Aplikace ryzího a moderního života maminek do něčeho co dokáže pomáhat.

Nejen, že psaní a sdílení našich mateřských funkcí nám pomáhá vypořádat se s rutinními situacemi. Život s dětmi a s miminky je náročný. A ten kdo vymyslel termín mateřská dovolená, měl by se stydět. Pravděpodobně to byl muž, ale nehaňme tu mužské pohlaví, které většinou nemá naše ratolesti na starost a často někteří tatínci ani nemají ponětí co všechno musí ženy nosit v hlavě.

Zkrátka mateřství je radost i starost. A někdy ta starost nebo dokonalost, přeroste v něco víc. Ve chvíli, kdy se žena rozhodne stát matkou, její psychika i povinnosti se mění. V popředí hned stojí dítě, pak fungující domácnost, manžel a někde na samém konci stojí samotná žena. Matka, na které to všechno stojí.

S mateřstvím přichází změny

Ve chvíli  kdy se staneme matkami, už nikdy není nic jako dřív, všechno okolo je důležitější než my sami. V závalu praní, krmení, žehlení, uklízení, přebalování a uspávání. To známe asi každá, ne? A druhý den znova a znova. Nehledě na fakt, že za tím vším se rostoucí robátka snažíme ještě motivovat, vést, prohlubovat jeho dovednosti, vedeme k čistotě, k výslovnosti, k učení a později s nimi zasedáme i k domácím úkolům.. Často jsme se spěchu, stresu a často si připadáme jako kdybychom měli deset rukou. Nebo bychom je alespoň potřebovali.

Všechen ten shon a stres i pocity, že nám neporozumí nikdo jiný než jiné maminky. Nebo naopak pocity, že všechno zvládáme hravě. Nebo se to tak alespoň zdá. Rutina, obohacení denní rutiny nebo  jen potřeba sdělit světu, co všechno děláme, co za tím stojí a že se to dá v takto náročné situaci s dětmi všechno zvládat. To je často důvod proč si ženy, maminky zakládají blogy.

Terapeutický MamaBlog? Co to je a proč?

Proč je tohle jiné? Má za úkol svěřit se nejen v péči o děti, ale i svou tíživou situaci s nemocí, která přišla. Často i z přetížení, ze stresu, z nedostatku spánku, hormonálních změn po porodu a dalších hrajících faktorech. Tyhle blogy doslova křičí: “Já jsem máma, mám rakovinu a zvládám to!” To, ale není hlavní důvod proč terapeutický mamablog vzniká. Pomáhá totiž ulehčit v tíživé situaci. Na počátku tohohle projektu stál také mamablog, moje vlastní potřeba podělit se o situaci u nás doma. Také do světa křičel: “Jsem máma, mám rakovinu. Pomoc, co s tím.”

Hlavní pro mě bylo, ale jiné sdělení. O těch věcech, na které se mě ptala řada lidí. O nemoci, o diagnostice, o chemoterapii, o synovi i o tom jak to zvládám. Ale já jsem nějak nemohla mluvit. První týdny pro mě byli dost bolestné. Ale ne kvůli nemoci, kterou si mé tělo vytvořilo na obranu, proti mému konání. Opět proti stresu, nedostatku spánku a mnoha dalším věcem. Neměla jsem sílu se o tom bavit, protože jsem na to byla sama. Měla jsem pocit, že jsem najednou jako matka selhala. Neznala jsem nikoho kdo si prochází stejnou situací. kdo má doma stejně malého živého človíčka a už vůbec žádná rodina nefunguje stejně pokud přijde krutá nemoc, která dokáže i zabíjet.

Spousta otázek, žádá odpovědi

V prvních týdnech, jsem nebyla schopná konat jako doposud, být matkou svému synovi na 150% procent jako jsem tomu byla zvyklá doposud. A když přišla řada lidí, se spoustou otázek, na které jsem neměla sílu denně odpovídat, přišel taky ten nápad, že si o tom začnu psát. A světe div se, mě se začalo ulevovat.

Nápad z vlastní terapie

Vznikla z toho moje vlastní terapie. Už jsem nepotřebovala psychiatra a pilulky. Všechno se to odplavilo pryč. Starosti, myšlenky i problémy a začalo to zabírat tak skvělé, že mě napadlo, že to možná stejně prožívají i ostatní mámy. Jen si zkrátka nechtějí sami začít platit prostor, matlat se v programování a jen psát a sdílet to s jinými. Od toho Terapeutický MamaBlog. Stačí se jen vypsat a výsledky se brzy dostaví.

Maminky redaktorkami vlastního života

Zkrátka terapie psaním, terapie sdílením, která pomáhá. Převede myšlenky k jinému, něčemu tvůrčímu, něčemu díky čemuž můžou ostatní srovnávat svojí situaci. A víte co? Tomuhle nápadu se daří a tak se hlásí maminky, co si to píšou na papír, píšou do wordu a pak mi to pošlou a já to pro ně zveřejním, nebo v nejlepší možném případě dostanou zcela otevřeně svůj vlastní prostor na těchto webových stránkách a píšou si to celé sami. Tak jak to cítí, jak to vnímají nebo vnímali. Zpětně nebo aktuálně, záleží na nich kdy se rozhodnou a zda se rozhodnou to s námi veřejně sdílet. A jeden takový příběh odvážné maminky, která se rozhodla si o své situaci s námi psát je Lucie. Její příběh začíná už v roce 2012 a stále je co řešit, rakovina totiž sebou nese jedno úskalí. Už je navždy s námi.. Odkaz na její první článek po kliknutí na obrázek.