Rakovina mi ukázala cestu k sobě

Potřeba být perfektní mě dovedla k nemoci

Jmenuju se Denisa. Od malička jsem byla hodná holčička, která chtěla ostatním dokazovat, že všechno zvládne. Školu, kamarády, sport, hudbu, cestování a jazyky postupně střídala vysoká, život v zahraničí, kariéra, rodina, dítě… Životní role přibývaly a já ve všech chtěla uspět na výbornou. Nechtěla jsem polevit v ničem. Být skvělá manželka, matka, dcera, vnučka, sestra, kamarádka, kolegyně, hospodyňka…

Syn byl odmalička nespavý a neustále vyžadoval kojení. Hlavně v noci. Rok jsem neznala nepřerušovaný spánek delší než tři hodiny. Kojila jsem téměř rok a půl, vařila zdravě, jezdili jsme na plavání, chodili na procházky, pracovali na zahrádce u našeho nového domečku. Byla jsem vyčerpaná a měla jsem pocit, že potřebuju i nějaký jiný impulz, dobít energii.

Rolí bylo stále málo, aneb zpátky do práce..

Malému nebyl ani rok, když jsem se postupně začala vracet do práce. Dodávalo mi to energii, nabíjelo mě, že se mi daří, že mě ostatní chválí, že dělám něco, co umím. V roli matky jsem se cítila jako začátečník a neustále přemílala, zda dělám to či ono správně. Jenže s návratem do práce přišly i výčitky. Synovi jsem se snažila vynahrazovat svou nepřítomnost (byť to byla jen dvě dopoledne v týdnu). Pracovala jsem hlavně po večerech, zkrátka když spinkal, aby se ho to nedotklo. Chodila jsem s ním na cvičení pro batolata, i když někdy v lodičkách s notebookem v tašce. Pak rychle do práce a honem zase domů. Abych nebyla bez malého ani o chvíli déle, než je nutné.

Když jsem si později spočítala, co všechno jsem po svém tělu v jednom dni vyžadovala, bylo to šílené. Nedala jsem mu šanci na odpočinek a tak – i když mi přišlo, že všechno perfektně zvládám, že mám ve svém životě „od každého trochu“, ve skutečnosti jsem měla od každého moc.

Když to nechápala hlava, muselo mi to ukázat tělo. A tak mi jednoho dne došel dech. Doslova.

Neškodná viróza, neškodnou nebyla

Těsně po mých 28. narozeninách v únoru 2018 přišla viróza. Vypadalo to klasicky. Teplota, kašel, bolest v krku… Když se to skoro týden nezlepšovalo, zašla jsem k lékaři. A z virózy byl zápal plic.

Teploty 39, silný kašel, problémy s dýcháním. O malého jsem se starat nezvládala, a tak můj ani ne dvouletý syn putoval k babičce. Jenže když se můj stav stále zhoršoval, antibiotika nezabírala a nebyla jsem schopná se postarat ani sama o sebe, putovala jsem „k babičce“ taky. Měla jsem problém přejít z jednoho pokoje do druhého, špatně se mi dýchalo, byla jsem extrémně vyčerpaná a tep jsem měla často i 140. Naštěstí jsem se dostala do rukou skvělého „plicaře“, který mě uchránil od hrozící hospitalizace. Zjistil těžké astma, nasadil kortikoidy a můj stav se po měsíci pomalu a jistě začal zlepšovat. Nicméně mě upozornil, že on sice vyléčí zápal plic, ale že já budu muset zbytek dotáhnout sama – že můj stav byl v podstatě na umření. Že si s tím zápalem mé tělo vůbec nedovedlo poradit, a že není normální, aby se tohle dělo tak mladému člověku. Že musím změnit svůj životní styl a naučit s říkat „ne“.

V té chvíli jsem si přísahala, že se změním, že na sebe už nebudu tak přísná, že vše přehodnotím a budu víc odpočívat.

Bylo mi lépe a tak jsem zkoušela zvládnout péči o sebe i o syna sama. Pořád jsem byla ale hodně vyčerpaná, hubená, tep se mi rychle vymrštil, nezvládala jsem vařit ani uklízet a odpoledne jsem si s malým chodila lehnout. Ale věřila jsem, že se to bude pomalu a jistě zlepšovat a mně zůstane „jen“ t silné astma.

Jenže najednou mě z ničeho nic začala bolet prsa.

„Asi jsem se nějak přeležela, asi hormonální výkyv po léčbě kortikoidy…asi důsledek dlouhého kojení, zablokovaná mléčná žláza nebo tak.” Hlavou se mi honily různé varianty, větší význam jsem tomu ale nepřikládala.

„V naší rodině přece nikdo rakovinu neměl, vždyť je mi 28 proboha, žiju zdravě a navíc jsem dlouho kojila – a to je přece nejlepší prevence proti rakovině. Už těch negativních zpráv bylo dost, to už by toho bylo přece moc najednou!”

Rovnou na gynekologii

Po pěti dnech jsem pro jistotu zavolala své gynekoložce. Prohlédla mě, zhodnotila, že v levém prsu mám nejspíš ucpaný mlékovod a pravé je v pohodě. Ale pro jistotu mě pošle na ultrazvuk.

Útvar v levém prsu byl skutečně nezhoubný. Jenže v tom pravém, ve kterém nebylo nic hmatatelného, objevili bulku. Bylo to na mě celé rychlé až nějak moc. Ani jsem se ještě nesžila se svým astmatem, byla jsem ráda, že se pořád nezadýchávám a teď na mě zas s nějakou biopsií? Ok. Jdu do toho, ať vím, na čem jsem. (Při biopsii odeberou kousek z nalezené bulky, aby mohli otestovat, jakého je původu. Jestli je zhoubná nebo ne a o jaký typ nádoru se případně jedná.)

Po pár dnech jsem se dozvěděla, že je nádor zhoubný. A bohužel agresivní. Bylo jasné, že se chemoterapiím nevyhnu. Nález byl relativně malý, takže v případě negativních genetických testů by to znamenalo chemoterapii, operativní vyjmutí bulky a následné ozařování. V případě, že by genetika vyšla pozitivně, by riziko nechat si prsa bylo moc vysoké. Byla jsem přesvědčená o tom, že genetika bude v pořádku. Vždyť u nás v rodině nádorová onemocnění nejsou! Jenže chyba lávky. Po šesti týdnech byly výsledky hotové. Nádor byl geneticky podmíněný.

O prsa přijdu.

Doposud ta nejhorší chvíle. Pořád jsem se držela, snažila se myslet pozitivně a nepropadat depresi. Tohle mi ale přišlo neskutečně nespravedlivé. Nechápala jsem, proč se mi to všechno děje. Co jsem komu udělala? Byla jsem vždycky hodná holka, tak proč zrovna já?

Po šesti chemoterapiích s chladicí čepicí, díky které mi nevypadaly všechny vlasy (nicméně jich nakonec vypadalo tolik, že jsem zvolila krátký sestřih 😉 ), následovala oboustranná mastektomie (odstranění prsou včetně bradavek) a poté i vyjmutí uzlin z podpaží. Nakonec jsem se ale s mastektomií srovnala nečekaně dobře. Mou největší obavou byla reakce mého syna, ale i ta byla nakonec zbytečná. Nyní se cítím velmi dobře i bez prsou a na plastiku rozhodně spěchat nebudu J Rok plný negativních zpráv, vyšetření, nemocnic, doktorů, a operací jsem zakončila ozařováním. Vstup do roku 2019 pro mě byl znamením toho, že takhle kapitola zůstala v roce minulém. Že jdu dál a bude to dobrý.

Bloging o rakovině

Úplně zavírat dveře jsem zatím ale nechtěla. Z týhle zákeřný nemoci vytluču dobro. Pomůžu sobě, pomůžu ostatním a aspoň to celé přetavím v něco pozitivního.

Založila jsem si blog a začala psát o mé nemoci a přístupu k ní. O tom, jak léčba probíhá, co se mi honí hlavou, jak se změnil můj přístup k životu i k sobě samé. Začala jsem natáčet videa, kde vysvětluju, jaké mohou být vedlejší účinky chemoterapie nebo třeba, jak probíhala operace prsou. Snažím se, aby i ostatní zvládali léčbu psychicky co nejlépe, protože věřím, že na tom opravdu záleží.

Nyní jsem ukončila léčbu a čekají mě preventivní kontroly. Kvůli mutaci BRCA 2 jich bude víc. A já sama? Ten rok mě naučil spoustu věcí. Zklidnit se, myslet v první řadě na sebe, na to „co já na to“ a ne „co na to ti druzí“. Mám se teď víc ráda, taková, jaká jsem – ne jaká bych mohla být. Míň se stresuju a víc odpočívám, nejsem na sebe tolik přísná. Starám se o svoje tělo i mysl. Vnímám samu sebe, rozhoduju se víc podle vlastních pocitů, než svého rozumu (a už vůbec ne dle rozumu druhých – a je to někdy bláznivý! J). Víc se raduju, žiju v přítomnosti a hlavně… VĚŘÍM.  A jsem pyšná na to, že se mi podařilo najít v tom všem negativním nemalý kus pozitivna.

Pokud by vás moje cesta zajímala víc, koukněte na Prsa v zenu na Facebooku nebo Instagramu. Můj blog i videa najdete na stránkách www.prsavzenu.cz

 

 

 

 

Osamělá matka

Z rutiny do světa maminek

 

Domíkovi jsou čtyři měsíce, opuchlá jsem v obličeji i na nohách a vypadám jako slon. Kila dolů nejdou a svižné drandění s kočárkem po celé Plzni i jejím okolí asi nemá ty správné grády. Rozseknout to musím nějakou další aktivitou a taky společností, která mi na mateřské prostě chybí. Žádná s kamarádek, které tu  mám ještě nemají děti a nebo nemají čas. A Jaruška z porodnice? Na tu jsem nějak pozapomněla v tom kole s dítetem, ze kterého si vycházím jenom jako funkční robot. Osamělé procházky městem mi socializaci nepřináší, Vyhledávám mateřské centrum a začínám každý týden docházet na cvičení s miminky. Ubíjí mě jen to časné vstávání.

Zpátky do formy!

Cvičení mě baví, je tu rušno. Vidím tu jak je Domík oproti ostatním miminkům napřed a to mi neskutečně dělá dobře. Je vyjímečný a to se musí nějak podpořit. Chvilky doma prokládáme cvičením a písničkami. Básničkami a hlavně čtením. Že jsou děti na slovo vnímávé se říká všude se ukázalo i u něj. Domík krásně prospívá a naslouchá. Začíná být klidný. Jen opět míň spí. Chce víc zažít. Aby ne, vedu ho k zážitkům kvapně. Je neposedný a spát se mu nechce. Vždyť by mohl o něco přijít. Trápí mě jen to časté kojení, u prsu je snad pořád. Ty okamžiky kdy kojím jsou vzácné a zprvu si je užívám, ale to kojení mi bere čas na úklid, vždyť se tu převaluje na koberci na zemi a co kdyby něco našel a spolknul?

Když Domík spí, zase se učím. Jak být dokonalou matkou a jak na Montesorri techniky. Zjisťuji, že existuje nějaká Nevýchova a že už od miminka jí na něj můžu aplikovat. Hned s tím začínám a zase si na sebe nakládám další nároky. Další aktivity a stále se mi zdá, že nedělám dost. Hlavně ta váha, ta se mě stále drží. A proč mě stále svědí kůže? Asi bych to měla řešit. A objednám se na dermatologii, kde se s paní doktorkou znám už  z minulosti. Rok jsme se neviděli, léčila mi akné a hele, že mám pleť jak prdýlku od miminka jsem si všimla až teď. Jenže po těle mám spoustů fleků a kůže mě svědí. “začalo to desátý den po porodu a pořád se to drží. Svědí to.” často se drbu a je to rozškrábané. Je to ekzém. Dostala jsem krém, který to zklidnil.

Vyrážka mě přivádí k šílenství!

Krémy užívám několik týdnů, trochu zabírají. Ale ta váha, ta mě už začíná štvát. Plačtivé scény se začínají eliminovat na minimum a zůstavá jen únava. Kojení je každé tři hodiny, přijde mi že nědělám nic jiného. Naštestí je tu ukončený 5. měsíc a protože to už můžou být dokrmy. To rutinu určitě rozruší. Začínáme s mrkvičkou. Domíkovi to chutná a lžička za lžičkou do něj padají jako do sudu. S každým týdnem navíc přidáváme další a další dobroty. A to kdy a jak a kolik toho může sníst? Tak na to jsem se taky řádně připravila. Už má oběd a svačinku, o dvě kojení za den méně. Teď začínám řešit tu váhu, protože vyvařování BIO dobrot a přesnídavek v té nejlepší kvalitě a v opravdu ohromném množství, zabíralo nejen spoustu času, ale i spoustu místa a taky jsem toho spoustu ochutnávala i já. Kynu. To nechceš.

Tlaku není nikdy dost

Začínám se cvičením. Stará dobrá Jillien Michaels, která mi byla bezvadnou pomocnicí při hubnutí před těhotenstvím to jistí. Začínám pěkně od podlahy. Každý den cvičím. Kojím. Pečuju o díte a domácnost. Ručička na váze poskočila o kousek dolů. Jenže já stále nejsem spokojená. Sama se sebou. Stále a stále na sebe vyvíjím tlak, protože kdo chce vidět sexy maminku s miminem na pláži u jezírka? No přeci všichni. V časopisech jsou ty maminky taky tak dokonalé a štastné. Tak proč bych neměla být i já.

Období spurtu, znamená míň spánku

Léto v plném proudu, ale k té vodě se nějak nedostanu. Na dovolenou letos nejedeme. Je polovina srpna, váha 68 kilo. Už se blížím ke své váze. Pět kilo je dole. Jenže zase mě začíná svědit ta kůže. Další návštěva na dermatologii a rázná změna stravování. Asi to bude mít souvislost s nějakou alergií. Mění se mastičky a hrozí mi kortikoidy, to se ale musí přestat kojit. Domíkovi je 8 měsíců, jídlo na lžičce pochopil jako to, které ho do budoucna bude živit. Prsa přes den už prakticky odmítá, něco jiného je to ale v noci. To je jako přísavka. Asi zase období spurtů, který mi přijdou že jsou mnohem častější než jak se všude píše.

Máme jet na Moravu ke tchýniným rodičům, strašně se těším, že vypadnu z bytu a někam se podívám. Návštevy u rodiny v Táboře se tolik nepočítají. Máme tam být týden, takže to bude náhrada za dovolenou a někde se podíváme. Bude to fajn. Cesta autem z Plzně do Vyškova v koloně a horku bohužel zábava nebyla. 5 hodin jízdy a jsme teprve v půlce. Začínám být unavená a je mi děsná zima. Drncám zubama zimou a venku je přitom přijemných letních 30. Hlava mi třeští, asi jsem přetažená. Domíkovi je vajičko už natěsno a pohybu to taky moc nemá. Kde by h oasi v koloně mohl tak mít?

Zasloužená dovolená

Když dorazíme do Vyškova, raději se omluvím a jdu si odpočinout. Prý mám kojit a mě už půl hodny budí všichni kolem na kojení hladového Domíka. Mám horečku přes 40 a na nohy se ani nepostavím. Domíka přiloží k prsu a já ani nevím, že tam byl. Odváží mě na pohotovost a bez zjevné diagnózy automaticky dostávám antibiotika. To ta dovolená krásné začíná.


Jaké nároky jste na sebe kladli vy v prvním roce Vašeho miminka? Napište do komentáře Vaše postřehy a názory, nesmírně nás tu zajímají.

Čas na záření

Čas na záření

Když jsem ukončila svou chemoterapii vyslechla jsem rozhodnutí lékařů o tom podstoupit fotonovou radioterapii. Vzhledem k tomu, že jsem mladá maminka co má v plánu ještě jedno dítě mít, byla volba jasná. Na fotonovou léčbu jít nehodlám! Tím to pro mě skončilo. Tedy to jsem si myslela. A to do chvíle kdy lékaři dali hlavy dohromady a všeobecně se shodli na tom, že další léčbu moje stádium lymfomu potřebuje. Jenže já jsem trvala jsem na svém a fotony se opravdu rozhodla nepodstoupit. Rozhodla jsem se však pro jinou variantu, takovou kdy budou spokojení všichni a nebudu nazvána problémovým pacientem. Jen mocným. Tím, který rozhoduje o svém zdraví a o tom jaký způsob léčby zvolí. Stejně jako jsem chemoterapii doplnila alternativou i ozařovací léčbu jsem podle některých lékařů zvolila alternativní. Ačkoliv název takto zvolený se mi zdá mylný.

Protonová terapie

Protonová terapie totiž podle mého názoru není žádná alternativní medicína. Pouze evoluce. Vývoj léčby. Způsob který ušetří ze 30% mému chemoterapií oslabenému tělu. Po chemoterapeutické léčbě mi totiž zůstalo poškozené srdce, jak jsem se však definitivně dozvěděla až po skončení samotných ozáření.  Jakto? Měsíc po ukončení chemoterapie jsem totiž začala pociťovat dušnost a bolesti na hrudi. Absolvovala jsem vyšetření na kardiu, ale nic nebylo prokazatelně na srdci vidět. kardiotoxicita, která mi byla zjištěna se totiž viditelně na srdeční stěně projevila až o měsíc později. V době, kdy lékaři a tým fyziků rozhodovali o tom zda mě na Protonové ozařování přijmout.

Začal boj s byrokracií, a nebyl zrovna krátký.

Rozhodnutí o tom zda mě na protonovou terapii přijmou jsem čekala dlouhé dva měsíce. Lékaři v protonovém centru si stáli na svém a na pojištovnu, která mou léčbu v první fázi odmítla, stále tlačili. Stálo je to velké úsílí, ale s vědomím, že jsem jen seštadvacetilá matka s dvouletým synem a prokazatelnou kardiotoxicitou, by pro mě klasická fotonová léčba byla jasným ukazatelem k selhání několika orgánů. Stálo je to opakované podání žádosti na pojištovnu a podpisya schválení několika dlaších lékařů než jak bylo běžné. Vypadalo to špatně. Ještě v pondělí při telefonátu to vypadalo, že mě opravdu nepřijmou a já jsem byla smířená s faktem žádnou další léčbu nepodstoupit.

Definitivní výsledek padl ve čtvrtek. Spokojená s tím, že už mám konec jsem se pomalu připravovala na víkend a ukončení léčby. když v tom zazněl telefon.

přijali jsme Vás, zítra nastupujete na vstupní testy a v pondělí zahajujete ozařování.

Začal opětovný shon a plánování, narychlo se odbavit do Prahy. Manželovi volno, aby mohl hlídat syna až já pojedu na testy do Prahy. Ale hlavně. Kdo bude Domíka hlídat celou dobuběhem ozařování? Je to najednou tak narychlo a sebou ho brát nemůžu. Celý víkend padl na plánování následujících tří týdnů. Jeden týden s Lukášem, další u tchýně a poslední u mých rodičů, kdy v té době měla moje maminka po aktivní léčbě. Jenže. V té době jsme už řešili i další trable s jedním ze členů rodiny. A že nejsou zrovna malé a řeší se jejich následky ještě dodnes, tak to je Vám asi jasné. Trable které působí spoustu stresu a starostí na už tak ustaranou a nemocnou rodinu

Onkologická léčba VÝDAJE navyšuje!

Každopádně hlídání nebyl jediný problém, který jsem museli během víkendu vyřešit. Vyřešit bylo potřeba také ubytování. Protože každodenní dojíždění by pro nás byl značně velký vítr v kapsách. nehledě na fakt, že jsem netušila co se mnou fyzicky ozařování způsobí. Všichni hlásí jak jsou vždy všichni tak extrémně unavení. A každodenní dojíždění by se mnou asi pěkně zamávalo, když už takhle jsem unavená z celého prosince a ledna, kdy se dennodenně řešili trable mladých s cizokrajnou láskou.

Elegantní řešení problému, aneb hned 2v1

Naštěstí, se to vyřešilo s grácií. nadační fond Pink Bubble, který pomáhá mladým onkologicky nemocným, se nabídli a poskytli mi ubytování u nich, čímž mi vytáhli trn z paty. Mohla jsem tak trávit čas přímo v Praze, dojíždět jen 10 kilometrů a v mezidobí pracovat na naší spolupráci s nadačním fondem a setkávat se s dalšími maminkami s rakovinou i mnohými dalšími, kteří významně ovlivnili moje počínání.

O tom jak ozařování probíhalo a co všechno se přihodilo, tak o tom si povíme zase příště, tohle by by totiž bylo na moc dlouhé povídání. Navíc věcí, které se v těch pouhých třech týdnech stali, to je dokonce na více rubrik. 😀

Vaše Šárka,

stále a stále mamina s rakovinou.


Velmi děkuji NF Pink Bubble za přátelství, které mezi námi vzniklo, za ubytování v době nouze, podporu a také za nové lidi, které jsem díky nim mohla poznat.

www.pinkbubble.cz

Problemy s otehotnenim.

Jak už som pisala, všetko sa nám dařilo,len to miminko neprichadzalo😔.Zašla som k doktorovi a ten nas poslal na dalšie vyšetřenia, zistilo sa ze manžel je v poriadku ,no so mnou to Bolo horšie, endometrióza a cysta na vaječníků.Přisiel plač,výčitky kvoli partnerovi,kvoli sebe a velku šancu mi nedávali ani doktoři. Najprv Bolo potrebné odstranit cystu a tu vzali rovno aj s polovinou vajecniku,takže dalšia překážka v cestě. Po zotavení si moja doktorka nevěděla už rady tak ma poslala do Prahy do IVF centra,boli velmi milý, snažili sa nám pomoct ,no jediná cesta ako mat dieta Bola buď adopcia,alebo dárkyna vajíček 🙈. .BolI sme zoufalý, ale nakoniec sme s tou dárkynou souhlasili a po 3 mesicoch sme mali prist oznámit ako sme sa definitivne rozhodli.To Bolo v januari (leden) a kontrola mala byt v aprili (duben) .Zvažovali sme všetko a rozhodli sa ze ano ideme do toho ,ved je to jedno hlavne ze budeme mat dietatko🙏.Všetko som vyhodila z hlavy a Bolo mi to už aj jedno a viem ze som seděla vo vani a hovorim si :Já budem mat dieta aj bez doktorov aj bez IVF, proste budem ,viem to,cítím to☝….a stalo sa neviem či to bol zazrak otehotnela som vo februari (unor) a do IVF centra som nadšene volala ,ze sa to podařilo. …Bol to nejšťastnější den mojho života, spravila som si asi 10 testov ,no ked mi to potvrdil doktor po telefone ,určíte si viete představit tu radost a nekonečne stastie.

Prubeh tehotenstvi

Moje těhotenství Bolo bez problémov,strašne som si to užívala ,však ked čekáte úplne vymodlene dietatko, ste šťastím bez seba a dopřejete sebe i tomu malému všetko len to najlepšie.Na matersku som isla asi v 3 mesiaci,nechcela som nic zanedbat,tak som sa rozhodla ze v práci skončím, Bolo mi to aj luto ,Lebo svoju pracu som milovala ale dieta Bolo na 1 mieste.V 5 mesiaci som mala podstupiť odběr plodovej vody 🙈 kvoli věku, ake ja som to odmítla ,nechcela som riskovat aj ked male percento potratu a navyse ostatné výsledky boli dobré.Mesiace pynuli a ja som precItala vela knih o porode a o všetkom co s tým souvisí,mala som nastudováne úplne všetko, no jediné čo som si ne nastudoval a bol porod sekciou🙈.Vobec má nenapadlo, že to nepojde ,však som v pohodě cele těhotenství, prečo by sa to malo skomplikovat?Ved prídem, porodim  a pojdeme domou…..Och ako som sa mylila…..Přisiel DEN D…Už den předtím som sa necítila moc dobře a nemohla dom už ani chodit ,večer má to chytlo a na záchode mi odisla zátka,zobudila som manžela a isli sme do nemocnice.Hned v dverach mi sestra zo zvyšenim hlasem oznámila ze som přišla skoro.Tak ma pustíte domou?? Nie už tu zůstanete. ….Bolesti som mala hrozne ,křížove,bolelo to tak ze som ani nebola schopna chodit, len sediet ,trvalo to 22 hodin ale ja som stále nebola připravena na porod.Poslední monitor ukazal,ze môj synček už tazko dýchá 😢 Nestihla som sa nic opytat ,len mi přišli oznámit ze okamžite musím na sál. …Bolo mi zo jedno ,Bola som vyčerpána, unavena ,snad som ani nevnímala co sa děje,tak rychle sa to zbehlo. Môj synček Patrik sa narodil 2.11.2011 23:45 a ked som sa zobudila a dozvěděla som sa ze je Teda všetko v poriadku ,pokojne som zaspala .Ukázali mi ho ráno ,ten moment poznáte asi všetky 😢 nedá sa opísať,je to najkrajší pocit na svete ❤ ….Tento krásný pocit som zažila este v roku 2013 ked sa mi 2.8.narodil synček Dominik .Porod bol opet sekciou a do toho preeklampsie,ale zvládla som to 🙏 ….

S láskou Miša

Diagnóza: RAKOVINA PRSU

ŽIVOT PŘED NEMOCÍ

Svůj volný čas jsem trávila s přáteli a rodinou, miluji poznávání nových míst, památky, nové lidi a miluji přírodu a cestování.
Má povaha je velmi milá, vlídná,ráda pomáhám ostatním. Jsem přátelská, komunikativní, dobrodružná a velmi tvrdě si jdu za svým!!!

Pracovala jsem jako ošetřovatelka v domově pro seniory, ta práce mě velmi naplňovala a hlavně jsem věděla, že má prace má nějaký smysl. Vždy jsem pomáhala ostatním… Bohužel jsem měla pracovní úraz, po němjsem musela na operaci kolene a musela jsem mé práce zanechat. Poté jsem byla necelý rok na úřadu práce a v srpnu 2010 jsem zjistila,že jsem těhotná. 🙂

Já a moje těhotenství

Těhotenství bylo vcelku hektické co se tyče strachu o nenarozené dítě, hormony si dělaly co chtěly…. ale většinu času jsem byla velmi šťastná. Má dcerka byla velmi vytoužené dítko a byla jsem ochotná za ni dát vše. V těhotenství jsem měla problémy s děložním čípkem, několikrát za sebou mi vyšly špatně testy a na poslední kontrole (to byl konec února) mi “musel ” lékař odebrat část čípku, dodnes vlastně nechápu proč….
Po pár týdnech mě museli hospitalizovat v nemocnici s diagnózou předčasný porod,  bylo to v 31 týdnu těhotenství. Celou noc jsem dostávala kapačky a tablety abych neporodila. Nakonec se lékařům podařilo porod zastavit, ale já jsem už musela zůstat v nemocnici. Má hospitalizace trvala měsíc a 1.4.2011 mě propustili s tím abych si doma stihla připravit vše potřebné na příchod nového človíčka. 🙂 Dcerka se narodila 15.4.2011 o 3 týdny dříve ale vše bylo v pořádku a hlavně byla úplně zdravá!!!

JÁ A MOJE RODINA

Pocházím z celkem početné rodiny. Mám 4 sourozence ( 2 sestry a 2 bratry ), jeden z bratrů je nevlastní. Poznali jsme se teprve před 4 lety a máme skvělý vztah.

Jsem vdaná 7 let. Můj manžel je mi velkou oporou jak ve chvílích těžkých tak i ve chvílích krásných!
V podstatě nám rok 2011 krásně začal a v dubnu jsem se stala tou nejšťastnější ženou na světě STALA JSEM SE MATKOU KRÁSNÉ HOLČIČKY NOEMI. V srpnu 2011 jsme měli svatbu malou, ale krásnou a tím jsme zpečetili náš vztah a stali jsme se šťastnou rodinou 🙂
Užívali jsem si každou chvíli s naší malou princeznou. Jezdili jsme na výlety a trávili čas s rodinou a přáteli…

Kojení v bolestech s následným nálezem bulky

Byl listopad 2011 a já si nahmatala bulku v levém prsu. Tím, že jsem stále kojila myslela jsem si, že to bude pouze “namožené nebo tak něco “. Postupně se přidávali i bolesti. Nakonec mě manžel dohnal k doktoru. Bylo krátce před Vánocemi a já byla u doktora, který mi oznámil, že je to pouze ” tuková bulka” nic víc. Bylo mi řečeno, že to samo zmizí.

Bolesti se zhoršovali a bulka také

Překlenuly Vánoce a přišel Nový Rok 2012 a bulka byla větší a bolestivější.  Můj vnitřní hlas “takový ten 6.smysl” mi napovídal, že není něco v pořádku…. Po několika dnech stresu jsem si udělala další termín lékaře, ten mě po prohlídce odeslal na ultrazvuk prsou. Vidím to jako dnes na žádance bylo napsáno,že mají udělat ultrazvuk a odebrat vzorek z bulky.
Na ultrazvuku mi lékař oznámil, že nevidí žádný stín za bulkou a že je vše v pořádku a poslal mě domů.

Odjížděla jsem domů s divnými pocity. Nechtěla jsem se smířit s rozhodnutím lékaře a tak jsem za pár dní volala na onkologii s tím, že chci aby tu bulku vyndali. Paní onkoložka mě odeslala do MAMARNÍHO TÝMU, kde na mě koukalo X doktorů a všichni mi tvrdili, že to nic není. Po dlouhém přemlouvání MAMARNÍHO TÝMU mi dali termín operace. Jenže ten byl volný až za měsíc. Ano dlouhá doba, ale já jsem dosáhla svého!!!

NASTAL DEN “D” NÁSTUP NA OPERACI

Byl začátek dubna pár dní před Velikonocemi. Je pondělí a dcerka je u mých rodičů a já se chystám a cestu do nemocnice. Sedím na příjmu, druhý den ráno mě budou operovat, hlavou se mi honí spousta myšlenek…. po příjmu mě sestra odvádí na pokoj. Je odpoledne a já mám návštěvu přijel za mnou manžel s malou a bylo to krásné rozptýlení před operací.
Úterý ráno byla operace, která proběhla bez komplikací. Jediné co mě zarazilo bylo chování personálu, chovali se ke mě jako ke kusu masa beze jména..
Po dvou dnech mě pustili domů. Strašně jsem se těšila na moje dva miláčky co na mě doma čekají 🙂 Užívala jsem si s nimi každou chvíli a zároveň jsem čekala na výsledky z histologie…

Podezřelý telefonát

Je pátek odpoledne a zvoní mi telefon a tam doktor z nemocnice, kterého ani neznám a žádá mě, abych přijela pokud možno hned nebo o víkendu, že prý má službu. Chtěl se mnou mluvit o výsledcích z histologie…. Po telefonátu z nemocnice by se ve mě krve nedořezal. Manžel měl odpolední a já byla s malou sama doma. Bylo mi jasné, co se mi chystají říct. Držím Noemi v náruči a koukám na ni jako na “svatý obrázek ” a hlavou se mi honila spousta myšlenek ( co bude s malou a s manželem, proč mi nikdo nevěřil, že ta bulka je něco špatně atd..). Přemýšlím jak to oznámím manželovi. V hlavě mám spoustu otázek a odpovědi žádné…. 🙁

Výlet za ortelem

V sobotu jedeme do nemocnice a já se připravuji na ortel. Sedím v ordinaci a čekám na doktora, po chvíli se otevřou dveře a stojí tam velmi sympatický a usměvavý doktor (což mě trochu uklidnilo).
Sedl si naproti mě, vzal mě za ruku a povídá: MÁME UŽ VÝSLEDKY BOHUŽEL… V TOM HO PŘERUŠÍM A POVÍDÁM MU MÁM RAKOVINU ,ŽE ANO??
On na mě kouká a povídá mi : ANO, BYL TO ZHOUBNÝ NÁDOR 2cm široký a 3,5cm do hloubky.
Má odpověď: JÁ TO VĚDĚLA A NIKDO Z VÁS MI NEVĚŘIL..!!!!
Žádal mě abych nastoupila hned v pondělí na příjem, že bude potřeba další operace a následně začátek CHEMOTERAPIE.
Odjíždíme domů a manžel se mě ptá co mi řekl doktor a já mu odpověděla, že mu to povím až v pondělí, že se o tom nechci bavit. Navrhla jsem že si uděláme pěkný společný víkend.. Musela jsem se s tím nejdříve sama smířit a prokousat se tím, co jsem se teď dozvěděla…

10.4.2012 – JSEM MĚLA VERDIKT ČERNÝ NA BÍLÉM ” RAKOVINA PRSU ” . BYLO TO 5 DNÍ PŘED 1.NAROZENINAMI MÉ MILOVANÉ DCERKY…

Další operace

Po druhé operaci kdy mi byly odstraněny uzliny v podpaží cca 10ks. .Mě čekalo něco opravdu velmi těžkého a to oznámit manželovi, že mám rakovinu a že 17.4.2012 nastupuji na CHEMOTERAPII.
Když jsem mu to oznámila viděla jsem v jeho očích bolest, bezmoc a beznaděj…

ale jeho slova mě uklidnila : ” NEBOJ LÁSKO SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME A TEN BOJ O TVŮJ ŽIVOT VYHRAJEME”!!!! Dodalo mi to tolik energie a síly bojovat a všem dokázat, že mě ta mrcha nedostane…
Poté mě čekalo další těžké sdělení o mé nemoci mým rodičům a babičce. Babička je pro mě velmi důležitá a hodně mi pomáhala a stále pomáhá. Jelikož už není nejmladší a její přítel zemřel také na rakovinu, rozhodla jsem se s těžkým srdcem jí “milosrdně lhát “. Ale jak všichni víme, babičky jsou chytré a své děti a vnoučata dobře znají a po nějaké době mou “LEŽ ” prokoukla.. 🙂
Dále jsem zlou novinu sdělila mému otci, bylo to těžké jelikož jsem prvorozená a teď můžu i první zemřít?? Vzal to velmi těžko…..

Na pokračování se můžete těšit příště,

Vaše Lucie 🙂

Vánoční přání – Kvalitní spánek

Tenhle článek bude trochu jiný, kombinace článku o společně s recenzí.

Na instagramu jste se mohli dočíst krátkého příspěvku o tom, že k dokonalosti mi chybí se už jen pořádně vyspat. A protože ten spánek při rakovině opravdu není zrovna výhra, nehledě na mou minulost s výhřezem bederní plotýnky v pouhých 18 letech a opravdu posledním neopomentulným faktem, že jsem maminkou teď již dvouletého chlapečka, ke kterému jsem se toho v noci hodně navstávala. Navzdory kvalitní stravě i dostatku pohybu mi kvalitní spánek chyběl.

Matrace je faktor hrající v kvalitě spánku

No a proč? S tím totiž souvisí i matrace na které se spíme. Matrace, které doma máme jsme zakoupili v Kika, nesáhly jsme po těch úplně nejlevnějších co tam byli, ale tenkrát jsme moc nehleděli na potřeby a účel, které matrace měli plnit. Říkáte si: “Který účel než si na ně lehnout by asi měli plnit?” No to jsem si taky říkala. A tak není divu, že během tří let co jsme na těch matracích trávili téměř každou noc mi došlo, že jsme si asi pěkně naběhli. Pokračovat ve čtení “Vánoční přání – Kvalitní spánek”

Vánoční speciál 2.část

Štedrý den byl vše, jen ne pohodový

Ráno vstáváme unavení, rozlámaní a nervní. Noc v úplňku dala zabrat všem. Mě se připojili ke vší smůle i ženské hormony, které se chystali rozpoutat “nechtěné” červené řádění. Hormony a únavou napjatá jsem se dopajdala do kuchyně k přípravě snídaně, kde pak rovnou následovala příprava oběda, u jehož příprav došlo k prvním neshodám. Já chtěla tradičního Kubu a manžel lívance. Kdo vyhrál?

Syn sladká jídla zásadně nejí. Takže toho dne oběd nejedl. Celé dopoledne, ale probíhali zbývající přípravy, včetně dodělávky posledního cukroví, ze zbytků rozbíté krabice, která byla úspěchem pomoci mého broučka již tři týdny před Vánoci. Zase zbytečná práce a stress, kterým jsem jen doplnila své napjetí. Opět jsme jen lidi, a chybami se člověk učí.

3 dny stačí drahoušku

Jenže toho stresu  a prožitků na pouhé tři dny bylo až příliš a na duševní hygienu jsem si zkrátka během netradičního fungování o manželově dovolené nějak nemohla najít čas. Kolem 13hodiny jsme vyčerpaní padli do postelí, kde jsme měli v plánu všichni spokojeně usnout. Jenže co čert nechtěl. Mě nebylo dlouhou dobou spánku dopřáno a asi po hodině snažení o spánek se na několik dostavil. Probudila jsem se uprostřed snu, který mi říkal, že nemám ležet a jít k počítači a zapnout jej. A začít psát slova, která se mi v tu chvíli tvořila v hlavě.

Jdi psát!

To bylo to co jsem potřebovala. Poslechnout svůj vnitřní hlas, který mě k sobě opakovaně volal již několik dní předtím. Vypsat se a ulevit si. Dělat to jediné co mi pomůže od nervozity, stresu a pomůže rozjímat. Jenže jsme nesedla k psaní článku, ale k psaní knihy, kterou pro Vás mimo jiné připravuji, myslím že bude překvapením i spoustě mým nejbližším, protože se bez obalu pokusí rozkrojit nedotčené vnitřní téma a najít problém v šírším smyslu stejně jako při pitvě a vyhrabu jádro zakopaného pudla.

Expresivní psaní splnilo svůj účel, opět!

Každopádně to co jsem měla udělat splnilo svůj účel a já cítila jak ze mě každým napsaným slovem spadá ten stres a já se cítím lehčí a lehčí. O hodinu později přišel manžel, s údivem co zase dělám, proč neodpočívám. Což on doposud nechápe proč tohle vlastně dělám. Tohle je moje duševní očista, to co mi pomáhá a dělá mě konečně šťastnou. A já jsem se to v rámci toho předvánočního stresu zase pokusila zadupat. Ne! Další chybu už neudělám. A příště už poslechnu na první dobrou. Já jsme základ a když nebudu v pohodě já, budeme nervózní všichni a budeme si to všechno předávat jako v začarovaném kruhu. Stejně jako když si rodina předává virózu stále dokola.

Jedna aktivita není spásná, musí se stát zvykem

Každopádně v tu chvíli mi konečně bylo fajn. Jenže jedna věc tě nespasí. Je to jako imunita tu si musíš pěstovat, imunitou podpoříš proces zdraví a pak teprve se můžeš snažit o dokonalé souznění. Tahle balance je křehká a to, že jsem se na chvíli očistila neznamená čistotu doslovnou. Tuhle rovnováhu jsem rozhodila dalším uvědoměním. “Je 16:30 nestíháme! v pět jsme chtěli večeřet, abychom pak v klidu rozbalili dárky.” No jo, ale Domík ještě spal a tak jsme ho nejprve museli vzbudit. Procházku venku už nestíháme.

Jenže jak v tomhle procesu o dokonalé a nezapomenutelné Vánoce je strávit s dětmi v souznění a pohodě, když nestíháme.?Takže jdeme honem připravit Štedrovečerní stůl, prostřít. Začít smažit rybí řízky, ohřívat polévku. Honem do sprchy a trochu se vyškatulkovat. Půl šesté, syn ve sprše opět unaven, protestuje. Nepomáhá. Spěch on ani já nerada a rozhodně ten den nebyl podle mých Nevýchovných přístupů. Stres opět zavítal do mých křehkých rovin a zaplavil jej ještě více než předtím. V tu chvíli jsem stála uplakaná, nervózni v ložnici, že žádné Vánoce slavit nechci, že se na tohle všechno můžu tak akorát… protože Vánoce jsou už stějně doslova zničené.

Ke stolu usedáme všichni jak na trní. “No, už abychom to měli za sebou” říkám si a s obličejem jako kakabus vybírám z řízku kostičky. Syn pojedl jen polévku, rybí řízek, na který se tak těšil se mu zdál nechutný. Asi proto, že byl už studený. A také hodinu předtím hlady snědl na co přišel, hlavně čokolády ze stromečku, které pro velký úspěch na stromek už příští rok nedám! Ať si manžel prosí jak chce.

Dárečky to spraví

Po večeři přichází Vánoční zvyky, my jsme zvolili skořápky. Jednu z hořících syn zalil vodou a potopil ke dnu. ( jsem zvědavá odkud to nás letos vyskočí 😀 ) Prskavky vyprskal pro velký úspěch úplně všechny a zde se začíná dostávat to srovnání. Zatím jedna nula pro letošní Vánoce, syn se nepopálil o prskavku! Wau! Tím ale opět klady končí. Ke stromečku obklopeném dárky se vyhrnul na svůj věk velmi sebejistě a uzemnil mě tvrzením: “Vidíš, já říkal, že budou” protože tatínek ho strašil, že dárky asi nebudou. Bez nadšeného výrazu na který jsem se totiž od loňských Vánoc těšila a díky tomu stejnému výrazu, který jsem si pamatovala z loňských Vánoc jsem si nastavila ty zatracené představy o tom jak to letos bude ještě lepší než vloni. Stačila minuta, která mi na náladě opět srazila další bodík a hodila mě téměř na bod mrazu.

Naštěstí pro mě se ale dostavil pocit, který zažije každý rodič když hledí na své dítě, které netrpělivě trhá balicí papír a čeká co pod ním najde. Štěstí! Dostavilo se v pravý čas a všechno to špatné se rázem přesunulo do kouta a upadlo v zapomnění. To na co co jsem se těšila už od samého rána si mě našlo. A já jen užívala daný okamžik.

 

A teď to srovnání, které bych neměla dělat, ale udělám ho..

Lonské Vánoce pro mě nastavili laťku, byli totiž první ve třech, syn měl necelý rok a už vnímal všechny ty zázraky okolo sebe. Zářící světýlka i vánoční koledy. Dárky trhal poprvé. A tak jako každé poprvé tak i tohle poprvé bylo zkrátka dokonalé. A nikdy už nic není tak jako poprvé a to je to co jsem si měla uvědomit už když jsem ráno vstávala. Žádný okamžik se nedá zažít dvakrát a stejně, v tom je jeho jedinečnost. Stejně jako vločka, která je naprostý unikát. Tak zde jsem neměla očekávat, že by to bylo stejné. Bylo to krásné, nakonec. Ale ne stejné, bylo to krásné jinak. Neměl takovou radost ze stromečku a jeho světýlek, ale oproti loňskému roku si vypiloval dokonalou techniku trhání balícího papíru což byl pro mě vetší zážitek  než samotné hraní s dárkem. Taky koledy, které si letos u večeře zpíval s rádiem. A pak radost ze stavění vlakového nádraží, kterou si chtěl následně užít hraním ještě v půl jedenácté večer. V době kdy už sotva stál, ale nemohl jí tam přece nechat samotnou. Co kdyby do rána zmizela? Takže takové jsou Vánoce, pro ty drobnosti, které se vryjí do paměti. I proto jsem si letos vzpomínky uchovala na kameru. To kdybych náhodou na něco zapomněla.

Poučení pro mě

Štědrý den nebyl dokonalý, ale mohla za to spousta okolností. I tak si je nakonec uchovám v mysli jako krásně strávené společné chvíle, protože mě přes veškerou mou snahu to zabalit manžel dokonale uklidnil a provedl nás celým večerem s klidem jaký jsem u něj už dlouhou, opravdu dlouhou dobu neviděla.  Navíc Štědrým večerem Vánoce nekončí. Byli svátky a tím jsme si všechno vynahradili. A od příštích Vánoc? Od příštích událostí? Okolností? Oslav? Zábav? Už nemám žádná očekávání, nechám se překvapit samotnou situací ať sama ukáže čím bude výjimečná. A s tím jediným předsevzetím jsem vstoupila do letošního roku.  Letos už se nachytat nenechám, ani sebou samotnou!

A i když vím, že mě čeká ještě spousta těžkého rozhodování a životních okolností ohledně celé cesty za zdravím, vím že to bude zase jen další výzva v tom pokořit sebe samou. Nenechat si tím vzít vítr z plachet a nechat všechny chvíle vyniknout a udělat z nich každou chvíli dokonalou.

Moje předsevzetí do Nového roku? Užívat dne, jako by měl být posledním!

Vaše Šárka


A jaké předsevzetí jste si letos dali vy?

Vánoční speciál 1.část

Neplánovat, nesrovnávat..

V životě je lepší nic neplánovat, nesrovnávat. Ne kvůli tomu, že život dokáže překvapit ze všech možných koutů, ale spíše z důvodů, že takovým plánováním může na jedné straně buď mile nebo nemile překvapit i přivést do stresu. Příkladem toho byli i naše letošní Vánoce.

Když tedy srovnat musím, protože tím prvotním plánováním a nadšením jsem na sebe uvrtala bič, kterým se teď musím dobičovat až do úplného konce. Srovnám tedy čistě pro efekt to co jsem v počátku vůbec neměla srovnávat. To čím jsem si na letošní Vánoce vlastně uškodila a přivodila si spíše více trápení než radosti. A dostalo se to až do té fáze, že jsem byla ráda, že to mám za sebou.

Vánoce 2018

Letošní Vánoce jsem plánovala nebo spíše neplánovala. Chtěla jsem jen užit ten krásný Vánoční čas, který tak miluji. Ale chybovat je lidské. A já jsem zde pro svou vlastní škodu napáchala škod na miliony. Promarnila jsem tím ty nejkrásnější chvíle, které jsem si měla prostě jen užít. Proč byli letošní Vánoce tak nepovedené? Copak na Vánocích samotných se dá něco zkazit? Když spíše více než to krásné a pohodové nám v hlavě zůstává spíše to co se nepovede nebo to co nás dovede k nové, další zkušenosti, která nás zase na příště dovede o kousek dál a poučí? Tedy v případě, chceme-li s i z toho to poučení vzít.

Takže pěkně od začátku..

Bylo nebylo. Přišel prosinec a já do něj vstoupila s klidným dojmem. Že vše letos proběhne naprosto ukázkově, bezstresově a poklidně. Vše se dařilo jak mělo. Cukroví sem tam jednou týdně sem tam vytvořené, sem tam poklizeno. Absolutně poklidně, vše bez stresu a zbytečného honění. Dárky objednány online, jen je zabalit. Měsíc krásně plynul a byla jsem se sebou nadmíru spokojena. Přípravný Vánoční čas jsme trávili společně, syn pomáhal, kde mohl a když viděl, že potřebuju tvořit něco sama pro sebe a mít chvilku na práci dobrovolně se odklidil do svého světa plného fantazie a věnoval se svému dětskému světu. Bez narušení jsme takto fungovali až středy před Vánoci.

Vánoční večírky a shon mě dohnal

Ve čtvrtek přišlo na řadu tradiční Vánoční večírkování. Abychom si mohli užít společně stráveného času s manželem bez dítěte nabídli se tchýně s tchánem, že nás předvánočně obdarují svou přítomností :-). Měli přijet ve čtvrtek krátce po obědě, ale já potřebovala honem honem doklidit co zbylo, na co jsem v rámci svého  no-stress přístupu nedostala. Skutečnost byla taková, že syn toho dne po obídku neusnul, ačkoliv jsem se snažila učíst ho téměř do znudění. On nabýval na síle a rozhodl se zvolit pohádku v televizi, ačkoliv jsem z něj cítila, že on sám by spánek potřeboval. No, ví sám nejlépe co potřebuje a tak jsem jej nechala. Začala jsem se připravovat na večírek od 16 hodiny. Byla třetí a manžel v práci, tchýně nikde. Začala jsem pociťovat nervozitu ze zpozdění. Všichni dorazili o půl čtvrté. Já jak na jehličkách a manžel v totálním rozpoložení, kolaboval na cukrovku a už to bylo pro mě znamení, že měl raději na první večírek v naší štaci raději zůstat doma a odpočívat. Rychlá káva a sladké zakousnutí do letošního cukroví to spravilo. Vyrazili jsme a večer na večírcích jsme si náležitě užili.

Pátek to srovnal, no-stress day. Jen vaření oběda a čekání na manžela než dorazí z práce, který opět nešel.. Vyrazilo se na slíbené trhy, kde jsme řádně promrzli a vrátili se do teplého domova. Ulehli k pozdnímu spánku a tím nastartovali proces kdy se misky vah vychýlili ze své rovnováhy.

Jenže: Sobota mi vzala moji rovnováhu

Chceš-li se vyhnout stresu, nechoď do nákupního centra. Jenže před odjezdem rodičů si museli doplnit zásoby na Vánoce a tak se do obchodu zkrátka muselo. Poklidný oběd to měl zakončit a v poklidu se před Vánoci rozloučit. Problém číslo jedna. Před Vánoci jsou všude davy lidí ve stresu. Problém číslo dva. Obchodní centrum je samo o sobe stres. Problém číslo tři. Hlad je také stres. Abych to vysvětlila. jsem hodně vnímavá a moje empatická stránka to vždycky do sebe nasaje jako houba. To je někdy na škodu. Obzvlášť stres ze všech lidí okolo se do mě nasávál jako flaška tequily, kterou jsem při svých 18 narozeninách polkla jako láhev vody. Stres z přítomných lidí mě zahltil od buňky k buňce a já cítila jak s ním v tu chvíli nedokážu pracovat. Připojil se hlad, synova únava spojená s protivností a několik ran do mé hlavy od okolních lidí sápajících se po jídle z pultu v samoobslužné restauraci, které tomu jen nasadili korunu.

Večer jsme zabili kapra, u toho syn nesměl chybět. Přebral a byl přetažený a nemohl usnout. Nám začala noční předvánoční honička. Naložit kapra, přestěhovat nábytek kvůli stromečku, který se nám do bytu sotva vejde.  Dobalit zbývající dárky. Opět spánek v pozdní hodiny.

Neděle dílo dokoná

Vánoční zázrak se u nás chystá v noci před Štědrým dnem. Večer jsme syna uložili, jenže se hlásil jeden hlavní nedostatek. A to úplněk. To bývá syn v noci hodně čilý, nespí, blouzní a pláče. Toho večera nemohl usnout, a ačkoliv byl za celý  den utahaný jako kotě nezabral a nezabral. Uložen k 21 hodině a o půlnoci ještě nespal. Já v tu dobu připravovala rybí vývar a bramborový salát a manžel připravoval ozdoby ke zdobení stromečku, ke kterému jsme radostně přistoupili s lahví kvalitního vína a konečně se dostali k samotnému zdobení. To padla 2 hodina a se vším hotoví, včetně nás jsme dopili poslední lok vína a vydali se vstříc osvěžující sprše. Znavení jsme upadli téměř do kómatu.


2. část si můžete přečíst – ZDE

 

Loučení s letošním rokem

Rok se uzavírá

Letošní rok se chýlí ke konci. Ušla jsem dlouho cestu. Prožila chvíle útrpné, ale dokázala jsem si na nich najít i to dobré. To co mě posílilo a dostalo zase o krok dál.  I Vám tak mohu jedině doporučit, najít si za vším co Vás letošní rok potkalo hledat to dobré, to pozitivní a tím se nechat zaplavit v době Vánoční naplnit se hřejivým pocitem i do Nového a celého příštího roku. V obklopení rodiny a Vašich přátel se vyhřívali třeba u rodinného krbu a společně rekapitulovali letošní rok a radovali se z něj stejně jako to mám v plánu já.

Chystám se být s rodinou

Trávit svůj čas s rodinou a budovat to jedinečné a vzácné co mezi sebou máme. Upevňovat naše vztahy, najít si čas na věci, na které jsme si nebyli schopni během celého roku najít čas. Radovat se z maličkostí. Nestresovat se z hloupostí. Nechat po domech rozvonět vůně cukroví, vonné svíčky a pozorovat plápolající plamínky. Rozsvítit Vánoční světýlka a pozorovat tu radost v dětských očích při rozbalování dárků. Nechat po domě rozeznít písně Vánoční a těšit se nejkrásnějšího a pro mě osobně nejromantičtějším obdobím roku.

Těším se na pohádky i vůni Vánoc

Z pohodlí gauče společně koukat na pohádky a pozorovat ty čisté dětské duše, ze kterých se teď každý den učím. Učím se objevovat krásu, jednoduchost, čistotu lidského bytí a radost z maličkostí. Učím se hledat v sobě roky zakopané dítě a probudit v sobě radost, štěstí i aktivity, kterým by se děti vydali bez zaváhání vstříc. Čerpám energii z nekompromisního dětského života a hledám v sobě samé. Svou podstatu, svou krásu, svou lásku k sobě samé.

To přeji i Vám

Vám mohu jen popřát to samé. Užít si poslední část roku a alespoň na chvíli se zastavit a podívat se na svět očima našich dětí. Všimnou si té krásy kolem a nevidět za vším jen shon a stres. Vnímat každou sekundu jako dar a trávit čas společně. Protože to je ve vší podstatě ze všeho nejdůležitější. nemyslet alespoň na chvíli na peníze, které  budou, my nebudeme. Zdraví je jen jedno a žádné peníze na světě Vám ho nevrátí. Nevrátí ani chvíle, které jsme měli možnost strávit společně. Nevrátí úsměvy, nevrátí čas. Čas, který máme trávit spolu, a to nejen o Vánocích, ale po celý rok. Zůstanou jen vzpomínky, které Vám naštěstí nevezme ani stáří.

Letošní rok pro mě byl zlomový

Rakovina mě toho naučila spoustu, jedním z nich bylo i to, ukázat mi co pro mě mělo být důležité už od počátku. Vnímat sebe jako celek, snažit se dělat co nás baví nehledě na to co říkají druzí. Užívat si každou chvíli na tomto světě, protože nikdy nevíme, kolik času máme odměřeno. Dostala jsem druhou šanci. Hodlám jí využít naplno. Zlom, který ve mě nastal se již nikdy nevrátí do starých kolejí, jen se každým rokem posune dál. Objevím toho více a více a neskutečně se těším na to co mě příští rok naučí.

Loučím se s Vámi v letošním roce

Přeji Vám krásné svátky i pohodový vstup do Nového roku! Tohle jsou poslední slova, která si ode mě letos přečtete. Hodlám svůj vzácný čas investovat do toho nejvzácnějšího co mám. Do rodiny, do naší lásky a užít si 14 dní dovolené. Strávit je v pohodlí a přítomnosti milujícího manžela, báječného syna a zbytku rodiny a to až do synových narozenin po začátku roku. První článek roku 2019 tak budete mít možnost přečíst si až 8.ledna. Do té doby budu sdílet maximálně na sociálních sítích a to jen v nejkrajnějších případech.

Loučím se s Vámi se slovy Marka Twaina, které mě provází každý den.

Krásné Vánoce!

Vaše Šárka

 

 

 

 

Můj rok s rakovinou 2.část

Mince má vždy dvě strany

Zdálo se Vám, že předchozí článek byl příliš tvrdý? Život totiž takový opravdu je. Záleží však na úhlu pohledu. I mince mají vždy dvě strany a záleží, kterou z nich si vyberete. Chcete vidět i tu druhou? Tu, který si držím téměř od začátku září? Tu, jež je mnohem příjemnější? Pro mě i pro Vás. Tu stránku roku jež vnímám jako tu, o které mohu říct, že mě přivedla k životu s rakovinou a pomohla mě přivést k takové myšlence, že mohu s klidným svědomím říct, že i přes všechno co se přihodilo svůj život miluji?

Problémy se zjevují tam, kde je vidět chceme..

A tohle tvrzení jste si s největší pravděpodobností mohli přečíst i na instagramu. Tahle myšlenka mi vrtala v hlavě několik dní než jsem ji popsala a upřesnila si jak jí vlastně chci brát. Když jsem 27.září skončila chemoterapii a měla odpočinkový říjen, stala se spousta věcí. Věcí, který málokdo v rodině rozdýchával. Já jsem však zůstala relativně klidná. Našla jsem svou rovnováhu a stres mě už tak vůbec nemohl rozhodit. Po změně životní filozofie a přístupu, který jsem našla, jsem to totiž přestala vnímat jako překážky, jako problémy. Nepřistupovala jsem tak k nim. Brala jsem je jako čistou realitu a dívala se na ně s odstupem, jakoby z jiného úhlu. Problémy pro mě již nyní neexistovali. A co byl ten další problém, který vlastně problém není? Čtěte až do konce.. Pokračovat ve čtení “Můj rok s rakovinou 2.část”