Dobrý den. Jmenuji se Kristýna. Už pět let jsem na rodičovské dovolené a starám se o svého pětiletého syna a dvouletou dceru. Ačkoli jsem vyučená v oboru kuchař číšník, před těhotenstvím jsem pracovala, jako mechanička montáže.
Před nemocí
Moje práce byla velmi fyzicky náročná a naše pracovní prostředí rozhodně nebylo ideální – karcinogeny byly všudypřítomné ve formě prachu a výparů z barev. Přesto, ale nemohu říci, že na tuto práci nevzpomínám ráda. Díky ní jsem potkala svoji lásku a nyní mého manžela, se kterým jsme se rozhodli, že bychom rádi společně založili rodinu a začali jsme se snažit o miminko.
Bohužel, ale nic nešlo podle našich představ a nedařilo se mi otěhotnět. Proto jsme vše začali řešit s lékaři. Časem na gynekologii zjistili, že je potřeba operace (problémů bylo více – zdeformovaný vaječník, neprůchodné vejcovody a cysta). I přesto, že pobyt v nemocnici neprobíhal úplně hladce, vše dopadlo dobře a svítala nám také naděje na založení rodiny. Docházela jsem na hormonální stimulaci. Bohužel se nám, ale stále nedařilo a po neúspěšném pokusu o umělé oplodnění jsme se s manželem smířili s tím, že nám není přáno založit vlastní rodinu.
Jakmile jsme se přestali trápit, stal se zázrak a já měla pozitivní těhotenský test. Těhotenství mi brzy potvrdili i na gynekologii a my měli neskutečnou radost, že se nám konečně zadařilo. Vše bylo v pořádku a těhotenství probíhalo vysloveně ukázkově. 1. březen 2015 pro nás byl významným dnem. Byl to den, kdy jsme se stali rodiči. Zpětně vidím, ale vidím, že tento den pro mě zlomový i jinak – byl to den, po kterém už nic nebylo jako dřív, moje tělo se změnilo a přibývaly zdravotní problémy.
Nedlouho po porodu se dostavila laktační psychóza a jak na mě, tak i na manžela dolehla únava, která náš vztah postavila před velikou zkoušku. Malý trpěl na koliky a byl plačtivý, proto jsme toho moc nenaspali a na klidu nám nepřidaly ani jeho potíže s kyčlemi, kvůli kterým jsme museli docházet na pravidelné rehabilitace. Všechny tyto problémy se odrážely i v našem vztahu. Nedokázali jsme vzájemně komunikovat a vlastně jsme ani neměli příležitost si společně promluvit. Vztah nám zachránila moje sestra, která nám syna pohlídala a my konečně dostali šanci si v klidu promluvit a vzájemně si ujasnit naše potřeby a touhy. Nalezli jsme vzájemné pochopení a začali si více pomáhat a fungovat jako pár.
Po nějaké době jsme se rozhodli, že bychom rádi ještě jedno miminko a začali jsme se o něj snažit. Zadařilo se přibližně za půl roku, měla se nám narodit dcera, z čehož jsme měli obrovskou radost. Druhé těhotenství už však neprobíhalo tak hladce, jako to předchozí. Měla jsem potíže s Bartholiniho žlázou, a proto byly nutné častější kontroly. Vše, ale skončilo dobře a narodila se nám zdravá dcerka. Po šestinedělí jsem, ale musela znovu do nemocnice, v děloze mi zůstal kousek placenty, který bylo třeba odstranit. Bohužel během pobytu v nemocnici jsem přestala kojit.
Období po narození dcerky bylo pro všechny velmi chaotické. Velký bráška si nemohl zvyknout, že už není doma sám a býval často nemocný. A já začala mít bolesti v rameni a postupně se k nim přidávaly i bolesti v pravém prsu. Lékaři mi nejdříve léčili zánět, chodila jsem po odběrech krve a dalších vyšetřeních s příslibem, že bolesti brzy ustoupí a já se vrátím do normálu. Bolesti však neustupovaly a přidalo se k nim i zvracení. Rozhodla jsem se jednat a jít znovu na gynekologii. Doktoři mě konečně poslali na vyšetření prsu včetně biopsie a po jejich provedení bylo jasno, verdikt zněl – rakovina prsu.
Okamžitě jsem nastoupila do nemocnice, kde mi museli provést další vyšetření. Bylo potřeba zjistit rozsah nádoru a přítomnost případných metastází. Bohužel metastáze objevili: na plicích, na játrech v hrudníku a v rameni. Musela jsem tedy ihned nastoupit na chemoterapie – dostávala jsem cykly šesti dávek po třech týdnech. Vlasy mi začaly padat hned po první chemoterapii, proto jsem se rozhodla si je oholit, požádala jsem o to manžela a střihání proběhlo za přítomnosti dětí, aby nebyly překvapené. Po skončení chemoterapií se mi ulevilo, ale z genetického testu mi vyšla pozitivní mutace genu BRCA2 a bylo mi tedy doporučeno podstoupit odstranění vaječníků a já souhlasila.
Čekaly mě další operace – nejdříve bylo nutno odstranit Bartoliniho žlázu, která mě stále trápila a začínala být bolestivější a bolestivější. Po této operaci mi lékaři nasadili hormonální léčbu a krátce po jejím skončení jsem nastoupila do nemocnice na operaci vaječníků.
Nyní píšu tenhle příběh je únor 2020 a já v nedávné době absolvovala prohlídku na kontrolním mamografu a CT, v rámci které zjistili, že se mestáze povedlo z větší části odstranit, zůstalo mi jen menší ložisko v prsu a 7 mm metastáze na játrech. Ještě tedy nejsem na konci své cesty, ale věřím, že společně s mojí rodinou vše zvládnu.
Období léčby bylo a ještě bude neskutečně těžké. Já však měla kolem sebe lidi, na které jsem se mohla spolehnout a kteří se nebáli mi podat pomocnou ruku. Nesmírně si vážím toho, že mi moje rodina byla, je a určitě stále bude tou největší oporou. Moc mi pomáhá i komunita na Clubu organizace Maminy s rakovinou, kde jsem našla kamarádky, které jsou oporou mně, a na oplátku jsem oporou já jim. Založila jsem i svou vlastní facebokovou skupinu, kde se snažím předávat své zkušenosti jiným ženám, které potkala rakovina prsu. Snažím se hodně odpočívat a věnovat se sama sobě, své rodině a domácím mazlíčkům.
Jsem ráda, pokud Vás můj příběh zaujal. Držte mi prosím palce a myslete na mě na mé další cestě. Přeji Vám pevné zdraví.
Kristýna
