Anonymní příběh

Kdo sledujete náš blog delší dobu víte, že všechny příběhy začínají podobně. Autorka se v něm představí a řekne něco o sobě. Dnešní příběh však bude speciální. Maminka, která se s Vámi rozhodla svůj příběh sdílet, chce zůstat v anonymitě. Není připravená spojit ho se svým jménem a tváří, ale ráda by se s Vámi o příběh podělila a dodala naději dalším, kteří se nacházejí ve stejné situace, jako tenkrát ona.

Je to přesně rok co se mi život obrátil život naruby. Zjistili mi nemoc, jejíž jméno ještě teď téměř nemohu vyslovit a vzpomínky na ni mi stále vhánějí slzy do očí. I když vím, že vše dobře dopadlo a nyní se cítím šťastná, na období nemoci velmi nerada vzpomínám. I přesto, že se k tomuto období nerada vracím a tíží mě na něj myslet, věřím, že můj příběh může pomoci těm, kteří právě teď prožívají to co já před rokem.

Jak to bylo před nemocí

Období před nemocí mohu shrnout jako jeden velký kolotoč plný stresu. Prožívala jsem tehdy velmi nepříjemný rozvod, při kterém jsem musela bojovat o své dva mladší syny. Starala jsem se o svého mladšího syna, který byl psychicky nemocný a aby toho nebylo málo, čelila jsem neustálému propouštění z práce a hledání práce nové.

Při rozvodu jsem, ale bohužel byla nucena si vybrat, zda budu pečovat o svého staršího syna nebo o mladší dvojčata. Vybrala jsem si staršího syna, cítila jsem, že mě potřebuje a mladší děti byly svěřeny do péče jejich tatínkovi. Nyní je vídám o prázdninách, kterých mám jako učitelka dostatek a společně strávený čas si moc užíváme.

Po rozpadu manželství jsem tedy žila se svým starším synem, bohužel nám, ale plat ze školy nestačil, abych nás uživila a zaplatila nájem včetně všech poplatků, musela jsem si najít druhou práci. Pracovala jsem tedy na letišti – každý den jsem vstávala ve 3 hodiny ráno, odbyla si svou směnu na letišti a spěchala jsem do školy. Volné víkendy jsem si nemohla dovolit a trávila jsem je opět na letišti prací.

Jak mi krevní plazma nejspíš zachránila život

Byla jsem pravidelným dárcem krevní plazmy. Tehdy jsem docházela již 4 roky na každý možný termín. V osudný den jsem absolvovala svůj 99 odběr a těšila jsem se z toho, že příští odběr pro mě bude jubilejní tedy stý. Bohužel, jsem se svého stého odběru zatím nedočkala. Ve výsledcích se objevil nedostatek železa a pracovníci odběrového centra mi doporučili, abych navštívila svou obvodní lékařku. Ačkoli jsem tehdy byla pracovně vytížená a návštěva lékařky mi přišla jako ztráta času, rozhodla jsem se pro jistotu k lékařce zajít. Paní doktorka mi udělala další odběry a rozhodla se udělat ještě další vyšetření, mimo jiné i mamograf.

Na mamografické vyšetření prsou mě objednali za týden. Já však byla přesvědčená o tom, že toto vyšetření je zbytečné a že moje prsa jsou zdravá a v tomto duchu jsem žertovala i s tamním personálem. O to víc šokující pro mě byl nález, který se na vyšetření objevil. Po tomto oznámení by se ve mně krve nedořezal.

Začalo jít do tuhého

Období mezi vyšetřeními pro mě bylo noční můrou, nemohla jsem spát a viděla ty nejhorší scénáře. Ačkoli mně mí známí a kolegové uklidňovali, že to nemusí nic být, já byla přesvědčen o nejhorším. Když mi biopsii konečně udělali, čekalo mě další kolo čekání, a to čekání na výsledky.

Ty jsem dostala za 10 dní. V práci mi zavolalo neznámé číslo a poprosili mě, abych se osobně dostavila pro výsledky vyšetření. Bylo mi jasné, že to není dobré a celá nesvá jsem a celá nesvá jsem pospíchala do nemocnice. Vše bylo, jak jsem myslela. Našli mi četné mikrokalfikace po celém horním kvadrantu. A rozhodli se pro odebrání prsu a hormonální léčbu. Uklidnili mě tím, že můj nádor nemetastazuje a nebude nutné podstoupit chemoterapie. Na operaci mě objednali za 14 dní a vypakovali mě z ordinace.

I když zprávy, které jsem si vyslechla, mohli být ještě horší, cítila jsem se stále hrozně zmatená a nesvá. I když se mi trochu ulevilo, rozhodla jsem se pro možná překvapující krok. Kontaktovala jsem tatínka jedné holčičky z mé třídy pana profesora z nemocnice U Apolináře, který mi domluvil prohlídku u jeho známého odborníka, zaměřujícího se na onkologické onemocnění prsu. Tomu se však předchozí diagnóza nezdála a rozhodl si udělat nová vyšetření. Výsledky jsem dostala do dvou dnů a kromě nádoru prsu našli také metastázi v podklíčku a uzlinách. Léčba se tedy rapidně proměnila.

Léčba a co jsem díky ní objevila

Pak šly události již v rychlém sledu, za 14 dní mi začaly chemoterapie, několik týdnů na to mi zjistili mutaci genu CHECK 2. Poté následovala operace a radioterapeutická léčba. Nyní procházím biologickou a hormonální léčbou.

Díky nemoci jsem, ale objevila ve svém životě i spoustu dobrého. Zjistila jsem, že mám mnoho přátel, kteří za mnou stojí, podpoří mě a pomohou, když je mi mizerně. Přišla jsem na to, že kolegové v práci i vedení školy mě mají tak rádi, že mi ve všem vycházeli vstříc tak, abych vše zvládla o nejlépe. Kolegové se mi dokonce složili na paruku.

Za tyto lidi jsem nesmírně vděčná. Moc děkuji celému týmu nemocnice U Apolináře a onkologii a ozařovnám na Karlově námětí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *