Po cestě zářící
Návrat po třech týdnech relaxace, ač byla léčbou pro mě byla návratem domů. Do místa kde jsem měla útočiště, pocit bezpečí včetně milujícího manžela a natěšeného Domíska. To odloučení nám dalo nadhled. Prostor. Prostor který jsem si už od té doby chtěla uchovat a nechtěla si jej nechat vzít. Proč jsem onemocněla Hodkinovým lymfomem jsem si z posledních náročných let vysvětlila během prvních týdnů své psací terapie. Dala jsem se na cestu, která ukázala všechny ty vyšlapané cestičky, které mě někam dovedly. Některé byli správné, některé ne. Některé byli jen nutné a některé mě měli jen dál posunout. Něčemu novému se naučit. Všechny, se ale sešly v současnosti a dali se najednou použít. Nebyli vůbec zbytečné.
Kam mě cesty vedou
Po střední škole, jsem se hlásila na medicínu. Nevzali mě o několik bodů. Nultý ročník byl neúspěšný a vrhnout se do zaměstnání byl tak logický krok. Nastoupila jsem do nemocnice na špinavou chíru, kde jsem se mohla vrtat v ránách a dekubitech. Pečovat o nemocné a léčit jim jejich rány. Prostředí, ale nebylo nejlepší. Kdyby to zůstalo jen u práce a nebyl na pracovišti stres a pláč, který bylo potřeba vyvolat každý den u jedné ze sestřiček asi bych tam i zůstala. Psychicky to ale bylo náročné místo a tam prvně jsem si uvědomila jak je náročné pracovat v kolektivu žen. Žen, které nemají empatii, jsou vyhořelé a přenáší své tlaky na okolí. V té době jsem začala skrývat emoce ještě více, protože jsem nechtěla ukázat svou slabost a citlivost, která je u mě převládajícím povahovým ryse ať již v dobrém i špatném úhlu pohledu.
Nemocnice nebyla cestou, ale poučkou
Místo jsem po třech měsících opustila s masivním zánětem ledvinné pánvičky a dva roky se nemocnici vyhýbala, protože jít v její blízkosti pro mě bylo stresující. Byla jsem nezaměstnaná a hledala něco nového. Naskytlo se místo na ortodoncii na několik hodin týdně a já po něm i bez praxe skočila. Vzali mě a já si zamilovala zuby. Krásné klidné místo s lékařkou v důchodovém věku. Uzdravila jsem se, ale stále si sebou nesla úzkost a od té doby se bála ženských kolektivů. Zuby a péče o ně se mi natolik zalíbila, že jsme na doporučení lékařky začala studovat dentální hygienu a myslela si, že jsem konečně našla něco co mě naplňuje.
Studia byli cestou
Zahájila jsem studium, kde jsem měla úžasné výsledky u příjímacího řízení, v hlavě jsem to i po roce ze školy stále měla. Praxe v zubním oboru mi nahrávala. V té době jsem ale již byla o dva roky starší než děvčata z ročníku, a zase se dostala do kolektivu uštěkaných slečen, které řešili jiné věci než jak si vydělat na nájem. Všechno měli poskládané uhlédně v šuplíčkách a řešili “jen barvy rtěnek a šatů na párty”. V té době jsem měnila zaměstnání, protože lékařka se během léta opravdu dala do důchodu a já nastoupila v té době na nové místo, kam se stále ráda vracím. Studovala a pracovala zároveň. Rozšiřovala si vědomosti a zkušenosti. Na studiích by to asi i vyšlo, nebýt neporozumění si s mladšími děvčaty. Do školy jsem chodila jen pár dní v týdnů a zbylé pracovala. Děvčata si rozuměla a já vyčnívala ven. Nezapadla jsem. A ani zkušenosti z praxe mi nebyli k ničemu, když přišlo na situaci s lékařkou bez praxe , které jsem si dovolila oponovat.
Cestou pracovní k dítěti
U zkoušek jsem neprošla. Studium přerušila a věnovala se práci v zubní ordinaci, kde jsem asistovala přímo primářovi v čelistní chirurgii a měla na starost sterilizaci. Ideální místo, ideální malý kolektiv. Výborná šéfová. Zaroveň ale dva roky, které jsme se snažili přijít k miminku. Nedařilo se a já zatoužila po dokončení studií, opět v denním režimu. Na stejné škole, s prací a pokusy o dítě. Čerstvě zasnoubená, plánujíc svatbu. Práce, škola, manželství, děti a domácnost . Snažila jsem se k dokonalosti v jednom půlroce dotáhnout vše co jsem chtěla. Podstoupila operaci s ucpanými vejcovody a přišli na příčinu proč se dítě nemůže přidat. Záhy se to povedlo, těhotná, pracující, studující a plánující svatbu. Klika, že to se mnou Domík v břiše zvládnul a že není vystresovaný. Živý to tedy, ale je pekelně.
Domík se narodil zdravý a v těhotenství jsem zažila jediné měsíce, kdy jsem byla “relativně” zdravá i já. Po porodu se to ale vše obrátilo. Poporodní deprese, stavy osamělosti a opět ty pocity kdy musím něco dotáhnout, v něčem vyniknout. Být dokonalou matkou. Zvládnout vše na jedničku a být perfektní. Emoce, osamění a nepochopení zase skrývat, protože pochopit ho nemohl nikdo. Nedostatky jsem vyřešila cvičením a stravou. Osamělost a nedostatek financí návratem do práce. A vše to plynulo tak trochu pod tlakem. Až se začal hlásit nějaký tichý hlásek. Zpomal. Zpomal. Unava, kortikoidy, antibiotika, antidepresiva, hubnutí..
Cesta za dokonalostí
Nene, tehdy jsem ho nevnímala. Jela dál a snažila stále o dokonolast, která stále nebyla dokonalostí. Zdraví začalo zlobit víc. Ale ještě mi stále něco chybělo. Financí bylo stále po narození syna po čertech málo a dva roky ve škole? To zvládnu, jsou to jen dva roky. Od rozhodnutí podat žádost k navázání studia mě neodvedlo ani několik hospitalizací bez zjištěné příčiny. Stálé hubnutí a únava. Tu přeci ale zažívá každá máma slýchala jsem od doktorů. Bez zjištěné příčiny a soudíc, že jsem asi hypochondr jsem si připravila přihlášku, kterou jsem za nedlouho chtěla odeslat. Mezi tím byl v pouhých 14dnech, topící se Domík, čerstvě diagnostikovaná mamka s rakovinou prsu, moje závody v Predátorovi a v závěsu teprve kolaps. Odběr uzliny a pic. Rakovina lymfatických cest.
Cesta do nemoci
Zbytek už znáte. Všechny tyhle cesty mě dovedly tam kde jsem teď. Po ozařování a čekám co bude dál. Čekáme, zda rakovina spinká, nebo jestli budeme v jízdě pokračovat. Teď už je to jinak. Teď už jsem věděla, kde zpomalit, vážila jsem si radostných chvilek a pocity štěstí převládaly. Našla jsem se na své cestě, v projektu, ve zdraví, ve zkušenostech, které jsem za ten rok pochytila. Dostala jsem druhou šanci. Zažít život a nenechat se už nikdy ničím a nikým se sebou zametat. Mít sebe a svoje zájmy na prvním místě.
