Úloha projektu

Úloha projektu maminysrakovinou, potažmo pro maminky nebo tatínky s rakovinou

Proč taková organizace?

Po tom co jsem si zažila z nevědomosti z toho co bude a jak budeme nadále jako rodina schopni fungovat, mi bylo jasné, že nechci aby si tím samým procházel někdo další. Nejhorší jsou vždycky začátky něčeho nového a neznámého. Nejhorší pro mě bylo to, že musel být syn ode mě tak daleko a když jsem ho měla u sebe, že jsem nebyla schopná fungovat na 100%. A proč taková organizace, když jich je taková spousta? Já jsem nemohla do mamahelpu nebo jiné organiazace, mám druh rakoviny, který mnoho lidí nemá a když tak hlavně kolem 50let a výše. A na to jak poradit v takové situaci se žádná organizace zatím nezaměřovala. V tom je tento projekt unikátní.

Odloučení maminek nebo nemít sílu v nemoci na vlastní dítě je nehorší.

Maminky konkrétně takto malých dětí, mají velmi těžkou úlohu. Pomáhají utvářet zcela novou osobnost a každý měsíc ba i týden je v jejich vývoji znát. Zprvu se zdálo, že cestování na synovi nezanechá žádné následky. Nezanechalo. Drobné změny v chování tam ale byli, pro mě jako mámu vychovávající s respektem poměrně nežádoucí. Já dítě nevychovávám, ale směruju a pomáhám mu růst. Objevovat a podporovat ho ve všem co dělá. Všechno se snažím vystvětlovat a on je jako nepopsaná kniha. Všechno si to píše do svojí paměti a ve vhodnou chvíli to využije. Do doby, kdy byla (ne)výchova v jedné domácnosti, vše fungovalo.

Rodina je klíčová.

Když nastal zlom ve chvíli, kdy jsem neměla sílu mít ho u sebe doma, nastali změny a syn jezdil na několik dní k babičce. V prvních týdnech nebylo znát nic. Byl rád za změnu a přítomnost svých nejbližších členů rodiny. Ale za čas, začal zkoušet co kdo vydrží. Změny se proto projevili v jeho vzpurnosti. Babičky zkrátka nevychovávají a ani nemohou, jak říká moje tchýně: “Vy jste tu od toho, abyste děti vychovávali, my je budeme rozmazlovat.” Je to tak, to rodiče pomáhají utvářet své děti, nás také utvářeli naši rodiče. A tak když Domík trávil týden tam a týden pak doma, jeho režim dostal zabrat. Každý jsme fungovali jinak a on takhle případně střídal režimy mezi třemi rodinami. Začal v tom mít samozřejmě zmatek. Začal vypouštět co se naučil a dokonce začal všechny zkoušet. Nejčastěji v nervech. Začal být vzteklý a vzpurný.  Vysvětlování přestalo zabírat a se stále měnícím se režimem se tak ani nemohl hodit do normálu. Zazdil třeba i docházku na nočník, ke kterému se od léta zatím ještě nevrátil. Byl to náročný půlrok a tak konkrétně v tomhle na něj netlačím. Až bude připraven, začne znovu sám. 

Děti vše vycítí a zkouší a zkouší

Ve chvíli kdy skončila chemoterapie a přestal střídat domácnosti se začal zase pomalu ustálovat. Opětovně se začalo pracovat na našem (ne)výchovném systému a začal být pomalu zase tvárnější a přizpůsobivější. Začal se pomalu zklidňovat a navracet do svého původního režimu. Na mě, ale začal viset o trochu více než tomu bývalo. Bál se, že mu zase na několik dní zmizím.

Proč o tomhle mluvím?

V tu chvíli mi došlo na co se v tomhle projektu hlavně zaměřit. Na fungování rodiny. Na to jak pracovat s dětmi, když přijde takováhle situace a jak se z toho nezbláznit. Jak je mít co nejblíž a být jim oporou a parťákem i  když přijde náročná životní zkouška. A když to nejde, může tu být někdo k do s tím pomůže. A může to být tato organizace. Na tohle, ale nemůžu být sama. Je potřeba pedagoga výchovných poradců či dalších členů a tak jsem začala pomalu oslovovat. A vytvářet strukturu projektu pro rodiny, kde se vyskytla rakovina. Tahle organizace se tak nebude zaměřovat jako ostatní organizace na to abyste se smířili s onemocněním, ale bude pomáhat zlepšit celkový psychický stav v rodinách, kde to bude potřeba. Poradí z hlediska psychologie i výchovy a zaměří se tak komplexně na situaci celé rodiny, čímž pomůže překlenout to náročné období.

Další zaměření jsou podobná jako ostatních organizací, ale jdeme s dobou a v něčem musí být tahle organizace specifická. Co to je?

Zároveň pomůže vypořádat se i se samotnou nemocí. A přesně to jen ten důvod proč vznikla rubrika s příběhy maminek, proč všude aktivně vyhledávám příběhy a proč, ideálně chci aby si je maminky psali sami. Chci zpětně nahlédnout do rodinného života s rakovinnou a zjistit jak to fungovalo, aby se to dalo aplikovat na další. Aby se případně dalo poradit co se dá zlepšit a jak postupovat. Například jak s dětmi mluvit, když tohle přijde? A vytvořit tak pro Vás, kdo to bude potřebovat seriál nebo rady o tom co bude dál. Zároveň se ve všem budeme podporovat a společně uděláme mnohem více. Navíc v dnešní době je terapie sdílením v tomto životním období ještě poměrně neznalým neprokouknuté. V rámci toho vznikla kampaň #SlovemProtiRakovi! ale o tom zase někdy příště 🙂

Pomoc od pedagogů, poradců a psychologů pro utvoření sekce pro rodiče

V této chvíli mluvím k těm, kteří by se chtěli do tohoto projektu zapojit. Pedagogové, psychologové, poradci. Kdo máte zájem podílet se na něčem co může mnohým prospět, budu ráda, pokud se mi ozvete ať už emailem či telefonicky. Budu se Těšit na spolupráci s Vámi. Pojďme spolu vytvořit něco co pomáhá ostatním!


Doufám, že jste z tohohle alespoň částečně pochopili záměr vznikající neziskové organizace, nejsou to ale všechny aktivity. O těch dalších si povíme příště. Třeba o těch Terapeutických MamaBlogách a komunitním centru a samozřejmě i té  kampani, která se už rozlétá do světa a některé maminky se do ní již brzy zapojí.

Ahoj,

Vaše Šárka z

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *