Category: Podpůrná léčba rakoviny

Chceš se uzdravit?

Chceš  se uzdravit?

“Vážně se mě ptáš na tohle? Co je tohle za otázku? Jasně, že chci.”

Vedu rozhovor s maminkou. Sází odpověď za odpovědí. Pak chvilku ticho. Uvnitř totiž hloubá červík, který svým způsobem říká. “Je mi mizerně z léčby. Po chemoterapii je mi zle. Jsem unavená. Ale… začalo se něco konečně dít. Manžel víc pomáhá, děti míň zlobí. Mám konečně chvilku pro sebe. Nechají mě odpočinout. S prádlem mi pomáhají. Občas uvaří. Najednou nejsem jen ta služka. Vidí mě. Slyší mě. Mají o mě strach a já konečně cítím, že existuju. Najednou je něco jinak. Není to jako předtím.  Co když se to pak vrátí do stejných kolejí?” a já mám jasno. Pokračujeme v rozhovoru. Vyvíjí se dál a celá situace se objasňuje. Otázku pokládám znovu. Takže se chceš uzdravit? Odpověď, kterou je těžké připustit si v hlavě, natož odpovědět na ni nahlas.

 V hlavě křičím a vztekám se, že mě to vlastně samotnou vůbec napadlo. Padne na mě úzkost. Je mi do pláče.  Takže je mi tu vlastně dobře. Že jsem nemocná rakovinou. Proč jsem ale tedy onemocněla? A to je přesně ta první otázka, která měla padnout. Ta otázka, která proběhne hlavou každému onkologicky nemocnému hned po vyřčení toho strašného slova. RAKOVINA. Proč já? Ta otázka pak padá dokola tak dlouho dokud na ni nenajdeme odpověď. Někdo ji najde, jiný ne. A do ze statistik dále vyplývá. Rakovina se vrací! Víte proč? Nepřišlo uzdravení! Čtěte více