Akce: Vlasy podruhé!

Jak jsem řešila “ztrátu” vlasů

Jak jsem psala v jednom z předchozích článku, vlasy pro mě nejsou úplně stěžejní záležitostí. Jsem člověk co se do věcí vrhne po hlavě a hlavně s bojovným duchem. Stejné to bylo i s vlasy. Hned po první chemoterapii jsem se nechala ostříhat na krátko, abych neviděla jak plešatím a nebyla z toho zbytečně ve stresu. Ale hlavní důvod byl to, že jsem nechtěla denně uklízet  chuchvalce vlasů, či dokonce trousila vlasy po celém bytě, které už tak i před nemocí byli skoro všude. A protože jsem měla vlasy hodně husté, bylo potřeba je všude zametat anebo čistit ucpaný odpad v koupelně nad čímž většinou utrousil nějakou tu poznámku hlavně manžel, což bylo na denním pořádku. 😀 Proto jsem zvolila radikální řešení. I když postupně, kvůli synovi, ale i tak jsem to s ohledem k němu vyřešila zprvu špatně. Na druhou část jsem s ním už vše detailně probrala. A když padání začalo, byli jsme připraveni.

Vlasy poputují k onkoláčkům

První stříhací fáze byla z mého hlediska ukvapená. Což jsem velmi brzy zjistila u syna. Následující den jsem totiž hledala po Plzni kadeřnictví, kde mi vlasy i bez objednání ochotně zkrátili. Vlasy jsem si odnesla v několika svazcích domů a připravila si je na pomoc ostatním. Vlasy putovali do nadace onkoláčkům, kde snad některé slečně aspoň částečně budou k užitku.  Po ostříhání, mě ale syn nepoznal a nechtěl k té cizí paní. To mě velmi potrápilo jak jsem již minule psala. Na druhou fázi jsem ho proto už připravila.

I malé děti velmi dobře chápou

Chvilku synovi trvalo, než si na maminku s krátkými vlasy zvykl. Ale pak už to bral jinak. Myslím, že velkou roli v tom hrálo i několikadenní odloučení, které ačkoliv ho zvládal dobře si přesto něco vzalo. A ve chvíli kdy přijela maminka s krátkými vlasy to prostě neustál. Na tuhle změnu jsem ho totiž nepřipravila. A proto před jeho následujícím odjezdem na mou další chemoterapii k babičce jsme si spolu sedli a otevřeně jsem mu pověděla , co se bude dít. Že jsem vážně nemocná a že nebudu mít na hlavě vlásky. Že se toho nemusí bát pokud příště přijedu bez nich. Chápavě na mě hleděl a pohladil mě po tváři. A ukázal na jizvu po odebrané uzlině se slovy: “maminka bebí”. To bylo pro mě znamení, že všemu rozumí a tak jsme ho následující den opět odvezli k manželovým rodičům.

Hlavu dohola

Po druhé chemoterapii, začali vlasy padat. V umývadle šli po velkých dávkách vlastně  16 den od první chemoterapie. A než, abych čekala až jeden po druhém zmizí, rozhodla jsem se pro hlavu dohola. V podvečer dorazil manžel z práce domů a začali jsme s akcí. Připravili jsme si pomůcky a otevřeli láhev vína. Nejprve jsme vlasy zkrátili strojkem co nejvíce šlo. Manžel si to neskutečně užil a na hlavě tvořil nejrůznější kreace než ze mě udělal ježečka. Zbytek jsme dokončili v koupelně, kde hlavu doholil dohladka žiletkou. Oba jsme si to neskutečně užili a nasmáli se u toho. A Lukynovi bylo dokonce líto, že těch hlav nemá víc. 😀

Přijetí plešky u syna

Když jsme pak v pátek dorazili za synem už se mě nelekl. Ihned ke mě přiskočil a začal holou hlavu hladit. Položil mi na ní hračku a hlasitě se smál. Jednání narovinu na něj i jeho  věku 17 měsíců prostě zabralo. Takže pokud někdo bude ve fázi, kdy má o vlasy teprve přijít a hodlá se k tomu člověk postavit jako k výzvě. Doporučila bych rovnocenné jednání i s tak malými dětmi. Nejsou vůbec hloupé a jsou velmi vnímavé. A pokud k tomu přistoupíte jako ke hře, možná ještě lépe pro Vás. Proč dětem nedat strojek do ruky a nenechat to udělat třeba je? Určitě si to užijete mnohem více než se trápit nad něčím čemu stejně nemůžete zabránit. Já bych to tak zpětně asi udělala a ušetřila si tím překvapivé setkání.

Nejlevnější kadeřnice na světě

Hlavu jsem měla hladkou a velmi rychle jsem si zvykla, že nikde nepřekáží ani vlas. Občas ještě byli tendence dávat vlasy, které už tam nejsou za ucho, ale vše postupně začalo ustupovat. Manžel si ze začátku mojí hlavu užíval a velmi často mi jí hladil večer u televize. Asi v tom viděl způsob relaxace a mě to rozhodně nepříjemné nebylo.  V průběhu léčby vlasy sem tam nějaké dorostli, ale nebylo jich moc a dokonce na hlavě boleli. V paruce však tyhle krátké chloupky byli velmi nepříjemné a tak jsme občasně hlavu vzali žiletkou znovu. Aby nikde nic nebolelo a nepřekáželo. Holá hlava byla prostě v létě příjemnější. Po ztrátě většiny vlasů jsem si dokonce libovala, že mám teď vlastně nejlevnějšího kadeřníka na světě. 🙂 Vlasy mi ani teď nechybí, dokonce jsem si na to tak zvykla, že ani netuším zda si ještě nechám dlouhé někdy narůst. Holá hlava i krátké vlasy mi kupodivu poměrně sluší a všem okolo se to líbí.

Co nosím na hlavě

líbačka, jsem překážela

Zprvu jsem nosila paruku, před veřejností jsem chtěla nemoc utajit, ale postupem času jsem více přesedla na šátky a později zcela na pleš. Teď k podzimu na čepky. Čepka, která je mi nejpříjemnější je dokonce synova. Koupila jsem mu jí za pár korun v Pepcu, ale jemu byla velká a tak jednoho dne náhodně skončila u mě. A nevadí mi ani to že má ouška. Je to poměrně legrační a všude hrdě hlásím, že je vlastně jeho. 😀

Dnešní článek zakončuji usměvně. A příště povím o  dalším průběhu chemoterapie.

Tak na počtenou za týden,

Ahoj, Šárka


Maminky s rakovinou, jak jste řešili ztrátu vlasů vy? Napište do komentáře 🙂

Napsat můžete ale i vy ostatní, jak byste k tomuto postavili vy? 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *