Mince má vždy dvě strany
Zdálo se Vám, že předchozí článek byl příliš tvrdý? Život totiž takový opravdu je. Záleží však na úhlu pohledu. I mince mají vždy dvě strany a záleží, kterou z 
nich si vyberete. Chcete vidět i tu druhou? Tu, který si držím téměř od začátku září? Tu, jež je mnohem příjemnější? Pro mě i pro Vás. Tu stránku roku jež vnímám jako tu, o které mohu říct, že mě přivedla k životu s rakovinou a pomohla mě přivést k takové myšlence, že mohu s klidným svědomím říct, že i přes všechno co se přihodilo svůj život miluji?
Problémy se zjevují tam, kde je vidět chceme..
A tohle tvrzení jste si s největší pravděpodobností mohli přečíst i na instagramu. Tahle myšlenka mi vrtala v hlavě několik dní než jsem ji popsala a upřesnila si jak jí vlastně chci brát. Když jsem 27.září skončila chemoterapii a měla odpočinkový říjen, stala se spousta věcí. Věcí, který málokdo v rodině rozdýchával. Já jsem však zůstala relativně klidná. Našla jsem svou rovnováhu a stres mě už tak vůbec nemohl rozhodit. Po změně životní filozofie a přístupu, který jsem našla, jsem to totiž přestala vnímat jako překážky, jako problémy. Nepřistupovala jsem tak k nim. Brala jsem je jako čistou realitu a dívala se na ně s odstupem, jakoby z jiného úhlu. Problémy pro mě již nyní neexistovali. A co byl ten další problém, který vlastně problém není? Čtěte až do konce..
Psychosomatika v praxi
Loňský rok 2017 byl pro mě zvykací. V roli matky a byl pro mě neskutečně stresující a celkově byl hodně náročný, ale letošní rok? Ten byl opravdu 
extrémní. Proč mi to tedy tak nepřipadá? A proč jsem i přes to všechno šťastná? Protože chci. Nechci vidět problém tak kde není. Vždyť to všechno spěje k lepším časům. Zjistila jsem totiž, že změnou myšlení, mě nemohlo rozhodit nic. Po zlepšení psychického stavu se totiž rázem i zdravotní stav začal rychle zlepšovat a ten byl prokazatelný i z pohledu medicíny. Pro ně byl však můj rychlý obrat překvapením.
Zjistila jsem totiž, že pokud budu vnímat malé radosti a budu se z nich radovat napříč tomu, abych vnímala ty špatné chvíle začali ty radostné chvíle převyšovat. Napříč rakovině jsem se najednou cítila šťastná. Pocit dlouhodobého štěstí je totiž z 90% tvořený malými šťastnými okamžiky. A když začali převládat nad tím negativním, už mi nic nepřišlo jako problém.
Překvapení pro všechny
Lékařka očekávala zhruba 30% zbytek po chemoterapii, čímž by se rozhodlo o tom zda by se v chemoterapii pokračovalo. Nebylo tam ale nic! Byla jsem čistá. Žádný aktivní nádor. Telefonicky mi sdělila, že pro mě tímto léčba skončila. Pokud tam nic není, není nutná ani další léčba. Zprávu jsme rozhlásili po okolí. K manželovým narozeninám tak dorazil ten největší dar, který jsme nemohli nikde koupit. Zdraví. Po týdnu však přišla ještě jiná zpráva. Po konzultaci s dalšími lékaři usoudili, že moje rakovina byla velmi rozsáhlá a podle standartních postupů se ještě podává další léčba. Ozařování. To by mělo být zahájeno začátkem ledna. A jestli ho nakonec podstoupím? No tak nad tím váhám, cítím se totiž lépe něž kdykoliv předtím. Aktivní nádor se nenašel a podle starých postupů by se tak skončilo. Vývoj jde však dopředu a i s tím se různí i lékařské postupy. Ozařování je podle nich nutnost. Téměř 50 nádorů se neobjeví a nezmizí jen tak, je potřeba je doléčit. Tak proč už tam tedy nejsou? Přišla ta zázračná změna opravdu tak zničeho nic? Nebo opravdu i lidská mysl a vůle k životu dokáže nemožné?
Shrnutí roku podruhé
Letošní rok jsem už od začátku roku byla velmi unavená, nikdo nevěděl proč. 
Cvičila jsem, málo jedla a můj organismus mi dával najevo že něco není v pořádku, zvýšená stresová zátěž a bičování se za vlastní chybu a tím pádem nepřekonanou emocionální překážku způsobili kompletní selhání organismu, které se projevilo vznikem fyzické nemoci. Minimálně půl roku před tím (a pravděpodobně už v době po porodu) než se na diagnózu přišlo, se ve mě tvořilo něco, čemu jsem nechtěla věnovat pozornost. Duševní zdraví jsem totiž zanedbávala, své emoce jsem skrývala a chtěla být za každých okolností silná a dokonalá ve všech směrech. Společenský tlak, okolí i já sama jsem to od sebe očekávala. Moje tělo si na svou obranu vytvořilo nemoc, kterou už jsem přehlížet nemohla. Vznikla rakovina, tak jak to bývá ze svých hlavních hrajících faktorů. Všechny hlavní tam byli.
Rakovina mi otevřela oči
Nemoc přišla a já jí zprvu vnímala jako něco špatného. Něco proti čemu musím bojovat. Zanedlouho mi však došlo, že nemoc není to proti čemu bych měla bojovat. Změnila jsem svůj uhel a pohledu a zjistila si všechny vlastní příčiny. Emoce jsem vypustila napovrch a dala jim volnost. Začala jsem vnímat své vlastní potřeby a rozvíjet svoje nadání a navrátila se ke svým zálibám. Tak jak nemoc přišla tak zase odešla. Přišla, naučila mě a odchází. Rakovina mi zkrátka otevřela oči a otevřela mi dveře zcela nepoznané. Rozšířila obzory a naučila mě víc než celý můj dosavadní život.
Nezměnila mě, jen mi opět pomohla ukázat co pro mě je důležité. Co miluji, co mě baví a co jsem za několik stresujících let zamknula na petlici do temné skříně. Teď toho během svého dne zvládám mnohem více než kdykoliv předtím. Důkazem je i tento projekt, který se za tři měsíce dokázal rozjet do neskutečných rozměrů. S Novým rokem přijdou změny a přijdou zase další životní zkoušky, ale já na ně už budu hledět jen jako na výzvy a životní zkušenosti. Zkrátka nehledat problémy tam, kde nejsou.
Jako Fénix z popela
Pokud jsme s manželem ustáli letošní rok, ustojíme už všechny těžkosti světa. Držíme spolu a milujeme se více než kdykoliv předtím a vážíme si sami sebe za to co jsme spolu dokázali. Máme nádherného a neskutečně inteligentního syna, kterého bezmězně milujeme. Milujeme sebe. Máme milující a podporující rodinu, která tu bude vždy pro nás. Miluju tento projekt a miluju sebe i svůj život a těším se na to co přijde v příštím roce.
Do Nového roku s úsměvem
Letošní rok mě toho naučil mnohem více než si dokážete představit. Sama rakovina mi toho totiž dala mnohem víc než kolik mi toho vzala. Budu na ní 
proto hledět jako na svou součást, kráčet po cestě vedle ní jako se starou známou, protože ve mě už zůstane navždy. (a ne jen proto, že se údajně rakovina nedá vyléčit to však jen zase další otázkou úhlu pohledu). 🙂
Už navždy,
Šárka, mamina s rakovinou.
