvou úžasných bytostí. A tou je moje dcera. Zvládám ošetřování, polohování, jídlo, hygienu. Ale dvě generace závislé na péči bych nezvládla. Bolí mě to, ale vím, že to je naše realita.
Míša cítí vinu. Často pláče. Říká, že selhala jako máma. A mně puká srdce, protože vím, že neselhala. Jenom prostě neměla šanci.
Každý den začíná kontrolou, jestli Míša dýchá klidně. Kontrolou otoků, podáním léků. Někdy reaguje, někdy ne. Někdy se usměje. Jindy se ptá, kde je Kevin, a slzy jí tečou samy.
Pomáhají nám organizace Maminy s rakovinou a Nadační fond Úsměv nejen pro Kryštofa. Díky nim máme na nájem, potraviny a základní potřeby. Od mamin jsme dostaly materiální zajištění a televizi, poukázky, a hlavně možnost psychologické péče. A taky EFT terapie, které jí pomáhají ulevit od těžkých emocí. Její duše se už nemůže tolik pohybovat – ale díky těmhle dotekům lidskosti občas znovu cítí, že není sama.
Sbírka nám dala dýchat
V rámci basketbalové ligy Koobperativa NBL – Národní basketbalové ligy, se pro Míšu konala sbírka – každý koš znamenal dar pro naši rodinu. A víte co? Díky těm penězům si možná poprvé po dlouhé době odpočineme. Jen my dvě. V jiném prostředí. Beze strachu, že nás někdo vyhodí kvůli nezaplacenému nájmu. Třeba si jen pustíme film a budeme mlčet. Ale to mlčení bude naše. A klidné. Bezpečné.
Až přijde její čas…
Míša má za sebou už dvě mrtvice. Lékaři nám řekli, že žádná další léčba už není možná. Děláme maximum, abychom jí zachovali důstojnost. Hlavně doma. Až přijde její čas, chci, aby byla v klidu. V peřinách, které voní po domově. Ne v nemocnici. Každý den je pro mě dar. Každý její pohled. Každé „mami“. I když slabé, i když roztřesené. Je to víc, než cokoli jiného na světě.
Proč tohle píšu? Protože jsme rodina, která prochází něčím, co si nikdo nechce představovat. A protože věřím, že když tuhle bolest sdílíme, vzniká prostor pro naději. Vzniká důvod pomoci.
Pokud chcete pomoci – pomozte. Může to být příspěvek, může to být sdílení, může to být modlitba. Děkuji vám za každé pohlazení, které k nám tím pošlete.
S pokorou,
Denisa – máma Míši
