Zářivý týden kultury

už ti holka není 25..

Na víkend jsme měli štěstí. Narozeniny jsme oslavili společně venku v hromadě sněhu a to byl jeden z největších dárků letošní zimy. Sníh dorazil na poslední chvíli, ale v dostatečném množství, tak abychom si mohli užit zimních radovánek během dvou dní, které jsme měli jako rodina společné. Když jsme venku promrzli dostatečně, bylo víc než vhodné se někde uklidit a tím místem bylo setkání a oslava u bráchy který slaví den po mě. Taky přišlo na řadu seznámení s novým rodinným členem. Sebastián, který přišel na svět 14. ledna.

Po víkendu stráveném u rodičů jsme se v neděli rozloučili s naším malým pokladem a v co nejpozdnějším čase vyrazili na Plzeň. Půlnoční příjezd domů nás navedl tak akorát do postelí a k tomu abychom si ráno řekli čau a na dopoledne jsem ulehla do pracovních věcí, plánování schůzí a jednání na tento týden. Odpoledne dorazil Luky z práce a nedal si ani kávu, protože byl čas nasednout do auta a odvézt mě do Prahy na další dávku paprsků.

6. Frakce

Ozařování nebylo nic na co bych si za ten týden nezvykla. Dokonce jsem si za těch pár dní udělal grif na to jak to zvládnout co nejrychleji a taky jsem si snažila hlídat to, aby mě už na ozařování nikdy více hlava nebolela. Svoje tři lokalizace ozařování jsem zvládala celkem na 6 nádechů. Takže moje dechová kapacita se den ode dne lepšila, a při jednom z nádechů jsem dokonce zvládla zadržet dech na 75 vteřin, což je pro člověka s nádory na hrudi výkon hodný obdivu. Ozařování jsem mívala kolem 20 hodiny večer, takže jsem často jedla velmi pozdě a do postele jsem také neměla šanci dostat se dříve jak o půlnoci. Přesto jsem však žádnou únavu nepociťovala. Asi zabíralo koloidní zlato co jsem v té době začínala testovat.

7. frakce

Na úterý jsem měla několik schůzek s maminkami. Na gastro žážitky přestával být čas, nebo spíše chuť, protože ozařovaná oblast krku začínala trochu stagnovat s polykáním. To kvůli otoku sliznic. Nahradit zážitky za kulturu byl pro mě logický krok a tak jsem začala prohledávat zajímavá místa, která navštívit. Ten den byl v mé blízkosti kostel a Jindřišká věž s výstavou Betléma.

8. frakce

začínám trochu rudnout a místa začínají pálit, je čas na pečlivou péči o pokožku a také ředit konzumovanou stravu. Přechod na smoothies a kašovitou domácí

stravu byl možný díky vybavení tyčovým mixérem, který jezdí vždy a všude se mnou.. Den mi rozjasnilo setkání s maminkou Editou a také výstava, kterou jsem nikdy předtím v životě neviděla. A vy jí taky neuvidíte. Protože je neviditelná, těsně po ní jsem letěla rovnou na další paprsky a pražskou dopravu jsem po tom týdnu už měla zmáknutou, asi i díky aplikaci PID lítačka, bez které bych asi byla jen další ztracená existence.

9. frakce

Čtvrtek jsem vzala ve znamení pěší tůry. Možná, že jsem po tom prvním gastro týdnu taky chtěla trochu šetřit peněženku, kterou vyvětral hlavně klokan. Ale hlavně jsem si prahu chtěla projít po svých.  Ten den mi fitness hodinky ukazovaly 24 tisíc kroků a je pravda, že když jsem v osm večer dopajdala na ozařování už jsem trochu unavená byla. Hlavní stravování toho dne byla káva, konkrétně ta ze Starbucks na Pražském hradě, který byl pro nějakou akci zrovna téhož dne zavřený. A abych tu kávu nezamluvila, tak mě tedy opravdu ale opravdu zklamala. Moje první Starbucks a také asi poslední. Ameriko, bohužel nevím co na té vodě vidíš..

10. frakce

Lukyn přijel už odpoledne a protože jsme neměli za poslední rok moc času strávit nějaký jen čas sami spolu. Rozhodli jsme se nejet hned po ozařování za Domíkem. Taky asi i kvůli tomu, že jsem měla v sobotu  dopoledne jednání s  ředitelem nadačního fondu Pro Protonovou terapii, ale hlavně proto abychom probrali nás dva. Takže to byl večer v Pražské vinárně, u vína, které mi v té době jako jediné klouzalo do krku. Ty hranolky v Mc Donald byli opravdu velkou chybou, ale zárověn byli posledním jídlem, které jsem ten den a ten víkend dala do úst. Doslova.

Už ani sousto

Víkend byl opravdu velkým propadem co se zdravotního stavu týče. Polykání se minimalizovalo na doušky vody nebo brčkem a velmi rychle začalo docházet k oslabení mého těla. Polknula jsem pouze tekutou stravu, kterou mi dala babička po zesnulém deděčkovi. Nutridrinky mě energeticky zachránili. Jenže riziko koukalo hlavně v dehydrataci, která velmi rychle přicházela. Vstup do dalšího a posledního týdne ozařování byl už bohužel velmi náročný, ale ani tak jsem se nenechala o žádné zážitky ochudit. O tom už ale zase příště.

Vaše mamina s rakovinou,

Šárka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *