Nemám ve zvyku se litovat, nikdy jsem neměla. Proto je pro mě těžké napsat svůj příběh pravdivě a tak, jak jsem to cítila a cítím, aniž by to pro mě bylo litováním, ale pokusím se.
Moje jméno je Nikola. Ačkoliv to není prokazatelné, mám takový dojem, že můj příběh s rakovinou se rozjel mnohem dřív, než mi samotnou nemoc diagnostikovali. Když mi bylo osmnáct let, zemřel mi tatínek. Byla to šílená bolest. Někdo, kdo ztratil hodně blízkou osobu si to dokáže představit. Pro někoho, kdo to nezažil – je to jako by umřel kus vás. Do toho všeho jsem maturovala na střední škole a pracovala s mojí mamkou. Všechno jsem se snažila dělat na 110% a já mám takový pocit, že mě to za tři roky dohnalo.
Někdy po mých jednadvacátých narozeninách v lednu jsem si na krku nahmatala bouli. Jelikož jsem byla vždycky hysterická a opatrná na všechno, co se mi dělo. Druhý den jsem si zašla k obvodnímu lékaři. Krev, testy, ultrazvuk, CT. Už ani nevím, co všechno jsem podstoupila. Byla to zvětšená uzlina. Jelikož krev nevykázala nic špatného, uklidnilo mě to. Jenže ubíhali dny, týdny, měsíce a mně po krku vyskákalo několik dalších boulí. Jednoho večera (cca červen) jsem dostala šílenou horečku. Léky nezabíraly, horečka neklesala, ba naopak. Ležela jsem takhle tři dny (popravdě moc si z těch třech dnů nepamatuji) a třetí den, kdy už si se mnou mamka nevěděla rady, mě odvezla na infekční oddělení. Tam mě okamžitě hospitalizovali, zavodnili a nechali si na pozorování. Ležela jsem tam skoro týden, když za mnou přišel primář, že se omlouvají, ale že mě musí poslat na oddělení ORL. Celé patro se prý bude malovat a pro mě tam nemají místo. Já dodnes děkuju pánům malířům za záchranu života. Přesunuli mě tedy na oddělení ORL, kde jsem natrefila na nekompromisního primáře (díky bohu za to), který mi po pár dnech řekl, že se mu ty moje uzliny nelíbí a že by byl pro jednu uzlinu vyndat. Váhala jsem, protože mi na Budějovické hematologii paní doktorka řekla, že to nic není a ať si uzlinu určitě vyndávat nenechám (bez komentáře). Pan primář mi ale tak dlouho domlouval, až jsem svolila.
Za týden si mě i mojí maminku zavolali na výsledky histologie. Už asi nikdy v životě těch pár minut nedostanu z hlavy. Posadili si nás ke stolu a všichni se k nám chovali hrozně mile. Bylo mi to dost podezřelé, obzvlášť u sestry, která se věčně tvářila, jak kdyby sežrala citron. Vedle nás stálo pět sester a pozorovaly, co se bude dít. Paní doktorka mi řekla, že mám hodgkinův lymfom. Moje reakce ve stylu zvednutého obočí a výrazu „a to je dobře?“ jí napověděla, že asi zřejmě nevím, co to je. Když mi řekla, že jsou to nádory v lymfatickém systému, začala jsem brečet. Asi lítostí, možná spíš vzteky a hlavně proto, že brečela moje mamka. Poslali nás na onkologii v Budějovicích. Dodnes si pamatuju, jak jsme vyšly z ordinace a já chytla svojí mamku pod ramenem a řekla jí: „Ježíš marja, tak se z nějaký rakoviny přece neposerem.“ Ta chvíle pro mě byla rozhodující, protože potom se v tomhle duchu nesla celá moje léčba. Neříkám, že jsem neměla stavy a myšlenky, kdybych to nejraději vzdala, ale trvalo to vždycky jen pár minut, než mi zase do hlavy naskočila tahle moje malá bojovnice, co mi v tý hlavě řvala, ať se opovážím to vzdávat.
Za týden jsem nastoupila na léčbu do Prahy. Čtyři cykly chemoterapií. Klasické stavy po kapačkách neminuly ani mě. Zvracení, únava, apatie a taky vypadávání vlasů. Už po prvním cyklu jsem ségře musela dát do ruky holící strojek a ona mi oholila hlavu. V tu dobu jsem měla totiž takové horečky a stavy, že bych ani tu ruku nezvedla. Na kapačce se mi ale zrodil nápad něčeho dobrého. Něčeho, co by mohlo pomoci ostatním, kteří se léčí. Zdravotní sestra, která mě měla na starost mi o sobě vyprávěla. Vyprávěla mi, že si taky prošla rakovinou a rozhodla se, že chce pracovat na hematologické oddělení, aby pomáhala lidem, kteří si procházejí tím samým. Ta myšlenka se mi moc líbila. Začala jsem tedy přemýšlet, jak bych mohla lidem s rakovinou pomoct i já a jelikož je moje sestra fotografka, napadlo mě, že bychom mohly nafotit nějaké fotky s onkologickými pacienty. Nezůstalo ale jen u toho. Chtělo to tu myšlenku posunout dál. Vymyslela jsem tedy, že by se z fotek udělal kalendář, který by se potom prodával a jeho výtěžek by mohl pomoci někomu, kdo se léčí a nemá dostatek financí. A světe div se. Teď dva roky po mém nápadu je ten kalendář tady. Je to úžasný a skvělý, že se nám podařilo tu myšlenku opravu zrealizovat a že můžeme tímto pomoci organizaci Maminy s rakovinou, které výtěžek poputuje. Ale zpátky k mému příběhu.
Po chemoterapiích jsem absolvovala ještě protonové ozařování, ale upřímně. Po tom, co jsem si zažila na kapačkách, byla tohle procházka růžovým sadem. A byl konec. No, konec. Dozvuky léčby se ozývají ještě teď a pořád se moje tělo nesrovnalo. Ale už jsem zdravá, je to skoro dva roky zpátky, co mi to potvrdili.
Tak, to byla ta informační stránka mého příběhu, ale to, co už nikdo jiný neviděl…
Rakovina mi ukázala, jak moc skvělý lidi kolem sebe mám. Že když si ostříhám vlasy, moje kamarádky se bez mrknutí oka ostříhají na krátko se mnou a stejně jako já ty vlasy darují na paruky pro onkologicky nemocné. Že mám maminku, u který ani zdaleka nemůžu vyjádřit, jak moc jsem jí vděčná, protože když jsem o sobě několik dnů skoro vůbec nevěděla, byla to ona, kdo ty noci probdila a starala se o mě. Že mám ségry, kterým jsem nejenom mohla říct úplně všechno, ale dokázaly si se mnou dělat i z té nemoci srandu. Prostě ty lidi, co se nebojí tě při tanci zatahat za šátek na hlavě, smát se ti, že je ti zima na plešku a že teď si vlastně sama pro sebe svůj typ, když jsi na ty plešatý.
Kromě toho mi taky otevřela oči v tom, že není třeba mít všechno dokonalý na 100%. Že jsou důležitější věci, než být dokonale hubená a vyrýsovaná – třeba to, že tvoje tělo vůbec funguje a že jsi měl to štěstí a ráno jsi se vůbec probudil. Že je třeba odpočívat, myslet na sebe a starat se o sebe. A to nejen fyzicky, ale i duševně.
Prostě a jednoduše – lidi, buďte na sebe hodní. Mějte se rádi, dělejte to, co máte rádi, co vás opravdu naplňuje. Buďte sami sebou za každou cenu, i když s tím občas lidi kolem budou mít problém. Žijte a nepřežívejte. A hlavně… Bojujte! Za zdraví, za lásku, za pravdu, za dobro. Prostě za všechno, v co věříte, dává vám to smysl a radost ze života.
Nikča
