Deset dní před porodem jsem si jedno ráno lehla na záda a při natahování rukou jsem si všimla malé hrudky v dolní části prsou. Návštěva gynekologie hned druhý den nic nepřinesla, ani ultrazvuk neukázal žádné změny. Punkce tehdy nebyla možná, a tak jsme se dohodli, že přijdu dva týdny po porodu. V té době už byla boule mnohem větší a překážela mi při pohybu pravou rukou. Po kojení jsem zamířila na mamograf, kde mě objednali na biopsii. Pět týdnů po porodu bylo jasné, že jde o rakovinu s metastázemi do lymfatických uzlin v pravém podpaží. Původní nález ,4 cm už narostl na 4,5 cm. Musela jsem přestat s kojením a hned začala léčbu, takže jsem během týdne nastoupila na chemoterapii. Následovaly operace a ozařování.
Někteří mě varovali, že další těhotenství by mohlo rakovinu vrátit a děti by mohly zůstat bez maminky. Ale já vím, že ať se stane cokoliv, tatínek se o ně postará a budou mít jeden druhého. Matyáš, naše první dítě, je z umělého oplodnění, což možná souvisí s tím, že jsem měla triple negativní. Příčina ale není jasná. Máme ještě dvě zmrazená embrya a klinika nám povolila je použít, ale bez hormonální stimulace. Moc bych si přála, aby Maty měl sourozence a kamaráda.
Snažím se zůstat pozitivní. Doktoři se na mě při chemoterapii těšili, protože jsem si nechtěla kazit náladu. Smutkem bych ničemu nepomohla. Jsou dny, kdy jsem unavená nebo když venku prší, ale snažím se si to i tak užít. Když se probudím a nohy mě brní, udělám si doma hezkou atmosféru, zapálím vonné svíčky, obléknu si teplé ponožky a s Matym se zabalíme do dek a koukáme společně na pohádky. Některé dny zůstanu celý den v pyžamu, hlavní je, že jsme spolu.
Léčba měla bohužel nějaké vedlejší účinky. Mám necitlivé nohy a prsty, můj zrak se zhoršil, a protože mi odstranili všechny uzliny v pravém podpaží, chodím na lymfodrenáže a musím se vyhýbat těžkým činnostem. Už dva a půl roku jsem v remisi, ale musím šetřit síly, abych zvládala běžné věci. Beru to jako daň za život. Před léčbou jsem pracovala jako vedoucí logistiky, ale nejraději bych se teď vrátila k focení. Mám malý ateliér na vánoční a rodinné focení, ale zvládám to jen lehce. K tomu učím angličtinu a vedu kroužky pro děti i dospělé. Také pořádám přednášky o tom, jak si provádět samovyšetření.
Pro některé lidi bylo těžké přijmout, že jsem nemocná. Někteří se mnou přestali mluvit, protože nevěděli, jak na to. Onemocnění se týká nejen pacienta, ale i rodiny a přátel. Všichni se s tím musí vypořádat, ale často nevědí, jak k tomu přistupovat. Jeden z mých příbuzných se tak bál zeptat, jak se cítím, že volal jen mému manželovi. Přitom stačilo si se mnou normálně popovídat. Když jsem měla chemoterapii, manžel čekal s naším malým v čekárně a přitom pracoval na notebooku. Rodina a přátelé nám pomáhali s nákupy a vařením a stačilo vzít Matyho na procházku. Nedávno se mě jedna paní ptala, jak může podpořit kolegyni, která prochází léčbou. Poradila jsem jí, že nejlepší pomoc je s běžnými úkoly, jako je praní nebo úklid, a ne ji litovat.
