Moje chemoterapie

Nastal čas první chemoterapie…

Na mou první chemoterapii se mnou jel můj švagr, chtěl mi byt oporou, ale kupodivu byl více nervózní než já sama. 🙂

Nevědela jsem co mě čeká a stále jsem mela plnou hlavu otazek a neustale zadne odpovedi. Cekala jsem v cekarne na onkologii, než mě prohlídne doktorka před začatkem a napíše mi recept na můj první koktejlik 🙂 Vyfasovala jsem 8x chemo, no nebylo mi z toho zrovna nejlépe, ale co nadelame že??  Po vyšetřeni mě doktorka poslala na 8.patro,kde se podávaly chemo.

Vzhůru na párty

Vyjela jsem vytahem do 8.patra a čekala jsem na chodbě, než mi v lékárně umixují můj koketjl… Čekáni bylo nekonečné i kdyz to byla pouze pul hodina. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pozorovala ostatní pacienty čekajíci na své mixy.

Dala jsem se do řeči s jednou paní a ta mi říkala, že pokud se chci se všim vyrovnat a smířit mam se naučit byt sobecká…, ale jak to má člověk udělat když je od jak živa DOBROMIL A VZDY POMAHA OSTATNIM A ON SAM JE AZ NA POSLEDNÍM MISTE!!!

Konečně na mě přišla řada a sestra mě zavolala a povídá: „pojďte půjdeme vás připravit. Její první otázka zněla: „VADI VAM INJEKCE?“ Má odpověď: „ano nesnášim je….“ Na to konto mi povída, tak si radši lehněte to bude jistější 🙂 Napíchla mi kanylu a vysvětluje abych se neděsila té barvy, která bude kapat (byla to ošklivá oranžová barva). A začala mi tím pádem první série chemo 4x agresivní a pote následovaly 4x nějake udržovací….. Kapalo mi to skoro 3h tak sem měla dost času pozorovat okolí kolem sebe a dost času na přemýšlení, jak to vše budu zvládat….  Po skončení chemo na mě čekal v čekárně můj švagr , celý vystrašený a nervózni jestli vůbec zvládnu cestu domu (bylo to cca 70km).

Dny po chemoterapiích

Kupodivu jsem se cítila velice dobře po chemo a největší radostí pro mě bylo vzít mou malou princeznu a vyrazit společně na velkou procházku… takhle jsem to praktikovala vždy a nehodlala jsem se našeho rituálu vzdát !!! I když mi párkrát nebylo nejlépe. Ale vždy jsem šla, nabírala energii z přírody, nenechala jsem se nijak a ničím odradit… důležité pro mě bylo strávit co nejvíce času s moji malou, jelikož vím, že jsem v době nemoci pro ni nebyla TA 100% MÁMA, kterou by si zasloužila.

Následoval kolotoč CHEMO – ODBERY KRVE – A ZASE CHEMO mezitím i nějaká jiná vyšetřeni apod.

Snažila jsem se byt na venek silná, aby mě lidi nelitovali o to jsem vůbec nestála a tak v podstatě zacal čas přetvářky 🙁  Samozřejmě lidé z města si začali všímat, že pomalu přicházím o vlasy a měni se mi barva pleti ,že vypadám jinak apod. Zastavovali mého manžela a ptali se co se děje ….

Ale byla jsem v kondici a tak jsem začala sama jezdit vlakem na chemo do 70km vzdáleného města….

Po druhé chemo jsem už ztratila vlasy a doktorka mi napsala poukaz na paruku, který jsem nikdy nevyužila…. Bylo mi to proti srsti nosit paruku a tak jsem se rozhodla, že si nechám holou hlavu a ten kdo se semnou bude chtít nadále bavit, ať se baví a ten kdo ne jeho problém… Nezajímali mě názory jiných na to jak vypadám. Můj manžel se toho chytil a na podporu mého sebevědomi si také oholil hlavu a tak jsme byly RODINKA HOLOHLAVYCH 🙂

Chemoterapie odpočívám od konce

Ty zbylé dvě chemo jsem zvládla v pohodě a mohlo se pokračovat v podání udržovacích chemoterapií. Po podani 1.udržovací chemo, ktere jsem dostávala vždy v útery mi bylo pokaždé až do pátka odpoledne dobře.. Pak nastal patek večer a já přestávala pomalu chodit a vše mě bolelo, tento stav trval vždy cely víkend a v pondělí ráno jak kdyz mávneš kouzelným proutkem sem byla zase v pořádku. Ale co vám budu povídat, ten víkend to pro mě byla muka a utrpení. Manžel mě musel nosit na záchod, do sprchy a vše doma zastat. Tak poníženě jsem se nikdy necítila. TA BEZMOC; BEZNADEJ A VSE KOLEM, BYLO TO DESNÉ A STRAŠNĚ MĚ TO BOLELO. Nebyla jsem 100% MÁMA ANI MANŽELKA 🙁

RAKOVINA JAKO NEMOC CELÉ RODINY

Postupně se začaly přidávat další problémy. Zdravotní, nechuť k jídlu (bylo mi doporučeno zkusit marihuanu na podporu apetitu – a pomohlo to 🙂 , objevili se znovu problémy s děložním čípkem, bolesti levé ruky apod. Ale tohle všechno se mohlo řešit až když je léčba chemoterapií i ta další ukončená.. Problémy si na svoje řešení musely počkat..

Jak již zmiňovala Šárka RAKOVINA  je nemoc cele rodiny a nejen jednoho. Když to jde musí se zapojit cela rodina a tím pádem zajistíte chod rodiny…. V mém případě se to dalo nějak skloubit dohromady, ale chyběl mi někdo s kým bych mohla mluvit a mých pocitech a všem co jsem prožívala.

Připadala jsem si na všechno sama

Asi si řeknete, vždyť má manžela mohla mluvit s ním! Ale já jsme nemohla, jelikož už tak jsem mu ublížila tím, že jsem nemocná. Pokaždé když jsem se na něj podívala jsem v jeho očích viděla JEHO BEZBŘEHOU LÁSKU KE MĚ ; ALE TAKÉ BEZMOC A NESKUTEČNOU BEZNADĚJ , ŽE MI NEMUŽE NIJAK VÍCE POMOCI….

Kolik nocí jsem probrečela ve sprše, když ti moji dva miláčci spali a já měla bolesti, nebo výčitky sebevědomí, že pro ně nejsem dost dobrá…A nejvíce me štvalo, když vám někdo na ulici řekne: „já vim jak se cítíš“ nikdo to neví do té doby dokud si tím člověk sám neprojde.

Ahoj příště,

Lucie

 

 

 

 

Pokračujeme v léčbě

Moje další chemoterapie

Po zážitku z první chemoterapie se připravuji na další léčbu. Pokud to bude probíhat jako první chemoška tak se nemám čeho bát. Špatně mi bylo jen v den podání cytostatik a následujících pár dní jsem byla jen více unavená s lehkým žaludkem na vodě a pachutí v ústech. Po druhé chemoterapii se k tomu přidalo mravenčení v konečcích prstů. Což bylo stále velmi snesitelné ačkoliv mi tentokrát bylo špatně už dva dny. Syn byl u babičky Martiny, ale chyběl mi už mnohem více. Snažila jsem proto celé dny ležet a více odpočívat.

Hlava hraje prim

Na třetí chemoterapii jsem se už den předtím musela psychicky připravit, už vím o čem ta léčba je a co po ní přijde. Nechtěla jsem být ale doma sama, tak jsme tentokrát syna k babičce neodvezli. Vypořádat jsem se ale musela i s pocity mojí mámy, od které jsem pořád slýchala: “Jakto, že ti není tak špatně jako mě. Já jsem neschopná ničeho celých 14 dní a ty si tři dny potom lítáš jakoby nic.” Srovnávání naší léčby mě v jejím případě trápilo. Neustále jsem jí musela vysvětlovat, že každá máme jinou rakovinu a každá jinou léčbu. Hlavně máme od sebe celou generaci a každá máme jiné energetické zásoby v těle. Já jsem už před nemocí konzumovala spoustu zdravých potravin i superpotravin a možná proto si mé tělo s tím tak hravě poradilo. Pokračovat ve čtení “Pokračujeme v léčbě”

Chemoterapie poprvé

Jdu si pro výsledek, ale ten den mě čeká další nemilé překvapení

pořízeno na 1. chemoterapii, už to teče do žil

Den D přišel nečekaně ze zálohy. Sotva jsem si vyslechla prognózy a detaily o mojí nemoci už jsem čelila svojí první chemoterapii. To slovo mi neříkalo nic víc, něž komukoliv jinému. Jakožto zdravotní sestře jsem se jí vždycky šikovně vyhnula, aby ne. Jsem nedostudovaná dentální hygienistka a na zubním v soukromém sektoru se člověk horko těžko vyskytne na onkologii. Hemato-onkologie, ale teď začíná být místem, kde budu trávit spoustu času. To úmorné, nudné místo, který si nese svůj typický pach. Pach, který se mi již brzy vryje tak hluboko pod kůži, že začnu hledat způsoby jak to přebít. Hlavně v hlavě. Pokračovat ve čtení “Chemoterapie poprvé”

Jak jsem se rozhodla být maminkou

Touha po mateřství

Dlouho jsem už v téhle rubrice ohledně těhotenství chtěla něco přidat. A konečně nastal čas, kdy na střídačku s úterními recenzemi bude vycházet článek do této rubriky než jí pochopitelně po krátkém časovém úseku uzavřu. Protože těhotenství bohužel netrvá věčně.


Divoženka Šárka

V jistém věku, u někoho dříve a u někoho později nastane zlom. Začne toužit po dětech a rodinném štěstí. V době střední školy jsem byla poměrně divoká, a kdo mě zná ví, že jsem se žádné párty nevyhnula. Ale v posledním ročníku střední školy už tomu tak nebylo, po těžkém školním úrazu a vyhřeznutí plotýnky jsem se dávala zdravotně dlouho dohromady. Ve škole jsem začala mít problémy se spolužáky, kteří velmi těžce nesli, že do školy téměř nechodím. Až se stalo, že jsem ve třídě neměla téměř nikoho s kým bych promluvila sotva pár slov. V té době jsem už ale chodila s Lukášem, a i když mě trápilo, že už nemám žádné kamarádky byl mi oporou hlavně on. Nasadila jsem růžové zamilované brýle, a neřešila nic. Trávila čas s ním a užívala si to. V té době jsem už byla zklidněná, na párty jsem už moc nechodila a začala se zklidňovat. Pokračovat ve čtení “Jak jsem se rozhodla být maminkou”

Rakovina. Trest nebo zkouška?

Když si vyslechneš zprávu, která ti otočí život naruby

Po kolečku vyšetření, excizi uzliny pro histologický rozbor a zdlouhavém týdnu čekání na výsledky, se asi každá z nás děsí výsledku. Pro mě to byl nejdelší týden v historii. To čekání na konečný verdikt mě ubíjelo. A nejen mě, hlavně manžela a zbytek rodiny, který už po prvotních odhadech lékařů už tušili co znovu přijde. Vyslechneme si diagnózu rakoviny podruhé. Maminka mi sdělila svou diagnózu na konci dubna. A já již o několik dní později s obavami o tom co s ní bude a jak to bude zvládat, absolvuji svoje kolečko vyšetření. Čekání a obav z toho, že by se neuvěřitelná situace mohla dít znovu. A teď i mě!

Uzlina na krku, může být i rakovina

Moje zdravotnické vzdělání a touha po vědění se nezapře. Po lékařce na hematologii požaduji jednání narovinu, docházím k ní už od těhotenství pro chudokrevnost a když mi sdělila svoje obavy, zhrozila jsem se. A nejen já! “Holčičko moje zlatá, já to vidím bledě. Tohle dělám už 50 let a všechny Hodkiny na plzeňsku mi prošli pod rukama.” To ještě téměř netuším, co ten Hodkin o kterém mluví přesně je. Ale shodou okolností jsem se několik dní předtím dozvěděla o kamarádovi, který se léčí na rakovinu lymfatických cest. Je ve stejném věku jako já a zpráva o jeho nemoci mě totálně šokovala. Je toho okolo mě teď nějak moc, a že se nakonec jedná o to samé onemocnění jako má on, zjistím vlastně záhy poté.


S největší pravděpodobností máte rakovinu, na potvrzení z histologie si, ale počkáme

Na prvnotní vyšetření jsem si odskočila od syna, kterého se v dětském koutku ujala kamarádka Jaruška. Vyšetření, ale zabírají více času než jsem předpokládala a tak volám z polikliniky Jarče i manželovi, aby si Domíka převzal aby si mohla jít se synem domů. Svoje obavy si v hlavě nesu zpátky do Galerie kde je dětská herna. Sedím na lavičce s Jaruškou a probíráme první dojmy z vyšetření. Doktorka je zkušená a věděla hned o čem mluví, odběr vzorku je pro ní už jen drobný detail, který doplní její předpoklad.

Přijetí špatné zprávy

Sotva dvě minuty po mě dorazí manžel.  Ve chvíli kdy ho spatřím, se ve mně zalknou všechny slzy a okamžitě prýskají na povrch. Spustí se mi na veřejnosti záchvat pláče a valím jedno slovo za druhým. Lukyn mě drží a není schopný jediného slovo. Slzy se mu tlačí do očí, ale není schopen ničeho. Asi za minutu se vzpmatuje a hned hrne slova podpory. “Tohle zvládneme, to bude dobrý.” Sedíme na té lavičce a díváme se na syna, který si jen nevinně hraje s ostatními dětmi. Je mu sotva 16 měsíců a jeho máma má rakovinu. No jak tohle dopadne?

Špatné myšlenky se honí každé

O tom co se mi honí v hlavě, víme asi každá svoje. Myšlenky o smrti. Proplakané noci i dny. Co bude se se synem když to nedopadne? Jak to budu řešit? Co léčba? Co mě čeká? Jak to probíhá? Moc myšlenek, které nenechají hlavu vydechnout a to ten ortel ještě není finálně vyřčen. Hlava je mocná a když to sdělím rodině, už jsem s nemocí smířená. Fáze přijetí u mě probíhá rychle, mamka se v tom pořád topí a já to přijímám jako zkoušku. Oni propadají na dno. Ale já musím být statečná! Mám přeci malého syna, který mě potřebuje. V tuhle chvíli se ze mě stává mamina s rakovinou!  A v rodině jsme rázem dvě s rakovínou, 30 dní od sebe ta stejná zpráva. Co to udělá s rodinou to asi dokážete představit. Jedna rakovina je smůla, ale dvě? Neštěstí? Hm.. Možná zkouška, nebo trest, ale za co? Za to jak jsem se poslední tři roky stresovala a honila? I takové myšlenky se honí hlavou..

Rakovina – jedna situace a přesto každá jiná

Každopádně jsme v rodině už dvě a tak či tak, musíme si být oporou, obě nás čeká to stejné. Operace, chemoterapie, ozařování..  Rakovina, diagnóza smrti nebo zkoušky? Já volím zkoušku a jak se ta zkouška bude vyvíjet dál? Čtěte v dalším sobotním článku.

Tak ahoj,

teď už maminy s rakovinou

 

Stresová zkouška

Stresová zkouška

Každému se jednou za čas objeví období, kdy se mu vše sype pod rukama. Je to období zkoušky. Stres, který na nás v danou dobu působí má velkou sílu. Záleží na spoustě okolnostech zda zkouška, jež jste právě absolvovali na Vás zanechá následky. Zda to tělo a mysl ustojí. Pokud v ní uspějete život běží dál, než přijde další, která Vás tentokrát složí.  Stres je jedním z hlavních faktorů mající vliv na naše zdraví, mysl i pohodlí. Vše dohromady funguje, pokud ovšem jedna z nich není nalomená. Tady u mě to tak bylo.

Duben, měsíc zvratu

Po návštěvě alergologie jsem brala pravidelně své nové tabletky na alergii. Příznaky se umírnily a já už nebojovala s tím nutkavým pocitem strhat si vlastní kůži z těla. Přebývalo už jen mučící svědění v uších, které mě po večerech dohánělo téměř k šílenství. Objednala jsem se k lékaři znovu, výsledky krve prý byli mírně zvýšené a je potřeba hodnoty nechat přeměřit znovu za tři měsíce. Mohli být mírně zvýšené z předchozí nemoci, kterou jsem prodělala před necelým měsícem. Nechtěla jsem nic zanedbat, i když jsem si říkala že to nic nebude, když doposud se nic nezjistilo. Přišlo, ale něco co mi změnilo život. Co to bylo? Stresující dubnový týden. Pokračovat ve čtení “Stresová zkouška”

V píli tě může poučovat včela

Chybami se člověk učí.

V životě jsou jsou věci důležité a pak ty, které jsou důležité méně. Pro mě ovšem byli důležité naprosto všechny, není proto divu, že jsem se točila v bludném kruhu. Z životní etapy, kterou jsem si měla užívat se najednou stala rutina, která mi brala sílu. Z barevných dní, které jsem si měla naplno užívat se stala šeď. Teď už zpětně vím, že jsem po celou dobu na sebe kladla přehnané nároky. Zpátky bych to sice nevrátila,  ale jsem ráda za to jak mě to poučilo. Přeci jen, chybami se člověk učí. Pokračovat ve čtení “V píli tě může poučovat včela”

Porodnice – místo kde jsme si zažila peklo

„Rodinný kruh často mívá podobu trojúhelníka.“

Ráno po porodu mě převážejí na oddělení porodnice. Doporučují zůstat na lůžku, ležet, nejlépe spát a nabírat síly. Je potřeba toho využít po tak náročném dni a spím 

tak dlouho co to jde. Asi za tři hodiny mi vezou ten malý nevinný uzlíček. Nemůžu se vynadívat, asi jako každá jiná máma. Jsem šťastná za to co jsem dokázala, a že jsem to vůbec dokázala. Co přijde dál, zatím ani nemám tušení. Pokračovat ve čtení “Porodnice – místo kde jsme si zažila peklo”