Hektický život lékařky
Vždycky jsem byla veselý ,hyperaktivní člověk, který všem hodně naslouchal a stále jsem se snažila pomoci úplně všem na světě a já byla někde na posledním místě. Až mě ten můj altruismus někdy vyčerpával. Ale to jsem prostě byla já, vždycky v dobré náladě, plná elánu, všechno jsem chtěla mít dokonalé.
Dětství jsem měla skvělé, v podstatě si nevybavuji žádnou zásadní negativní myšlenku. Rodiče nás s bratrem vychovávali v poklidu, stavěli jsme rodinný domek, a tak většinu času jsme trávili s rodiči. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem neznala žádné klasické dovolené, prázdniny jsme trávili na stavbě a doma, v nejlepším případě na Moravě u otcových rodičů, jinak nikde.
Partnera jsem poznala na střední škole, ale začali jsme spolu žít až během studia na vysoké škole. Asi 3 roky po svatbě se nám narodila dcera a já si vše užívala. Byla to vysněná holčička, ale stejně jsem cítila, že mi tam to minimálně ještě jedno dítě chybí. Tak jsme po 3 letech začali druhé dítě plánovat a co se nestalo, byla jsem těhotná hned. Dcera si moc přála brášku a to se jí splnilo. Jen já jsem si užila ten porod naplno. Komplikovaný od začátku, dlouhý, skoro 36 hodin jsem měla kontrakce a malému se ven prostě nechtělo, nakonec se narodil v neděli krátce po půlnoci.
Abych to neměla úplně jednoduché, asi 2 měsíce po porodu vážně onemocněl můj otec, takže já denně jezdila s miminkem ve vajíčku do nemocnice a 2 měsíce jsem byla v takovém stresu, že si tuhle dobu pamatuji jen v mlze.
Nevyužitý dárek
Před Vánoci v r. 2010 jsem si koupila neobvyklý vánoční dárek a to nitroděložní tělísko. Protože jsme moc chtěli třetí dítě, ale jelikož jsem otěhotněla vždy na první pokus, tak jsme chtěli chvilku počkat. Tělísko jsem si koupila před Vánoci a hned začátkem ledna jsem volala svému gynekologovi, že bych ho chtěla zavést. Dodnes mám pocit, že mě něco vedlo k tomuto kroku, protože jsem většinou taková, že „nedůležité“ věci odkládám , co to jde. Tohle taky nebyla úplně důležitá věc, ale přesto jsem to vyřešila velmi rychle. Nic mi nebylo, nic nebolelo. Tak jsem se koncem ledna 2011 vypravila na gynekologii na zavedení tělíska. Ležím na stole a najednou jsem viděla, že se panu doktorovi něco nezdá. Nejdřív mi řekl, že jsem hodně zjizvená po porodu, ale pak že se mu tam něco nelíbí, že mi tělísko nedá a že musím na biopsii. To jsem byla ještě v klidu, netušila jsem vůbec nic zlého. Biopsie proběhla za 2 dny , nebolelo to. Ale za týden!!! Jedu po městě s kočárkem s miminkem 6 měsíčním a 4 ,5 letou holčičkou a telefon. Volal mi doktor přímo z histologie, se kterým se roky znám a do telefonu mi to řekl. Rakovina děložního čípku, adenokarcinom. Krve by se ve mně nedořezal, začala jsem hrozně brečet. Dcera se hned ptala a měla strach, co se s maminkou děje.
Hned další týden jsem šla za svým gynekologem a začala předoperační vyšetření- vyšetření moč. cest, magnetická rezonance… to se celkem dalo, ale čekání na operaci bylo strašné, čekala jsem skoro 4 týdny, protože zrovna v tu dobu probíhala akce lékařů – Děkujeme, odcházíme , takže všechny operace byly odsouvány na pozdější termíny – i ta moje!! . Nejvíc mě trápilo, že „to“ mám pořád v sobě až to klidně může dál růst, protože když to mohlo vyrůst za 4 měsíce o 4 cm, tak co v tu chvíli. Bylo mi nepříjemné i mytí, když jsem věděla, že „to“ tam je…. Co pro mě bylo nejhorší, že od začátku se plány léčby neustále měnily, nejprve jen operace, pak zase ozařování a stejně nakonec to skončilo i chemoterapií. Vždycky jsem se s nějakou variantou smířila a zas to bylo jinak. Pro mě horší bylo, že jsem si moc přála třetí dítě a to mi bylo jasné, že se mi už nikdy nepodaří. I když mi říkali, že bych mohla podstoupit jen tzv. konizaci čípku, tak jeden starší doktor mi poradil, abych to nedělala, že adenokarcinom je agresivní a ať si nechám udělat kompletní operaci. Ještě, že jsem poslechla, měla jsem metastázy ve 2 uzlinách!!!
Tak konečně nadešel den D, 2.3.2011, kdy jsem nastupovala na operaci, strašně jsem tu operaci chtěla mít za sebou. Aby se v tu dobu dařilo, zjistila jsem 2 dny před operací, že jsem chytila od dcery vši, tak jsem měla pocit, že se mi vše hroutí pod rukama, ale nakonec jsme se tomu smáli. Operace proběhla bez větších komplikací, sice to bolelo, ale dalo se to zvládnout. Nejhorší zážitek mám asi z 1. Pooperačního dne, kdy při ranní vizitě mi pan doktor řekl, že operace dopadla dobře, ale ať ještě ten den ležím, že to byla velká operace a mám ještě hadičky všude možně. Vzápětí přišla sestřička a hnala mě z postele pryč. Tak jsem ji prosila, že nemůžu. Byla dost neoblomná. Tak jsem to zkusila, ale udělalo se mi zle. Prosila jsem ji, ať se zeptá doktora, že nemám vstávat. Odešla a když se vrátila, tak mě sjela a řekla mi: „ Jo vy nejste výškrab, ale rakovina, to jste měla říct hned. Tak si klidně ležte dál.“ Strašné, jste den po operaci rakoviny, je vám zle, stýská se po dětech a teď tohle. Další průběh už byl celkem klidný, hojila jsem se dobře, takž jsem po týdnu mohla domů . Poslední rána byla, když mě pan doktor propouštěl a sděloval mi prognózu. „ Kolik je vašemu synovi??“ Řekla jsem, že 7 měsíců. Tak odpověď „ tak to bude syn v první třídě asi sirotek“ byla totální uzemnění. V tu chvíli jsem chtěla umřít, abych neměla trápení dlouhé a on taky. Naštěstí přijel můj muž a maminka a děti a já se na tuhle strašnou informaci snažila zapomenout a být co nejvíc s nimi.
Tak operaci jsem měla za sebou a čekalo mě pokračování léčby se vším všudy. 4.2011 jsem začínala dohromady s chemoterapií i ozářením. Jenže hned první cyklus mi bylo strašně špatně. Dva dny jsem jen zvracela a zvracela, noci jsem trávila na záchodě. Dcera se mě ptala, proč tam chodím, když mi dávají takové ošklivé věci. A to jsem ještě musela denně chodit na ozařování. Prosila jsem maminku, ať už mě tam nevozí, že tam nejdu.
Bojuji nejen za sebe, ale i za děti
Stejně jsem šla, musela jsem bojovat. Naštěstí druhý i třetí cyklus už byl lepší a už mi nebylo tak špatně. ALE… začalo se to komplikovat zhruba třetí týden ozařování. Bylo těsně před Velikonoci a já začala mít průjem. Nejdřív jsem tomu nevěnovala moc pozornost, ale když už jsem byla na záchodě víc než 10x a začalo mě bolet břicho, tak jsem začala být trochu nervózní. Jenže na onkologii mi řekli, že je to normální, tak jsem to neřešila. Ale přišly Velikonoce a já už od soboty nemohla ani jíst ani pít, stolic bylo více než 20 a bolest břicha byla už trvalá. Nakonec mě manžel odvezl do nemocnice a tam jsem nakonec zůstala několik týdnů.
Problémy s trávením mám doposud
Dostávala jsem výživu, antibiotika, měla jsem pěkný zánět střev. Trvalo to na můj pocit dlouho, ale nakonec jsem to zvládla. A dodnes nemohu pít mléko a mléčné výrobky, moje střeva stále nefungují ideálně. Poslední léčbu jsem dostala v srpnu, dokonce jsem měla na domů infúzní pumpu se zbytkem chemoterapie a s tím jsem i chodila do školky pro dceru. Co jsem měla štěstí, že mi vlasy vypadaly jen částečně a jelikož mám vlasů hodně, tak to nebylo až tak vidět. Já to viděla, ale cizí tolik ne.
TIP: K léčbě jsem přidala krapet podpůrné léčby a používala jen bylinné čaje a pak mi moc pomohl zelený ječmen, když jsem měla zánět střeva.
Zpátky do práce
Doma to byl během nemoci samozřejmě velký problém, ale fungovali jsme dobře. Moc mi pomohly obě maminky, moje maminka k nám často jezdila, pomáhala,co to šlo, jezdila za mnou do nemocnice denně a byla to ona, která mě po mnoha letech zase koupala a krmila J A moje tchyně u nás bydlela a pomáhala mi s péčí o syna a dceru. Manžel taky fungoval na 150%, ale musel chodit do práce. Prostě to nějak muselo Co si přesně vybavuji je, že jsem se vrátila po několika týdnech z nemocnice a doma chaos, drobky na zemi, prach… V první chvíli jsem chtěla hartusit, ale pak mi došlo, že to stejně nemůžu uklidit, fakt jsem nebyla v dobré kondici a hlavně, všichni doma makali a starali se o děti, takže tahle „drobnost“ byla to poslední, co se řešilo. A dodnes si uvědomuji, že honba za dokonalým úklidem určitě není nejdůležitější věcí na světě
Myslím, že nemoc se na výchově nijak neprojevila, ale mám pocit, že syn, ačkoliv byl v té doby malý ( 7-12 měsíců), tak je velmi citlivý a je na mě velmi citově navázaný, jestli je tam něco podvědomého, těžko říct.
Psychicky jsem vše zvládala dobře, vždy mi pár dnů trvalo , než jsem se srovnala s negativními informacemi, ale vždy mě to vyburcovalo do dalšího boje
Důchod jsem nechtěla
Po nemoci jsem odmítla jít do invalidního důchodu, naopak jsem moc chtěla jít do práce a fungovat úplně normálně. Po domluvě se šéfem jsem nastoupila na poloviční úvazek a moje tchyně mi pomáhala hlídat 2 dny v týdnu. První týdny jsem byla strašně unavená, že jsem myslela, že to nedám,ale ono to postupem času bylo lepší a lepší.
Jediné co mi zůstalo asi navždy je, že mám problém s trávením (nemůžu laktózu) a v poslední době se bohužel výrazné horší lymfatický otok nohou. Kromě toho že to vypadá ošklivě, tak už jsem měla asi 4 velké růže a to bych nikomu nepřála. Tak bych v brzké době měla jít na operaci, kdy doufám ve zlepšení nálezu na nohách, že už to nebude bolet a že už nebudu mít ty růže……
Alexandra podstoupila letos v únoru plánovanou operaci s dolními končetinami, které masivně otékali (tzv. Lymfedém) a operace proběhla úspěšně, její otok se zmenšil a bolestí postupně ubývá. Stále pracuje jako Hemato-onkoložka v Plzeňské nemocnici, kde se jí daří. Dělá svou práci s láskou a s projektem MAMINY S RAKOVINOU se rozhodla i nadále spolupracovat. Děkujeme ♥
