Jmenuji se Sandra Sýkora Hesová, je mi 38 let a narodila jsem se v Plzni. Nějaký čas jsem pobývala v Praze a také ve španělské Andalusii. Po návratu z Andalusie jsem dostudovala magisterské studium a našla si práci v Plzni. Mám ráda cestování a jsem dost akční člověk. V roce 2017 jsme se s mým budoucím manželem vydali na trek do Kanady a později téhož roku jsme se dali dohromady. A dva roky na to jsme se vzali. Po svatbě jsme chtěli hodně cestovat a navštívit další nová místa, jak vzdálená, tak blízká. Ale přišel COVID a karantény, což naše plány zhatilo. Vše se zastavilo a my jsme najednou byli v bytě jako v akváriu. Když to bylo možné, cestovali jsme alespoň na krátké výlety do přírody v rámci okresu či kraje.
A teď, jak začal můj příběh s nemocí… V létě roku 2021 se nám narodil syn. Na podzim toho roku byl covid stále v plné síle, a tak můj manžel a náš tříměsíční syn onemocněli, zatímco já zůstala negativní. Možná díky čerstvému očkování nebo lékům na astma, nepídila jsem se po důvodech. Před Vánoci jsem byla na preventivní prohlídce u zubního lékaře, vše bylo v pořádku, dokonce i po těhotenství a kojení. Ostatní preventivní prohlídky také dopadly výborně. Syn prospíval a covid ustupoval. Říkali jsme si, že si konečně začneme užívat procházek bez roušek a omezení.
Na Velikonoce 2022 přinesl manžel domů ošklivé nachlazení, a já se nemohla zbavit té hutné rýmy. Když léky z lékárny nezabíraly, šla jsem na ORL, aby mi pomohli. Paní doktorka mi předepsala potřebné léky a doporučila kontrolu, na kterou jsem se rozhodla jít. Myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat. Při kontrole totiž objevila divný flíček u horního zubu, osmičky. Řekla jsem jí, že o tom vím a že jsme se před Vánoci se zubařkou bavili, že zub možná půjde ven. Paní doktorka z ORL však řekla, že se jí to nelíbí, a vystavila mi žádanku do Fakultní nemocnice na Stomatologii.
Termíny měli plné, takže jsem se tam dostala až v květnu. Když jsem seděla na křesle, najednou se kolem mě seběhlo několik lidí a začali si fotit mou pusu a flíček. Říkala jsem si, že můj flíček je asi celebrita. Pak mi doktor řekl, že mi udělá biopsii. Ujistil mě, že to asi nic nebude, ale chtějí vše vyloučit. Při braní vzorku jsem se málem pozvracela, protože se probudil můj dávivý reflex. Výsledky budou za 14 dní, paní, přijďte si v pátek do čekárny ordinace. Přišla jsem ve smluvený čas, plná elánu a přesvědčení, že nález bude v pořádku, vždyť mi nic není. Opak byl pravdou. Vyslechla jsem si diagnózu – adenom karcinom malé slinné žlázy. Podle statistik bych měla být muž přes 60 let, který kouří a hodně pije. Polil mě studený pot. Vždyť mi není ani 40, mám doma ani ne roční dítě, nic mi není, nic mě nebolí. To se asi spletli…
Na otázky, proč se to stalo, neměli doktoři odpovědi. Možná těhotenství, možná prostředí, kde jsem pracovala a žila, možná moje tělo bojovalo s covidem a některé buňky zmutovaly… moc otázek a málo odpovědí. Naštěstí tato verze karcinomu není dědičná, což jsem se hned ptala. Má ji jen asi 3 % lidí na světě, takže ano, opět mám něco výjimečného.
Na internetu jsem našla kontakt na Maminy s rakovinou. Směle jsem jich se zeptala, zda se zabývají i jinými formami rakoviny než ženským ústrojím a prsy, a Šárka Šteinochrová mi odpověděla, že dveře mají otevřené pro všechny ženy s jakoukoliv diagnózou. Byla jsem zvědavá, zda se s mým typem už setkaly a jestli vůbec vědí, co mě čeká. Setkání se Šárkou bylo skvělé. Logicky a systematicky mi vysvětlila, co může (ale nemusí) následovat a co to obnáší. Potřebovala jsem slyšet, jak může proces léčení vypadat, protože jsem si to nedokázala představit. Sezení a rozhovor s ní mě uklidnil.
V průběhu toho všeho začal koloběh různých vyšetření a stanovení termínu operace. Pan přednosta kliniky stomatochirurgie mi v rámci možností vysvětlil, co bude následovat a co všechno budou muset odebrat. Nebylo to jednoduché. Co se děje, vědělo jen nejužší okolí, protože jsem nechtěla v posledním měsíci řešit jen: “Jé, ty máš rakovinu, ty umřeš; to bude dobrý; a to tě bolí?; a ty nebudeš mít půlku obličeje?” Potřebovala jsem akutně řešit, co bude s malým, jak a kdo bude pomáhat a “užít si” poslední týdny před tím, než nevíme, co bude dál. Nevěděli, jestli bude potřeba následná léčba, nebo bude stačit operace.
Na začátku léta byla velká operace. Sebrali mi dva horní zuby, kus čelisti, kus měkkého a tvrdého patra, vznikla obří díra do nosní přepážky. Abych ale mohla normálně fungovat, odřízli mi kus vnitřní tváře a přišili ji na patro, čímž vzniklo nové patro z tváře. Po operaci jsem nesměla mluvit, byla jsem na silných lécích proti bolesti a měla jsem v nose sondu do břicha, kterou mi posílali super výživu rovnou do žaludku. Zjistila jsem, že ne všechny tlumící léky mi dělají dobře, a bohužel jsem zvracela, takže se mi potrhaly jemné stehy na patře. Naštěstí ale tři čtvrtiny nového patra držely a já se začala postupně učit polykat, pít, jíst (jen tekuté) a mluvit. A vůbec otevírat pusu, protože všude to bylo zjizvené a zašité. Největší vzpruha byla, když mě na lůžku přišel navštívit syn. Sice mě nepoznal, ale aspoň jsem ho viděla naživo a nejenom z videa a fotografií. Na lůžku v nemocnici jsem strávila 14 dní, nechtěli nic podcenit a zároveň věděli, že doma mám malé dítě. Naštěstí z biopsie kosti a okolní sebrané tkáně mohli říci, že je to čisté. Nemusíte na další léčbu. Což pro mě byla skvělá zpráva.
Chtěla jsem se co nejdřív vrátit do svého života, i když jsem věděla, že už nikdy nebude jako dřív. Chtěla jsem být tou veselou holkou a mámou, kterou jsem byla. Nechtěla jsem, aby mi nemoc tuto část vzala. Nebylo to lehké. Jakékoliv pití a jídlo, které jsem snědla, mi šlo nosem kvůli dírám. Neotevírala jsem ústa, nemohla jsem pořádně mluvit, natož synovi zpívat a říkat říkanky. Ale měli jsme hru. Máma dělala “lva” nebo “tygra” a malému se to líbilo a opakoval. Tím “řvaním” jsem cvičila roztahování úst a povolování ztuhlé tkáně.
Na podzim mě čekala ještě jedna operace, ale tentokrát šlo “jen” o zašití děr, které nezarostly novou tkání. Mým cílem bylo dát si na Vánoce kapra a salát, což se mi nakonec podařilo. Pro zdravé lidi je to běžná věc, ale po tomto typu operace je i taková maličkost velkým vítězstvím a radostí. Necelé dva roky po první operaci se mě lidé z rádia zeptali, zda jsem absolvovala kurzy rétoriky, protože mám tak hezký přednes. To pro mě bylo malé, ale významné vítězství.
Co bych tímto příběhem chtěla sdělit? Především to, že je důležité chodit na preventivní prohlídky. Pokud máte jakékoliv pochybnosti, řešte je, i když se zdá, že je vše v pořádku. A když už se něco stane, můžete si z toho sednout na zadek, ale je potřeba se znovu postavit a jít dál. Čas na tomto světě máme jen jeden a byla by škoda ho promarnit. Je skvělé mít někoho, s kým si o tom můžete promluvit, kdo zná diagnózu a dokáže se vcítit do vašeho problému. To zdravý člověk úplně neumí. Mít rodinu, na kterou se můžete spolehnout, dává mnoho energie navíc při zvládání této situace. Rodina je často tím pevným bodem, který vás podrží, když se cítíte na dně. Ačkoli kdo takovou nemoc nezažil, neví, o co jde, podpora od blízkých může být neocenitelná. Proto je organizace Maminy s rakovinou tak důležitá, protože ti, kdo znají diagnózu, se dokážou vcítit do vašeho problému. Organizace Maminy s rakovinou dělá úžasnou práci, ať už jen slovem nebo finanční pomocí tam, kde je potřeba. Proto jsem se rozhodla stát se jejich dobrovolníkem a pomáhat jim na jejich cestě.
