Když slova bolí víc než nemoc

Šárka Šteinochrová

Poslední dny nám všem pěkně sevřely srdce. Když Michaela Saláková sdílela svůj příběh o tom, jak v 38 letech bojuje s rakovinou, zůstali jsme v šoku. Ne kvůli její odvaze a tomu, že je zase další maminkou s težkou diagnózou, ale kvůli tomu, jak se na ni sesypala lavina nenávistných a krutých komentářů.

Jako by nestačilo, že tahle statečná žena prochází nejtěžším obdobím svého života. Že každý den řeší, jak být mámou svým dětem, když sama bojuje o vlastní život a energii. A místo podpory od lidí, kteří by měli stát při ní, si musela číst slova, která bolí.

A i to byla moje osobní zkušenost, kterou často sdílím na našich workshopech o komunikaci s nemocnými. Ve chvílích, kdy jsem potřebovala podporu a pochopení, jsem slyšela slova, která byla o to bolestivější. Někteří lidé, spolužáci, přátelé si ve snaze „vyrovnat si karmu“ a „očistit se“, mi říkali věci jako:
„Teď, když máš tu rakovinu a umřeš, tak já chci mít svoji auru a karmu čistou.“ Slyšet tohle pro mě bylo naprosto zdrcující. A nebyl to ojedinělý případ. Tyhle situace mi znovu a znovu připomínají, jak důležité je mluvit s úctou, naslouchat beze slov a být přítomen, aniž bychom se snažili za každou cenu něco říct. A že je to v této době někdy opravdu těžké.

I Michaela si v jednom ze svých prohlášení povzdechla: „V takových chvílích člověk pochopí, že opravdu nevíme dne ani hodiny. A že zdraví není samozřejmost.“ A právě to bychom si měli připomínat všichni.

Jak s námi pacienty mluvit a být nám oporou?

Komunikace s člověkem, který prochází onkologickou diagnózou, není snadná. Ale právě teď je správná slova a činy potřebují víc než kdy jindy.Půl tuctu tipů, které se nám osvědčily v praxi najdete níže.

Nechte nás mluvit. Nehledejte slova za nás. Když chceme mluvit, naslouchejte. Když ne, respektujte naše ticho. Někdy ani netřeba slov – vaše přítomnost, objetí stačí. Pokud budeme chtít mluvit o svých pocitech, naslouchejte.

Vyhněte se bagatelizaci. Věty jako „to bude dobré“, „hlavně se nestresuj“ nebo „znám někoho, kdo to přežil“ mohou znít povzbudivě, ale pro nás to často znamená, že jsou naše pocity zlehčovány. Pacient potřebuje vědět, že jeho strach a bolest berete vážně. Zkuste místo toho říct: „Chápu, že ti je pro tebe teď těžké. Jsem tu, pokud budeš chtít. Jinak to ničí společnou důvěru, cítíme se pak nepochopeni a uzavíráme se. Zkuste místo toho říct: „Vím, že se bojíš, každý by ho v takové situaci měl.“

Ptejte se otevřeně a s respektem. Používejte otevřené otázky. „Jak se dnes cítíš?“„Je něco, co bych pro tebe mohl/a udělat?“ „Můžu pro tebe dnes něco zařídit?“ Tím nám dáváte najevo, že jste tu a že respektujete naše potřeby, ne svoje představy.

Nenuťme nás k optimismu a nenvrhujte nám jací bychom měli být. Jako pacienti nemusíme být pořád silní nebo stateční, nechceme být ve vnitřním boji sami se sebou. Máme právo být naštvaní, smutní, mít strach. A my to musíme přijmout. Řekněte nám spíš: Můžeš mi kdykoliv říct, co potřebuješ. Nemusíš nic předstírat.“

Respektujte naše hranice.Někdy nechceme mluvit, nechceme návštěvy, nechceme být „rozptylováni“.Jsme unavení. Chceme být sami se sebou, nebo se ponořit do věcí, které nám dělají dobře. Prosím, respektujte to. Nechte nás rozhodovat, co a kdy potřebujeme.

Humor a lehkost jsou vítány, když mají své místo. Pokud nás dobře znáte, nebojte se vnést do situace trochu humoru. Ale ne na úkor nás. Lehce, s laskavostí – někdy může úsměv být právě to, co potřebujeme.

Pokud chcete nabídnout pomoc onkoáčkům ve vašem okolí, buďte v nabídce pomoci konkrétní. Namísto neurčité nabídky „Kdykoliv zavolej“ raději řekněte: „Ve středu ti přivezu oběd.“ nebo „Vezmu děti na hřiště, abys měla chvíli pro sebe.“ Z našich zkušeností víme, že jsou tyto nabídky často jen planou řečí a jindy nám brání vlastní stud nebo vnitřní postoje, protože: “tohle přeci musím zvládnout!” Vyvolávají v nás obrovský tlak a to nás zbytečně vyčerpává. Konkrétní a drobné nabídky jsou pro nás snazší přijmout – ne proto, že bychom byli slabí, ale protože v tu chvíli možná prostě nemáme sílu si o pomoc požádat.

Pro Michaely příběh mám jen jeden vzkaz: Nechceme vám říkat, jak jste statečná, protože víme, že být statečný není snadné a někdy ani není na výběr. Nechci vám dávat prázdná slova o tom, jak to všechno dopadne. Vím, že někdy to prostě dobré není. Chceme jen říct, že na vaši rodinu myslíme a přejeme vám, aby ve vaši blízkosti byl dostatek opory, nebo jen někoho, kdo v tichosti podrží ruku.

A pro ty, kdo by snad chtěli šířit nenávist a bolest – zastavte se. Podívejte se do zrcadla a zkuste si představit, že by někdo stejná slova psal o vaší mámě, sestře, manželce. Odpověď už asi znáte.

Slova mají moc. Můžeme jimi léčit, nebo ubližovat. A každý den si vybíráme, kterou cestou půjdeme.