Stresová zkouška

Stresová zkouška

Každému se jednou za čas objeví období, kdy se mu vše sype pod rukama. Je to období zkoušky. Stres, který na nás v danou dobu působí má velkou sílu. Záleží na spoustě okolnostech zda zkouška, jež jste právě absolvovali na Vás zanechá následky. Zda to tělo a mysl ustojí. Pokud v ní uspějete život běží dál, než přijde další, která Vás tentokrát složí.  Stres je jedním z hlavních faktorů mající vliv na naše zdraví, mysl i pohodlí. Vše dohromady funguje, pokud ovšem jedna z nich není nalomená. Tady u mě to tak bylo.

Duben, měsíc zvratu

Po návštěvě alergologie jsem brala pravidelně své nové tabletky na alergii. Příznaky se umírnily a já už nebojovala s tím nutkavým pocitem strhat si vlastní kůži z těla. Přebývalo už jen mučící svědění v uších, které mě po večerech dohánělo téměř k šílenství. Objednala jsem se k lékaři znovu, výsledky krve prý byli mírně zvýšené a je potřeba hodnoty nechat přeměřit znovu za tři měsíce. Mohli být mírně zvýšené z předchozí nemoci, kterou jsem prodělala před necelým měsícem. Nechtěla jsem nic zanedbat, i když jsem si říkala že to nic nebude, když doposud se nic nezjistilo. Přišlo, ale něco co mi změnilo život. Co to bylo? Stresující dubnový týden.

Moje stresová zkouška

Přichází na řadu osudný den, jež ve mě doposud vyvolává velký neklid a záchvěv vzpomínek ve mě ještě teď burcuje všechny smysly. Ten den ve mě zanechal následky. Ten den ve mě i teď vyvolává pocit, že jsem mohla všechno ztratit. Důvod mého bytí. Mého štěstí. Mojí existence. Chce se mi plakat a cítím se sklíčená dokonce i teď když o tom píšu. Třesou se mi ruce na klávesnici a hledám způsoby jak se té vzpomínce vyhnout. Nejde to. Je to zásadní a musí to ven.

Středa 25.dubna

Je krásný středeční den, manžel je na služební cestě v Praze. Se synem mě čeká běžný pohodový den strávený na zahradě u domu v němž máme pronajatý byt. Po ránu ještě poklízíme a když přestává pršet máme v plánu jít ven. Je po dešti a synovi obouvám holínky aby si nepromáčel tenisky. Je naučený že do louže se skáče pouze v holínkách.  Také je naučený již ve svých 16 měsících samostatně zvládat schody, je velmi šikovný a tak ho pouštím napřed. Oblečený se vypraví ven, já jsem jen chvíli za ním. Zapínám pračku do zásuvky a ještě navoluji program a spouštím. Obouvám si boty, oblekám mikinu a beru si klíče z háčku v chodbě. Celé mi to trvá asi necelé dvě minuty.

Sekundy jež ti změní život

Dvě minuty které znamenají vše. Konečně se dostávám na schody a volám syna, kterého nevidím. Je zvyklý na volání okamžitě odpovídat. Mezi zahradou se sousedy je zrušený plot mezi sloupky, aby si mohli děti společně hrát kdykoliv je potřeba. Na zahradě mají bazén, který je krytý střechou. Volám ještě jednou a všimnu si že bazén je odkrytý. Syna nevidím a na volání neodpovídá. Okamžitě vyběhnu směrem k bazénu a v něm vidím plavat syna jak lapá po dechu ve vodě. Během několika sekund jsem u něj. Do půli hrudníku smočená v bazénu táhnu ze špinaveného bazénu mokrého Dominika, který právě znovu spatřil světlo světa. Donedávna se mi ještě živě vybavovali vzpomínky jak na mě skrz vodu volá: “mamí”. Lapal vodu zřejmě jen několik vteřin, protože k zástavě nedošlo. Vytáhla jsem ho z vody včas. Všechny moje smysly měli naplno a adrenalin mi v tu chvíli napumpoval tolik krve do hlavy, že jsem ani nestíhala myslet na to co se mohlo stát. To přichází záhy poté.

Svlékám syna z mokrých šatů, balím do osušky a deky. Volám sanitku a popisuji co se stalo. Syn je promodralý, ze stavu plačtivého záchvatu se rychle dostává do apatie. Hysterický pláč je prozměnu u mě. Začíná mi velmi rychle docházet co se zrovna stalo. Kdybych nemyslela automaticky, nebo donutila nevrlého Domíka pokřikujícího na mě u dveří ještě malou chvilku vydržet. Vůbec by se to nestalo. Situace jež mě dokázala absolutně poskvrnit na zbytek mého života. Jaké trauma jsem mému naštěstí přeživšímu dítěti mohla způsobit? Myšlenka, že jsem o něj mohla přijít? To vše ve mě vyvolává hrůzu ještě nyní. S pocitem selháním jako matky s tím bojuji doposud. Sekundy opravdu dokážou změnit život. Přijíždí sanitka, je to asi mých nejdelších pět minut.

Hospitalizace

Sanitka nás odváží do nemocnice na dětské oddělení. Příjem probíhá velmi rychle. Syn pookřává a začíná mít opět zájem o své okolí. Pláče pouze při odběrech a odsávání hlenů z nosu. Umístili nás na JIP. Domík umístěný  v malé kovové postýlce na hadičkách, je už zase ve svém živlu. Vzpamatoval se rychle. Zato já jsem proplakala většinu času. Manželovi jsem se nemohla na jednání v Praze dovolat. Mluvili s ním až moji rodiče, kterým se podařilo mu dovolat. Ti co nejdříve vyrážejí na cestu za mnou do Plzně. Manžel jede z Prahy jako blesk, volá mi z auta, že vyráží z jednání, že už ví co se stalo.

Asi za 25 minut je už v nemocnici. Kde mě nachází v slzách. Syn usnul a já pořád dokola plakala a plakala. Nic mě nedokázalo utišit. “Mohla jsem nám zabít syna” říkám Lukášovi utřžkovitě mezi pláčem. Po hodině  v nemocnici jede Lukyn domů sbalit nějaké věci. Protože u sebe mám jen doklady a deku ve které byl Domík zabalený. Syn má preventivně antibiotika a několik dní si ho tu nechají na pozorování. Jinak je v pořádku.

Stresová zkouška podruhé

Den ještě nekončí. Do Plzně přijížejí moji rodiče. Na pokoj mohou jen po jednom.  Táta mě vidí shroucenou sedět na židli vedle postýlky. Je mu jasné že potřebuji povzbudit. Sedím tam už několik hodin a vyčerpání a prožitá situace si začíná vybírat své. Veze svému vnukovi dárek, mluvící žirafu a gumovou kačenku, kterou mu podává do ruky s hláškou: “To abys příště neplaval sám.” Spustí to u mě další záchvat pláče, protože zrovna na vtipy se momentálně necítím. Tátu střídá mamka. Chvíli mluvíme a najednou povídá: “Měli jste štěstí, zato já to mám spočítaný.” Nechápavě na ní hledím. Povídá to znovu a doplňuje: “Našla jsem si bulku, byla jsem na vyšetření.” Dál už mi nic vysvětlovat nemusí. Vše jsem pochopila velmi rychle a opět se ve mě všechno hroutí. Přichází slabo v kolenou a já sotva popadám dech. Hroutím se na židli vedle mě a propadám do další plačtivé fáze. Všichni okolo se dívají. Mě je to jedno. Ten den byl můj nejhorší den v životě.

Stresová zkouška potřetí

Potřetí říkáte si podle tohohle nadpisu? Může snad přijít ještě něco horšího? Ne, horšího už ne. Ale tři dny strávené se synem v nemocnici byli další silnou stresovou zkouškou. To jen, abych byla stále pěkně naladěná. Syn nervozní po celé dny i noci. Nedostatek spánku i další stres z nemocnice si vybrali svou daň. Po celou dobu měl EKG monitor a antibiotika do žíly. Ty tři dny strávené v nemocnici se rovnali peklu strávenému v porodnici. Možná ještě o kousek horší. Protože syn už se svojí vlastní identitou a neposedným zadečkem, dělal vše proto aby se z postýlky dostal, nebo se alespoň pokusil zbavit hadiček jež na sobě pociťoval.

Následky zkoušky

Asi tušíte jak tohle končí, že? Zvládla jsem tuhle stresovou zkoušku? Tohle jsem ještě ustála, a jestli si myslíte, že tohle by na jednoho člověka bylo v jednom týdnu až moc, tak se můžete těšit na příští sobotu. Moje zkouška totiž ještě nekončí.

Ahoj,

Vaše Šárka

2 komentáře u „Stresová zkouška

  1. Milá Šáry, tvůj nový článek mě dostal. Nedokážu Ti ani říct, jak tento týden byl stresující pro tebe, ale i pro nás. Na štěstí Domík vše šťastně překonal. Nic si nevyčítej, zachránila si ho. Tvůj mateřský půd a šestý smysl Tě navedly na správné místo. A to, že jsem mu přivezl kachničku, to byl sice blbý nápad, ale asi jsem chtěl celou tu situaci nějak odlehčit. Rozesmálo tě to i rozplakalo.
    Tobě, ale ten strašný stres pomohl vytáhnout z tvého těla to, co se tam skrývalo a potichu to v tobě doutnalo a jen slabými příznaky dávalo vědět, že něco není v pořádku. Sice jsi teď také v těžké situaci, ale víme o co jde a porveme se s tím. Nenecháme to vyhrát, víme s čím bojujeme. Neboj se, nikdy na to, ty ani mamka nezůstane sami. Já i celá rodina budeme stát za vámi. Taťka

    1. Ahoj taťko. nějak na tvou reakci momentálně nenacházím žádná slova. Podpora, kteoru ve vás máme je pro nás nesmírně důležitá. Bohužel svoje chyby si už po zbytek života ponesu sebou a nikdo mi nevezme, že ten den jsem nebyla ve 100% postřehu jak tomu bývalo celý rok předtím a takto to dopadlo. jsem ráda, že to dopadlo dobře a na Domíkovi to nezanechalo žádné následky, ale ve mě už se ta jizva ponese se mnou, stala se mou součástí a opět mi tak v životě ukázala co je důléžité. Ten den mě nazanechal bez následků, ale pomohl ve mě probudit mé lepší já. Takže i když to nemohu změnit, naučila jsem se tím žít a dovedlo mě to k lepším zítřkům. Mám tě moc ráda, tvoje Šárka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *