Jmenuji se Lucie

Jmenuji se Lucie a před šesti lety jsem byla úplně normální ženská, která se hnala za zaměstnáním. Bylo mi 24 let. Pracovala jsem  v domově pro seniory jako pečovatelka a moje práce mě naplňovala. Vždy jsem ráda pomáhala ostatním a tahle práce mi tuto možnost dávala. Jednoho dne jsem však měla pracovní úraz  a nohužel jsem musela v práci skončit. Rok jsem zůstala na úřadě práce a měla spoustu času, tak jsem začala brouzdat po internetu a díky tomu jsem pozala svého manžela.

Ze seznámení přes internet byla láska na první pohled

Za svůj nynější vztah vděčím internetové seznamce. Narazila jsem na ní na svého manžela a po krátké době chatování jsme se rozhodli pro osobní setkání. Když jsem manžea oobně potkala, byla to láska na první pohled. Po první schůzce následovala další a po měsíci jsme se rozhodli po společné bydlení. Byli jsme idylický pár a po nějaké době jsem zjistila, že jsem těhotná. Těhotenství probíhalo celkem v pořádku až na krevní testy, které mi vyšly nějak špatně. Proto mě lékaři poslali na genetické vyšetření, kde mi bylo oznámeno, že mimčo může mít Downův syndrom a bylo mi doporučeno podstoupitvšetření plodové vody.  Po miminku jsme s manželem neskutečně toužili, a proto jsem se rozhodla si síě nechat, ať by test dopadl jakkoli. Po týdnu jsem měla výsledky a jeli jsme s přítelem na ultrazvuk kde se mě paní doktorka ptá: “chcete vědět pohlaví dítěte?” A Já odpověděla, že nechci. V tom však paní doktorka povídá: “budete mít krásnou a zdravou holčičku!” Asi mě neslyšela, ale bylo mi to jedno. V té chvíli jsem se rozplakala, štěstím že vše je ok a můžu si užívat těhotenství o to více…

V těhotenství nastali i komplikace

Těhotenství však zkomplikovaly problémy s děložním čípkem, kvůli kterým jsem musela být hopitalizována na rizikovém oddělení. Musela jsem zůstat více než měsíc a pobyt v nemocnici mi na psychice nepřidal, i když jsem díky němu v nemocnici potkala nové kamarádky. Jedna kamarádka, se kterou jsem byla na pokoji čekala dvojčata, spoleně jsme si stanovily termín porodu. , když mě pouštěli domů . Ona mi povídá: “DĚDA CHCE ABY SE KLUCI NARODILI 11.4. NA GAGARINA 😁 na to ji povídám když ty 11tého , tak já 15.4.😁. Co se nestalo paní opravdu porodila 11.4. A já měla kontrolu 15.4. Ráno říkám příteli: “vem tašku pro jistotu, a stavíme se za mamkou v práci po cestě. (měla jsem divný pocit😉). Odpověď přítele: “jo stavíme až pojedeme domů.”

Po monitorech si mě už nechali v porodnici

Já jsem však trvala na svém a jeli jsem k mamce po cestě na kontrolu.
Přijeli jsme na kontrolu udělali mi monitor a poslali na ultrazvuk, kde mi praskla voda. Vyšla jsem z ordinace a povídám příteli dones mi prosím tu tašku zůstávám tady… “PROČ??” “no praskla mi voda a mám ti pak zavolat až to bude k porodu tak jeď domů” říkám mu.

Od prasknuté vody to šlo ráz na ráz

Voda mi praskla kolem 10h dopoledne, bolesti začali až po 15h odpoledne, kdy mě přihlížela doktorka a povídá k porodu to není. Jenže během následujících 10min jsem začala mít silné kontrakce. Volám příteli, aby přijel, že už budu rodit. Šla jsem za sestřičkou že asi rodím, odsekla mi, že to není možné že mě doktorka teď prohlížela a nic nejevilo známky porodu. Že jsem prvorodička a nemůžu vědět kdy rodím.. OMYL RODILA JSEM!!!!
nestíhal doktor, natož můj přítel. Dvakrát jsem zatlačila a malá byla venku, bylo 16:46 hod. a přítel to nestihl o dvě minuty 😂

Pro mě byl porod úžasná věc a kdybych mohla jdu rodit znovu 😉
Dcera se narodila na mnou určený termín 15.4. sice o tři týdny dříve, ale je zdravá a čilá. A rozhodně se nepotvrdili ani obavy lékařů ohledně Downova syndromu. Dala jsem na svůj instinkt a přivedl mě k mému největšímu pokladu.V srpnu toho roku jsme měli svatbu. Jen malou rodinnou, ale bylo to super. Byl to zkrátka náš den! Rok 2011 byl prostě skvělý, ale v tu dobu jsem ještě nevěděla, že za několi měsíců se vše změní.

Kojení v bolestech s následným nálezem bulky

Byl listopad 2011 a já si nahmatala bulku v levém prsu. Tím, že jsem stále kojila myslela jsem si, že to bude pouze “namožené nebo tak něco “. Postupně se přidávali i bolesti. Nakonec mě manžel dohnal k doktoru. Bylo krátce před Vánocemi a já byla u doktora, který mi oznámil, že je to pouze ” tuková bulka” nic víc. Bylo mi řečeno, že to samo zmizí.

Bolesti se zhoršovali a bulka také

Překlenuly Vánoce a přišel Nový Rok 2012 a bulka byla větší a bolestivější.  Můj vnitřní hlas “takový ten 6.smysl” mi napovídal, že není něco v pořádku…. Po několika dnech stresu jsem si udělala další termín lékaře, ten mě po prohlídce odeslal na ultrazvuk prsou. Vidím to jako dnes na žádance bylo napsáno,že mají udělat ultrazvuk a odebrat vzorek z bulky.
Na ultrazvuku mi lékař oznámil, že nevidí žádný stín za bulkou a že je vše v pořádku a poslal mě domů.

Odjížděla jsem domů s divnými pocity. Nechtěla jsem se smířit s rozhodnutím lékaře a tak jsem za pár dní volala na onkologii s tím, že chci aby tu bulku vyndali. Paní onkoložka mě odeslala do MAMARNÍHO TÝMU, kde na mě koukalo X doktorů a všichni mi tvrdili, že to nic není. Po dlouhém přemlouvání MAMARNÍHO TÝMU mi dali termín operace. Jenže ten byl volný až za měsíc. Ano dlouhá doba, ale já jsem dosáhla svého!!

NASTAL DEN “D” NÁSTUP NA OPERACI

Byl začátek dubna pár dní před Velikonocemi. Je pondělí a dcerka je u mých rodičů a já se chystám a cestu do nemocnice. Sedím na příjmu, druhý den ráno mě budou operovat, hlavou se mi honí spousta myšlenek…. po příjmu mě sestra odvádí na pokoj. Je odpoledne a já mám návštěvu přijel za mnou manžel s malou a bylo to krásné rozptýlení před operací.
V úterý ráno byla operace, která proběhla bez komplikací. Jediné co mě zarazilo bylo chování personálu, chovali se ke mně jako ke kusu masa beze jména.
Po dvou dnech mě pustili domů. Strašně jsem se těšila na moje dva miláčky, kteří na mě doma čekají 🙂 Užívala jsem si s nimi každou chvíli a zároveň jsem čekala na výsledky z histologie.

Podezřelý telefonát

Je pátek odpoledne a zvoní mi telefon a tam doktor z nemocnice, kterého ani neznám a žádá mě, abych přijela pokud možno hned nebo o víkendu, že prý má službu. Chtěl se mnou mluvit o výsledcích z histologie…. Po telefonátu z nemocnice by se ve mně krve nedořezal. Manžel měl odpolední a já byla s malou sama doma. Bylo mi jasné, co se mi chystají říct. Držím Noemi v náruči a koukám na ni jako na “svatý obrázek ” a hlavou se mi honila spousta myšlenek ( co bude s malou a s manželem, proč mi nikdo nevěřil, že ta bulka je něco špatně atd..). Přemýšlím jak to oznámím manželovi. V hlavě mám spoustu otázek, ale odpovědi žádné…. 🙁

Výlet za ortelem

V sobotu jedeme do nemocnice a já se připravuji na ortel. Sedím v ordinaci a čekám na doktora, po chvíli se otevřou dveře a stojí tam velmi sympatický a usměvavý doktor (což mě trochu uklidnilo).
Sedl si naproti mě, vzal mě za ruku a povídá: MÁME UŽ VÝSLEDKY BOHUŽEL… V TOM HO PŘERUŠÍM A POVÍDÁM MU MÁM RAKOVINU ,ŽE ANO??
On na mě kouká a povídá mi : ANO, BYL TO ZHOUBNÝ NÁDOR 2cm široký a 3,5cm do hloubky.
Má odpověď: JÁ TO VĚDĚLA A NIKDO Z VÁS MI NEVĚŘIL..!!!!
Žádal mě abych nastoupila hned v pondělí na příjem, že bude potřeba další operace a následně začátek CHEMOTERAPIE.
Odjíždíme domů a manžel se mě ptá co mi řekl doktor a já mu odpověděla, že mu to povím až v pondělí, že se o tom nechci bavit. Navrhla jsem že si uděláme pěkný společný víkend.. Musela jsem se s tím nejdříve sama smířit a prokousat se tím, co jsem se teď dozvěděla…

10.4.2012 – JSEM MĚLA VERDIKT ČERNÝ NA BÍLÉM ” RAKOVINA PRSU ” . BYLO TO 5 DNÍ PŘED 1.NAROZENINAMI MÉ MILOVANÉ DCERKY…TÍM ZAČALA MÁ ZKOUŠKA OHNĚM A ZE MĚ SE STALA

“MAMINA S RAKOVINOU”

Další operace

Po druhé operaci kdy mi byly odstraněny uzliny v podpaží cca 10ks. .Mě čekalo něco opravdu velmi těžkého a to oznámit manželovi, že mám rakovinu a že 17.4.2012 nastupuji na CHEMOTERAPII.
Když jsem mu to oznámila viděla jsem v jeho očích bolest, bezmoc a beznaděj…

´Jeho slova mě, ale trochu uklidnila : ” NEBOJ LÁSKO SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME A TEN BOJ O TVŮJ ŽIVOT VYHRAJEME”!!!! Dodalo mi to tolik energie a síly bojovat a všem dokázat, že mě ta mrcha nedostane…
Poté mě čekalo další těžké sdělení o mé nemoci mým rodičům a babičce. Babička je pro mě velmi důležitá a hodně mi pomáhala a stále pomáhá. Jelikož už není nejmladší a její přítel zemřel také na rakovinu, rozhodla jsem se s těžkým srdcem jí “milosrdně lhát “. Ale jak všichni víme, babičky jsou chytré a své děti a vnoučata dobře znají a po nějaké době mou “LEŽ ” prokoukla.. 🙂
Dále jsem zlou novinu sdělila mému otci, bylo to těžké jelikož jsem prvorozená a teď můžu i první zemřít?? Vzal to velmi těžko…..

Vzhůru na párty

Na mou první chemoterapii mě doprovázel můj švagr. Vyjela jsem výtahem do 8.patra na onkologii a čekala jsem na chodbě, než mi v lékárně umixují můj koketjl… Čekání bylo nekonečné i když to byla pouze půl hodina. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pozorovala ostatní pacienty čekající na své mixy.

Dala jsem se do řeči s jednou paní a ta mi říkala, že pokud se chci se vším vyrovnat a smířit mám se naučit být sobecká, ale jak to má člověk udělat, když je  DOBROMIL A VŽDY POMÁHÁ OSTATNÍM A SEBE SAMÉHO MÁ AŽ NA POSLEDNÍM MÍSTĚ.

Konečně na mě přišla řada a sestra mě zavolala a povídá: „pojďte půjdeme vás připravit. Její první otázka zněla: „VADÍ VÁM INJEKCE?“ Má odpověď? „ano nesnášim je….“ Na to konto mi povídá, tak si raději lehněte, to bude jistější.

Napíchla mi kanylu a vysvětluje abych se neděsila té barvy, která bude kapat (byla to ošklivá oranžová barva). A začala mi tím pádem první série chemo 4x agresivní a pote následovaly 4x  udržovací….. Kapalo mi to skoro 3h, tak jsem měla dost času pozorovat okolí kolem sebe a dost času na přemýšlení, jak to vše budu zvládat….

Po skončení chemo na mě čekal v čekárně můj švagr, celý vystrašený a nervózní jestli vůbec zvládnu cestu domu (bylo to cca 70km).

Dny po chemoterapiích

Kupodivu jsem se cítila velice dobře po “chemo”. A největší radostí pro mě bylo vzít mou malou princeznu a vyrazit společně na velkou procházku. Takhle jsem to praktikovala vždy a nehodlala jsem se našeho rituálu vzdát !

I když mi párkrát nebylo nejlépe, vždy jsem šla, nabírala energii z přírody, nenechala jsem se nijak a ničím odradit –  důležité pro mě bylo strávit co nejvíce času s moji malou, jelikož vím, že jsem v době nemoci pro ni nebyla TA 100% MÁMA, kterou by si zasloužila.

Následoval kolotoč CHEMO – ODBĚRY KRVE – A ZASE CHEMO mezitím i nějaká jiná vyšetřeni apod.

Snažila jsem se být silná, aby mě lidi nelitovali, o to jsem vůbec nestála a tak v podstatě začal čas přetvářky 🙁  Samozřejmě lidé z města si začali všímat, že pomalu přicházím o vlasy a měni se mi barva pleti, že vypadám jinak apod. Zastavovali mého manžela a ptali se co se děje ….

Ale byla jsem v kondici a tak jsem začala sama jezdit vlakem na chemoterapie do 70km vzdáleného města. Po druhé chemoterapii jsem už ztratila vlasy a doktorka mi napsala poukaz na paruku, který jsem nikdy nevyužila. Bylo mi to proti srsti nosit paruku a tak jsem se rozhodla, že si nechám holou hlavu a ten kdo se se mnou bude chtít nadále bavit, ať se baví a ten kdo ne jeho problém. Nezajímali mě názory jiných na to jak vypadám. Můj manžel se toho chytil a na podporu mého sebevědomi si také oholil hlavu a tak jsme byly RODINKA HOLOHLAVÝCH 🙂

Chemoterapie odpočívám od konce

Ty zbylé dvě chemo jsem zvládla v pohodě a mohlo se pokračovat v podání udržovacích chemoterapií. Po podani 1.udržovací chemo, které jsem dostávala vždy v útery mi bylo pokaždé až do pátku odpoledne dobře. Pak nastal pátek večer a já přestávala pomalu chodit a vše mě bolelo, tento stav trval vždy celý víkend a v pondělí ráno jak když mávneš kouzelným proutkem, jsem byla zase v pořádku. Ale co vám budu povídat, ten víkend to pro mě byla muka a utrpení. Manžel mě musel nosit na záchod, do sprchy a vše doma zastat. Tak poníženě jsem se nikdy necítila.

TA BEZMOC; BEZNADĚJ A VŠE KOLEM, BYLO TO DĚSNÉ A STRAŠNĚ MĚ TO BOLELO. Nebyla jsem 100% MÁMA ANI MANŽELKA 🙁

RAKOVINA JAKO NEMOC CELÉ RODINY

Postupně se začaly přidávat další problémy. Zdravotní, nechuť k jídlu (bylo mi doporučeno zkusit marihuanu na podporu apetitu – a pomohlo to 🙂 , objevili se znovu problémy s děložním čípkem, bolesti levé ruky apod. Ale tohle všechno se mohlo řešit až když je léčba chemoterapií i ta další ukončená. Problémy si na svoje řešení musely počkat..

Připadala jsem si na “všechno sama”

Asi si řeknete, vždyť má manžela, mohla mluvit s ním! Ale já jsem nemohla, jelikož už tak jsem mu ublížila tím, že jsem nemocná. Pokaždé když jsem se na něj podívala, tak jsem v jeho očích viděla JEHO BEZBŘEHOU LÁSKU KE MnĚ ; ALE TAKÉ BEZMOC A NESKUTEČNOU BEZNADĚJ , ŽE MI NEMŮŽE NIJAK VÍCE POMOCI….

Kolik nocí jsem probrečela ve sprše, když ti moji dva miláčci spali a já měla bolesti, nebo výčitky sebevědomí, že pro ně nejsem dost dobrá…

A nejvíce mě štvalo, když vám někdo na ulici řekne: „já vím jak se cítíš“. Neví. Nikdo to neví do té doby dokud si tím člověk sám neprojde.

Lucie

Příběh Lucie
Štítky:                                

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *