Štedrý den byl vše, jen ne pohodový
Ráno vstáváme unavení, rozlámaní a nervní. Noc v úplňku dala zabrat všem. Mě se připojili ke vší smůle i ženské hormony, které se chystali rozpoutat “nechtěné” červené řádění. Hormony a únavou napjatá jsem se dopajdala do kuchyně k přípravě snídaně, kde pak rovnou následovala příprava oběda, u jehož příprav došlo k prvním neshodám. Já chtěla tradičního Kubu a manžel 
lívance. Kdo vyhrál?
Syn sladká jídla zásadně nejí. Takže toho dne oběd nejedl. Celé dopoledne, ale probíhali zbývající přípravy, včetně dodělávky posledního cukroví, ze zbytků rozbíté krabice, která byla úspěchem pomoci mého broučka již tři týdny před Vánoci. Zase zbytečná práce a stress, kterým jsem jen doplnila své napjetí. Opět jsme jen lidi, a chybami se člověk učí.
3 dny stačí drahoušku
Jenže toho stresu a prožitků na pouhé tři dny bylo až příliš a na duševní hygienu jsem si zkrátka během netradičního fungování o manželově dovolené 
nějak nemohla najít čas. Kolem 13hodiny jsme vyčerpaní padli do postelí, kde jsme měli v plánu všichni spokojeně usnout. Jenže co čert nechtěl. Mě nebylo dlouhou dobou spánku dopřáno a asi po hodině snažení o spánek se na několik dostavil. Probudila jsem se uprostřed snu, který mi říkal, že nemám ležet a jít k počítači a zapnout jej. A začít psát slova, která se mi v tu chvíli tvořila v hlavě.
Jdi psát!
To bylo to co jsem potřebovala. Poslechnout svůj vnitřní hlas, který mě k sobě opakovaně volal již několik dní předtím. Vypsat se a ulevit si. Dělat to jediné co mi pomůže od nervozity, stresu a pomůže rozjímat. Jenže jsme nesedla k psaní článku, ale k psaní knihy, kterou pro Vás mimo jiné připravuji, myslím že bude překvapením i spoustě mým nejbližším, protože se bez obalu pokusí rozkrojit nedotčené vnitřní téma a najít problém v šírším smyslu stejně jako při pitvě a vyhrabu jádro zakopaného pudla.
Expresivní psaní splnilo svůj účel, opět!
Každopádně to co jsem měla udělat splnilo svůj účel a já cítila jak ze mě každým napsaným slovem spadá ten stres a já se cítím lehčí a lehčí. O hodinu později přišel manžel, s údivem co zase dělám, proč neodpočívám. Což on doposud nechápe proč tohle vlastně dělám. Tohle je moje duševní očista, to co mi pomáhá a dělá mě konečně šťastnou. A já jsem se to v rámci toho předvánočního stresu zase pokusila zadupat. Ne! Další chybu už neudělám. A příště už poslechnu na první dobrou. Já jsme základ a když nebudu v pohodě já, budeme nervózní všichni a budeme si to všechno předávat jako v začarovaném kruhu. Stejně jako když si rodina předává virózu stále dokola.
Jedna aktivita není spásná, musí se stát zvykem
Každopádně v tu chvíli mi konečně bylo fajn. Jenže jedna věc tě nespasí. Je to jako imunita tu si musíš pěstovat, imunitou podpoříš proces zdraví a pak teprve se můžeš snažit o dokonalé souznění. Tahle balance je křehká a to, že jsem se na chvíli očistila neznamená čistotu doslovnou. Tuhle rovnováhu jsem rozhodila dalším uvědoměním. “Je 16:30 nestíháme! v pět jsme chtěli večeřet, abychom pak v klidu rozbalili dárky.” No jo, ale Domík ještě spal a tak jsme ho nejprve museli vzbudit. Procházku venku už nestíháme.
Jenže jak v tomhle procesu o dokonalé a nezapomenutelné Vánoce je strávit s dětmi v souznění a pohodě, když nestíháme.?Takže jdeme honem připravit Štedrovečerní stůl, prostřít. Začít smažit rybí řízky, ohřívat polévku. Honem do 
sprchy a trochu se vyškatulkovat. Půl šesté, syn ve sprše opět unaven, protestuje. Nepomáhá. Spěch on ani já nerada a rozhodně ten den nebyl podle mých Nevýchovných přístupů. Stres opět zavítal do mých křehkých rovin a zaplavil jej ještě více než předtím. V tu chvíli jsem stála uplakaná, nervózni v ložnici, že žádné Vánoce slavit nechci, že se na tohle všechno můžu tak akorát… protože Vánoce jsou už stějně doslova zničené.
Ke stolu usedáme všichni jak na trní. “No, už abychom to měli za sebou” říkám si a s obličejem jako kakabus vybírám z řízku kostičky. Syn pojedl jen polévku, rybí řízek, na který se tak těšil se mu zdál nechutný. Asi proto, že byl už studený. A také hodinu předtím hlady snědl na co přišel, hlavně čokolády ze stromečku, které pro velký úspěch na stromek už příští rok nedám! Ať si manžel prosí jak chce.
Dárečky to spraví
Po večeři přichází Vánoční zvyky, my jsme zvolili skořápky. Jednu z hořících syn zalil vodou a potopil ke dnu. ( jsem zvědavá odkud to nás letos vyskočí 😀 ) Prskavky vyprskal pro velký úspěch úplně všechny a zde se začíná dostávat to srovnání. Zatím jedna nula pro letošní Vánoce, syn se nepopálil o prskavku! Wau! Tím ale opět klady končí. Ke stromečku obklopeném dárky se vyhrnul na svůj věk velmi sebejistě a uzemnil mě tvrzením: “Vidíš, já říkal, že budou” protože tatínek ho strašil, že dárky asi nebudou. Bez nadšeného výrazu na který jsem se totiž od loňských Vánoc těšila a díky tomu stejnému výrazu, který jsem si pamatovala z loňských Vánoc jsem si nastavila ty zatracené představy o tom jak to letos bude ještě lepší než vloni. Stačila minuta, která mi na náladě opět srazila další bodík a hodila mě téměř na bod mrazu.
Naštěstí pro mě se ale dostavil pocit, který zažije každý rodič když hledí na své dítě, které netrpělivě trhá balicí papír a čeká co pod ním najde. Štěstí! 
Dostavilo se v pravý čas a všechno to špatné se rázem přesunulo do kouta a upadlo v zapomnění. To na co co jsem se těšila už od samého rána si mě našlo. A já jen užívala daný okamžik.
A teď to srovnání, které bych neměla dělat, ale udělám ho..
Lonské Vánoce pro mě nastavili laťku, byli totiž první ve třech, syn měl necelý rok a už vnímal všechny ty zázraky okolo sebe. Zářící světýlka i vánoční koledy. Dárky trhal poprvé. A tak jako každé poprvé tak i tohle poprvé bylo zkrátka dokonalé. A nikdy už nic není tak jako poprvé a to je to co jsem si měla uvědomit už když jsem ráno vstávala. Žádný okamžik se nedá zažít dvakrát a stejně, v tom je jeho jedinečnost. Stejně jako vločka, která je naprostý unikát. Tak zde jsem neměla očekávat, že by to bylo stejné. Bylo to krásné, nakonec. Ale ne stejné, bylo to krásné jinak. Neměl takovou radost ze stromečku a jeho 
světýlek, ale oproti loňskému roku si vypiloval dokonalou techniku trhání balícího papíru což byl pro mě vetší zážitek než samotné hraní s dárkem. Taky koledy, které si letos u večeře zpíval s rádiem. A pak radost ze stavění vlakového nádraží, kterou si chtěl následně užít hraním ještě v půl jedenácté večer. V době kdy už sotva stál, ale nemohl jí tam přece nechat samotnou. Co kdyby do rána zmizela? Takže takové jsou Vánoce, pro ty drobnosti, které se vryjí do paměti. I proto jsem si letos vzpomínky uchovala na kameru. To kdybych náhodou na něco zapomněla.
Poučení pro mě
Štědrý den nebyl dokonalý, ale mohla za to spousta okolností. I tak si je nakonec uchovám v mysli jako krásně strávené společné chvíle, protože mě přes veškerou mou snahu to zabalit manžel dokonale uklidnil a provedl nás 
celým večerem s klidem jaký jsem u něj už dlouhou, opravdu dlouhou dobu neviděla. Navíc Štědrým večerem Vánoce nekončí. Byli svátky a tím jsme si všechno vynahradili. A od příštích Vánoc? Od příštích událostí? Okolností? Oslav? Zábav? Už nemám žádná očekávání, nechám se překvapit samotnou situací ať sama ukáže čím bude výjimečná. A s tím jediným předsevzetím jsem vstoupila do letošního roku. Letos už se nachytat nenechám, ani sebou samotnou!
A i když vím, že mě čeká ještě spousta těžkého rozhodování a životních okolností ohledně celé cesty za zdravím, vím že to bude zase jen další výzva v tom pokořit sebe samou. Nenechat si tím vzít vítr z plachet a nechat všechny chvíle vyniknout a udělat z nich každou chvíli dokonalou.
Moje předsevzetí do Nového roku? Užívat dne, jako by měl být posledním!
Vaše Šárka
A jaké předsevzetí jste si letos dali vy?
