Smysly mi velí do pozoru a já nevnímám

Jak, že je to v té písničce? Když nemůžeš tak přidej víc? Ano, ale ne vždy.

Balancuji s těmi samými míčky jako na začátku. Teď se ukáže jak dlouho je ještě dokážu udržet všechny ve vzduchu. Vypadá to, že pohroma je už na spadnutí. Nebo, že by se už dávno vše zhroutilo a já o tom zatím jen nevím, nebo to nechci vnímat? Jak to dopadá, když všechny tvoje smysly hlásí o pozornost a ty nad nimi přimhouříš oko?

Přidávám další změny v životě

Je konec prázdnin roku 2017. Pro mě jako maminku by to neměla být žádná změna. O mě to ovšem bylo jinak. Jak jsem psala již minule, stereotypní způsob života v sociální izolaci mě ubíjel. Proto jsem začala dělat změny. Jednou z nich byl i můj opětovný nástup do práce. Na jedno ordinační odpoledne. Manžel teď hlídal Domíska ve středu dvě hodiny. V době kdy jsem chodila pravidelně cvičit a nově ve čtvrtek kdy jsem chodila do zubní praxe. Hlavním důvodem byla potřeba kontaktu s lidmi, které mám ráda. Chyběla mi kolegyně Katka, která mi šla za svědkyni i bezva šéfová, kterou jsem ačkoliv jako zaměstnavatelku vnímala tak trochu jako vlastního člena rodiny.  Moc lidí jsem v té době v Plzni ještě moc neznala. Rozuměli jsem si už od začátku a přistupovali jsme k sobě opravdu hezky už od začátku. Není proto divu, že jsem chtěla po více než ročním odloučení zpátky. Ona mě velmi ráda přijala na několik hodin týdně, nejen proto že potřebovali výpomoc, ale věřím, že i protože mě také velmi ráda viděla.

Vzhůru do pracovního režimu

O října jsem tedy nastoupila a tak si i při mateřské něco málo navíc přivydělala. V té době jsem pro své plačtivé stavy úzkostí a depresí začínala brát antidepresiva v nejslabší možné variantě, která měla za úkol mě jen lehce uklidnit ne my ze života udělat šeď. Proto jsem musela začít odstavovat syna od kojení o které jevil zájem už jen v noci.  Možná to bylo těmi léky a možná nebylo, ale začala jsem se v kolektivu cítit mnohem lépe. Dělala jsem co mě bavilo a měla možnost vyjet ze zajetých kolejí přebalování a kojení. Měla jsem pocit, že konečně mohu mluvit s někým kdo jen nepláče a nevisí na mě každým pohledem.  

Spokojená maminka, šťastná rodina

Nový režim mi vyhovoval. Domík i já jsme byli spokojení. Tatínek si mohl syna konečně také víc užívat a tak jsme byli v pohodě všichni. Mě šla cvičením kila konečně krásně dolů. Po dvou měsících jsem léky na úzkost už nepotřebovala, vše se ve mě uklidnilo. Nemyslím však že v tom sehrály velkou roli, ale spíš právě změna režimu a také to, že jsem se sebou začala být konečně spokojená.

Mámo, zbystři smysly

Na začátku mé snahy o zhubnutí jsem si stanovila váhový cíl. Dosáhnout 64kg které jsem měla před otěhotněním do  synových prvních narozenin. Šla jsem si za tím jak smyslů zbavená a nechtěla jsem přestat dokud nebudu 100% spokojená. Chtěla jsem zakončit celý ten můj progres účastí na dubnovém Predator run v Plzni a dokázat sama sobě, že nejsem úplné béčko. Nálepka maminky není to jediné co jsem. Ukázat sama sobě a vlastně i ostatním že jsem bojovnice. Cílové váhy jsem dosáhla už v listopadu, opravdu jsem na sobě tvrdě makala. Svaly se rýsovali a s nimi i můj fyzický výkon.  Po odstavení od kojení však začalo docházet k velkým hormonálním výkyvům. Zhoršila se mi pleť i kvalita vlasů. Začala jsem být více unavená. V noci jsem byla stále velmi často vzhůru, a kontrolovala plakajícího syna ze spánku. Přes den jsem fungovala pořád stejně. Vaření, uklízení, péče o dítě, cvičení a pravidelná práce. Na odpočinek moc času nebylo.

Nový projekt

V té době jsem už byli rozhodnuti koupit pozemek na stavbu domu a začal shon ohledně hledaní pozemku i plánování domu. Vzala jsem si to za své a udělala to svým novým projektem, který mi i nadále pomáhal rozrušit rutinní řád. Krátce před Vánocemi jsme našli správnou lokalitu a začalo se projednávat její zakoupení a náležitosti spojené s nákupem i jejího financování.

Nepodceňujte příznaky

Za hubnutí jsem byla stále velmi ráda, ručička šla neustále dolů.  Po Novém roce se únava zvyšovala a začali se navracet nemoci. Občas nachlazení, jindy průjmy. Několikrát jsem ležela v nemocnici na infekčním. Průjem střídala zácpa a pořád dokola. Kolem března přibylo svědění kůže. Ručička na váze už měla kolem 57kg. Dosáhla jsem lepších výsledků než jsem chtěla. K tomu dopomohli trávicí obtíže a za svěděním stojí blížící se jaro a s nimi přicházející pylové alergie. A únava? Která máma není unavená?

 

Řešením je návštěva u lékaře, někdy.

Během doby co jsem byla hospitalizovaná neshledali žádný problém a tak mě vždy propustili s šetřící dietou domů. Krevní testy byli v pořádku. U praktického lékaře jsem hlásila únavu. Vyšší váhový úbytek nebrali v potaz vzhledem k  prodělané střevní infekci. S potencionální alergií jsem se hlásila na alergologii, kde mě objednali začátkem dubna. Neshledali žádnou závažnější diagnózu. Pouze smíšená pylová alergie, která vysvětlila svědění kůže i alergickou rýmu. Napsali léky na alergii, které jsem začala užívat. Vše je jak má být. Příznaky odezněly. Jsem zdravá.

Když tělo i smysly hlásí, zpomal!

Se cvičením jsem již v únoru přestala. Cítila jsem, že potřebuji ubrat. Prodělané

zdravotní potíže mi ukázali, že potřebuji znovu nabrat dech. Navíc jsem se na nic víc vlastně stejně nezmohla. Dala jsem na své smysly a dobře jsem dělala. Ovšem na to už bylo zřejmě pozdě. Jak to bylo dál se dozvíte v pokračování za týden.

Ahoj,

Vaše Šárka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *