Rakovina mi ukázala cestu k sobě

Potřeba být perfektní mě dovedla k nemoci

Jmenuju se Denisa. Od malička jsem byla hodná holčička, která chtěla ostatním dokazovat, že všechno zvládne. Školu, kamarády, sport, hudbu, cestování a jazyky postupně střídala vysoká, život v zahraničí, kariéra, rodina, dítě… Životní role přibývaly a já ve všech chtěla uspět na výbornou. Nechtěla jsem polevit v ničem. Být skvělá manželka, matka, dcera, vnučka, sestra, kamarádka, kolegyně, hospodyňka…

Syn byl odmalička nespavý a neustále vyžadoval kojení. Hlavně v noci. Rok jsem neznala nepřerušovaný spánek delší než tři hodiny. Kojila jsem téměř rok a půl, vařila zdravě, jezdili jsme na plavání, chodili na procházky, pracovali na zahrádce u našeho nového domečku. Byla jsem vyčerpaná a měla jsem pocit, že potřebuju i nějaký jiný impulz, dobít energii.

Rolí bylo stále málo, aneb zpátky do práce..

Malému nebyl ani rok, když jsem se postupně začala vracet do práce. Dodávalo mi to energii, nabíjelo mě, že se mi daří, že mě ostatní chválí, že dělám něco, co umím. V roli matky jsem se cítila jako začátečník a neustále přemílala, zda dělám to či ono správně. Jenže s návratem do práce přišly i výčitky. Synovi jsem se snažila vynahrazovat svou nepřítomnost (byť to byla jen dvě dopoledne v týdnu). Pracovala jsem hlavně po večerech, zkrátka když spinkal, aby se ho to nedotklo. Chodila jsem s ním na cvičení pro batolata, i když někdy v lodičkách s notebookem v tašce. Pak rychle do práce a honem zase domů. Abych nebyla bez malého ani o chvíli déle, než je nutné.

Když jsem si později spočítala, co všechno jsem po svém tělu v jednom dni vyžadovala, bylo to šílené. Nedala jsem mu šanci na odpočinek a tak – i když mi přišlo, že všechno perfektně zvládám, že mám ve svém životě „od každého trochu“, ve skutečnosti jsem měla od každého moc.

Když to nechápala hlava, muselo mi to ukázat tělo. A tak mi jednoho dne došel dech. Doslova.

Neškodná viróza, neškodnou nebyla

Těsně po mých 28. narozeninách v únoru 2018 přišla viróza. Vypadalo to klasicky. Teplota, kašel, bolest v krku… Když se to skoro týden nezlepšovalo, zašla jsem k lékaři. A z virózy byl zápal plic.

Teploty 39, silný kašel, problémy s dýcháním. O malého jsem se starat nezvládala, a tak můj ani ne dvouletý syn putoval k babičce. Jenže když se můj stav stále zhoršoval, antibiotika nezabírala a nebyla jsem schopná se postarat ani sama o sebe, putovala jsem „k babičce“ taky. Měla jsem problém přejít z jednoho pokoje do druhého, špatně se mi dýchalo, byla jsem extrémně vyčerpaná a tep jsem měla často i 140. Naštěstí jsem se dostala do rukou skvělého „plicaře“, který mě uchránil od hrozící hospitalizace. Zjistil těžké astma, nasadil kortikoidy a můj stav se po měsíci pomalu a jistě začal zlepšovat. Nicméně mě upozornil, že on sice vyléčí zápal plic, ale že já budu muset zbytek dotáhnout sama – že můj stav byl v podstatě na umření. Že si s tím zápalem mé tělo vůbec nedovedlo poradit, a že není normální, aby se tohle dělo tak mladému člověku. Že musím změnit svůj životní styl a naučit s říkat „ne“.

V té chvíli jsem si přísahala, že se změním, že na sebe už nebudu tak přísná, že vše přehodnotím a budu víc odpočívat.

Bylo mi lépe a tak jsem zkoušela zvládnout péči o sebe i o syna sama. Pořád jsem byla ale hodně vyčerpaná, hubená, tep se mi rychle vymrštil, nezvládala jsem vařit ani uklízet a odpoledne jsem si s malým chodila lehnout. Ale věřila jsem, že se to bude pomalu a jistě zlepšovat a mně zůstane „jen“ t silné astma.

Jenže najednou mě z ničeho nic začala bolet prsa.

„Asi jsem se nějak přeležela, asi hormonální výkyv po léčbě kortikoidy…asi důsledek dlouhého kojení, zablokovaná mléčná žláza nebo tak.” Hlavou se mi honily různé varianty, větší význam jsem tomu ale nepřikládala.

„V naší rodině přece nikdo rakovinu neměl, vždyť je mi 28 proboha, žiju zdravě a navíc jsem dlouho kojila – a to je přece nejlepší prevence proti rakovině. Už těch negativních zpráv bylo dost, to už by toho bylo přece moc najednou!”

Rovnou na gynekologii

Po pěti dnech jsem pro jistotu zavolala své gynekoložce. Prohlédla mě, zhodnotila, že v levém prsu mám nejspíš ucpaný mlékovod a pravé je v pohodě. Ale pro jistotu mě pošle na ultrazvuk.

Útvar v levém prsu byl skutečně nezhoubný. Jenže v tom pravém, ve kterém nebylo nic hmatatelného, objevili bulku. Bylo to na mě celé rychlé až nějak moc. Ani jsem se ještě nesžila se svým astmatem, byla jsem ráda, že se pořád nezadýchávám a teď na mě zas s nějakou biopsií? Ok. Jdu do toho, ať vím, na čem jsem. (Při biopsii odeberou kousek z nalezené bulky, aby mohli otestovat, jakého je původu. Jestli je zhoubná nebo ne a o jaký typ nádoru se případně jedná.)

Po pár dnech jsem se dozvěděla, že je nádor zhoubný. A bohužel agresivní. Bylo jasné, že se chemoterapiím nevyhnu. Nález byl relativně malý, takže v případě negativních genetických testů by to znamenalo chemoterapii, operativní vyjmutí bulky a následné ozařování. V případě, že by genetika vyšla pozitivně, by riziko nechat si prsa bylo moc vysoké. Byla jsem přesvědčená o tom, že genetika bude v pořádku. Vždyť u nás v rodině nádorová onemocnění nejsou! Jenže chyba lávky. Po šesti týdnech byly výsledky hotové. Nádor byl geneticky podmíněný.

O prsa přijdu.

Doposud ta nejhorší chvíle. Pořád jsem se držela, snažila se myslet pozitivně a nepropadat depresi. Tohle mi ale přišlo neskutečně nespravedlivé. Nechápala jsem, proč se mi to všechno děje. Co jsem komu udělala? Byla jsem vždycky hodná holka, tak proč zrovna já?

Po šesti chemoterapiích s chladicí čepicí, díky které mi nevypadaly všechny vlasy (nicméně jich nakonec vypadalo tolik, že jsem zvolila krátký sestřih 😉 ), následovala oboustranná mastektomie (odstranění prsou včetně bradavek) a poté i vyjmutí uzlin z podpaží. Nakonec jsem se ale s mastektomií srovnala nečekaně dobře. Mou největší obavou byla reakce mého syna, ale i ta byla nakonec zbytečná. Nyní se cítím velmi dobře i bez prsou a na plastiku rozhodně spěchat nebudu J Rok plný negativních zpráv, vyšetření, nemocnic, doktorů, a operací jsem zakončila ozařováním. Vstup do roku 2019 pro mě byl znamením toho, že takhle kapitola zůstala v roce minulém. Že jdu dál a bude to dobrý.

Bloging o rakovině

Úplně zavírat dveře jsem zatím ale nechtěla. Z týhle zákeřný nemoci vytluču dobro. Pomůžu sobě, pomůžu ostatním a aspoň to celé přetavím v něco pozitivního.

Založila jsem si blog a začala psát o mé nemoci a přístupu k ní. O tom, jak léčba probíhá, co se mi honí hlavou, jak se změnil můj přístup k životu i k sobě samé. Začala jsem natáčet videa, kde vysvětluju, jaké mohou být vedlejší účinky chemoterapie nebo třeba, jak probíhala operace prsou. Snažím se, aby i ostatní zvládali léčbu psychicky co nejlépe, protože věřím, že na tom opravdu záleží.

Nyní jsem ukončila léčbu a čekají mě preventivní kontroly. Kvůli mutaci BRCA 2 jich bude víc. A já sama? Ten rok mě naučil spoustu věcí. Zklidnit se, myslet v první řadě na sebe, na to „co já na to“ a ne „co na to ti druzí“. Mám se teď víc ráda, taková, jaká jsem – ne jaká bych mohla být. Míň se stresuju a víc odpočívám, nejsem na sebe tolik přísná. Starám se o svoje tělo i mysl. Vnímám samu sebe, rozhoduju se víc podle vlastních pocitů, než svého rozumu (a už vůbec ne dle rozumu druhých – a je to někdy bláznivý! J). Víc se raduju, žiju v přítomnosti a hlavně… VĚŘÍM.  A jsem pyšná na to, že se mi podařilo najít v tom všem negativním nemalý kus pozitivna.

Pokud by vás moje cesta zajímala víc, koukněte na Prsa v zenu na Facebooku nebo Instagramu. Můj blog i videa najdete na stránkách www.prsavzenu.cz

 

 

 

 

Pokračujeme v léčbě

Moje další chemoterapie

Po zážitku z první chemoterapie se připravuji na další léčbu. Pokud to bude probíhat jako první chemoška tak se nemám čeho bát. Špatně mi bylo jen v den podání cytostatik a následujících pár dní jsem byla jen více unavená s lehkým žaludkem na vodě a pachutí v ústech. Po druhé chemoterapii se k tomu přidalo mravenčení v konečcích prstů. Což bylo stále velmi snesitelné ačkoliv mi tentokrát bylo špatně už dva dny. Syn byl u babičky Martiny, ale chyběl mi už mnohem více. Snažila jsem proto celé dny ležet a více odpočívat.

Hlava hraje prim

Na třetí chemoterapii jsem se už den předtím musela psychicky připravit, už vím o čem ta léčba je a co po ní přijde. Nechtěla jsem být ale doma sama, tak jsme tentokrát syna k babičce neodvezli. Vypořádat jsem se ale musela i s pocity mojí mámy, od které jsem pořád slýchala: “Jakto, že ti není tak špatně jako mě. Já jsem neschopná ničeho celých 14 dní a ty si tři dny potom lítáš jakoby nic.” Srovnávání naší léčby mě v jejím případě trápilo. Neustále jsem jí musela vysvětlovat, že každá máme jinou rakovinu a každá jinou léčbu. Hlavně máme od sebe celou generaci a každá máme jiné energetické zásoby v těle. Já jsem už před nemocí konzumovala spoustu zdravých potravin i superpotravin a možná proto si mé tělo s tím tak hravě poradilo. Pokračovat ve čtení “Pokračujeme v léčbě”

Duch na papírku

Duch na papírku

Od čtvrtečního oplodňováku uběhli sotva tři dny. Nervní, nejistá a plná strachu. Každý večer usínajíc s modlitbou na rtech. A od třetího dne po oplodnění taky každý den máčím testy do skleničky s močí a doufám v zázrak. Světe div se, po sedmi dnech nacházím na testovacím papírku dvě slabounké čárky, ještě není vyhráno. Každý den se opakovaně ujišťuji, zda ten duch na testu gravidity nezmizel. Uf, stále je tam. Desátý den nadšeně telefonuji do IVF a objednávám si další rande s naším doktorem. O týden později mi těhotenství potvrdil ultrazvukem. Měli jsme opravdu štěstí. Na další kontrolu se hlásím už ke své gynekoložce.  K mému překvapení nedostávám hned další prohlídku těhotenskou průkazku jak jsem doufala. Na tu si počkám až do konce třetího měsíce. Vzhledem k mému zaměstnání, hlásím co nejdříve zaměstnavatelce šťastnou novinu, všichni nám to přáli. Vědeli jak dlouho jsme toužili a snažili se. Ale zárověň visel ve vzduchu ten zvláštní pocit zklamání. Zase o sestřičku méně. Tahle ordinace je snad prokletá. Byla jsem už 3 kdo během dvou let v téhle praxi přišel do jiného stavu. Holky se tam střídali jak na běžícím páse.

Štěstí v neštěstí

Ano, měli jsme štěstí. Zatím.  Nebo to byl zásah vyšší moci?  Každopádně jsem dosáhla svého. Mé srdce potřebovalo pocítit pocit štěstí v očekávání. Pocit který mohou pochopit jen lidé, kteří touží po svém malém uzlíčku stejně jako my. Nyní je čas  na sklizeň kýžených plodů v podobě  toho malého medvídka jak jej nazvala gynekoložka při prvním ultrazvuku. Není nad to slyšet poprvé zvuk toho nejmenšího a přesto tak silného tlukotu srdíčka. V tu chvíli se ve Vás něco změní. Dotknete se štěstí. A v tu chvíli jsem začala myslet hlavně na sebe a na to malé medvíďátko, které už bude jen moje po celý jeho život.

První trimestr

Velmi brzy přišli nevolnosti, ale ne ty ranní. Měla jsem je celý první trimestr a během celého dne. Nezvracela jsem, ale žaludek na vodě mě nutil zajídat ten podivný pocit v břiše. (Ten samý pocit přichází i po chemoterapii, jen je horší nedá se zajíst, jen přečkat) Chodila jsem při práci do školy. Byla čerstvě zasnoubená a připravovala svatbu. Přišlo zkouškové období (zkoušky za jedna) a taky první komplikace. Asi toho bylo moc a já si to nechtěla připustit. Nucený klid na lůžku. Rizikové těhotenství. Těhotná jsem teprve dva měsíce. A už se hlásí křeče a tvrdnutí dělohy.

Na čase je sehnat za mě náhradu a najde se naštěstí docela rychle, Naučím jí co nejvíc to jde. Vše připravuji na svůj nečekaný odchod z práce. Vybírám si zbylou dovolenou a prázdniny zahajuji jak jinak než rizikovým těhotenstvím a neschopenkou. Před otěhotněním jsme se snažila co nejvíc zhubnout, pročistit si tělo. Baštím chlorellu, zelený ječmen a další věci. Zhubla jsem i díky cvičení a to, že se chci udržet co nejvíc fit i v těhotenství si logicky přenáším i sem. Nechci přibrat zbytečně kila navíc. Obzvlášť když mám už od února doma svatební šaty. Každý týden proto hlídám váhu, skoro až hystericky hlídám kolik bych měla nabírat. pro větší zátěž v prvním trimestru z práce a školy, ale právě naopak hubnu.

Matýsek je moje bříško

Těhotenství začínám  v dubnu na 64kg, po dvou měsících těhotenství mám však 63. Zdravě se stravuji, pravidelně cvičím těhotenské cvičení a taky si fotím narůstající bříško. Ve volných chvilkách se vzdělávám o těhotenství a povídám si s “matýskem” jak jsem říkala svému pomalu narůstajícímu bříšku.

Svět je malý a zmenšuje se

Genetické vyšetření bylo nutnost. Už jen z ohledu jak jsme k miminku do bříška přišli. Absolvovali jsme další detailní nekonečnou debatu s lékařem, který byl paradoxně původem z Tábora. Svět je opravdu malý. Po vyšetření jsme už jen čekali jak budou volat, že je potřeba dovyšetřit amniocentézou. Toho jsem se obávala, obzvlášť když jsem byla na rizikovém. To je to vyšetření kdy Vám mají píchnout jehlu těsně do blízkosti vašeho nenarozeného potomka a ohrozit ho ještě před narozením? Tak to ani náhodou, tam nepůjdu.

Hlásí se druhý trimestr

Naštěstí jsem nemusela. Nebylo to potřeba. A neskutečně se mi ulevilo. Od začátku jsem věděla, že to bude kluk, i když jsem si přála holčičku. Prostě jsem to tam uvnitř tak nějak věděla. A když nám to na té genetice hned v 16. týdnu těhotenství potvrdili na 3D ultrazvuku, byla jsem štěstím bez sebe. Z vyšetření jsem odcházela klidná a nemohla se vynadívat na tu malou fotečku s trojrozměrnou hlavičkou. Tak ty budeš můj syn? V tu chvíli se začali probouzet opravdové mateřské pudy. Začalo hlazení a mluvení k bříšku a prozpěvování písniček. V té době jsem už celá zářila, překypovala zdravím a štěstím. 

 

Akce: Vlasy podruhé!

Jak jsem řešila “ztrátu” vlasů

Jak jsem psala v jednom z předchozích článku, vlasy pro mě nejsou úplně stěžejní záležitostí. Jsem člověk co se do věcí vrhne po hlavě a hlavně s bojovným duchem. Stejné to bylo i s vlasy. Hned po první chemoterapii jsem se nechala ostříhat na krátko, abych neviděla jak plešatím a nebyla z toho zbytečně ve stresu. Ale hlavní důvod byl to, že jsem nechtěla denně uklízet  chuchvalce vlasů, či dokonce trousila vlasy po celém bytě, které už tak i před nemocí byli skoro všude. A protože jsem měla vlasy hodně husté, bylo potřeba je všude zametat anebo čistit ucpaný odpad v koupelně nad čímž většinou utrousil nějakou tu poznámku hlavně manžel, což bylo na denním pořádku. 😀 Proto jsem zvolila radikální řešení. I když postupně, kvůli synovi, ale i tak jsem to s ohledem k němu vyřešila zprvu špatně. Na druhou část jsem s ním už vše detailně probrala. A když padání začalo, byli jsme připraveni.

Vlasy poputují k onkoláčkům

První stříhací fáze byla z mého hlediska ukvapená. Což jsem velmi brzy zjistila u syna. Následující den jsem totiž hledala po Plzni kadeřnictví, kde mi vlasy i bez objednání ochotně zkrátili. Vlasy jsem si odnesla v několika svazcích domů a připravila si je na pomoc ostatním. Vlasy putovali do nadace onkoláčkům, kde snad některé slečně aspoň částečně budou k užitku.  Po ostříhání, mě ale syn nepoznal a nechtěl k té cizí paní. To mě velmi potrápilo jak jsem již minule psala. Na druhou fázi jsem ho proto už připravila.

I malé děti velmi dobře chápou

Chvilku synovi trvalo, než si na maminku s krátkými vlasy zvykl. Ale pak už to bral jinak. Myslím, že velkou roli v tom hrálo i několikadenní odloučení, které ačkoliv ho zvládal dobře si přesto něco vzalo. A ve chvíli kdy přijela maminka s krátkými vlasy to prostě neustál. Na tuhle změnu jsem ho totiž nepřipravila. A proto před jeho následujícím odjezdem na mou další chemoterapii k babičce jsme si spolu sedli a otevřeně jsem mu pověděla , co se bude dít. Že jsem vážně nemocná a že nebudu mít na hlavě vlásky. Že se toho nemusí bát pokud příště přijedu bez nich. Chápavě na mě hleděl a pohladil mě po tváři. A ukázal na jizvu po odebrané uzlině se slovy: “maminka bebí”. To bylo pro mě znamení, že všemu rozumí a tak jsme ho následující den opět odvezli k manželovým rodičům.

Hlavu dohola

Po druhé chemoterapii, začali vlasy padat. V umývadle šli po velkých dávkách vlastně  16 den od první chemoterapie. A než, abych čekala až jeden po druhém zmizí, rozhodla jsem se pro hlavu dohola. V podvečer dorazil manžel z práce domů a začali jsme s akcí. Připravili jsme si pomůcky a otevřeli láhev vína. Nejprve jsme vlasy zkrátili strojkem co nejvíce šlo. Manžel si to neskutečně užil a na hlavě tvořil nejrůznější kreace než ze mě udělal ježečka. Zbytek jsme dokončili v koupelně, kde hlavu doholil dohladka žiletkou. Oba jsme si to neskutečně užili a nasmáli se u toho. A Lukynovi bylo dokonce líto, že těch hlav nemá víc. 😀

Přijetí plešky u syna

Když jsme pak v pátek dorazili za synem už se mě nelekl. Ihned ke mě přiskočil a začal holou hlavu hladit. Položil mi na ní hračku a hlasitě se smál. Jednání narovinu na něj i jeho  věku 17 měsíců prostě zabralo. Takže pokud někdo bude ve fázi, kdy má o vlasy teprve přijít a hodlá se k tomu člověk postavit jako k výzvě. Doporučila bych rovnocenné jednání i s tak malými dětmi. Nejsou vůbec hloupé a jsou velmi vnímavé. A pokud k tomu přistoupíte jako ke hře, možná ještě lépe pro Vás. Proč dětem nedat strojek do ruky a nenechat to udělat třeba je? Určitě si to užijete mnohem více než se trápit nad něčím čemu stejně nemůžete zabránit. Já bych to tak zpětně asi udělala a ušetřila si tím překvapivé setkání.

Nejlevnější kadeřnice na světě

Hlavu jsem měla hladkou a velmi rychle jsem si zvykla, že nikde nepřekáží ani vlas. Občas ještě byli tendence dávat vlasy, které už tam nejsou za ucho, ale vše postupně začalo ustupovat. Manžel si ze začátku mojí hlavu užíval a velmi často mi jí hladil večer u televize. Asi v tom viděl způsob relaxace a mě to rozhodně nepříjemné nebylo.  V průběhu léčby vlasy sem tam nějaké dorostli, ale nebylo jich moc a dokonce na hlavě boleli. V paruce však tyhle krátké chloupky byli velmi nepříjemné a tak jsme občasně hlavu vzali žiletkou znovu. Aby nikde nic nebolelo a nepřekáželo. Holá hlava byla prostě v létě příjemnější. Po ztrátě většiny vlasů jsem si dokonce libovala, že mám teď vlastně nejlevnějšího kadeřníka na světě. 🙂 Vlasy mi ani teď nechybí, dokonce jsem si na to tak zvykla, že ani netuším zda si ještě nechám dlouhé někdy narůst. Holá hlava i krátké vlasy mi kupodivu poměrně sluší a všem okolo se to líbí.

Co nosím na hlavě

líbačka, jsem překážela

Zprvu jsem nosila paruku, před veřejností jsem chtěla nemoc utajit, ale postupem času jsem více přesedla na šátky a později zcela na pleš. Teď k podzimu na čepky. Čepka, která je mi nejpříjemnější je dokonce synova. Koupila jsem mu jí za pár korun v Pepcu, ale jemu byla velká a tak jednoho dne náhodně skončila u mě. A nevadí mi ani to že má ouška. Je to poměrně legrační a všude hrdě hlásím, že je vlastně jeho. 😀

Dnešní článek zakončuji usměvně. A příště povím o  dalším průběhu chemoterapie.

Tak na počtenou za týden,

Ahoj, Šárka


Maminky s rakovinou, jak jste řešili ztrátu vlasů vy? Napište do komentáře 🙂

Napsat můžete ale i vy ostatní, jak byste k tomuto postavili vy?