Došlo mi, že všechno nemusím dokonale zvládnout sama.
Když se ráno probouzím, na chvíli zapomenu na svůj boj. Je to ten křehký okamžik mezi spánkem a bděním, kdy se svět zdá být v pořádku. Ale pak, jak otevřu oči a přivítám nový den, realita mé situace se ke mně vrací s nepříjemnou silou. Rakovina. To SLOVO, které změnilo vše.
Asi bude skutečným faktem, že rakovina postihne v česku každou 3. ženu. Přesto mě překvapilo kolik lidí o svých pocitech mlčí, bojí se přiznat slabost. Cítím, že ta síla je právě v otevřenosti a schopnosti požádat o pomoc, když ji potřebujeme a díky tomu můžeme čelit výzvám s podporou a pochopením těch nejbližších. U mamin jsem si četla blog Šárky a několik dalších příběhů a tak mě to trklo. Podělím se také, protože by to pro někoho mohlo být inspirující jako pro mě.
Jsem Klára, je mi 34 let. Jsem maminka 7mi leté Emičky a 3,5 letého Honzíka, který začal v září chodit do školky. Zasáhl mě Adenokarcinom (nádor žaludku). Řekla bych, že jako mnoho z nás mě zastihla nepřipravenou. Navzdory tomu, že jsem se snažila žít zdravě. Předtím jsem se nikdy s ničím tak vážným nesetkala a moje jediná zkušenost s nemocemi by se dala omezit na běžné nachlazení nebo chřipku. V posledních měsících mě ale bolel žaludek. Byla jsem více unavená, zhubla jsem a při prohlídce zjistili natrávenou krev ve stolii a tak začali pátrat po zdroji. Dostala jsem se na endoskopické vyšetření žaludku – gastroskopie, které odhalilo malý nádor.
A jaké byli moje začátky léčby?
Zatímco si následující ráno připravuji snídani, je moje mysl jen plná otázek a pochybností. “Jak mohu své rodině ulehčit břemeno mé nemoci?” Jak se připravit na operaci. Jak po ní budu fungovat. Jak to sdělit dětem a asi tisíc dalších otázek. Snažím se udržet silnou tvář, ale uvnitř, pod maskou odvahy, se skrývá bouře emocí. Obavy z dopadu nemoci na mého manžela a děti jsou neustálé. Přesto se usmívám, když budím své děti a připravuji je na školu a školku, snažím se uchovat si normálnost, která je nyní tak vzácná.
Cítím se jako na horské dráze emocí. Jednu chvíli jsem plná naděje díky podpůrným slovům od lékařky a rodiny, ale v další okamžik se propadám do hluboké beznaděje, když si uvědomí vážnost své situace. Bojím se, že se nedožiju významných okamžiků v životech svých dětí. S tímhle se potýkám několik prvních dní.
Cestou z nemocnice, což je nyní neodmyslitelnou součástí mého života, vážím každé slovo, jako by od nich záviselo vše. V hloubi duše hledám jiskřičku naděje, držím se každého pozitivního slova, i když dny plné nejistoty a strachu jsou čím dál těžší. “Je opravdu možné, že se zotavím a nemoc se nevrátí?” ptám se sama sebe, zatímco sedím v čekárně mezi ostatními pacienty, s nimiž sdílím nejen osud, ale i mix pocitů odvahy a beznaděje.
V práci se snažím soustředit, ale má mysl je jinde. Otázky se množí, zatímco se snažím plnit pracovní povinnosti. Ale vím, že odpovědi nejsou snadné ani jednoznačné. Každý den je novou výzvou i příležitostí najít vnitřní sílu. Nedávno jsem četla příběh jedné maminky, která i přes vážnou diagnózu dokázala najít radost v maličkostech. Trávila čas s dětmi v přírodě, psala deník, kde hledala důvody k vděčnosti. Její příběh mi dodal odvahu, že i v těch nejtěžších chvílích lze nalézt světlo. Ale jde tohle skloubit s dětmi? Prací? Ne. Pokud se chci uzdravit musím na to jinak., rozhodnu se udělat pro sebe první vstřícný krok a sdělím svou diagnózu v práci. Nastupuji na neschopenku.
Mateřství není jednoduché a často se v něm cítíme nedostatečné.
Později odpoledně, když se vracím domů, vítá mě doma moje láska a děti. Jsou to chvíle, které považuji za své světlé záchytné body. Společné večeře, hry s dětmi, malé okamžiky, kdy mohu na chvíli zapomenout na svůj strach a bolest. Ale když nastane noc a dům ztichne, čelím svým démonům. Noci, kdy nespím kvůli bolesti nebo strachu z toho, co přinese zítřek, jsou dlouhé a osamělé. I přes podporu, kterou mám, se často cítím pořád tak izolovaná. Přesto každý nový den přináší novou naději. Uvědomuji si, že můj boj není jen o přežití, ale o hledání smyslu a síly v těch nejtěžších chvílích. Snažím si je všechny pravidelně zvědomovat. Ve svém životě obracím list. Často snívám o dni, kdy budu moci bez strachu plánovat rodinné výlety a dovolené, být oporou svým dětem a najít rovnováhu mezi léčbou a udržením jisté normálnosti ve svém životě. Už ale ne jako předtím než nemoc přišla. Dochází mi spousta věcí, kteér v mém životě byli špatně nastavené. řadu věcí jsem si nakladála jen na sebe a i kdžy jsem je nezvládla cítíla jsem se ponížená, nedostatečná a nehodná úcty. V mnoha ohledech jsem všechno chtěla zvádat sama. To se změnilo.
Přišla jsem o vlasy, od Mamin jsem dostala návod z YouTube jak se připravit na ztrátu vlasů. protože jsou Honzíkovi teprve tři, mám z těchto velkých změn oprávněné obavy, jdeme na to podobně – formou hry. Malujeme, holíme spolu. Podstupuji kombinovanou léčbu chemoterapie a radioterapie. Vážné vedlejší učinky se mi naštěstí vyhýbají a kromě obvyklých nevolností a únavy nepocťuji nic dalšího. Rodinou agendu a prakticky celou domácnost přebírá Matěj, můj milovaný můž, který pracuje z home-office. Vozí děti do školy i školky, nechává mě dlouze spát a nabírat síly, protože jsem hodně unavená. Bez téhle možnosti bychom to asi tak snadno nezvládli.
Dochází mi řada věcí. Mateřství pro mě není jednoduchou záležitostí, jsem velmi pečlivá a jak si zpětně uvedomuji, jak mě řada situací s dětmi opravdu velmi stresuje. Často jsem frustrovaná a nemám na sebe čas jako před dětmi. S příchodem nemoci se začalo vlastně hodně věcí měnit.
Denně čtu a rozvíjím se, snažím se v sobě měnit vzorce a pochopit sama sebe a to co si od života přeji. Chodíme na vycházky do přírody. Mám pro sebe nyní spoustu času. Manžel si uvědomuje, že tu teď musím být pro sebe, abych se uzdravila. Samotnou mě překvapuje jak to do sebe zapadá. Den za dnem už šest měsíců. A nějak mi nedocházelo, že jsme se najedno ocitli na konci. Nevím jak? Ale máme to za sebou, uteklo to jako voda. Řekla bych, že jsem měla opravdu velké štěstí – v první řadě na lékaře, který mě neodbyl a poslali mě na vyšetření. a v druhé řadě velkou oporu v manželovi, který plně převzal iniciativu a dokázal se plně postarat o děti, domácnost a zakazoval mi větší míře zapojení. Je mi jasné, že takové možnosti jako já spousta dalších mít doma nemusí. Dotýká se jich finanční nestabilita, nebo jsou na děti sami. Upřímně si to nedovedu představit.
Zatím nedokážu nemoc jen tak přijmout a odejít od ní. Nejspíš zatím a bude to chtít čas. Každý den mi rakovinu bude připomínat jizva na břiše jako památka toho co jsem prožila.
Co si uchovávám a moje poselství?
Řadu nových návyku si ochovám a třeba tohle dělám dodnes každý den. Najděte si chvilku jen pro sebe a zapište si 3 věci, za které jste vděčné. Mohou to být maličkosti – úsměv vašeho dítěte, chutná snídaně nebo hřejivé objetí. Zaměřte se na tyto světlé okamžiky a čerpejte z nich naději a energii pro váš boj. Schovávám si tyhle vzkazy do svojí sklenice vděčnosti a když je mi smutno nebo na mě padá tíha světa – čtu si je, že uprostřed těch nejtěžších chvil , protože je v nich ukrytá nezdolná síla a odvaha. Držte se jí a věřte, že společně s láskou a podporou vašich blízkých překonáte i ty největší překážky. Krok za krokem, den za dnem. Jste hrdinky a vaše rodiny na vás mohou být právem hrdé.
Nesrovnávejme se s ostatními, nechme se jimi inspirovat. Vaše životy i cesta uzdravení je vaše cesta a je jedinečná a nejste na ni samy. Doufám, že i mé řádky v někom vzbudí inspiraci a odvahu, abyste se nebály sdílet svůj příběh s ostatními. Já jsem měla velké štěstí a oporu a už vím že všechny zkušenosti a pocity mohou být zdrojem velké síly a inspirace pro další maminky, které procházejí podobnou situací. Aspoň pro mě to tak bylo.
S láskou a podporou,
Vaše Klára
