Týden záře v Praze

Týden záře v Praze

Je úterý ráno. Nebolí mě nic a vlastně ani nic necítím. Jen únavu, která přišla po probděné noci. Zrovna testuji koloidní zlato a je potřeba dokumentovat si progres a natáčím videovlog, do kterého se vzbudí Domík a svým kouzelným breptáním a úsměvem mi hned zvedne náladu. Den strávíme spolu a já začínám myslet na loučení, které nastane po ubytování na bublině. Nastal čas mě tu ponechat a mě na chvilku proběhne hlavou strach z toho jak to Luky s Domíkem zvládne. Nikdy s ním nebyl víc jak dva dny doma sám. Tím, že už je úterý na něm visí jen tři dny a doufám, že si Lukyn trochu od práce odpočine. Odváží mě k Protonovému centru a rovnou nastal čas mě tu ponechat. Mávám a jen na chvilku mě přepadne úzkost, kterou záhy měním za naději na nové zážitky.

Čas na 2. frakci – hůlky připravit

Frakce jak se tu ozařování říká proběhne hladce a tak rychle jak jen to jde. Na komplikace po ozařování je ještě brzo a cítím se po něm fit. Vlastně doufám, že to celé proběhne bez komplikací. Mám za sebou přeci jen dvě dávky. Hledám si cestičku Prahou zajdu utěšit hlad do vietnamské restaurace, kde zakusím svou první krevetou Pho a otestuji jak se vlastně jí těmi čínskými hůlkami. Brzy ulehám do postele. Zítra mi to oficiálně začíná. Týdny na které jsem se těšila. Výstup z role matky a “nespoutaný” pražský život. Tedy v mém případě spíše průzkum, trocha práce, léčby ale hlavně nových zážitků. A tím prvním úterním samotářským zážitkem s čínskými hůlkami, které jsem vzala do rukou poprvé dnes za celých svých 25 let mi bylo jasné že se duch tohoto pobytu ponese ve znamení: “Moje pražské poprvé”

3. Frakce – den bolesti v Indii

Zase si tak nějak pomýšlím nad celou situací s Klárou, naštěstí mě z mého dumání vyvedou cvakající klíče ve dveřích a příchod holek do práce. Na hodinu jsme si udělali debatu o tom, k čemu má tahle organizace sloužit a dáváme dohromady plánovaný víkend pro maminky.  Pak usedám k počítači a sepisuji listiny a podklady pro právníky. Strávím nad tím několik hodin a tak není divu, že mě začíná bolet hlava. Na průzkum Prahy už nějak nezbyl čas. Na co ale čas byl, byla další dávka protonového svazku směrem do těla. Vyrazila jsem tedy do Protonu a neměla z dnešního ozařování vůbec dobrý pocit. Hlava mi totiž příšerně třeštila od koukání do počítače. Záření probíhalao rychle, dýchám správně a tak si to zbytečně neprodlužuji. Jenže bolest hlavy při zadrženém dechu, který se snažím udržet po co nejdelší dobu mi k bolestem hlavy příliš nesvědčil.

Méně je někdy více, říkám si po záření, které mi ten den neudělalo vůbec dobře. Mátožná zůstávám sedět v hale centra ještě několik desítek minut a jsme vděčná za to, že tam mají výtečnou kávu a něco k snědku. V mém paleo stravování kvůli trávicím obtížím a intoleranci lepku volím to jediné na čem si tam mohu pochutnat. Jablko.  Je to ale málo a tak vyrážím k Letenskému náměstí, kde mi padne do oka Indická restaurace. Vklouznu do ní a vyberu s pro mě nepřehledného jídelníčku. Jehněčí jsem ještě nikdy neměla a špenát naprosto zbožnuju. Volba byla jasná. Lamp palak a zeleninový salát k tomu. Konverzace v angličtině mě trochu vyvedla z rovnováhy, protože od vysoké jsem s nikým cizím jazykem nahlas nemluvila(psaní je jiné), ale z hlavy se to prý nevytrácí a vzhledem k tomu, že jsem se domluvila a dostala jsem to co jsem si objednala to asi byla pravda.

To jak jsem si dnes pochutnalo mě přivedlo k tomu, že Curry Palace musím navštívit znovu. Indové jsou údajně z naší bílé kůže naprosto fascinování a když už se debata vedla, tak jsme zážitek i zdokumentovali. Asi někde běhá moje bílá tvář po indickém instagramu. A aby mi to nebylo líto dala jsem si jí tam taky. Téhož dne mi, ale od bolesti ani dobré jídlo nepomohlo a tak jsem se v bolesti přesunula na ubytování, kde jsem si dala horkou sprchu a opatlala obličej pleťovou maskou s tím, že brzy ulehnu ke spánku.

Jenže přišlo nečekané překvapení. A také jediná úleva od bolesti hlavy. Ibalgin zavrhuji a navíc jsem ho neměla. Naštěstí léčba bolesti společností, která přišla po tak úžasném setkání a klábosení se Stelinkou u veganské čokolády mi byla mnohem vetším lékem než kdejaká tabletka. Ze spaní nebylo nic a s težkým srdcem jsme se obě rozloučili kolem 1 hodiny ranní.

4. Frakce – cesta do Austrálie a zpátky

Čtvrtek jsem konečně trochu vyskočila ze své kukaně a to doslova, doskákala jsem totiž až na setkání s kamarádkou Verčou a to do Tlusté Koaly, kde jsem svou labužností překazila skákání jednomu klokanovi. Skočil si totiž ke mě do talíře v podobě Klokaního ragů, to už šla pomalu moje paleo stravovací cesta do háje. A co už nebylo vůbec paleo bylo irské pivo Guinness, které jsem do té doby také nikdy neochutnala. Překvapivě ovšem za těch 90 korun vůbec nestálo. Ten ruch a hlučno v hospodě mě uklidnoval a citíla jsem se výborně. Už už jsem plánovala další návštěvu hospody s Lukynem, až jsem se dozvěděla, že o týden později hospodu nadobro zavřou a vybudují místo ní něco bezduchého. Škoda, asi jako se spoustou skvělých míst.

5. frakce – showroom a narozeninové cappucinno

Když jsem v uterý odjížděla, myslela jsem na to, abych si nezapomněla žádnou důležitou věc. No světe div se, zapomněla. Nabíječka – věc bez které se žádný řádný uživatel techniky neobejde. Moje C nabíječka zůstala doma, takže mě moje cesta dovedla do Alzy a jejich obřího showroomu. A abych dobila šťávu mému unavenému telefonu bylo potřeba se ještě trochu pozdržet. A díky bohu za to, protože to bych neochutnala tu nejlepší kávu na světě.  Renča z Bubliny do mě stále rýpe a je z toho smutná. Prý prostě nemůže zůstat klidná s vědomím, že nejlepší kafe jsem si dala v Alze, takže očekávám, že se brzy objeví náprava pražské reputace a ukážou mi kde mají lepší kávu než tady.

Den zakončilo ozařování s konečně nabitým telefonem a překvapení v podobě Domíka a Lukyho čekajících v Protonovém centru. “Všechno nejlepší k narozeninám” volají na mě od akvária v hale. A pro mě to bylo to nejlepší co se ten den mohlo stát. Mít ty dva kluky ušatý zase u sebe. Že těch pár dní bez nich utekl jako voda a že jsem se projedla k zážitkům to by mě na začátku týdne ani nenapadlo. Důvod proto, proč se stal první týden v Praze znamením kuchyně a degustačních zážitků měl totiž svoje opodstatnění. To už ale v příštím článku.

Na počtenou za týden,

Šárka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *