Každé slovo se počítá
Vystavit sebe, vlastní život na panel. Jedna věc je fotografie, na kterou vás někdo nalíčí, učeše a oblékne do snových šatů talentované návrhářky. Cvak, fotka je na světě a visí na zdi, lidi projdou kolem, možná se na chvíli zastaví, třeba jim na okamžik bleskne zvědavě hlavou, jaká asi tahle žena je v běžném životě, ale pak ji minou a přejdou dál k další fotografii, další ženě. A na konci výstavy v nich zůstane prázdno, protože ty opravdové příběhy vlastně nebyly vysloveny. Tahle výstava je ale jiná. Vložit kus sebe na papír, znovu prožít už jednou zapomenuté a jít doslova s kůží (nebo nádorem) na trh, to je nelehký úkol a zároveň velká zodpovědnost. Kdyby ale můj příběh měl pomoci jediné nemocné mámě, aby se cítila líp a pochopila, že v tom není sama, tak to za tu nepohodu sakra stálo.
Jsem Martina, máma dnes čerstvě šestiletého prvňáčka. Diagnózu rakoviny prsu jsem si vyslechla v únoru 2020 a stejně jako většinu ostatních mě zastihla naprosto nepřipravenou. Tolikrát omílané „může se to stát komukoli z vás“ najednou nabylo svůj plný význam. Bulku jsem si nahmatala sama při kojení a během jednoho týdne jsem měla za sebou sono, mamograf, biopsii i diagnózu. Tenhle rychlý sled událostí mi pomohl překonat počáteční fázi šoku, protože ve dvaatřiceti letech skutečně nepočítáte s tím, že vám rakovina vstoupí do života a obrátí vzhůru nohama všechny dosavadní jistoty. Prakticky ihned následovala operace, při níž lékaři odstranili dvoucentimetrový nádor a také tři uzliny v podpaží. Během března jsem zahájila chemoterapie a ještě před druhým cyklem poprosila manžela, aby mi oholil hlavu. To jsem tehdy obrečela, ne pro ty vlasy, ale pro ten pocit normálnosti, který s nimi (a obočím a řasami) definitivně odešel, a vystřídal ho vzhled nemocného člověka. Na sklonku léta jsem ukončila chemoterapie a začala docházet na ozařování. Po měsíci bylo hotovo a zbývala mi poslední a nejdelší část léčby – hormonální. A (pro mě) překvapivě je tenhle úsek zároveň nejtěžší a nese s sebou celou řadu nepříjemných vedlejších účinků a omezení. Trvalé následky – lymfatické otoky, astma po ozařování, hormonálně vyvolaný přechod, nejsou na první pohled patrné, na rozdíl od holé hlavy, ale o to jsou vytrvalejší a připomínají mi, že péče o sebe sama není jen prázdná fráze. Že opravdu musím poslouchat, když mi tělo řekne dost, víc odpočívat a v každodenním shonu si najít svoje klidové rituály.
Štěstí na každý pád
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. A víte co, je to tak. V každém období od počátku téhle kruté diagnózy se vždycky objevilo něco, o čem jsem si mohla říct „vždyť já mám vlastně štěstí“. Když se ukázalo, že rakovina není rozšířená do lymfatického systému, přestože jizva v podpaží se špatně hojila a vzniklý serom a jeho chirurgické čištění bylo nesmírně bolestivé. Velké štěstí bylo, když na genetice nezjistili ani jednu z obávaných mutací BRCA a i po operaci mi zůstala obě prsa. Nesmírné štěstí byla rodina, přátelé a hlavně báječný manžel, který převzal většinovou péči o tehdy rok a půl starého syna i o domácnost. Štěstí byla i pandemie covidu, která nás všechny uvěznila doma, a já se mohla v klidu léčit. Štěstí bylo, že chemoterapie jsem zvládala sice s nevolnostmi a silnou únavou, ale bez dalších větších vedlejších (a mnohdy děsivých) účinků. Nakonec největší štěstí je, že jsem pořád naživu.
A pak jsou tu příběhy ostatních žen, které se zhmotňují všude okolo mě, někdy se šťastným koncem a někdy ne, ale vždycky jsou plné odvahy, odhodlání, podpory a inspirace pro nás ostatní. O rakovině se totiž musí začít mluvit nahlas. Dokud se bude jen šeptat, ten všudypřítomný strach se nikdy nezmenší. I to je důvod, proč sdílím (pro mě zcela neobvykle) tak velký kus sebe. Takže milé ženy, mámy, hrdinky, nejste v tom samy, vydržte, bojujte, nechte si pomoci, když bude potřeba, a hlavně neztrácejte naději.
