“I za stínem stojí Slunce “
Kdo mě sleduje na instagramu, možná vzpomíná na můj únorový příspěvek krátce po ozařování, který zlehka koketoval s depresí, kterou jsem těsně po ukončení aktinoterapie začínala prožívat. Po ozářkách to nebylo nejlepší, už jen z důvodu které Vám zde vysvětlím. V úvodu, ale k příspěvku za kterým celé to moje zamyšlení stálo. Tady se totiž všechno začalo kabonit. Protínat s tím v jakém jsem momentálním rozpoložení. V té fazi, před kteoru ted stojím. Ze strachu vstoupit podruhé do stejné řeky, s obavami zda bude ta řeka stejně naročná a rozvlněná jako první nebo úplně jiná a klidná. Ta řeka, které jsem musela postavit, okamžitě ji vyřešit a nebo zase urychleně nějak napravit.
Ani pro mě není každý den posvícením. Takové dny prožívám zrovna teď. Možná je to hormonálním výkyvem během ženských dní. Možná je to tím, že všude okolo mě jsou teď miminka, a možná že je to obojí a nahrává to zrovna situaci, kterou v sobě už pár týdnů řeším. Tak, že kvůli tomu skoro nespím.
Co se mnou jako se ženou? Co se mnou jako s matkou? Vždycky jsem si po synovi přála ještě holčičku. A teď budu stát před situací, kterou ještě neumím rozhodnout. Jít do risku nebo zvolit bezpečnou preventivní cestu? Moje rakovina mi toho mnohem víc dala než vzala ale bylo to o postoji. Buď chceš žít a nebo ne. Chceš se léčit nebo být zdravá?
Život je o rozhodnutích a já některá závazná ještě letos budu muset udělat.
A nemoc mi MOŽNÁ vzala možnost stát se maminkou ještě jednomu vytouženemu děťátku. Noci a dny nad tou myšlenkou teď dost často propláču a ti kteří to řeší nebo řešili mi asi rozumí nejlíp.. ? Víte, ale já mám vlastně kliku. Jedno děťátko už mám a je to opravdu PRÁVÁ LÁSKA co mezi matkou a dítětem probíhá. I ten náš dvouleťák na dálku cítí, že něco řeším a dnes večer i dny zpátky mi byl opět oporou. Políbí, pomazlí. Pohladí. Zkrátka nezklame. Mám štěstí. Mám svoje slunce. ☀
Teď to rozhodnutí ještě dělat nemusím. Ale až přijde budu připravená. Teď se snažím tu situaci ač je negativní PROŽÍT. Protože je pro mě důležitá. A je potřeba ji vnímat a nepotlačit ji aby mi do budoucna někde neudělala větší škody.
A ta cesta a to správné rozhodnutí přijde, až na něj bude vhodná doba. Nebo se dokonce cesta tak nějak objeví sama.. A to pozitivní? Já to Slunce mám a hřeje mě a rozesmívá každý den moji duši. Je na té fotce se mnou, kde mě konejší.
Já už štěstí mám. Už jednou máma jsem! Víc dětí ze mě víckrát mámu neudělá.To je to SLUNCE co se skrývá za stínem. Hledejte i vy ta svoje Slunce ať jsou jakákoliv. Ta která Vás zahřejí a rozvlní ve Vás každou buňku. Ta která Vám dodají sílu na každý další den.
Docela zavádějící co? Za tím mým skeptickým koketováním o tom být či nebýt podruhé matkou totiž něco stálo.
Myšlenky na to, co všechno tělo muselo snést. Náročná onkologická léčba s fúrou komplikací a někdy i nedorozumění. Miminka v okolí, která se kolem mě v tu dobu líhla jako kuřátka z vajíček tomu zrovna nepřispěli. S miminky to umím, uklidnit, přebalit, nakrmit. To mi šlo i s naším Domískem. Ale teď to bylo jiné, pohlídat děti jiným je totiž naprosto odlišná věc. Nenesete za něj maximální zodpovědnost, nestáváte k němu celou noc a neprobdíte jí s nimi když je něco trápí. Od toho tu stále je ten náš dvouleťák, který stále noc co noc ze spaní vzlyká a s blížícím se úplňkem se to vždycky horší. Ne, to už bych asi nezvládla. Křik, který jsem schopná utišit u dětí jiných rodičů totiž není na mém hrbu. Nejsem ovlivněna hormony, které by mě vyhazovali z rovnováhy. Jsem klidná. Cizí děti ze mě mléko necítí a necití ze mě nervozitu unavené maminky, která k němu co chvíli vstává. Tak to bylo s Domíkem? Chci do toho koloběhu snad ještě jednou?
Mám se tedy ještě znovu stát matkou? Mám jít do risku a doufat, že nemoc se opětovným maminkovským náporem neprojeví? Odpověď jsem na to tehdy nenašla a nemám jí ani dosud. Vzpomínala jsem i na to zda bych to dítě kojila. Tehdy to přeci stálo tolik práce, co když to bude stejně stresující jako tenkrát? Kojit či nekojit, mít druhé dítě či nemít. Nerozhodla jsem to, nebyla jsem na to připravená. Navíc od léčby ozařováním to byla teprve chvilka a já si ten vytoužený termín REMISE ještě ani nevyslechla.
Náhody neexistují a moje otázky měly svoje opodstatnění. Moje maminka má karcinom prsu, genetická zátěž a negativní výsledky BRCA jsou víc než pravděpodobné. Očekávat, že by rakovina prsu projevila byla víc než pravděpodobná.
Pak se to vyřešilo samo, jako vždy.
Během několika následujících dní, se řešení mých starostí, které být ani starostmi nemusely, nakonec samo našlo. Tři týdny po ozařování mě začalo brnět levé prso, spustilo se několik kapek mléka z prsu. Zanedlouho začalo bolet a brnět a za chvilku tam byla, malá bulka.
Nová kapitola maminky s rakovinou nebo stále ta stejná kapitola?
