Milé ženy,
píšu tento příspěvek pro organizaci Maminy s rakovinou, přesto, že vím, že já mámou nikdy nebudu. Život utekl nějak moc rychle a když mi v 38 letech sdělili diagnózu karcinom prsu a následnou prognózu, bylo mi jasné, že se jedny dveře přede mnou navždy uzavřely. Vzhledem k typu mého onemocnění, mít ještě někdy po uzdravení dítě by byla pro můj organismus taková hormonální zátěž, že by to už ve zdraví neustál. Proto mi to ani lékaři nedoporučili.
A jak to všechno začalo? Pracovala jsem v zahraniční firmě s dlouhodobým celodenním vypětím všech sil a od nevidím do nevidím. K tomu se přidaly ještě nějaké osobní problémy a katastrofa byla na spadnutí. Jednou jsem si našla v levém prsu bulku a přesto jsem si nenašla ani chvíli času na to, abych zašla za svou ženskou lékařkou. Chodím přece na pravidelné roční prohlídky, tak to nemůže být nic vážného. Její pohled, když jsem se u ní pak po čase, kdy mě už bulka začala bolet, objevila v ordinaci, si budu pamatovat celý život.
Pak už šlo všechno ráz na ráz – operační extirpace (vyjmutí útvaru) a následná histologie potvrdily velmi agresivní difúzní karcinom a odstartovaly řetězec radikálních událostí – mastektomii (odstranění celého prsu), 8 dávek silné chemoterapie, ozařování 25 dávkami a následnou 10letou hormonální léčbu. Bylo mi špatně, bolel mě celý člověk, přišla jsem o vlasy a psychicky byla chvílemi úplně na dně. Přesto se ve mně vždy vzedmula nějaká síla, o které jsem ani nevěděla, že ji v sobě mám, a pokaždé jsem se zase zvedla a šla dál.
Po dvou letech od poslední radioterapie mi onkoložka konečně povolila rekonstrukci prsu, na kterou jsem dlouho tak nedočkavě čekala. Konečně jsem mohla odložit epitézu (prsní náhradu) a pro jistotu jsem si nechala “udělat” obě prsa, abych se už nemusela bát, že se něco podobného bude opakovat. Teď jsem zdravá a jsem šťastná za každý den, do kterého se probudím.
Dlouho jsem v sobě zážitek z celého onemocnění a z toho, čím vším jsem si musela projít, vstřebávala. Jedna z věcí, které pro mě byly v dané chvíli velmi těžké, byl i nedostatek srozumitelných informací. Jako bývalá zdravotní sestra na hemato-onkologii jsem určité povědomí o tom, co mě čeká, měla. Ale když to pak najednou přišlo, byla jsem ztracená. Odborné informace se na mě hrnuly ze všech stran, ale rozklíčovat je nebo si jenom představit, co všechno bude moje léčba ve skutečnosti obnášet, jsem si v tu chvíli nedovedla představit ani náhodou.
Proto jsem se rozhodla, že o tom napíšu knížku. A stalo se. Jmenuje se “Až na (kostní) dřeň” a najdete v ní úplně všechno co jsem zažila, moje pocity, strachy, popis léčby, a nakonec i to, jak je těžké po uzdravení z nemoci, která tolik ovlivní vaši ženskost a sebevědomí, navázat nový citový vztah s mužem. Knížka je ale také o velké naději a o síle, o které jsem mluvila výše. Jdu v knížce opravdu až na dřeň a podle reakcí, které mám, se v ní zrcadlí i pocity jiných žen, které si musely projít stejnou nemocí jako já. Knížka vyšla v Knižním klubu společnosti Euromedia group a je dostupná v internetových obchodech a byla k dostání i v těch kamenných.
Milé ženy, které jste se na tuto těžkou cestu právě vydaly nebo po ní právě jdete, přeji vám, aby vás provázely síla, víra v uzdravení i naděje, protože to jsou společníci, bez kterých se na této nelehké cestě neobejdete. Vy jste skvělé a věřím, že se vám podaří překonat všechny překážky, které vám rakovina postaví do cesty. Ať se vám daří.
Věra
