Rakovina prsu. K mamince Paťe přišla ve 26 letech. Jejímu synovi nebyl ani rok.
Ahoj, jmenuji se Patricie a je mi 26 let. Jsem 3 roky šťastně vdaná za skvělého manžela a máme spolu 20 měsíčního chlapečka. Nyní jsem na mateřské dovolené, ale před ní jsem pracovala jako odborná asistentka v pojišťovnictví. Zní to idylicky, že? Bohužel to tak opravdu jen zní…
Už odmala jsem spíš klidnější povaha a tak trochu i uzavřená do sebe. Většinou než něco udělám, několikrát si to promyslím, poradím se a až pak konám. Je pro mě obtížnější pustit si někoho k tělu a otevřít se mu. Proto moje povaha nekoresponduje s tím, že se v následujících řádcích otevřu veřejnosti nejvíc v životě. A proč? Protože jsem se změnila. Nemoc mě změnila. Díky ní bych chtěla pomoct ostatním. Takže jestli můj příběh přiměje alespoň jednu jedinou ženu k pravidelnému samovyšetřování a kontrolám, pak jsem pomohla dobré věci a o to mi jde.
Onemocněla jsem rakovinou prsu. Nicméně můj příběh o boji s touto nemocí nezačíná okamžikem, kdy jsem si nahmatala bulku. Začíná mnohem dříve.
“Mateřská láska, ta nezná hranic. Je jako fontána, jejíž pramen nikdy nevyschne.”
Marguerite Gardiner, irská spisovatelka
Vždy pro mě byla na prvním místě rodina. Ať se dělo cokoliv. A tak není divu, že jsem si ze všeho nejvíc přála založit svou vlastní a mít děti. Brali jsme se s manželem v říjnu 2016 a já v tu dobu byla na počátku plánovaného těhotenství, i když jsem to ještě nevěděla. O miminko jsem na konci prvního trimestru přišla. Stejná situace se opakovala v březnu 2017. Během pár měsíců jsem si tedy prošla dvěma ošklivými potraty. Bylo to pro mě nejhorší období v životě. V těch chvílích jsem už přestávala věřit tomu, že bych se jednou stala maminkou. Pár měsíců jsme počkali, brala jsem různé léky a vitamíny, abych zvládla otěhotnět potřetí a dítě donosit. A to se také stalo.
Do třetice za odměnu
V červenci 2017 jsem otěhotněla do třetice. Měli jsme obrovskou radost! Celé těhotenství jsem sice musela být doma na rizikovém, ale vůbec mi to nevadilo. Od třetího do pátého měsíce jsem trpěla silnými nevolnostmi a bolestmi hlavy. Navíc jsem si celé těhotenství musela píchat do bříška injekce na ředění krve kvůli horší srážlivosti. Ke konci mi diagnostikovali pozdní preeklampsii a k tomu byl syn v děloze otočený koncem pánevním, takže jsem 27. 3. 2018 porodila císařským řezem toho nejúžasnějšího chlapečka na světě! Konečně. Nikdy jsme nebyli šťastnější než v těch chvílích, kdy už byl Tobiášek s námi…
Po porodu jsem se nedokázala ani za pomoci laktační poradkyně rozkojit. Syn mi u prsu pořád jen spal a odmítal se přisát. Ač mě to velmi trápilo, musel být na umělém mléku. Po příchodu z porodnice jsem začala být hrozně úzkostlivá, plačtivá a věčně unavená. K tomu se přidalo nepříjemné a ostré píchání v pravém prsu. Když už to trvalo několik týdnů, zašla jsem si s tím k obvodní lékařce. Ta mě prohlédla a řekla, že to nejspíš budou hormonální změny, ale ať si zajdu na gynekologii. Poslechla jsem a na prohlídku si zašla. Gynekolog mi prso prohmatal a vypsal žádanku na sonografii. A mě v květnu objednali až na červenec. Píchání v prsu přetrvávalo. Při červencové sonografii mi lékař sdělil, že v prsu mám pouze malinkou cystu, ale že tu má skoro každá druhá žena a píchání z toho vycházet nemůže. Jinak je vše v pořádku. Viděl, že jsem z toho znepokojená a tak mě chlácholil se slovy, že pro můj klid se mám objednat za půl roku na kontrolní sono jako samoplátkyně.
V listopadu jsem šla na další kontrolu na gynekologii a opět se zmiňuji, že píchání v prsu přetrvává a že mě to opravdu obtěžuje. Gynekolog mě tedy odesílá přímo do mamologické ambulance. Mamolog, který se mě ujal, mě prohmatal a prohlásil, že po pohmatu vše v pořádku, ale opět uděláme raději kontrolní sono. Volné místo je však až 21. 1 2019. Do té doby mám brát pupalkový olej a vitamín E. Bolesti by měly ustoupit. Poctivě jsem tedy na jeho rady brala vitamíny, nicméně bolest byla pořád stejná.
V lednu se dostavuji na kontrolní sono a opět vše v pořádku. Dokonce i cysta se vstřebala. Už se na mě dívali jako na hypochondra. Odešla jsem domů s doporučením, abych vitamíny užívala nadále a při potížích kontrola samozřejmě kdykoliv. Už i já si v těch chvílích připadala jako ten největší simulant. Na bolest v prsu jsem myslela neustále. Každý den jsem z toho byla natolik nervózní, že jsem si prsa instinktivně pořád prohmatávala. A jen 14 dnů od lednové sonografie stojím u zrcadla, dám pravou ruku vbok, levou prohmatávám pravé prso a najednou ucítím bulku o velikosti hrášku… Šla jsem hned za manželem, ať to zkusí nahmatat i on, jestli se mi to nezdálo. Bohužel nezdálo. Manžel bulku také nahmatal.
Vmímejme co tělo říká
Hned druhý den jsem jela do mamologické poradny ve Fakultní nemocnici v Ostravě a ukazuji bulku jedné postarší paní doktorce, která měla službu. Ta mě prohmatala, chvíli přemýšlela a vyšetření ukončila s tím, že jsem necelý rok po porodu, hormony ještě pracují, takže je to jasná zahuštěná prsní žláza. Nevěřila jsem. Prosila jsem ji, ať mě pošle na sono, že budu klidnější. Řekla, že to není nutné vzhledem k tomu, že vyšetření bylo před 14 dny v pořádku a že prsa dělá více než 25 let a že je to opravdu zahuštěná prsní žláza. Odcházela jsem od ní zklamaná. Nevím proč, ale nedůvěřovala jsem tomu, co mi říkala.
Bouličku jsem měla až hodně vysoko v horním kvadrantu a nebyla jsem si vůbec jistá, zda se lékař takto vysoko na poslední kontrole díval. Za dalších 14 dnů byli mí rodiče na dovolené v Miláně a jelikož bydlíme zatím u nich v rodinném domě, tak jsme takřka pořád spolu. Noc před tím než měli přiletět, mě vzbudila silná a ostrá bolest toho pravého prsu. Bylo to tak bolestivé, že jsem musela vstát a vzít si prášek na ulevení od bolesti, abych vůbec znovu usnula. V tu noc jsem si řekla, že to už opravdu není normální. Věděla jsem, že se se mnou něco děje, ale nevěděla jsem co. Po příletu mých rodičů jsem poprosila mamku o hlídání syna a jela na mamologii znovu. Byla jsem přesvědčená, že se odtamtud nehnu, dokud mě nevyšetří a nezjistí, co se děje.
Natrefila jsem na opravdu nepříjemného lékaře. Byl protivný a zřejmě se už těšil na konec směny a tím i začátek víkendu, byl totiž pátek. Provedl mi sono a řekl mi, že se můžu upravit a obléknout, že sono je v pořádku. Navrhl, že mi vypíše žádanku na neurologii, že to píchání nejspíš způsobuje nějaký blok v páteři. Sedám si na lehátku a říkám mu „Pane doktore, a ta bulka, to je teda co podle vás, prosím?“,
„Jaká bulka? Lehněte si. Žádné jsem si nevšiml.“ Říkám si, že to snad nemyslí vážně! Sondou najede na místo, které mu ukazuji, zvážní a už jen dodává „No.. Tak to máte nález.“ Ihned se ptám jaký nález, co to znamená? S ledovým klidem odpovídá „Může to být od zánětu po rakovinu cokoliv. To poznáme až z odběru vzorků. Sestři, akutní mamograf pro paní a poté provedeme biopsii.“
Akutní mamograf, biopsie? Co to vlastně je? V životě jsem nebyla tak vyděšená. Lékař se se mnou vůbec nechtěl bavit. Choval se chladně, odtažitě, jako bych byla kus hadru. Vyšla jsem z ordinace se zoufalým pláčem. Mamka držela v náručí mého syna a při pohledu na mě okamžitě pochopila, že je zle. Vešla jsem do dveří na začátku chodby, kde mi provedli mamografické vyšetření. Všichni kromě pana doktora byli na mě hrozně milí a najednou kolem mě lítalo celé oddělení. Čekala mě okamžitá biopsie. Pro mě to byla velmi bolestivá záležitost. Pod lokálním umrtvením mi z bulky odebrali 3 vzorky a mám doma počkat zhruba týden na výsledek. Ten neuvěřitelně dlouhý týden. Lékař mi nechtěl vůbec nic víc říct. Jediné, co jsem z něj dostala, je to, že dle sonografie má moje bulka 7×7 mm a podle mamografie má 11×10 mm.
A přišlo čekání..
Následující víkend byl ten nejhorší v životě. Všichni doma kolem mě chodili po špičkách a já byla na pokraji zhroucení. Někde uvnitř jsem cítila, že ty výsledky nedopadnou dobře. Nedokážu to vysvětlit, ale opravdu jsem se toho pocitu nemohla zbavit. Hned v pondělí dopoledne
mi zazvonil telefon a volala mi přímo paní primářka. Mají výsledky. Prosí mne, zda bych mohla přijet dnes po obědě a na všem se domluvíme a nemám se bát. Po telefonu mi sdělit nic nechce. Pokud je to v pořádku, tak na čem se se mnou chce ještě domlouvat? Z její odpovědi jsem nepochopila vůbec nic. Po obědě jsem jela hned pro výsledky i s manželem. Paní primářka si mě zavolala k sobě do ordinace se slovy, abych vzala i manžela. V tu chvíli to bylo jasné. Je to zlé. Jinak by nechtěla, ať si beru dovnitř psychickou oporu.
Sedáme si na křesla, paní primářka naproti nám a spouští svůj monolog. „Už máme výsledky. Podívejte se tady na ten snímek. Já Vás musím tak moc pochválit za to jak jste šikovná!“ Oba s manželem na ni nechápavě hledíme, co to vykládá, za co mě chválí? Když si všimla, že ji nerozumíme, tak hned dodává: „Paní Ro*****… ano je to bohužel zhoubné, ale nebojte se! Je to maličký nádor, který není ani moc agresivní a vy jste strašně moc šikovná, že jste si jej nahmatala takhle brzo a takový malinký. To se nestává!“
Máte rakovinu. Jde tohle vůbec přeslechnout?
Ujišťuje nás, že všechno bude v pořádku a pořád dokola opakuje, že se nemám bát. Chrlí na mě spoustu informací, co mě teď bude čekat, takže jsem byla vděčná, že tam se mnou byl manžel. Polovinu toho neslyším. Nechci. Slovo rakovina běžící v mé hlavě to stále přehlušuje. Řekla mi, že ve čtvrtek musím na onkomamární komisi, kde mi dají veškeré termíny a řeknou více. Ze všeho nejdříve prý musím na operaci, aby byl nádor pryč z těla a po následné histologii se dozvím, jaká bude léčba. Moje jedna z prvních reakcí? Že si chci nechat odstranit obě prsa! Paní primářka se chytala za hlavu, že je to prý naprosto zbytečné. Nádor je tak malinký, že to opravdu není nutné. Prso mi zůstane a na památku zůstanou jen jizvy.
Po odchodu od paní primářky mě manžel drží pořád za ruku a dokola opakuje, že všechno bude dobré a že spolu zvládneme všechno. A já vytáčím telefon a volám své mamce, protože hlídá malého. Vím, že netrpělivě čeká, až zavolám. Když mi to zvedne a já slyším její hlas, tak se rozbrečím. Ona se taky s pláčem jen zeptá „Pati, je to zhoubné..?“ A já se sotva zmůžu na to, abych odpověděla slovo ano.
Je to možná neuvěřitelné, ale mi se po pár dnech od sdělení diagnózy tak nějak ulevilo. Samozřejmě v prvních chvílích jsem pořád plakala a pořád si opakovala, proč já, proč to vyšlo zrovna na mě? Nedá se popsat, jak těžké je smířit se s tím, že mám rakovinu. Že já, mám prostě rakovinu! V podstatě jako první po sdělení diagnózy jsem myslela na svého syna. Co s ním bude? Umřu? Jak dlouho tady pro něj budu? Slovo rakovina ve me vyvolala paniku, ikdyž všechno pracovalo v můj prospěch. Po pár proplakaných dnech se mi trochu ulevilo. Emoce se vyčistili a začala jsem si říkat, že konečně vím co mi je. Na čem jsem. A teď se budu léčit. Nevzdám to a budu tu pro svého syna a celou rodinu.
Léčebná peripetie startuje
Na onkomamární komisi jsem se dozvěděla, že mě bude operovat MUDr. Jiří Prokop, který byl naprosto fantastický. Byla jsem tak šťastná, že mě operuje právě on, který je široko daleko vyhlášen jako jeden z nejlepších chirurgů-mamologů. Hned po onkomamární komisi jsem byla odeslána do genetické ambulance, kde mi odebrali vzorky krve ke genetickým testům na různé mutace genů. Především se však zaměřili na mutace genů BRCA1 a BRCA2, které výrazně zvyšují rizika onemocnění rakovinou prsu, ženských orgánů a případnou recidivu onemocnění. V případě, že bych některou z těchto mutací měla pozitivní, musela bych podstoupit oboustrannou mastektomii. Dále jsem musela podstoupit rentgen plic, sonografii břicha a scintigrafii kostí, aby se vyloučilo případné metastázování nádoru.
Termín operace jsem dostala na 21. 3. 2019 (přesně rok poté, co mě hospitalizovali několik dnů před porodem). Pouhý den před operací mi volali z nemocnice, že si mám přijet pro výsledky z genetiky, které rozhodnou, zda mi prso zůstane či zda půjdou obě odstranit. Na genetice se dozvídám, že mám veškeré genetické mutace negativní, což je pro mě úžasná a potěšující zpráva! Nastoupila jsem k hospitalizaci v den operace v brzkých ranních hodinách. Při odjezdu z domu můj malý andílek ještě spinkal v postýlce a mě to připadalo jako bych se s ním už nemusela vidět… Měla jsem strach.
“Mateřská láska je pohon, který obyčejným lidským bytostem dovoluje činit nemožné.”
Marion C. Garetty, autorka inspiračních citátů
V nemocnici mě ubytovali na pokoj a šla jsem na kliniku nukleární medicíny, kde mi museli provést značení sentinelové (strážní) lymfatické uzliny. Čekala mě záchovná operace, při které mi prso zůstalo. Odebrat měli pouze nádor do zdravé tkáně a 1 nejbližší lymfatickou uzlinu (pokud bude čistá, v případě že ne, museli by jich vzít více nebo všechny). Značení sentinelové uzliny překvapivě bolestivé nebylo.
Dali mi 4 vpichy radioaktivní látky okolo bradavky a více než hodinu jsem musela sedět v čekárně a prso průběžně masírovat, aby se látka dostala všude. Poté jsem šla na CT prsu. S výsledky jsem šla zpět na oddělení, kde mi sestřičky zabandážovaly nohy před operací, a měla jsem čekat, až pro mě přijedou. Byla jsem strašně nervózní. Bála jsem se, aby operace dopadla dobře a aby v uzlinách nebyly metastáze. To bude také rozhodující věc ohledně léčby a prognózy.
Operace trvala se vším všudy asi 2-3 hodiny. Vše proběhlo bez větších komplikací. Jakmile mě odpoledne převezli na pokoj, necítila jsem se sice vůbec dobře, byla jsem strašně moc unavená, ale nechtěla jsem být hlavně sama, a tak jsem jako prvnímu zavolala manželovi, který sedl do auta, přijel a seděl u mě až do konce návštěvních hodin. Zastavil se za mnou pan doktor, který mě operoval, a dozvěděla jsem se, že uzlina, kterou mi vzali, byla čistá (bez metastází či mikrometastází). Měla jsem obrovskou radost a hodně se mi ulevilo. Konečně jsem měla „tu věc“ ze svého těla pryč. Rakovina byla pryč.
Po operaci jsem měla dva drény – jeden z operovaného prsu a druhý z podpaží. Nicméně celé to pooperační období se dalo zvládnout. Sice bylo náročné naučit se fungovat s rukou, se kterou jsem špatně hýbala kvůli odstranění lymfatické uzliny a bolest prsu taky nebyla nic záviděníhodného. Mě ale trápilo něco daleko víc. A tím bylo mé odloučení se synem. To pro mě bylo daleko horší než snášet všechnu tu bolest. Samozřejmě, že ho manžel za mnou vozil denně na krátké návštěvy, ale nemohla jsem si ho ani pochovat, pomazlit se s ním, obejmout ho… Bylo velké riziko, že by mě do prsu nechtěně praštil a to by stav zkomplikovalo.
“Rakovina je nemoc celé rodiny. Nejlepší lék na ní je dětský smích.”
Šárka Šteinochrová, autorka projektu
Když jsem se vrátila z nemocnice domů, manžel si vzal dlouhodobé volno v práci a zůstal doma, aby mi pomáhal se synem. Ruka mě občas bolela tak moc a trvalo více než dva měsíce než jsem ji vůbec dokázala zvednout nad hlavu nebo třeba udržet něco těžšího. Najednou musel manžel dělat vše náročnější za mě – přebaloval, koupal, krmil, oblékal, uklízel. Snažila jsem se co nejdříve se zapojit do normálního režimu, aby toho na něj nebylo tolik.
Musím říct, že v téhle době se naše rodiny neskutečným způsobem spojily. Nikdy bych nevěřila, že to tak bude, ale když jsem to nejvíc potřebovala, tak má rodina i manželova se opravdu spojily v jednu a všichni fungovali jako jeden tým. Když nemohl jeden, pomohl druhý. Největší oporou mi byl můj manžel a moje mamka. Neskutečně si vážím jejich pomoci a i kdybych stokrát poděkovala, tak to nebude stačit. Pomáhali, ale opravdu všichni, kdo mohli a budu za to už navždy vděčná. Moc to pro mě znamená.
Po několika týdnech od operace jsem se dozvěděla výsledky histologie. Nádor byl opravdu malý, ne moc agresivní, byl vysoce závislý na hormonálních receptorech a lymfatickou uzlinu jsem měla čistou. Rentgen plic, sono břicha a scintigrafii kostí jsem měla také čistou a v pořádku. Verdikt onkomamární komise ohledně další léčby tedy zněl – 32 cyklů radioterapie a minimálně na 5 let hormonální léčba. Chemoterapie není nutná! Uf. To pro mě byla nejkrásnější zpráva za posledních několik týdnů. Od konce května do začátku července jsem tedy podstoupila celých 32 cyklů radioterapie.
Ozařování, že nebolí?
Ozařování je prý bezbolestné. Tedy až na to, že ke konci této léčby jsem měla bohužel velkou spáleninu až do masa na ozařované kůži, což bylo opravdu hodně bolestivé a nepříjemné. Ale všechno se brzy zahojilo. Ihned po skončení radioterapie mi onkolog zahájil léčbu hormonální. Každý den beru jeden prášek, který mi snižuje hormony, a jednou za 28 dnů docházím na onkologii na injekci do břicha, která potlačuje funkci vaječníků. Ve svých 26 letech jsem tedy v uměle vyvolaném přechodu, což je nepříjemné. Mám návaly horka, návaly pocení, změny nálad a spoustu dalších nežádoucích účinků. Všechno se dá ale vydržet. Za život to stojí.
Po léčbě
Když jsem onemocněla, bylo mi řečeno, že bych měla přijít na to, proč jsem onemocněla. Pro mě je má rakovina takovým zdviženým prstem. Prostě varováním. Vždy jsem byla až moc starostlivá. Manžel s nadsázkou říká, že kdybych mohla, tak řeším všechny starosti světa. A něco na tom bude. Vždy jsem se stresovala absolutně vším. Leckdy i banalitou, která za to vůbec nestála. Zajímala jsem se víc o druhé než sama o sebe. Pouštěla jsem si k sobě více stresu, než jsem byla schopná unést. Rakovina mi hodně vzala, ale také dala. Když jsem si někde na začátku přečetla, že rakovina protřídí lidi v okolí nemocného, tak jsem tomu nevěřila. Teď už to ale naprosto chápu.
Po mém onemocnění mi pomohlo spousta lidí, od kterých bych to ani nečekala. Ať už pohlídáním syna, když jsem byla v nemocnici nebo na vyšetření, nebo úklidem doma. Anebo třeba tím, když jsem někoho požádala o nějaké informace kolem nemoci. Našli se však i tací, od kterých jsem pomoc čekala tak nějak automaticky a dočkala jsem se opaku. Nejspíš se mi kvůli nemoci začali vyhýbat. Přitom to jsem pořád já. Ti lidé si neuvědomují, že onemocnět může opravdu kdokoliv a kdykoliv. A kdykoliv tu pomocnou ruku můžou potřebovat oni. Asi měli strach.
Moc bych si přála, aby kterákoliv žena (týká se to i mužů #imuzimajiprsa *pozn. red), která si právě přečetla můj příběh, si uvědomila, že toto onemocnění se může týkat opravdu každého.
Mě říkali, že rakovina prsu postihuje starší ženy. Je to mýtus. Také mi říkali, že rakovina prsu nebolí. Další mýtus.
Provádějte si samovyšetření prsu opravdu poctivě každý měsíc. Nezanedbávejte to. Já svou bulku našla, když byla malinká a dle slov lékařů mi právě to brzké nalezení nejspíš zachránilo život. Díky tomu, jak jsem umanutá a nenechala se odbýt u lékařů, se moje rakovina diagnostikovala v 1. stadiu, kdy je více než 90% šance na úplné vyléčení, což je úžasné číslo.
Takže ať už se Vám nebude cokoliv v prsu zdát, poraďte se se svým lékařem a jděte na vyšetření. Bude Vás to stát jen pár desítek minut času a můžete si zachránit život. Jako já.
Od sdělení mé diagnózy uběhlo v době, kdy toto píšu, zhruba 11 měsíců. Momentálně mám za sebou adjuvantní léčbu a jsem v léčbě zajišťovací. Co bude dál, to mi samozřejmě nikdo neřekne. Závidím ostatním maminkám, které si bezstarostně užívají normální mateřskou dovolenou se svým dítětem a řeší úplně běžné starosti. Já mám o dost starostí navíc. Už nikdy nic nebude jako dřív. Ale nenechám si toto nádherné období pokazit. Má rodina je pro mě absolutně vším. A ať už je sice spoustu dnů, kdy je velmi těžké kočírovat negativní myšlenky, tak jsem pevně rozhodnutá nevzdát se. Nikdy to nevzdám. Svému manželovi a synovi jsem dala slib, že tady pro ně budu… ať už se bude dít cokoliv. ♥
Paťa, bojovnice
